Kronika ohlášené smrti
Gabriel García Márquez
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/439277/bmid_kronika-ohlasene-smrti-FFh-439277.png
4
1045
1045
Pár hodin po svatebním obřadu "vrátil" Bayardo San Román svou nevěstu jejím rodičům: krásná Angela nebyla pannou. Rodina ji přinutila prozradit jméno milence a její bratři se zařekli, že Santiaga Nasara za zhanobení sestry zabijí. Všichni v městečku tuší, že k vraždě dojde, ale nikdo poroti tomu nic nepodnikne... Proč? Vyprávění se obrací nikoli k odsouzení dvou vrahů, ale k odsouzení společnosti, která to strpí. Kroniku ohlášené smrti nekoncipoval Márquez jako kriminální román v tradičním smyslu. O vraždě se sice dovídáme už na první stránce, ale nevysvobodí nás to z účasti na osudu zavražděného, o němž víme, že je obětí předsudků a svatouškovské pseudomorálky. V tragickém příběhu kolektivní viny poznáváme sami sebe: i my denně přihlížíme působení zla, a i když s ním nesouhlasíme; i my podléháme strachu, pohodlí, lhostejnosti a mravní ochablosti...... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2021 , OdeonOriginální název:
Crónica de una muerte anunciada, 1981
více info...
Přidat komentář
Kroniku ohlášené smrti doporučuji jako skvělý úvod do magického realismu. V knize se lze bez problémů orientovat, zároveň obsahuje celou řadu prvků, které jsou pro tento matoucí žánr typické a které odlišují latinskoamerický mainstream od toho evropského.
(SPOILER) Po několika stránkách a zejména už vševypovídajícím názvu je jasné, o čem je kniha a jaký bude závěr (přestože doufáte v jiný).
(SPOILER)
Novela Kronika ohlášené smrti (1981), kterou kolumbijský spisovatel Gabriel García Márquez (1927 - 2014) vydal rok předtím, než získal Nobelovu cenu za literaturu, patří k jeho nejznámějším a nejčtenějším dílům. Kdo by však čekal Garcíu Márqueze "magického realistu", bude zklamán - Kronika je realistickým příběhem vraždy ze msty. Magický realismus García Márquez opustil po předchozím románu Podzim patriarchy (1975); ani ve slavné Lásce za časů cholery (1986) a dalších dílech už tento styl nenajdeme. Já jsem si Kroniku, mé oblíbené dílo, přečetl po letech potřetí a opět jsem byl nadšen.
O vraždě se dozvíme hned v první větě: Santiaga Nasara zavraždí dvojčata Pablo a Pedro Vicariovi, protože zneuctil jejich sestru Angelu. Ta se den předtím provdala za boháče Bayarda San Romána, ale ten ji po svatební noci vrátil rodičům, protože nebyla panna. A tak se bratři rozhodnou pomstít její ztracenou čest... Jsme v malém kolumbijském městečku někdy v první třetině 20. století.
García Márquez je skvělý vypravěč a i když víme od začátku, jak to dopadne, dovede vyvolat napětí a od krátké novely se nelze odtrhnout. Vypravěčem je bezejmenný bratranec Vicariových a Santiagův přítel, který byl svědkem událostí a po mnoha letech se příběh snaží zachytit ve své pseudo-žurnalistické kronice, kdy se i vyptává svědků. To dodává novele na sugestivnosti. Stejně jako to, že se svým úmyslem se Vicariovi netajili a přesto zločinu nikdo nezabránil, ať už úmyslně nebo vinou nedorozumění. A také to, že nikdy s jistotou nezjistíme, zda byl Santiago opravdu oním Angeliným svůdcem, jak ona tvrdí...
Mistrovská novela byla v roce 1987 docela pěkně zfilmována (režie Francesco Rosi) s hvězdným obsazením: Ornella Muti, Rupert Everett, Anthony Delon, Gian Maria Volonté, Irene Papas, Lucia Bosé, Alain Cuny. Existuje i broadwayský muzikál z roku 1995.
(SPOILER)
Nečekal jsem, že tak úžasná kniha je v povinné četbě. Obtížně se mi nacházejí slova, to se musí přečíst. Ten příběh je sytě barevný, do nejmenšího detailu; do ptáků v korunách růžově rozkvetlých mandloní, do slavnostních světel veliké svatby, do modřin na mladém těle Angely Vicariové, do bílého hnisu vytékajícího z penisu Pedra Vicaria, do nožů pokrytých šarlatem, do vyhřezlých vnitřností Santiaga Nasara. Je to velmi organická, brutální a zároveň emoční, přírodní, estetická čtenářská záležitost. Sice se hodně o této novele mluví v kontextu poukázání na kolektivní vinu, která je nepopiratelná (nazval bych ji však kolektivním nezájmem a přehnanou opatrností a zdrženlivostí), pro mě ale osobně poselství tohoto díla spočívá v poukázání na přílišném lpění na tradicích. Jsem přesvědčen, že v přístavním městečku by vznikl mnohem větší rozruch, kdyby se nakonec bratří Vicariové rozhodli ušetřit Santiaga a nesplnit tak svou rodinnou povinnost vraždy ze cti. Vždyť i Santiagova rodina tento osud přijímá s odevzdaností.
Připouštím, jména v této knize jsou složitá k zapamatování a překousat se přes první kapitolu, která je poměrně informační a tichá, může být těžší, ale každá další po ní je krokem vzhůru na schodišti gradace. A vy se začítáte víc a víc. Zmatený Santiago Nasar na náměstí v kruhu množství lidí křičících jeden přes druhého. Pak u vrat svého domu - jedna neohrabaná rána za druhou. „Zabili mě, slečno Wene,“ řekne, když pobodán prochází sousedním domem drže si klubko páchnoucích střev v rukách. Až nakonec se zatajeným dechem a slzami v očích vidíte před sebou, jak se zhroutí obličejem k zemi v kuchyni svého domu. A jeho smrt nezmění nic. Tuhle knihu si určitě přečtu víckrát.
O zle, o strachu o vině. Je to téma, které už bylo variované stokrát, ale Marquezovo pojetí je nadčasové a plné lehkosti pera.
Zajímavý vhled do myšlení vrahů, zápletka neotřelá a postavy živé díky jazyku, jsou nejlepším kořením pro skvělý příběh.
Koukám, že téma společenské slepoty je Márquezovi hodně blízké. Pracoval s ním již v "O lásce a jiných běsech", kdy ji tahle novela pochopitelně předchází. Na začátku se dozvíme o smrti "protagonisty" díla a následně napříč dílem sledujeme, jak vrahové chodí po městě, provolávají svůj plán, ale nikdo jim nevěří. A když k vraždě dojde, je už příliš pozdě. Pitvu navíc dostane na starost amatér. Myšlenkově zajímavé, ale bavilo mě to méně než druhá zmíněná knížka.
Název knihy mi zprvu neříkal nic. Nakonec jsem zjistil, že to je detektivka, kde víme už od začátku o vraždě. Absurdnější na tom je, že vrazi ohlašují po celém městě, že jdou zabít hlavní postavu, jen aby jim v tom bylo zabráněno. I přesto nikdo nic nedělá a nikdo neinformuje hlavní postavu, což dodává na vtipnosti. Jediné, co mohu vytknout, je zmatečnost jmen, která mě nutila se vracet zpět pokaždé, když jsem nevěděl, jaký je profil jedné postavy.
Panoptikum bláznov, všetci po totálnej lobotómii. Nečudoval by som sa, ak by to odrážalo skutočnú náturu latinoameričanov, no ale potom s nimi amen-glória :-) Skôr mi to však príde ako dokonalá paródia, všetci do jedného sa totiž chovajú neskutočne absurdne. Samotná nosná idea knihy a osudovej vraždy zo cti mi príde vedľajšia - oveľa viac ma vtiahol perfektne vymyslený a vykreslený x-rozmerný labyrint vzťahov a pováh značného množstva postáv. Navyše som sa veľakrát zasmial, tak vtipne napísaná kniha sa nevidí často a chápem, že autor bol naozaj géniom a Nobelovu cenu dostal právom.
Zvláštní příběh, jakoby horký a pomalý. Děsivé je očekávání. Doufala jsem, že se stane "něco", a nestane se to ohlášené.
Nepříliš rozsáhlá novela - o předsudcích, pokrytectví i pseudomorálce ....
Chtěla jsem se seznámit s tímto autorem - a nevím, zda jsem zvolila nejlepší titul ....
Ale otevření otázky postavení ženy v tehdejší společnosti určitě za přečtení stálo ....
Obětí se stává mladík, jehož vina je nejasná - a přesto nemá naději .....
Těžké pro mne hodnotit. Pomalu každých pár stran se objevující další a další obyvatelé městečka a další příbuzní a známí a další lidé z okolí tvořili guláš postav a kdo je vlastně kdo a čí a proč a celkově styl psaní a struktura textu nebyl úplně můj šálek kávy.
Nicméně příběh jako takový se mi líbil, ta absurdnost všech náhod, lhostejnosti a vlastně to co dělá nás námi, naší lidskosti. I my si občas řekneme, že do něčeho zasahovat nebudeme, že to přece udělá někdo jiný. Padesát let poté a stále se to čím dál tím víc dá uplatnit. Říkáme si, že to se přece nemůže dít, to nejde, to není pravda. Absurdní cyničnost celého příběhu podtrhává závěr. A proto 4/5.
Víc než tři hvězdy Kronice dát nemůžu, protože se mi prostě nelíbila. Je to temné a místy nechutné čtení, a i když ho sem tam trochu zlehčuje humor, není ho tam ani zdaleka dost. A pak samozřejmě ten sexismus - patří ke společnosti, o které Márquez píše, tož dobrá. Když jsem se ale dostala k části, kdy se nevěsta po letech znovu shledala se svým skoro-mužem, měla jsem upřímně problém příběh dočíst.
Na druhou stranu hodnotit méně než třemi hvězdami taky nemůžu, protože si myslím, že napsané je to dobře - detailně, propracovaně, věrohodně, a všechny ty vzájemně se doplňující a někdy taky vyvracející se perspektivy dávaly dohromady zábavnou mozaiku. Doufám, že s takhle extrémním bystander efektem se naživo nikdy nepotkám.
Tentokrát mě Márquez příliš neoslovil. Částečně to je asi formou konstruování událostí (což se u kroniky dá čekat, že), ale taky tím, že pokrytectví, lhostejnost a alibismus všech zúčastněných mě neskutečně rozčilovaly (taky záměr, vím). Představa, že něco takového se opravdu mohlo v různých dobách na různých místech světa stá(va)t, mě upřímně děsí.
Ako vždy pri Marquezovi, je to dobrý príbeh. Je však neuveriteľné, ako relatívne ťažko sa číta taký krátky text.
Marquez píše dosť žurnalisticky, len málo využíva dialógy (čo mne osobne nevadí, ale viem si predstaviť, že existujú čitatelia, ktorí sa potom v jeho textoch strácajú.)
Čo však ja považujem za veľký nedostatok, je spôsob, akým člení text. Netreba čakať žiadny paragraf, aj na miestach, kde by mohol byť a dal by tak čitateľovi možnosť sa nadýchnuť. Nemôžem si pomôcť, potom to pôsobí, ako by sa priam vyžíval v tom, aby sa to ťažko čítalo. Osobne mám rád, keď autor neberie ohľad na čitateľa ale skôr na to, aby text prispôsobil takej podobe, ako on uzná za vhodné, pri ňom mám však niekedy pocit, že to skĺza už do akéhosi manieru. A zatiaľ čo pri románovej forme sa to trochu lepšie chápe, pri takto krátkej forme mi to prišlo už trochu ako úchylka. Takže pokiaľ aj jeho cieľom je, aby ste knihu prečítali na 4 nádychy (kniha má v podstate 4 kapitoly), môžete ju nakoniec čítať pomalšie, akoby si zasluhovala.
Nejvíc mě pohltila atmosféra příběhu, to neodvratné spění k tragickému konci, ta neochota pokryteckých, egoistických a hloupých vesničanů zasáhnout a nechat rozum zvítězit nad city, fanatismem a nesmyslným dodržováním zvykového práva. Byl Santiago oběť, nebo padouch? Měli jeho bratři možnost volby? Chovali by se vesničané za podobné situace jinak? Novelka, která klade víc otázek než odpovědí.
Anotace zní víc hezky než realita. Po mnoha letech se opět dostávám k Márquezovi a doufám v super zážitek. Už na prvních pár stránkách však cítím těžkost textu i přes malý počet stran. Zní to sympaticky v rámci sdělení. Pro mě se však probádat k oněm myšlenkám bylo náročné a vlastně vágní, protože jsem se k nim ani nedostal. V extrémním případě mi text připadal jako náhodný generátor slov. I přesto jsem z něj dokázal cítit tu sílu, ale byla mi k ničemu. Hodně silné zklamání.
žánrově takměř modelová novela, kvintesence Márquezova skvostného reálněmagického světa s jeho nepřekročitelnými pravidly a zákonitostmi, které zakládají legendy (i proto v názvu kronika), a s pestrým vzorníkem charakteristických postav; geniální a nadčasové ztvárnění obecně platných motivů kolektivní paměti a kolektivní viny proti osamění individua + napětí, a přitom synergie lásky a smrti, zasazených do prostředí latinskoamerického folkloru a zacykleného času, kde se bezvýznamné stává mýtotvorným
mistrný popis závěrečného obrazu Nasarovy vraždy, ta prostá sdělnost kontrastující s metaforickým jazykem "vyšetřování"
Začátek se mi zdál pomalý, tak jsem si řekla, že to odložím, ale nechala jsem se přesvědčit dobrým hodnocením, tak jsem pokračovala...
Ale ani střed a konec mě nepřesvědčil. Měla jsem to nechat být už na začátku. :)
Štítky knihy
vraždy zfilmováno osudy lidí zločiny svatba magický realismus panenství kolumbijská literatura hispanoamerická literatura MacondoAutorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 |  Na paměť mým smutným courám |
Márquez je čaroděj slov. Příběh koncentrovaný do 24 hodin, drama cti, pokrytectví a absurdity, s tolika podrobnostmi a odbočkami. Vzbuzuje každou kapitolou, každým odstavcem jiný pocit, jinou emoci. K tomu se mu daří pár slovy zachytit osud mnoha obyvatel města. A některé nechává otevřené, naznačené, aby je dovyprávěl ve svých dalších povídkách či románech. Novela, která se tváří jako jednohubka na odpoledne, nakonec provází v myšlenkách mnohem déle...