Kronika ohlášené smrti přehled
Gabriel García Márquez
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/439277/bmid_kronika-ohlasene-smrti-FFh-439277.png
4
1021
1021
Pár hodin po svatebním obřadu "vrátil" Bayardo San Román svou nevěstu jejím rodičům: krásná Angela nebyla pannou. Rodina ji přinutila prozradit jméno milence a její bratři se zařekli, že Santiaga Nasara za zhanobení sestry zabijí. Všichni v městečku tuší, že k vraždě dojde, ale nikdo poroti tomu nic nepodnikne... Proč? Vyprávění se obrací nikoli k odsouzení dvou vrahů, ale k odsouzení společnosti, která to strpí. Kroniku ohlášené smrti nekoncipoval Márquez jako kriminální román v tradičním smyslu. O vraždě se sice dovídáme už na první stránce, ale nevysvobodí nás to z účasti na osudu zavražděného, o němž víme, že je obětí předsudků a svatouškovské pseudomorálky. V tragickém příběhu kolektivní viny poznáváme sami sebe: i my denně přihlížíme působení zla, a i když s ním nesouhlasíme; i my podléháme strachu, pohodlí, lhostejnosti a mravní ochablosti...... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2021 , OdeonOriginální název:
Crónica de una muerte anunciada , 1981
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Kronika ohlášené smrti. Přihlašte se a napište ho.
Komentáře (107)
O zle, o strachu o vině. Je to téma, které už bylo variované stokrát, ale Marquezovo pojetí je nadčasové a plné lehkosti pera.
Zajímavý vhled do myšlení vrahů, zápletka neotřelá a postavy živé díky jazyku, jsou nejlepším kořením pro skvělý příběh.
Koukám, že téma společenské slepoty je Márquezovi hodně blízké. Pracoval s ním již v "O lásce a jiných běsech", kdy ji tahle novela pochopitelně předchází. Na začátku se dozvíme o smrti "protagonisty" díla a následně napříč dílem sledujeme, jak vrahové chodí po městě, provolávají svůj plán, ale nikdo jim nevěří. A když k vraždě dojde, je už příliš pozdě. Pitvu navíc dostane na starost amatér. Myšlenkově zajímavé, ale bavilo mě to méně než druhá zmíněná knížka.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (1)
„Vždycky je třeba být na straně mrtvého.“
Kniha Kronika ohlášené smrti v seznamech
| v Právě čtených | 6x |
| v Přečtených | 1 556x |
| ve Čtenářské výzvě | 112x |
| v Doporučených | 72x |
| v Knihotéce | 356x |
| v Chystám se číst | 249x |
| v Chci si koupit | 44x |
| v dalších seznamech | 8x |
Štítky knihy
vraždy zfilmováno osudy lidí zločiny svatba magický realismus panenství kolumbijská literatura hispanoamerická literatura Macondo
Autorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 |  Na paměť mým smutným courám |
(SPOILER) Nečekal jsem, že tak úžasná kniha je v povinné četbě. Obtížně se mi nacházejí slova, to se musí přečíst. Ten příběh je sytě barevný, do nejmenšího detailu; do ptáků v korunách růžově rozkvetlých mandloní, do slavnostních světel veliké svatby, do modřin na mladém těle Angely Vicariové, do bílého hnisu vytékajícího z penisu Pedra Vicaria, do nožů pokrytých šarlatem, do vyhřezlých vnitřností Santiaga Nasara. Je to velmi organická, brutální a zároveň emoční, přírodní, estetická čtenářská záležitost. Sice se hodně o této novele mluví v kontextu poukázání na kolektivní vinu, která je nepopiratelná (nazval bych ji však kolektivním nezájmem a přehnanou opatrností a zdrženlivostí), pro mě ale osobně poselství tohoto díla spočívá v poukázání na přílišném lpění na tradicích. Jsem přesvědčen, že v přístavním městečku by vznikl mnohem větší rozruch, kdyby se nakonec bratří Vicariové rozhodli ušetřit Santiaga a nesplnit tak svou rodinnou povinnost vraždy ze cti. Vždyť i Santiagova rodina tento osud přijímá s odevzdaností.
Připouštím, jména v této knize jsou složitá k zapamatování a překousat se přes první kapitolu, která je poměrně informační a tichá, může být těžší, ale každá další po ní je krokem vzhůru na schodišti gradace. A vy se začítáte víc a víc. Zmatený Santiago Nasar na náměstí v kruhu množství lidí křičících jeden přes druhého. Pak u vrat svého domu - jedna neohrabaná rána za druhou. „Zabili mě, slečno Wene,“ řekne, když pobodán prochází sousedním domem drže si klubko páchnoucích střev v rukách. Až nakonec se zatajeným dechem a slzami v očích vidíte před sebou, jak se zhroutí obličejem k zemi v kuchyni svého domu. A jeho smrt nezmění nic. Tuhle knihu si určitě přečtu víckrát.