Královna Dagmar
Václav Beneš Třebízský
Historický román o životě dánské královny Dagmary, dcery českého panovníka Přemysla I. 14. vydání
Přidat komentář
Na Třebízském se krásně ukazuje, jak moc je ve skutečnosti potřeba znát všechny ty ruchovce lumírovce a podobné skupiny a rozumět jejich programům. On pan Třebízský spadá do škatulky ruchovců (ne, opravdu jsem se nespletla a opravdu vím, co tvrdím) a na tom si stojím i když všichni budou proti mně. Dokud si nenastudujete příslušné odstavce z literatury a historie, dost těžko potom rozumět jeho dílu. Pouze když přijmete moje drzé prohlášení o příslušnosti pana Třebízského ke škole národní, dokážete pochopit, jak je možné, že si v Podvečeru pětilisté růže zcela nezakrytě dobírá jezuity (on, katolický kněz!) a fandí "ryze české a národní" Jednotě bratrské, že tamtéž odsuzuje Rožmberky za "zradu na národu", když v době husitské stáli pevně v řadách katolické frakce, že v Anéžce Přemyslovně těžce pranýřuje krále Václava za jeho "němčení", on, který jinak ve svém díle Přemyslovce brutálně idealizuje. A podobných - na první pohled - podivností je v jeho díle nepočítaně.
Třebízský se nečte snadno. Kdybych neměla Třebízského nastudovaného, asi bych jeho romány označila za neuvěřitelně naivní až hloupý škvár. Všechny jeho romány jsou podle jedné a té samé šablony: rozuzlení zápletky je násilně šroubované až protivno to číst, jeho hrdinové jsou ploché statické postavy, které jsou buď jednoznačně černé nebo jednoznačně bílé, celý román je "navěšen" na velice primitivní milostnou - nejčastěji tragickou - zápletku a co mě odrazuje ze všeho nejvíc je Třebízského naivní a taktéž protivná víra v dobro českého národa. Co romány dělá dodnes jakž takž čitelné, je všechno to okolo, co se kolem této zkostnatělé šablony vyskytuje: ano, zdá se to podivné, ale pokud vezmete hlavní osu děje a zapomenete na ní, pak to, co zůstane, se moc dobře čte.
A nyní ke Královně Dagmar (níže uvedený odstaveček obsahuje i SPOILERY):
Královna Dagmar - moje první kniha od Třebízského. Patří k tomu lepšímu, co napsal, jen je v něm tolik sladké naivnosti, až bych dílo skoro zařadila mezi červenou knihovnu. Královna Dagmar se obvyklému stylu psaní páně Třebízského značně vymyká. Jestli si dobře pamatuji - tyto řádky píšu přeci jen s nějakým odstupem - pak byl román rozdělený na tři díly. V prvním díle se neděje nic. V druhém se začne něco málo hýbat a ve třetím se všechno mávnutím kouzelného proutku vyřeší. V prvních dvou dílech se setkáváme s mladinkou Dagmar, o které se neustále mluví jako o dítěti. V posledním díle stihne dospět, vdát se a porodit syna. Až v tom posledním díle se dá mluvit o Královně Dagmar, až v tom posledním se dočkáte alespoň části pověstí, které se v Dánsku o této české princezně tradují. Do té doby čtete o jakémsi boji "zlých" německých hrabat s "hodnými" a pohanskými slovanskými Polabany a nechápete, co má tohle přízemní vlastenčení společného s královnou Dagmar, o které se toho v knize za celou tu dobu moc nenapsalo. Třebízský jako ruchovec tam prostě musel za každou cenu narvat tu otázku osvobozeneckého boje západních Slovanů úpících pod německou knutou; Polabanů, kteří pevně stojí ve svém pohanství, protože jejich tvrdé hlavy si ne a ne a nedají vnutit křesťanství násilím (německá hrabata), ale když k nim tam přijde český kněz, Polabané jsou křesťané všichni a dobrovolně a to během pouhých pár měsíců...
Mimochodem: neskutečně mě iritovala pasivita a vůbec neschopnost Přemysla Otakara. To, jakým způsobem ho zde Třebízský podal, už trochu přehnal. Takové ubohé přiblblo by nebylo schopné "vymlátit" na císaři Zlatou bulu a stát se jedním z našich nejmocnějších vladařů!!
Poutavě napsaný historický román, který líčí život dcery krále Přemysla Otakara I. od jejího dětství v Sasku u příbuzných, přes návrat do Čech a pak jako vyvolenou a manželku dánského krále Waldemara až po její předčasnou smrt při porodu. V románu mě také zaujaly pasáže líčící ještě pohanské zvyky a pohanské kněze v té době na území dnešního Německa. Také vztahy mezi králem Waldemarem a jeho strýcem na dánském dvoře nebyly zrovna idylické. Naše česká princezna, kterou po příjezdu Danové nazývali Dagmar, což je něco jako Jitřenka, jitřní paní, zde získala velkou oblibu. Byla laskavá a snažila se pomáhat. Dodnes je v Dánsku uctívána. Kniha se čte jako dobrodružný román a přes svou obsáhlost je čtivá a poutavá.
Každé slovo, každá pasáž se člověku dostane pod kůži, dramatické, osvěžující, celistvé, jedním slovem nádherné a přitom je to plné tolik těžkých břemen a zvláštních protivenství,ale čas v tom pracuje tak nějak jinka, koho by neokouzlil kraj v němž i s Otakara padá tíhá a plyne v jeho potůčkách, koho by nevydráždili boje, kdy se meče lámou o klamavé hradby ještě klamavějších přátel, koho by neoslovilo děvče které zavane severem jako duch starých bůžků......
WEIL- tak to byste měl přečíst od Sv. Čecha básen Královna Dagmar možná že tam to pochopite. Tam podle této básně bojovala s pohankou a snažila se obracet Ssvého manžela na křestanskou víru i když tato kniha byla z roku podívám se pokud ji najdu ale datum je přibližně tak ještě za rakouska- uherska i když jsem nikdy nezjistila a zajímalo by mě zda to byl autor, který napsal výlety pana Broučka kterou jsme museli povinně číst. Jinak tento autor je poměrně zapomenut já mám ve své knihovně některá jeho díla a jedině jsem si přečetla tuto knihu - kRÁLOVNU Dagmar
Autorovy další knížky
1908 | Královna Dagmar |
2010 | Bludné duše |
1958 | Povídky karlštejnského havrana |
1974 | Trnová koruna |
1958 | Anežka Přemyslovna |
Souhlasím s komentářem Atuin, Miriam i Slůníka.
Příběh z hlubokého dávnověku, příběh oživující strnulé formulky z učebnic dějepisu, příběh odehrávající se v kamenných zdech ponurých hradů i temných síních ubohých chat nejprostších osadníků. Zprvu mě udivoval ten souboj pohanstva a křesťanstva. Autor svým líčením ale vlastně jen potvrzuje všechny ty známé myšlenky o uchvacování krajiny i lidské duše křížem. Ach ty souvislosti s obrovským tisíciletým přesahem. A nad tím vším světlá kněhyně Drahomíra, Drahuška, dcera Přemysla Otakara I., později mocného krále, který svou dceru pojmenoval po vražedkyni Drahomíře proto, aby usmířil bohy a Boha, aby zrušil její prokletí. Drahuška se později stala královnou Dagmar, sluncem dánského lidu.
Jen malinký citát ze str. 299: „Mladistvá královna dánská se zasvěcovala smrti pro bratrský smír … Takovéto vládkyně ostrovy zdejší ještě nikdy neměly.“
Máte-li jen trochu rádi historii a české dějiny, věřím, že budete knihou stejně uchváceni jako já.
A dovětek: Královna Dagmar vyšla poprvé roku 1883. Já četla vydání z roku 1970 a bylo to vydání již dvanácté (!) – s nákladem 50 000 výtisků.