Královská hra
Stefan Zweig
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/362597/bmid_kralovska-hra-mAz-362597.jpg
4
128
128
Psychologická novela o rakouském advokátu, který, vězněn nacisty v naprosté izolaci, se brání tlaku samoty tím, že z ukradené knížky posté přehrává sbírku mistrovských šachových úloh.
Přidat komentář
Jedna z Zweigových nejznámějších (a za mě i nejlepších) novel – jedna z posledních vydána před autorovou smrtí. Mistrná psychologická freska jednoho nevšedního šachového zápasu, na pozadí mimořádných událostí. Příběh o tom, co dokáže přivést člověku určitou spásu, zároveň ovšem být mu obrovskou zátěží, která je schopna jej i psychicky zničit.
Na zaoceánské lodi, plující mezi New Yorkem a Buenos Aires cestuje mimo jiné i šachový velmistr Čentovič. Jeden z cestujících (v roli vypravěče novely) si této skutečnosti všimne a po určité době zorganizuje šachovou partii velmistra proti zájemcům z řad dalších cestujících. V průběhu partie se přimísí neznámý cestující, který udiví ostatní svou schopností předvídat mnoho tahů dopředu a brilantně zvládnutou herní strategií, čímž docílí herní remízy s velmistrem. Čentovič nabídne odvetu neznámému, ze kterého se vyklube jistý dr. B, za nástupu nacistů v Rakousku vězněný nacisty. Při důvěrném hovoru se dr. B vypovídá vypravěči příběhu o způsobu, jakým si přisvojil vyvinutou šachovou taktiku a jak mu dopomohla z nacistického vězení, ale jak mu také způsobila psychický kolaps při frenetickém myšlení o jejich všech alternativách v mezním případu věznění v izolaci a psychologické deprivaci způsobené gestapem. V závěrečné strhující scéně B s Čentovičem nejprve remizuje a v jakési extatické euforii okamžitě svolí k odvetné partii, během níž ovšem ztrácí příčetnost a začínají se mu objevovat známky psychického kolapsu, který zažil v době svého věznění. Z dalších psychických útrap je „vysvobozen“ vypravěčem příběhu, končí s omluvou partii a rozchází se s užaslým publikem.
Vedle své psychologické složky má dílo také výrazné humanistické a antiautoritářské vyznění. Je obžalobou útlaku, který ničí psychiku pronásledovaných lidí a je zároveň i varováním před tím, že ne vše, co se může jevit jako určitá spása, je ve skutečnosti jen pozitivní a přinášející všeobecnou útěchu. Naopak, může se stát za určitých okolností zhoubou. Stefan Zweig zde uplatnil nejen své zkušenosti s pronásledováním nacisty v předvečer druhé světové války, ale i své životní přesvědčení bytostného humanisty. Prozaické mistrovství.
(SPOILER)
Posloucháno jako výborná rozhlasová hra, zde již zmíněná.
Námět je veskrze originální - nedostatek podnětů.
Nevím, jak bych v situaci hlavního hrdiny reagoval.
Šachová partie s vlastním rozumem.
Zajímavé, úderné, schizofrenní.
Audiokniha: v kvintetu sólově Eduard Cupák - podmanivě úchvatně
Byla by věčná škoda nechat se odradit od Šachové novely jen proto, že jsem šachový analfabet; asi jako kdybych si nepřečetla „Do tmy“ Anny Bolavé, protože poznám tak heřmánek od kopřivy :-). Možná, že v případě Zweigovy novely je to dokonce výhoda. Neřešila jsem logiku hry, ale pouze prožívala s hlavní postavou ten strašlivý, mučivý hlad po podnětech, snad i proto, že jsem sama v sobě tuhle otázku už několikrát řešila: kdybych se ocitla v izolaci od knížek, hudby, jakýchkoli informací, vystačila bych si s vlastním mozkem? Autor nabídl řešení a závěrečnou konfrontaci (souboj s „Fachidiotem“ Czentovicem) pojal podle mého mínění originálně.
Začala jsem rozhlasovou hrou (Cupák, Přeučil), následovala knížka a poté inscenace z roku 1980 (viděla jsem ji před 40 lety), kde je primitiv Czentovic, jemuž se do mozku nevešlo nic jiného než šachy, ztvárněn Rudolfem Hrušínským. V knížce jsem tu alegorii fašismu nevyčetla, přiznávám; inscenace je na tom naopak postavená. Každá z těch tří variant byla zajímavá, každá svým způsobem, doporučuji všechny. A Stefana Zweiga mám v plánu číst víc a víc.
Autorovo zamyšlení nad schopnostmi a nevyzpytatelnými cestami lidských mozků, předvedeno na příkladu královské hry. Jakým způsobem vznikají šachové dovednosti? Trénink, talent, posedlost? Duševní strádání? Jako student jsem v této hře porážel kamarády, kupoval literaturu, měl šachové ambice. Až přišel ten den. Na koleji mě vyzval k partii jeden opravdový šachista a karbaník, nedíval se při hře na šachovnici, koukal z okna, asi se nudil, já mu hlásil tahy, on mi hlásil ty jeho. Po půl hodině mě upozornil: „Tohle nedělej, během tří tahů dostaneš mat.“ Dlouho mi trvalo, než jsem to uviděl. Pochopil jsem svůj šachový limit, podobně jako to musí udělat postava této novely, v níž šachy hrají velmi významnou roli, nikoli však tu hlavní, v té exceluje lidská psychika a její zoufalý boj o udržení duševní rovnováhy.
Audiokniha z roku 1979, mistrovský přednes: Eduard Cupák, Jiří Hanák, Miroslav Zounar, Jan Přeučil, Jan Bartoš.
85 % (zatím 96 hodnotících s průměrem 88 %).
P.S.
Modernější a atraktivnější variantu tohoto příběhu jsem našel v TV minisérii Dámský gambit podle románu Waltera Tevise (na ČSFD aktuálně 90 % a 23. nejlepší seriál všech dob).
Povídka je dobře koncipována, napínavě sepsána a naprosto fantasticky interpretována - od poslechu jsem se po celou dobu neodtrhnul. Těšil jsem se na použití šachových partií a logiky v ději příběhu. V tohle ohledu jsem se nedočkal - linka vyprávění je velmi emotivní a dramatická. Příjemná jednohubka.
K téhle útlé novelce mě přivedla jiná knížka - zmiňuje ji Jo Nesbo ve sbírce povídek Žárlivost. Nedalo mi to a díky skvělým komentářům jsem si Šachovou novelu musela taky přečíst. A dávám zapravdu svým oblíbeným - je to skvost.
Vůbec to vlastně není o šachu. Je to úžasná psychologická studie lidského myšlení, vystaveného - čemu vlastně? - ničemu. Je to o skutečných duševních útrapách člověka, který je cíleně izolovaný od zbytku světa, od jakékoli činnosti a jakékoli duševní potravy. Je to o touze zaměstnat mozek, čímkoli, jen aby nebyl vystaven zničující nicotě. To, že se hlavní hrdina dostane k příručce šachových partií, je jen náhoda. A i když šachy nejsou zrovna jeho parketou, dokáže jedinou možnost jak zaměstnat mysl, využít do poslední mrtě. A poté se dostane do téměř schizofrenní situace - je vůbec možné hrát šachy sám se sebou? Být bílý a černý současně? A jak se taková těžko představitelná zkušenost projeví v jeho dalším životě?
Šachová novela není pro šachisty o šachu. Je to mnohem hlubší sonda do myšlení inteligentního člověka v krajní situaci.
Doporučuji.
Nádherná povídka o síle lidského ducha, o síle, která může být i zničující.
Prostě Zweig! Strhující vyprávění, které nelze odložit před dočtením. Četl jsem to v 16, dnes je mi 42, ale byl to pro mě takový čtenářský zážitek, že si ho dodneška pamatuju velmi živě. Ačkoli neškodilo by asi zkusit to po těch letech znovu... P. S. Teď běží na Vltavě Zweigův Joseph Fouché. A přesně to samé - dokonalá analýza charakterů a situací. Zweig byl naprostý génius s neuvěřitelnou schopností shrnování dílčích faktů ve strhující závěry jdoucí až na dřeň toho, o čem píše. A kromě toho humanista každým coulem. Jeho texty jsou prosyceny lidskostí. Stejně jako pohled jeho očí na některých fotkách. Prostě Člověk.
Jako sachista hodnotim hur, samotna sachova tematika byla dost blbost, a mistra sveta by taky neporazil, ale jinak vcelku ok.
Milé. Trochu Švejk, trochu Forest Gump, trochu Kafka. V jednej chvíli aj celkom napínavé.
Ackoliv mam sachy rad o dost vic nez treba deti, vokurky nebo fisting, moc me tato kniha neodrovnala. Postava burana z vesnice, ktery se stal sachovym mistrem me docela bavila, ale jeho sok, nacismem a nahodou vystudovany sachovy kyborg, me vylozene iritovala, respektive jeji minulost. To byla zase prihoda jako z Bakalari 2: the holocaust.
Ve finale 7/10, ale na poli sachovych novel zustava Laska Carla Haffnera k remizam o konskou delku vpred. Pokud by ovsem do filmove adaptace obsadili jako sachisty Bohdalku a Jiriho Krampola, sel bych na 9/10
Čo je vlastne šach, prečo jeho čaru podliehajú generácie a ako môže zmeniť náš život? Na všetky tieto otázky (a mnohé ďalšie) dal Zweig touto knihou azda tú najelegantnejšiu a najvyčerpávajúcejšiu odpoveď. Kráľovská hra je však len javiskom pre jedinečnú sondu do duše dvoch diametrálne odlišných mužov.
Autor mi nedovolil knihu zatvoriť. Dojem z tohto diela vo mne pretrval určite dlhšie vtedajšia plavba z USA do Argentíny. :-)
Pre šachistov povinnosť, pre laikov viac než len rozptýlenie. Jazykovo podkutým čitateľom odporúčam siahnuť po nemeckom origináli, slovenský preklad oproti nemu pokrivkáva (český je však na tom možno lepšie).
Co se me tyka, tak me pribeh dokonale pohltil a druhy den uz nebylo co cist. Jde vlastne o pribeh vasne hranicici s silenstvim. Neznamemu pasazerovi sachy behem uvezneni nejaky cas zachranovali rozum, ale cim dokonalejsi a genialnejsi se staly jeho znalosti, tim narocnejsi pro nej bylo drzet se reality. Vlastne byl diky sve predstavivosti mnohem lepsim hracem nez rutinni a natvrdly mistr sveta v sachu. Jeho druhou partii vsak znicilo opet nekonecne "nic", ktere ho trapilo uz behem jeho arestu a ktere proti nemu Czentovic zakerne umel pouzit: totiz cekani na predem ocekavany tah. Tento pribeh proto nebyl o sachu ani o mistru sveta v jeho hre, ale o chorobnych ucincich skutecne vasne.
Někdy okolo druhý světový se během zaoceánské plavby někam za oceán ocitne šachovej mistr světa ve společnosti svých fanoušků, kteří ho poprosí o partii. Nejdřív si ale Zweig neodpustí odbočku do mistrova minulosti, kdy přirovnává jeho inteligenci ke štangli salámu a s údivem popisuje, jak se z maďarského vesnického trotla stal šachovej mág. Zajímavý asi jako životopis Vládi Šmicra.
Kdybych Šmicra potkal na parníku já, tak ho porazim v nožičkách, to je bez debaty. Fanoušci na parníku jsou ale joudové a během partie je zachrání záhadný neznámý, který odvrátí jejich zkázu a zařídí tak senzační remízu, aby se pak zdekoval. Šachový salám chce ovšem remízu!
Jeden z účastníků zájezdu ho vyhledá a začne si s nim povídat. Záhadný neznámý vypraví pro změnu svůj příběh - před válkou dělal účetního rakouský šlechtě a tak po něm nacisti šli a neposlali ho do koncentráku, ale zavřeli na samotku, odkud chodil na výslechy, aby náckové zjistili, kam schoval všechny dokumenty a všechny prachy. Mezi výslechama byl sám a tak jednou ukrad nějakýmu gestapsonovi knížku.
Knížka byla bohužel o šachách. A tak si četl celou dobu o šachách, až se naučil všechny partie zpaměti a hrál v hlavě sám proti sobě. Z toho se logicky zvencnul a musel se léčit. Po léčbě ho propustí pod podmínkou, ze nikdy nebude hrát šachy!! Pak může opustit zemi - a jde na parník. Tady se kruh uzavírá.
Na parníku nevydrží vyzvu od saláma a dá se do toho. Finální partie je zábavná jak ženskej hokej a pak je konec. Nuda nuda nuda. Aspoň že to bylo krátký.
Velmi silný příběh. Nenechte se zmýlit názvem. Děj se sice točí kolem šachové hry, ale jde o Jednoduchou zápletku obsahující složitosti lidského myšlení, prožívání a jednání. Napsáno velmi čtivě s gradující tenzí, kterou spolu s postavami prožívá i čtenář. Musíte soucítit s pokorným doktorem, jež prožil utrpení, které mu přineslo zprvu osvobození v podobě šachů, poté téměř záhubu ze stejného důvodu. Stejně tak musí být čtenáři pro svou pýchu nesympatický současný šachový mistr. Souboj těchto dvou figur je pak vrcholem napětí, kdy hltáte řádek za řádkem. Naštěstí je kniha kratšího rozsahu, protože ji nelze odložit, dokud nedočtete - a to platí i pro nehráče šachů.
No,tak to bylo hodně dobré. Takovým tím ještě zdlouhavým způsobem, je poznat, že jde o klasické dílo, ale přesto psychologicky dobře napsané.
Opět klasická Zweigova variace na maniakální téma. Duel mezi dvěma velmi netypickými šachovými mistry; nabubřelým prosťáčkem, jemuž tato královská hra jakožto jediné, co ovládá, stoupla do hlavy, a záhadným doktorem, který se v době výslechu gestapem díky promyšlené izolaci a úniku k šachovým partiím ve vlastní hlavě, přizbláznil. Náhoda je na výletní lodi svede k jednomu šachovému stolku, kde cílem není ani tak výhra, jako hra samotná a pro tu hru má každý jinou niternou pohnutku. Stojí tu tak před sebou finanční odměna a zvědavost, zda se hra se skutečnými, tedy hmatatelnými figurkami, zvrhne v opětovné šílenství.
Šachová novela je napsaná strhujícím způsobem, jako to Zweig prostě umí. Stejně jako se stupňuje šílenství a amok hlavních postav, roste i vnitřní tenze čitatele. A dokud ji nedočtete, tak čtete dál a dál... než vám někdo se slovy "remember" přejede přes jizvu na vaší ruce.
"... já nešťastník, jemuž se zvědavost v duchovních věcech vždy zvrhává ve vášeň..."
Autorovy další knížky
| 2006 |  Netrpělivost srdce |
| 1979 | Amok |
| 1999 | Svět včerejška |
| 1966 | Marie Stuartovna |
| 1993 | Marie Antoinetta |
Jednohubka s výživovou hodnotou viacchodového menu. Na texte je vidieť, že túto novelu písal Zweig tesne pred smrťou ako skúsený, „vypísaný“ autor, ktorý dokáže ponúknuť skvelý ponor do psychiky človeka väzneného na samotke. Naopak, čo z textu nie je možné vyčítať je fakt, že to písal v čase, keď už trpel depresiami. Ja som mal naopak pocit, že pri písaní sa musel dobre baviť (čo sa isteže nevylučuje s depresiou) a že text sa nesie v takom jemne humornom duchu, badateľnom skôr medzi riadkami ako explicitne.
Tento typ kníh, vo forme krátkych noviel, ma vždy veľmi bavil. Dá sa k nim opakovane vracať a väčšinou majú vysokú hodnotu čitateľského pôžitku v pomere k vynaloženému úsiliu/času na čítanie. Medzi moje obľúbené z tejto kategórie patria: Kronika vopred ohlásenej smrti, Zvieracia farma, ďalej Bledomodré ženské písmo od Werfela a najmä Tisídeväťsto od Baricca. Posledne menovaná má so Šachovou novelou dokonca mnoho podobností - je tu „súboj“ dvoch klaviristov počas cesty loďou, profík vs. outsider, retrospektívny pohľad na osud jedného z nich a našli by sa aj iné.
Dej Šachovej novely bol rozohraný tak, že to mohlo dopadnúť naozaj akokoľvek, ale Zweig zjavne nechcel dať čitateľovi šach-mat a tak zvolil asi ten najočakávanejší záver. Len kvôli tomu nedávam desiatku.
9/10