Král Lear
William Shakespeare
Král Lear je bezpochyby jednou z největších Shakespearových tragédií. Největší proto, že všechno dění a lidské konání v ní probíhá na obrovských pláních země i nebe. Několik postav v ní přehrává drama lidského údělu. Je to hra velmi konkrétní, fyzický detail v ní hraje mimořádnou roli, zároveň hra univerzální, hra o světě, který se otřásá v základech, hra, v níž se hroutí všechny tradiční hodnoty, hra vizionářská a apokalyptická. V samém srdci této Shakespearovy tragédie je obraz poutníka a cesty. Geograficky vzato putuje Lear ze svého sídla do Doveru. Ale jako každá cesta poutníka i Learova pouť má ještě jiný, daleko důležitější rozměr. Lear putuje z královského paláce do pusté přírody, od svých dcer Regan a Goneril ke Kordelii, od pýchy k pokoře, od panovačné a autoritářské sebestřednosti k soucitu a odpuštění, od koruny ze zlata, symbolu slávy, bohatství a moci. Předmluvu napsal a poznámkami opatřil Zdeněk Stříbrný.... celý text
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 1958 , SNKLHU - Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a uměníOriginální název:
King Lear, 1606
více info...
Přidat komentář
No tragédie jak se patří. Je to přehlídka většinou těch špatných vlastností, až na snad 2-3 vyjímky. Ale bavilo mě to číst.
Shakespearská klasika z jeho tragického období. V mnoha aspektech mi připomínala Hamleta a Othella, novinkou bylo šílenství hlavního protagonisty. Téma otcovské lásky a vznětlivosti je rozhodně nadčasové, vzhledem k třídním rozdílům, které jsou dnes z velké části překonané - (například vztah Edgara a Edmunda) jsou některé pasáže hůře akceptovatelné, a autor použil řadu simplifikací, ale rozhodně kvalitní dílo, které si zaslouží přečíst/zhlédnout.
Zatím nejlepší Shakespearova hra, kterou jsem četla. Postava Leara je tak krásně komplikovaná - jeho pýcha, stáří, otcovství, to vše vytváří silnou kombinaci, která však brání čtenáři s ním plně sympatizovat.
Skvělé dílo, přečetla jsem jej na jeden zátah. Opravdu přehlídka špatných lidských vlastností. Většinu hlavních postav jsem odhadla správně, ale jedna postava mě přeci jen velice příjemně překvapila :-).
Nejrozsáhlejší autorova tragédie o spoustě záporných, ale i kladných vlastnostech, o pocitech viny a o odpouštění, o hledání pravdy a o možném zpytování svědomí. Asi se už do dnešního chápání světa moc nehodí - lidé ke své škodě hledají jiné cíle a hodnoty.
Skvělé a nesmrtelné dílo.
Dílo snad o všech lidských vlastnostech a emocí, pozitivních i těch negativních. Nejrozsáhlejší a největší dílo mistra.
Ďalšia Shakespearova hra, v ktorej hrá hlavnú úlohu herectvo, v tomto prípade sociálna konštrukcia rolí. Aj tu, podobne ako v Hamletovi, stojí v strede celej hry otázka: čo je človek? Kráľ Lear a spolu s ním i divák či čitateľ sa podobne ako Hamlet zoznamuje s istým negatívnym typom herectva, ktoré prevláda v tunajšej dvorskej spoločnosti. Je ním pokrytectvo - pokrytectvo jeho dcér a ich manželov (a vo vedľajšej linke i Edmunda), ktoré svoje skutočné city skrývajú za maskami. Hrajú ich. Potiaľto tradičný obraz, že hranie je niečo falošné.
Lenže potom sú tu aj iné role, napríklad Learova rola otca a najmä kráľovský majestát. Táto rola, ktorú Lear do istej miery hrá, respektíve do ktorej sa vteľuje, dáva jeho životu jasný zmysel. Lear sa domnieva, že túto svoju hru môže hrať aj v starobe, potom, čo sa vzdá svojej moci a symbolov majestátu. Jemu nejde o otcovskú lásku, on si chce kúpiť kráľovskú úctu svojich dcér. Identifikoval sa s rolou kráľa a svoju rolu otca odhodil bokom. A práve v tom spočíva Learova zásadná chyba. Lear si neuvedomil, že rola kráľa sa nespája s jeho osobou, ale so samotnou korunou (ako to Shakespeare krásne ukázal v cykle svojich historických hier), ktorá je tou rolo-tvornou inštitúciou. Naopak, to jediné, čo v prípade Leara mohlo pretrvať až do jeho smrti, je jeho rola otca, ktorú odvrhol ako niečo nepotrebné.
A tu sa zrazu Lear, keď odvrhol dcéru a dcéry odvrhli jeho, ocitol pomimo všetkých rolí, mimo spoločnosti, nahý, vystavený svojej vlastnej prirodzenosti. A objavil, že v prirodzenosti, že za všetkými rolami, sa ukrýva len šialené besnenie, ktoré má moc roztrhať človeka na kusy. Že osamotení a bez rolí blúdime bezúčelne svetom a dostávame sa do pozície opusteného a odvrhnutého zvieraťa. Tá príroda a búrka tu sú symbolické a zároveň nie sú. Príroda tu (prekvapivo) nie je útočiskom ako v iných Shakespearových hrách, ale pustatinou, ktorá odzrkadľuje a zároveň spoluutvára nešťastie osamelej duše. Človek je pre Shakespeara sociálnym tvorom, ktorý je určovaný jeho rolami.
Lear si tu skrátka potrebuje prejsť peklom osamelosti a absolútnej skepsy ohľadom svojho predchádzajúceho života. Toto radikálne prehodnotenie rolí muselo prísť, aby sa v závere mohol opätovne spojiť s Cordeliou, ale už nie je v pozícii kráľ-poddaný, ale v pozícii otec-dcéra. Lenže Lear svojimi rozhodnutiami a kráľovskou spupnosťou, absenciou otcovskej láskavosti, rozpútal búrku, ktorá ho zasiahla aj po tejto obrode. Jeho prerod prišiel prineskoro, čas bol vykĺbený. A jediné, čo mohlo zachrániť spoločnosť, opätovne vsadiť čas na miesto, bola obeť dvoch bezbranných a v závere čistých duší. V tom pre zmenu tkvie spirituálna sila Kráľa Leara. Uprostred dvorského pokrytectva a machinácii sa zrazu objavuje skutočný úpenlivý cit strhávajúci všetky masky. Skutočná láska, ktorá role zapĺňa zvnútra a vytvára akési slnečné jadro pretrhávajúce mračná.
Kniha se mi vůbec nelíbila. Rozhodně si nemyslím, že je to vrchol Shakespearovy tvorby. Ale možná jsem jen zvolila špatný překlad. No, rozhodně se k této knize nevrátím a i v divadle se jí vyhnu obloukem.
Klasika, kterou ani není třeba představovat. Hodně legendární, která nás provází již několik století.
Velmi silný příběh o zradě, nenávisti, utrpení a také lásce. Podle mého názoru jedna z nejlepších Shakespearových tragédií.
Každá z tragédií W.S. zaskočí, ohromí a donutí člověka zamyslet se nad životem. Každé dílo W.S. stojí za to vidět na divadelních prknech. V divadelním prostoru tato díla dostávají rozměr, který jim chybí na papíře k dokonalosti.
Jedna z největších tragédií mistra dramatu W.S. o lidském údělu, bloudění, pýše, poznání, zklamání, ale v neposlední ředě také o soucitu, pokoře a odpuštění. Dramatický život krále Leara, který ho dovede až na pokraj šílenství, je příznačný a metaforický pro celý lidský svět a je třeba si z něj vzít hluboké ponaučení.
Při četbě úvodní scény se našinec asi těžko ubrání představě Jana Wericha v pohádce Sůl nad zlato=o) Tím všechna pohádkovost patrně končí.
Král Lear je psychologická (tolik krve tu zas neteče) tragédie o legendárním vládci a za sebe můžu říct, že patří mezi nejvyšperkovanější hry od Williama. Příběh velmi temný o nevděku, sobectví, zapomínání minulosti, šílenství, neštěstí, přehlížení stáří a o tom, že ty nejtěžší zla se dějí v rámci rodiny. O čemž se přesvědčil nejen Lear, ale i Edgar s Gloucesterem. Ostatně první dva propadli šílenství, byť Edgarovi bylo přáno štěstí navrácení rozumu, a ten třetí naprostému zoufalství a ztrátě očí. Je to hra, kde je výrazně oddělené dobro a zlo, a to včetně samotných postav, což se na jednu stranu může zdát příliš zjednodušující, na tu druhou to v této hře funguje na výbornou.
Příběh je to skvěle plynoucí, nikde nijak nedrhne; možná proto, že se autor zaměřuje spíš na děj, než postavy a vzájemné vztahy. A tak začínám cenit autorovy hry, které nemají velký počet postav. Protože jejich malé množství je vyrovnáno několika vrstvami vyprávění, myšlenkami v nich a samotnými scénami. Lear je rozhodně jedním z takových případů. Navíc je hra tak skvěle rozložená a látka tak hluboká, že by jí mohla velmi dobře slušet beletristická podoba. Čímž se dostávám k jedné z oněch vrstev, která v tomto případě zasahuje za samotnou hru. Král Lear je legendou, která poprvé zazněla v knize Geoffreyho z Monmouthu. Přestože se v detailech liší, je zajímavé odkud bral Shakespeare inspiraci. A jedna z věcí, které jsou na Shakespearovi nedocenitelné, je jeho schopnost učinit staré příběhy nesmrtelnými.
Poznámka pod čarou: Zmíněný Geoffrey z Monmouthu ve své knize Dějiny britských králů poprvé sepsal Artušovskou legendu, kterou v díle alžbětinského barda nenajdete. Nejsem si ani jistý, jestli Artuš nějaké alžbětinské zpracování vůbec má. Což je pozoruhodné, protože Shakespeare tuhle legendu nepochybně znal. I v samotném Learovi je zmínka, kdy šašek předvídá Merlinovo proroctví.
Rozprávka Soľ nad zlato v "Trasioštepovom" podaní... nehodnotím básnický preklad z iného jazyka, pretože nemôžem posúdiť nakoľko sa podaril, ale poučenie z tohto príbehu bude aktuálne stále...
Naprostý vrchol Shakespearova tragického génia. Leč soudě podle řady zdejších komentářů nějak ubývá lidí schopných takovou literaturu ocenit. Škoda.
Nebavilo mě to. Příliš mnoho postav a každá z nich jednala nelogicky. Král Lear byl pomatený, ale jeho řeči opravdu nebylo rozumět a knihu tak zbytečně prodlužoval. Po většinu čtení mě ani nezajímalo, jak to dopadne, protože tam chyběla jedna stěžejní hlavní postava, s kterou lze soucítit.
Štítky knihy
zfilmováno anglická literatura divadelní hry králové tragédie rozhlasové zpracování historická dramata rodiče a děti anglická dramataAutorovy další knížky
| 2015 |  Romeo a Julie |
| 2010 | Hamlet |
| 2011 | Zkrocení zlé ženy |
| 1994 | Sen noci svatojánské |
| 1964 | Othello |
Geniální, ostatně jako celé Shakesepeareovo dílo. Nicméně dovolím si dvě asi trochu narušující poznámky:
1. Proč ubírám jednu hvězdu pochopí každý, kdo četl stejně geniální povídku z Knihy apokryfů Karla Čapka "Goneril, dcera Learova".
2. Když jsem byl v pubertálním věku na školním povinném shlédnutí zfilmovaného "Krále Leara", tak během nesmírně tragického konce této hry se někteří z mých vrstevníků začali smát. (Asi to bylo tím, že v období puberty si mladí lidé často neví rady s náporem citů a jaksi aby se neřeklo, že to na nich bude vidět, tak na nápor citů při seznámení se s tragédií reagují nahraným smíchem, jakoby tím dávali najevo, že oni jsou přece nad tím a netýká se jich to. Anebo prostě byli hloupí - při smrti filmového Vinnetoua by smíchem nereagovali. Měli, a někteří asi dodnes mají, problém odlišit cit a sentimentalitu.)
Náš skvělý učitel češtiny se tehdy k tomu smíchu svých svěřenců velmi kriticky vyjádřil, aby ale vzápětí připustil, že se v závěru zasmál i on sám, a to u věty, která se na konci Shakespearových tragédií objevuje opakovaně, a sice u věty: "Odneste mrtvé."