Kronika ohlášené smrti
Gabriel García Márquez
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/439277/bmid_kronika-ohlasene-smrti-FFh-439277.png
4
1045
1045
Pár hodin po svatebním obřadu "vrátil" Bayardo San Román svou nevěstu jejím rodičům: krásná Angela nebyla pannou. Rodina ji přinutila prozradit jméno milence a její bratři se zařekli, že Santiaga Nasara za zhanobení sestry zabijí. Všichni v městečku tuší, že k vraždě dojde, ale nikdo poroti tomu nic nepodnikne... Proč? Vyprávění se obrací nikoli k odsouzení dvou vrahů, ale k odsouzení společnosti, která to strpí. Kroniku ohlášené smrti nekoncipoval Márquez jako kriminální román v tradičním smyslu. O vraždě se sice dovídáme už na první stránce, ale nevysvobodí nás to z účasti na osudu zavražděného, o němž víme, že je obětí předsudků a svatouškovské pseudomorálky. V tragickém příběhu kolektivní viny poznáváme sami sebe: i my denně přihlížíme působení zla, a i když s ním nesouhlasíme; i my podléháme strachu, pohodlí, lhostejnosti a mravní ochablosti...... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2021 , OdeonOriginální název:
Crónica de una muerte anunciada, 1981
více info...
Přidat komentář
Na poměrně malém prostoru Márquez pozoruhodně vykreslil události spojené s jednou nešťastnou svatbou a jedním (zřejmě) křivým nařčením, které obrátily naruby jednu ospalou jihoamerickou obec. Celý příběh vyznívá nejednoznačně – všeobecně je za jedinou oběť považován Bayardo San Román. Jenže když Santiago Nasar v samém závěru říká: „Zabili mě, slečno Wene“, obnažuje tím kolektivní vinu celé obce – tak povědomé a veskrze lidské je tiché přihlížení blížícímu se zlu, přičemž nikdo nevěří, že se skutečně uděje. Atmosféru skvěle doplňují drobné střípky, třeba když Bayardo kupuje dům vdovce Xiuse či postava biskupa, který je „pěkný neřád“ a miluje polévku z kohoutích hřebínků.
Něco od Márqueze se mi už dostalo do ruky, ale nikdy mě to moc nechytlo. Tady jsem si po pár stránkách taky říkal, že jeho styl psaní mi prostě nesedne, nebo za to může překlad. Ale!
Ačkoli se celá kniha točí pouze kolem jedné události, přečtete ji jedním dechem. Miluji jakým způsobem dokáže Márquez člověka pomalu a nenápadně vtáhnout do svého vyprávění. Nesoudí, nemoralizuje, prostě jen samozřejmě vypráví. V této knize před vás nejdříve jakoby načrtne stroze kruh, který postupně vybarvuje a zdobí až do poslední stránky. Vím, že k jeho knihám se budu v budoucnu často vracet.
Útlá a nabušená knížečka s kouzelným a napínavým příběhem. Jeden z těch lepších Marquézů, kteří určitě nenudí. Doporučuji.
Nejdřív jsem ji četla v angličtině (u mě to znamená pomalu a pořádně), silně na mě zapůsobila. V češtině pak už jsem ten příběh tolik neprožívala. Ale nenechala jsem si ujít film (It/Fr) podle knihy, hraje tam G.M.Volonté. Film je pojatý stejně rozvláčně s nabídkou prožitku místa i doby, fantastický. Kdo máte rád Márqueze, nenechte si ujít příležitost film zhlédnout.
Lhostejnost, řada nečekaných smůl a náhod přivedou Nasara na smrt a jeho poslední slova, mám ještě v mysli. Opravdu syrový děj. 100%
Dalo by se říct, že i celkem vtipná kronika - všichni o vraždě vědí, nikdo proti ní nic neudělá a na konci se akorát všichni diví. Chudák hoch..
Opravdu jak kronika, tedy poněkud černá. Čtete a nevěříte, že k vraždě dojde, když o ni všichni vědí, včetně vypravěče. Moc dobře vystavěné, ale pouze na jedno přečtení. Podruhé už nevidím důvod.
celou dobu jsem doufala, že by třeba někdo mohl přece jen zvrátit budoucí smrt...a hlavně tak ošklivou :( no kniha mi přišla kapku zmatená a zdlouhavě se četla, přestože není ani moc dlouhá. Příběh byl ale originální, alespoň o žádným trochu podobným nevím...
Na zacatku knihy jsem se dozvedela, ze Santiago Nesar zemre, v prubehu me o tom detaily vrazdy presvedcovaly, ale na konci me Santiagova smrt stejne prekvapila.
Trochu "civilnější" kniha než ostatní díla od Márqueze (mrtví se tam nebaví s živými a taky se tam příbuzným nerodí ještěrky), záležitost na jedno odpoledne.
Zezačátku jsem si říkal, že to bude 100 stránek utrpení (trapná paralela:-), protože kniha začíná v jakoby rozjetém ději. Mám rád, když je všechno v knize detailně popsáno, abych měl jasno, ale tady postavy nejsou zrovna moc podrobně přestaveny, a všichni se navíc jmenují skoro stejně, takže jsem v tom měl už od začátku docela pěkný guláš. (Pak jsem si někde přečetl, že to byl autorův záměr, tak nevím.)
Zhruba ale už v polovině knihy mě děj začal překvapivě vtahovat, a přestože se to celé točí kolem jednoho dne, je to vážně dobře napsáno tak, že to není nuda. Ikdyž se tam stejná událost omílá x-krát z různých úhlů, je to docela vyvážené a časové skoky tomu dodávají správný chaos, který udrží vaši pozornost :)
Pro mě hodně zvláštní, vlastně dodnes (četla jsem ji před půl rokem) nevím tak úplně, co si o ní myslím. Na jednu stranu mě třeba chvílemi až vytáčelo jižanské "machismo" (G. Greene), na druhou stranu mě uchvátilo, jak jde knihu postavit na jednom dni.
Co mě ještě nenechalo chladnou, ač se trochu stydím, bylo setkání nevěsty a ženicha po x desítkách let. Možná trochu prvoplánové, ale mě se to prostě příjemně dotklo. Byla v tom taková jednoduchost (v okamžiku setkání, v popisu setkání), až tomu člověk musel uvěřit.
Podle mě nejlepší kniha od Marqueze. Zbožňuji jeho knihy a jeho styl psaní, takový jakoby odměřený a samozřejmý. Vždy pro mě byla nej kniha Sto roků samoty, ale téma téhle knížky a její provedení je nejlepší. Jsem nešťastná, když si uvědomí, že přesně tak to ve světě chodí. Nejlehčí je svést vinu na někoho jiného, ale stopa toho, že za to můžeš i ty, nikdy nezmizí.
Kniha je pro mě docela exotická. Trošku mi připomíná ty slavné a zároveň mnohými nenáviděné telenovely. I přesto se mi příběh líbil. A to především díky formě, kterou je kniha napsána.
Knihy Márqueze se mi moc dobře čtou, autor mě umí zaujmout a nepustit. Přesto po "100 roků samoty" mě kniha celkem zklamala, možná i proto, že skutečnou pointu knihy jsem pochopil až po přečtení komenátře od Tripedalia o pár řádků níže.
Štítky knihy
vraždy zfilmováno osudy lidí zločiny svatba magický realismus panenství kolumbijská literatura hispanoamerická literatura MacondoAutorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 |  Na paměť mým smutným courám |
Velmi dobře napsané nebo popsané události jednoho tragického okamžiku, kterého byl také svým způsobem svědkem. Zajímavé je, že smrt ohlašuje hned v začátku, několikrát to i opakuje a přesto jsem jako čtenář až do konce přeci jen doufal, že to nakonec dotyčný přežije.