Král a světec: Příběh Tomáše Becketa
Conrad Ferdinand Meyer
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/25690/bmid_kral-a-svetec-pribeh-tomase-becketa-RW0-25690.png
4
12
12
Tragický příběh o osudu Tomáše Becketa, arcibiskupa canterburského, který se odehrává na pozadí vylíčení zápasu moci světské a duchovní. Zápas moci světské a duchovní, postavení svobodomyslného vzdělance uprostřed názorově jednotné společnosti, vztah Normanů a Sasů ve středověké Anglii a především tajemství závislosti jinak vnitřně svobodného jedince na autoritě, k níž se cítí vázán – to vše tvoří pozadí příběhu tragicky vyústivšího vztahu anglického krále Jindřicha II. a jeho kancléře a posléze canterburského arcibiskupa Tomáše Becketa, jak jej podal v novele „Král a světec“ (původní název „Der Heilige“) švýcarský klasik Conrad Ferdinand Meyer (1825 – 1899). Čtenářské napětí tohoto výtečně koncipovaného díla ještě zvyšuje zvolená forma: děj autor nevypráví přímo, ale ústy králova panoše Jana Zbrojíře, jenž však svému posluchači – starému kanovníkovi – předkládá jen svůj obraz děje a povahy složité osobnosti anglického primasa, a nikoli jeho vševědoucí výklad, jak to ještě realisté minulého století činili… O co moderněji novela působí, o to více vyžaduje spolupráci čtenáře. Klade před něj především otázku: byl Tomáš Becket vůbec světec, a pokud, v čem jeho světectví spočívalo. Ostatně dlouhá galerie Becketových portrétů z per spisovatelů a historiků evropského věhlasu (uveďme jen francouzského dějepisce A. Thierryho, jeho krajana dramatika J. Anouilhe a Angličana T. S. Eliota, autora dramatického mystéria „Vražda v katedrále“) ukazuje, kolik tajemství postava sv. Tomáše, k jehož hrobu putovali již poutníci doby Chaucerovy, v sobě skrývá dodnes. Meyerovo drobné veledílo platí v této skvělé řadě Becketových zpodobení za jeden z vrcholů. Čtenáři poskytne nejen vhled do stále neprozkoumaných hlubin lidské duše, ale také poutavý příběh a radost z mistrně konstruovaného vyprávění.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 1994 , VyšehradOriginální název:
Heilige, 1873
více info...
Přidat komentář
Mám "kamarádku" jež vystudovala knihovnictví a mnoho let je mi průvodkyní po zapadlých skvostech knihovních:) Tuto knihu jsme obě potkaly před lety a byly jsme z ní nadšené:) Teď si s údivem a obdivem čtu, že i muž věku mého syna dokáže tuto knížku ocenit :))
Knížka slohem autoru nedělá ostudu. Pravda. Povahou věci jakož i dobou a okolnostmi vzniku je krapet scénická a do líčení, na druhou stranu pro někoho možná nezáživné scény výtečně evokují danou atmosféru. Některá přirovnání stojí za popatření a příměru hamižného biskupa k „vášnivému a zaujatému sběrateli mincí, ale nikoli mincí starých římských imperátorů, které třebaže vlastní v několika dobře zachovalých kusech, dává přednost zlaťákům s královou podobiznou, kterých touží mít sta a tisíce, neboť právě v Jindřichově vznešené tváři nachází zalíbení“ mě rozesmívá dosud.
Pokud máte rádi historické novely, romány a vyprávění a jste ochotni oželet akci a strhující zápletky (koneckonců, co čekat od převyprávění příběhu sv. Tomáše Becketa), nechat se unášet vyprávění o postavě jemného, mravního a oddaného kancléře tváří tvář energickému a prchlivému králi (vůbec ... onen kontrast hýbe celou knihou), je Meyerova knížka výbornou volbou. Sice ji nebudu doporučovat na potkání, ale pokud váháte ji přečíst a nemáte osypky z složitých a dlouhých souvětí, řady vložených vět a vůbec slohům 19. století, určitě vás nezklame. A mnoho času nezabere.
Z historického hlediska knihu nemá cenu hodnotit. Autor byl hodně inspirován středověkými legendami a o věrohodnost se ani nepokoušel. Prvek zázračné a světící moci církve, která mocně zapůsobí obrat pokorného patolízalského kancléře (ačkoli mělněn Meyerem přidanou Becketovou dcerou) v mučedníka církve, je eminentní i přes barvité vnitřní pochody kancléře, které mají onu „zázračnost“ rozptýlit. Podobně se neupouští od středověkého klišé „syn saracénky obrácené z lásky na křesťankou víru“ podtrhující Thomase rysem mysticismu. Hezky je nastíněna rivalita mezi Jindřichovými čtyřmi syny coby malými děcky (ačkoli zejména vůči Janovi nešetřil autor zažitými stereotypy prolhaného a úskočného již od raného dětství).
Závěrečný doslov Jiřího Munzara obsahuje několik paralel s Biblí a středověkými legendami, které i pozorný čtenář nejspíš přehlédne, nicméně dokazují, jak je novela po vnitřní stránce propracovaná a promyšlená.
Knihu hodnotím z části v závislosti na době sepsání a povaze věci. Dnes terno neudělá, ale nedivím se, že ve své době byla dost oblíbená.
Autorovy další knížky
| 1964 |  Víno milencov |
| 1994 |  Král a světec: Příběh Tomáše Becketa |
| 1964 | Výstřel z kazatelny / Páže Gustava Adolfa / Pokušení Pescarovo |
| 1930 | Pokušení Pescarovo |
| 1930 |  Svatba mnichova |
Je to jiných 5* než za zpracování Eliotovo nebo Anouilhovo, ale přesto právoplatných 5.
Bylo podnětné sledovat, jak k témuž námětu přistoupili klasikové tří různých národních literatur – a tři autoři, jejichž poetika se od sebe liší tak, jak jenom lze. Zatímco Anouilh, kterého jsem četla posledně, byl realistický a historický věrný, Meyer pojal látku romanticky a symbolicky. Kdyby mi například někdo před čtením sdělil, že v této knize je svatý Tomáš Becket muslim (po většinu stránek), asi bych si poklepala na čelo. Nicméně Meyerův romantismus si ho tak vybásnil a – kupodivu – to nedopadlo brakově. Z velké části díky autorovu vytříbenému slohu, citu pro detail a celkově jemnosti a něze jeho vyprávění.
Pravda, tu a tam tohle „mistrovské dílo německé novelistiky“ (cituji doslov) balancuje na hraně umění a šestákového čtiva, přičemž se mu ale vždycky podaří převážit na tu uměleckou stranu. Například Jan Zbrojíř je vypravěč poněkud nadlidský, autor však dokáže jeho všudypřítomnost a vševědoucnost uvěřitelně zdůvodnit. Zápletka s Milostí – Meyerova autorská invence – působila kýčovitě. Jenže můj dojem vzápětí zase spravily popisy prostředí (např. ambit, kde se setkává Richard Lví Srdce s arcibiskupem). Romantismus díla pak asi vrcholí v představě Becketa coby bledého, jemného člověka temných očí a něžných gest. Je to historicky věrné? Není. Je to sugestivní? Je, a hodně.
Anouilha a Eliota patrně s Meyerem nelze srovnávat (nesouhlasím v tom s doslovem, jinak vynikajícím, obohacujícím a vzorovým). Přesto má „Král a světec“ svoje kouzlo, jestliže přistoupíte na jeho rozcitlivělou, metaforickou poetiku, a svým způsobem se mi líbil opravdu moc. Připočtěme hebkou plynulost vyprávění (přečetla jsem ho jedním dechem) a vydařený překlad (vážně, nelžu, narazila jsem na povedený moderní překlad bez hrubek a zaměňování reálií). Myslím tudíž, že si pořídím vlastní exemplář. A doporučuji těm, kdo mají rádi historické romány s myšlenkovým přesahem.