Jméno větru
Patrick Rothfuss
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/136158/bmid_kronika-kralovraha-jmeno-vetru-l9w-136158.jpg
5
1153
1153
Kronika Královraha / Príbeh kráľovraha série
< 1. díl >
Jmenuji se Kvothe. Unášel jsem spícím mohylovým králům ukradené princezny. Spálil jsem město Trebon. Strávil jsem noc s Felurian a odešel živý a při smyslech. Byl jsem vyloučen z Univerzity ve věku mladším, než na ni lidé obvykle vstupují. Mluvil jsem s bohy, miloval ženy a skládal písně, při kterých minstrelové vzlykali. Možná jste o mně slyšeli. Tak začíná Kvothův příběh – od jeho dětství strávené ve skupině potulných herců, přes léta prožitá jako polodivoký sirotek na ulicích zločinem prolezlého města až po drzý a nepřehlédnutelný vstup do obtížného a nebezpečného studia magie na slavné Univerzitě. Na samém počátku však Kvotha potkáváme již jako zkušeného mága, zručného zloděje, suverénního muzikanta a neblaze proslulého vraha. Ale ve Jménu větru se toho o něm skrývá mnohem víc, vždyť jde o pravdivé zobrazení událostí skrývajících se za legendou o Kvothovi Královrahovi.... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno: 2012 , Argo , TritonOriginální název:
The Name of the Wind, 2007
více info...
Přidat komentář
Milujem fantasy knihy a som veľmi rada, že som sa mohla ponoriť do sveta, ktorý pre nás vytvoril Patrick Rothfuss. Je to úvodný diel trilógie (aj napriek tomu, že autor sa s poslednou častou moc neponáhľa) o kráľovrahovi Kvothem, ktorému sa do cesty pripletie "Kronikár" a ten ho presvedčí aby mu vyrozprával svoj príbeh.
Rothfuss si pre nás pripravil naozaj zaujímavý a rozsiahly fantasy svet, ktorý je veľmi detailne a dopodrobna popísaný. Každou jednou stránkou ma autor dokázal viac a viac vtiahnuť do deja a celé som to prežívala spolu s Kvothem.
Kvothe je výborne napísaná postava, aj napriek tomu, že je to pomerne arogantný a namyslený človek, bavilo ma čítať o jeho osude. Kronikárovi popisuje všetko čo sa mu stalo od detstva, hovorí mu o živote po strate rodičov a nakoniec sa dostaneme na univerzitu mágie.
Práve mágia, má v knihe veľkú rolu a naozaj som si užívala to ako sa s ňou Kvothe postupne dostával do kontaktu. A nechýba ani romantická línia.
Kniha je poriadne hrubá, popisná, nie je tam až tak veľa akcie ako v iných fantasy knihách, ale autor naozaj píše výborne. Teším sa ako to celé bude pokračovať v ďalšej časti. To je ešte hrubšia tehla, ale určite sa do nej pustím. A som zvedavá, či sa dozvieme akého kráľa to vlastne ten Kvothe zabil.
S knihou jsem velmi spokojen. Nejsou tu žádné osudové bitvy, intriky mocných, nekácí se tu trůny. Přesto je příběh poutavý a posedlost hlavního hrdiny hledáním tajemství o zkáze jeho rodiny, je uvěřitelná. Nejsou tu nevyužité příležitosti (vlčí mláďata ve Hře o trůny), ani inflace mimořádných schopností (Píseň krve zná ve stejnojmenné knize na konci skoro každý). Trochu samoúčelná jsou data, která zcela opouštějí náš kalendář.
Kvothe je kokot, ale překvapivě jsem mu opravdu fandil.
Všímám si toho, že mnoha lidem vadily rozepisované neakční pasáže, což bylo ovšem něco co mě opravdu udržovalo tady (půjčím si scénu na kterou mě dostal kámoš): Kvothe hraje na loutnu, všichni ho sledují a jelikož je Kvothe strašlivě arogantní tak si vybere jednu z nejtěžších písní. Jaké jsou tady sázky? Kvothe nemá peníze, dluží peníze nebezpečným lidem a opravdu potřebuje jako umělec patrona, zároveň k tomu je mu zakázán vstup do univerzitní knihovny, profesoři ho nenávidí (protože je to přemoudřelý kokot jak bylo už řečeno) a celkově je na tom špatně. A v hledišti je jeho rival (postava, kterou lze jen nenávidět). A co se stane? Kvothemu praskne struna. Co bude dál? Dá to? Dostane namláceno jako tolikrát? Zaplatí dluhy? Bude mít na školné?
Výborně napsané samozřejmě.
Kvothe je slavný mág, zloděj a vrah. Aby ho člověk opravdu poznal a pochopil, je nutné vyslechnout si jeho životní příběh. Ten začne vyprávět jednomu kronikáři. Zjišťujeme, že dětství strávil ve skupině potulných herců a že po smrti rodičů se musel sám několik let potloukat na nebezpečných ulicích, kde byl často nucen chránit si holý život. Až se nakonec velmi drzým a pro všechny kolem nezapomenutelným způsobem dostal na Univerzitu, aby mohl studovat magii, o které mu bylo kdysi vyprávěno.
Knihu bych rozdělila na tři části - skvělý začátek, zdlouhavý a velmi pomalý prostředek, napínavý konec. Se začtením nebyl problém, pomalu jsem poznávala nový fantasy svět a těšila se na Kvotheho vyprávění. Od jeho dětství přes smrt rodičů až k životu na ulici, to skvěle šlapalo. Pak ale nastoupil na Univerzitu a tam to pro mě uvadalo. Bohužel to trvalo snad 300 stran, kdy jsem měla pocit, že se vůbec nic neděje. Zlom nastal až když z Univerzity musel na pár dní odejít, aby něco vyřešil a tam jsem se zase do toho světa začala vracet.
Byl tu nepatrný náznak romantické linky, která přišla až na samotném konci, jelikož Kvothemu bylo od nástupu na Univerzitu stále patnáct let. Nějaký další vývoj proto očekávám ve druhém díle. Do něj se ale zcela upřímně nepustím, protože 1000 stran mě dost děsí i vzhledem k tomu, jak se mi čtení táhlo už tady.
Kniha má velmi vysoká hodnocení, takže mě její kouzlo nejspíš jen minulo. Pokud máte rádi pomalé fantasy, kde si rádi všímáte každého drobného detailu a kde nepotřebujete na každé stránce nějakou akci, určitě knihu doporučit můžu.
První díl je víceméně seznamovací a rozjezd je trochu pomalejší než by si čtenář mohl přát. Ačkoliv se série jmenuje "kroniky královraha", my jako čtenáři prozatím netušíme, jakého krále to vlastně Kvothe zabil a kdo ví, zda se to dozvíme v druhé knize.
Kniha je psána čtivě. Rozhodně to není fantasy toho typu, kde na jedné stránce čtete o tom, jaká je kolem krajina. Trochu jsem se toho bála, protože právě takové knihy se mi čtou velmi těžko. Nebude tedy překvapením, když vám říkám, že tohle pro mě bylo to pravé ořechové. :-) Žádná zbytečná slova a kapitoly dlouhé tak akorát.
Jediným mínusem pro mě je velikost písma, ale za to jsem nestrhla celou jednu hvězdičku. Čtyři volím z toho důvodu, abych měla možnost v případě potřeby dát vyšší hodnocení u druhého dílu:)
Co je trochu víc znepokojující je fakt, že autor prozatím sérii nedopsal a už je tomu asi 7 let, kdy vyšel druhý díl a třetí je stále v nedohlednu. Uvidíme, zda na tom bude stejně jako autor Her o trůny, který snad ani po 10 letech nedopsal pokračování - snad se v těch počtech nepletu. :D
Suma sumárum, první díl se mi hodně líbil a ráda se po novém roce vrhnu na pokračování. :-)
Čtení Pata Rothfusse jsem odkládal mnoho let. Vždy jsem si přečetl anotaci knihy a řekl jsem si, jak by mě asi mohla bavit kniha o nějakém minstrelovi, který všude byl a všechno dokázal? Já který byl odkojen fantasy od Martina a Eriksona? Ta anotace je dle mého názoru napsaná opravdu příšerně a je to největší mínus knihy, jelikož mě neprávem odháněla a navíc přímo spoileruje nejvýznamější události knihy. Knize se přitom povedly tři věci; četla se mi úplně sama, takhle čtivou knihu už dlouho nepamatuju. Za druhé je napsaná takovým strašně líbivým způsobem, je čirá radost to číst. Za třetí u mě znovu probudila moji poslední léta pohasínající čirou vášeň pro fantasy (po čtení Eddingse a Sandersona jsem to už potřeboval jako sůl). Chvílema je to skoro až pohádkové, což normálně nemůžu vystát, ale v tomhle případě nejspíš opravdu nad utrpením při čtení příběhu vyhrává spíše katarze. Naprosto skvělá kniha, jsem nadšený. A pro ty kdo čekají na Dveře z kamene, buďte v klidu, já momentálně nikde nedokážu sehnat ani Strach moudrého muže :D
Tato kniha mě uchvátila nejen svým příběhem, ale i způsobem, jakým je napsána.
Dle mého názoru je způsob jakým autor napsal tuto knihu možná i zajímavější, jak příběh o kterém píše, ovšem svět tohoto autora, do kterého nám umožnil vstoupit, je nádherně popsán, postavy jsou zajímavé a je tu i spousta úryvků k vlastnímu zamyšlení. Jediné co bych tu vytkla, je romantická stránka této knížky, od které jsem čekala něco trochu víc. Jinak za mě rozhodně povedená knížka.
Nic pro milovníky krvelačných soubojů!!! Jen mě mrzí, že spousta lidí hledá v knihách jen to.
Je to příjemná odpočinková knížka o životě (dětství a pubertě) jednoho né úplně normálního hostinského. Je to lehký únik od vašeho života k životu, který byste místy fakt nechtěli prožít. Jak jinak si cizí svět přiblížit než tak, že tam prožijete život s jeho obyvatelem.
Mě se to líbilo opravdu jsem si u toho odpočinula a i taková literatura má mít v našich srdcích své místo. A dost mě zajímá jak se Kvothe protloukal svým životem abychom se dostali do naší hospody.
Miluji fantasy, ale zde byli bohužel asi jen dvě části co mě fakt zaujali. Zbytek se už tak nějak vezl. Čekala jsem co z toho bude a ono zrovna nic moc velkého. I když se mi kniha líbila nemůžu říct,že bych se rovnou hrnula nedočkavě do dalšího dílu. Zvlášť když vím, že je to nedokončená série.
Patrick píše velice hezky o ničem. V celé knize se v podstatě nic zásadního nestane. Hlavní postava je Mary Sue, ale musíme se dobrat k tomu proč vůbec. Kvoth se také zadívá do Jenny?!/ Jenna což je jedna z nejodpornějších bytostí a lásek hlavních hrdinů vůbec. Nikde to neni v knize uvedeno, ale jde o prachsprostou šlapku. Celou knihu čekáme nějáké zásadní odhalení ale to nepřichází, nicméně napsané je to nádherně....to nejspíš stačí aby se to ve všech žebříčcích vyšvihlo vysoko. Druhý díl jsem ani nedokončil....navíc pokud si o Patrickovi zjistíte něco více.....dojde vám, že je to poměrně odporný člověk a čichač vlastních prdů.
Skvělé čtení! Poutavý děj, různá prostředí, nápadité, košatě rozvinuté vyprávění. Jen na začátku jsem měla problém se začíst, což se mi často nestává. Pak už mě to chytlo a měla jsem problém se odtrhnout. Dost mne ale rozčilovala jedna drobnost - autor si vymyslel nové názvy dnů a měsíců, nechápu proč. Nic to nepřineslo, jen ztížilo orientaci v době.
Myslela jsem si, že tahle knížka bude úžasná. Jako fakt jsem čekala, že to bude jedna z nejlepších fantasy mé knihovny. No… po fantasy stránce to opravdu je výborný, jenže ta romantická linka…
Kvothe je dost fajn hlavní postava, začátek mi rychle ubíhal, jenže pak přišla na scénu Denna. A Kvothovi citový výlevy. Bože, proč?
Svět je výbornej, kór prostředí Univerzity a Podvěcí. Líbí se mi ty legendy, Čandríni a Amyrové. Líbí se mi fungování magie, to jak je vysvětlena sympatie je dokonalý. Bylo úžasný číst o Kvothových dobrodružstvých, i o jeho učení. Ale Denna. Od chvíle kdy ji poznal, jí byl takřka posedlý. Jeho citový výlevy mě tak iritovaly, že jsem na pár měsíců knížku o odložila. Fakt doufám, že je Denna ve skutečnosti záporačka, protože pokud ne, tak bych byla radši, kdyby tam nebyla vůbec. Kdežto pokud je záporák, tak tam má třeba ještě nějaký smysl, třeba by mělo nějaký důvod to Kvothovo nesmyslný okouzlení.
Ještě musím podotknout, že se mi líbí, jak to začíná tím, že je Kvothe už starý a má všechno za sebou a vlastně ten příběh, svůj život už jen vypráví. A taky ten jazyk. Ticho ze tří částí. To byla první "kapitola". Na celou jednu stranu rozepsán popis ticha.
No, Jméno větru se mi nelíbilo tolik, jak mohlo. Ale přesto se těším na další díl, a doufám, že tam bude ten úžasný jazyk, ty krásné popisy, víc Podvěcí, hodně Univerzity a hlavně míň Denny.
Prvně - jsem překvapená, jak vysoké hodnocení tahle kniha má a jak si stojí u fantasy publika.
Kniha je skvěle napsaná, jazyk, popisy, překlad, to všechno jo, ale jinak mě to nebavilo. Možná kdybych dopředu věděla, ze nepůjde o nic jiného, než popis pár let z dětství/dospívání hlavní postavy, hodnotila bych knihu líp, ale spíš bych ji ani nezačala číst.
Za mě kniha nemá spád, nemá moc děj, ani na konci se pořádně nedozvíte, co je vlastně pointa příběhu. Magic svět mě tady taky moc nezaujal, na to, jak na začátku vypadal slibně. V knihovně čeká druhý díl, ale asi ho zkusím až později.
Tak tedy, tato kniha mi leží v knihovně už pár let. Velmi jsem si ji přála, takže byla moje. Se čtením jsem ale otálela, přece jen je to nedokončená trilogie a je to docela bichle. Jenže pak ji přečetl kamarád a po něm i kamarádka. Oba mi Kvotheho příběh doporučili všema deseti. Tak jsem se do toho s velkým očekáváním pustila. A možná bylo mé očekávání opravdu až gigantické, ale já z toho nepadla na zadek s pusou dokořán.
Ano, příběh je dobrý, originální a zajímavý. Jen v některých místech veeelmi zdlouhavý, začátek mě upoutal, potom přišla pasáž s Edema Ruh, tam mě to trošku uspávalo. Pak část v Tarbeanu, která mě opravdu chytla. Imre a okolí taktéž skvělé, byť tady už jsem měla občas taky problém se zdlouhavým Kvotheho vykecáváním. A nakonec posledních cca 150 stran a ty považuju za nejlepší z celého příběhu. Proč, to neprozradím. Jen to, že šlo o originální pojetí klasického příběhu o jisté bájné bytosti.
Hlavní hrdina mě spíš štval, než abych se na něj těšila. Svým chováním mi připomněl vlastnosti jednoho kamaráda, u kterého jsem je taky moc nemusela. Takže i to mi vadilo, ale ne nijak markantně.
Ale abych jen nedštila jedovaté poznámky - skvělé bylo celé učení na Univerzitě. Něco takového jsem ještě nečetla a hodně mě to bavilo, protože magie v tomto pojetí se opírala o něco vědeckého a skutečného. Rovněž tajemný Archiv stojí za zmínku, pro mě jakožto knihovnici hotový ráj. A v neposlední řadě humor, který je troušen po kapkách, ale když už se vyskytne, tak mě velmi pobaví. A také doufám, že se více podíváme na zoubek mytologii světa - Modří vědí, co myslím.
Ve výsledku se mi kniha vlastně dost líbila, i když jsem ji na své poměry četla strašně dlouhou a proložila ji dalšími dvěma kousky. Ale za to nemohl fakt, že bych se nudila, jen jsem honila čísla. :-/ Na druhou knihu se těším, i když si dám trochu odstup.
EDIT 10. 1. 2024: Tak uběhl nějaký čas a já nic. Děj první knihy si ještě pamatuju, ale už nemám chuť se nějak začítat do dílu druhého. Takže Patricka Rothfusse opouštím a přeji mu, ať trilogii někdy zdárně dokončí. Teď jsem se dívala do edičáku Arga, kde mu má vyjít nějaká snad novela s Bastem. Je očividné, že autor netuší, jak dál s hlavním příběhem.
(SPOILER)
Na tento titul jsem na DK narážela v různých diskusích či komentářích u jiných autorů a děl už nějakou dobu, ale podnětem k zapůjčení bylo, když Jméno větru někdo zmínil u Hearneho Sedmi kenningů, ze kterých jsem byla nadšená. Knihu jsem nejprve dala k přečtení otci, protože jsem toho měla ažaž, a teprve hrozba vrácení mne přiměla ji otevřít. V neprospěch dlouho hrál nedostatek času, u mne něco nebývalého, a pomalý rozjezd, nutnost knihu často odkládat po drobných kouscích, aniž bych měla možnost se pořádně ponořit. Ač jsem tušila, že jde o první díl z většího celku, souhlasím s tím, že když už autor avizuje Kroniku královraha a o královraždě se nedozvíme vlastně nic, je to trochu zklamáním :-). Já vím, já vím, zastánci Rothfusse namítnou, že je to teprve Den první, ale přesto - hodně toho bylo naznačeno, namlsala jsem se a... skutek (prozatím) utek. Prostorově rozložité knihy mi nevadí, ba naopak, pokud je příběh dobrý, tak čím tlustší, tím lepší, ale tady byly pasáže, které bych i já proškrtala, zejména u dění na univerzitě mi to přišlo až moc zevrubné až zdlouhavé. (To jen na úvod vysvětlení, proč ta jedna hvězda dolů, odteď budu pět jenom chválu.)
Nesouhlasím s tím, že autor je podobný Sedmi kenningům (to je úplně o něčem jiném), ani bych ho primárně neřadila do YA žánru, byť by to věk hlavního hrdiny mohl naznačovat. Pokud bych už viděla nějakou paralelu, tak mi vztah mezi Kvothem a Ambrosem připomínal Geda a Jaspise v Čaroději Zeměmoří - nesmírně talentovaný trhan narazí na arogantního floutka s modrou krví a stanou se z nich zarytí nepřátelé. Uznávám, že jsem sice načetla hodně fantasy, ale rozhodně ne všechno, co u nás - poté, co se na knižním trhu s žánrem roztrhl pytel - bylo vydáno a co by si čtení zasloužilo. Proto jsem ke Jménu větru přistupovala více méně bez očekávání a odnesla si velice dobrý zážitek. Ve finále ani ta zdlouhavost mi nevadila, byť neuzavřenost věcí, jež byly naťuknuty ano. (Něco mi říká, že ani druhý díl, jenž mám právě rozečtený, neukojí moji zvědavost ve všech směrech.)
Souhlasím s tím, že Kvothe působí jako zázračné dítě, přizvukuji i výtkám vůči jeho motivaci (důvod k pomstě má silný, ale díky podrobnému vyprávění se tento motiv v celém příběhu trochu ztrácí) a kupříkladu taková Denna mi k srdci moc nepřirostla. Will a Simon zatím tvoří jen neurčitý kompars a většina mistrů je také trochu do počtu. Naprosto jsem ale podlehla kouzlu mistra Elodina, se kterým bych chtěla strávit minimálně týden dovolené, i když bych sebe sama na konci proklínala za tak pošetilý nápad :-). Kvothe činí různá nerozvážná rozhodnutí, která mu získávají nepřátele (a já se tomu ani nedivím), přesto ho vnímám jako hlavního hrdinu, držím mu palce a v kontrastu s dějem v přítomnosti přemýšlím, co vše přišlo, co se stalo a proč má nyní nasazenou masku Koteho. Líbil se mi autorův svět promyšlený do všech detailů, od národností, přes geografii, zvyklosti, jazyk, měnu či vlastní kalendář. Užívala jsem si slovní obraty a přirovnání, některé jsem ještě po chvíli s chutí převalovala na jazyku.
Můj tatínek sice knihu zdrženlivě shrnul slovy: "Dalo se to číst." ale současně se ihned sháněl po druhém dílu. Po dočtení jsem to měla stejně. Mrzí mne jen, že kromě kratičké novelky o Auri zatím nic jiného nevyšlo a coby pravověrný čtenář Martina, který se seriálu vyhýbá a zacpává si uši, kdykoli o něm někdo mluví, mám strach, aby celé Kroniky Královraha kdy byly vydány... Coby milovník příběhů, zejména takových, které jsem ještě neslyšela, mi Jméno větru navzdory výtkám k srdci přirostlo a mrzí mne, že po dočtení druhého dílu budu muset jeho svět opustit a zdusit v sobě všechny dojmy a pocity, které ve mně četba vyvolává a které na mne zatím ještě mocně působí.
Jméno větru je na první pohled prostý příběh. Z anotace víš, že Kvothe, nějaký kluk z prostých poměrů se vyšplhá na proslulého čaroděje, velkého muže, jehož jméno vyslovují šeptem. A jsme ve fantasy světě, takže tu je plno nadpřirozených prvků, proroctví, magie a i drak se tu má mihnout.
Tak jsem se usadila, přečetla pár stránek a bylo to tam.
Stoprocentně jsem splynula s příběhem.
Několikrát jsem se vracela k oblíbeným pasážím.
Taková láska k hlavní postavě mě pěkně dlouho nepotkala. Takové souznění, takové prožívání děje a každého jeho kroku, když je to proboha jen papíře.
Každý jeho pád, jeho úspěch, bála jsem se s nim do morku kostí, užívala si ten spletitý svět jehož zákonitosti jsou ti odkrývané rafinovaně po troškách, v těch správných dávkách.
V úžas mě celou dobu uváděla propracovanost děje a celého světa.
A Kvothe, kluk ušatá, jak ti s každou stranou rostl pred očima, vyvíjel se, jeho činy ho tvořily v takovou osobnost, kterou si chceš vzít a nestydíš se za to.
Takovou husí kůži, stoprocentní vtaženost do děje a tíhu v srdci z konce příběhu jsem cítila jen u Harryho.
Epický šestiset stránkový kousek. Který místem neplýtvá, vše je tu na tesání do kamene. V příběhu Kvothe je ti nabídnuto vše dosyta. Zkraje na tebe mrká příslib monumentální fantasy, tak se naladíš na vlnu a pohodlně se usadíš. A co přijde? Pecka. Z pohádkového rozjezdu se vrhneš s hrdinou do pekla, abys s ním opět povstal a zakusil lásku, přátelství a sleduješ cestu legendy v přímém přenosu. Už teď vím, že tento příběh s člověkem zůstane. Jako zlatonka třepotající se v kapse na každém kroku a bude sakra těžké doporučit to někomu dál. Už kvůli případným výtkám proti tomuto pro mě dokonalosti plného díla.
Na tuto knižní sérii jsem vyčkávala určitě přes pět let a konečně minulými Vánocemi ji dostala do ruky. A možná proto, že jsem o ní v průběhu 5 let snila, doslýchala se, jak úžasná je, mě příběh upřímně zklamal. Základ má autor dobrý. Píše vlastně moc dobře, nechybí mu fantazie, má do puntíku vše propracované, jeho vytvořený svět je protknutý časy, kdy bardové chodili hrát své balady pod dámská okna. Jenže tu je něco, co mě bohužel nutí dát nízké hodnocení. A to, jak děj působí skoro jako dokonale YA klišé (a že já YA literaturu četla v jednom kuse dost poctivě!). Hrdina, který vše hned umí, je ve všem nejlepší; má pochmurné dětství, z čehož je příčinou jeho osudu to nejhorší - na bájné stvoření, pocházející ze tmy - stvoření na světě; všechny ženy jsou v příběhu krásné, atd...
Ale hlavní kámen úrazu je asi právě jeho zmiňovaná představivost. Tedy, abyste pochopili, jak má autor bohatý jazyk a opravdou vervu příběh vykreslit do skvělých podob, vše se mu v něm tříská emocionálními projevy, dramatickými dějí, předvídatelností.... Kdyby oněch části bylo méně, ne hned na sebe, mělo by to větší grády. Proto knihu na dobu neurčito - hmf, možná do doby, dokud nevydá poslední díl, abych si mohla sérii přečíst hned najednou - odkládám, abych se do ní někdy v budoucnu mohla s chutí začíst. Protože přesto vše, jak kniha vypadá a zní jako YA, je na ní opravdu vidět její propracovanost, kterou chci ocenit.
Rothfuss není mistr vypravěč. Vyprávění v jeho podání je umění. I ten největší umělec však nedokáže z hroudy mělkavého bláta a ztvrdlého použitého kapesníku vytvořit dílo hodné obdivu. (hroudou mělkavého bláta a ztvrdlým použitým kapesníkem myslí autor tohoto zbytečného komentáře příběh).
Ano, příběh je naprostá a plytká hloupost. Obtěžoval mě hlavní hrdina, zázračné dítě, které ve 2 letech umí zároveň žonglovat s kaktusy a recitovat u toho pozpátku sebrané spisy Aloise Jiráska (geniální Kvothe jim dokáže dát obskočný rým). Ještě více mě obtěžovala jeho naprosto neoriginální touha po pomstě, jakýsi stokrát viděný a omletý motor celého počínání. A neskutečně mě sr**la romantická naivní linka s debilní teen holkou.
Jinak se to četlo docela dobře.
Autorovy další knížky
| 2012 |  Strach moudrého muže |
| 2008 | Jméno větru I. |
| 2015 |  Hudba ticha |
| 2017 | Jméno větru |
| 2008 | Jméno větru II. |
Když jsem si všimla, že Patrick Rothfuss vydal další knihu (Tenká hranice touhy), došlo mi, že už si po asi deseti letech (možná čekám až autor dokončí svou trilogii i déle?) nemohu vzpomenout, o čem vlastně Jméno větru je. A jestli celou dobu netvrdím všem kolem sebe jak úžasná kniha to je ze zmýleného pohledu holky na sklonku puberty, kterou již nejsem.
Proto jsem ji přečetla znovu. Za dva a půl dne. Tím jsem si ověřila, že kniha doopravdy JE úžasná. Dokáže vtáhnout a nepustit. Dokáže se s vámi ponořit do ticha ze tří částí, ze kterých to vaše je to největší a nejnapjatější a halí ta druhá dvě (narážku pochopí ti, co již knihu četli). Mohu se znovunabytou jistotou dále pokračovat v propagaci této knihy mezi lidi známé i neznámé. Třeba nás jednou bude dost na to, abychom Patricka Rothfusse přesvědčili, že ta třetí kniha by se už doopravdy hodila - jinak se sem budu muset vrátit za dalších 10 let.