Šílený les
Vladimír Šlechta
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/388723/bmid_sileny-les-h8d-388723.jpg
4
131
131
Krvavé pohraničí série
< 3. díl >
Prastarý les Izironk byl odedávna domovem elfů. Jeho nedotknutelnost byla zaručena desítkami smluv. Teď se o Izironk vede válka. Zároveň se stalo i něco jiného. Les Izironk zešílel a stal se nepřítelem pro všechny. Do války je zatažen každý, kdo je právě nablízku: lidé, elfové i orkové. Vojáci i bojovníci, osadníci i osamělí poutníci. Někteří vzdorují, jiní se nechávají lesem ovládnout a zotročit. Někteří vyhledávají válečná střetnutí, jiní se jim vyhýbají, ale i oni musí nakonec bojovat o život. Znovu a znovu je přetřásána otázka, co šílenství lesa způsobilo? A je možné les Izironk ještě vyléčit?... celý text
Přidat komentář
Šílený les je druhé vydání velmi vydařené knihy od českého spisovatele, které by vám určitě nemělo uniknout, pokud máte rádi celou sérii Krvavého pohraničí. Pokud sérii neznáte nezoufejte, Šílený les se dá číst i jako samostatný román!
Samostatný román z Pohraničí, který je pro mě slabší kvality. Námět zajímavý, celý děj se točí jen v šíleném Izironku a jeho okolí. Kniha plná kontrastů - např. bytostí spjatých s přírodou (elfové) proti civilisaci (lidé), Izironk a lužní les.
Elfská taktika boje byla zvláštní, čekal bych ji nápaditější.
Dialogy mě tentokrát nedokázaly tolik oslovit, chyběla podrobnější mapa.
Vladimír Šlechta je opět výborný v popisu prostředí. Druhý díl nijak nenavazuje na ten první, nabízí jen pár postav a žádný velkolepý příběh a přesto se čte opravdu dobře. Postavy jsou reálné, žádná není jen kladná nebo záporná a jejich protivník les je opravdu šílený. Je to příběh o hledání odvahy, zodpovědnosti, hledání sama sebe.
Pohraničí není v žádném případě černobílé, akce je tu hodně a souhlasím s kuruteku, že je to “alegorie rozpadající se civilizace, pokroku, o kterém se nedá říci, v čem je opravdu pokrokem…”. Jo, ta bestie pokrok.
"Stvořit si svůj svět a v něm chvíli být," zpívá Znouzectnost a v Šíleném lese jsem byl. Nerad, protože byl opravdu šílený a snímal zodpovědnost za rozhodnutí mu podlehnout, i když ... A rád, protože se našli bytosti, které mu nepodlehli. Je to zvláštní svět i zvláštní sága. Alegorie rozpadající se civilizace, pokroku, o kterém se nedá říci, v čem je opravdu pokrokem, hledání pravdy, odvahy, zodpovědnosti. Začínám ji propadat, i když si v ní musím klestit cestu, hledat souvislosti, pamatovat si je. A možná se i vracet.
Pěkně napsaná kniha, kde ve vedlejší roli vystupuje Roger Schnirega. Při čtení si připadám trochu jako v české verzi Her o trůny. Ale co můžete čekat od knih s podtitulem Krvavé pohraničí. Trochu té krve tam bude :)
Ač je smrt poslední postavy popsána vcelku brutálně, tak jsem se neubránil vtipnějšímu vyobrazení ve své mysli.
Strašně rád bych se dočkal dotisku Nejlepšího den pro umírání. A to nejen proto, že mi jako poslední chybí v mé knihovně, ale prostě proto, že si to musím přečíst.
Jedná se o dobře čtivé fantasy, které vás vtáhne a nepustí. Stejně tak jako šílenství v onom lese Izironku.
Při čtení mi velmi často přišlo, že hraju adventuru a postavy, které Faylorg a Inge potkávají jsou jen hybately zápletky, kteří mají za úkol vysvětlit souvislosti a posunout příběh dál. Finále bylo přitažené za vlasy, vím že je to fantasy, ale ve chvíli kdy autor vše řeší tím že je za tím magie, považuju to za lenost. Při vymýšlení jmen bych nevolil postup: hraju scrabble a náhodně se mi písmenka poskládají do slov jak eagrepe, schnirega a izironk.
O poznání lépe napsané a vystavěné oproti prvnímu dílu. Kniha se nesnaží o velkolepý přiběh, vystačí si s několika postavami a pár potištěnými stránkami.
Zlobivý les je zajímavý nápad a ani na chvilku jsem nepochyboval o jeho reálnosti. Do toho pár elfů a orků (spoiler alert - na trpaslíky tentokrát nedojde). Žádná postava není typicky kladná nebo záporná, nechť si každý vybere svého oblíbence podle preferencí. Tak se mi to líbí.
Jdu shánět další díly.
Můj první vstup do Krvavého pohraničí stál za to. Velmi dobře napsáno a pěkně se to četlo. Bohužel jsem měl osobní problém s některými jmény, které mi prostě přišly nezvukomalebné, až nepříjemné a nemohl jsem je vnitřně přijmout (Izironk, ale i další) a i některé reálie autorova světa mi šly proti srsti. Oproti tomu vysoce hodnotím pomalý rozjezd, kde nikdo téměř nic neví, postupnou čím dál větší napínavost a skvělou gradaci. Také popis magie elfího lesa a kontrast s lužním lesem a jeho přirozeností mě doslova dostaly.
Čtenáře fantasy myslím kniha potěší.
Moje chyba. Druhý díl v sérii a já ho četl jako první.
Začátek se rozvíjí slibně, ale bohužel už název prozrazuje vše - les je opravdu šílený.
Je to dobře řemeslně napsáno, ale pointa mě neuchvátila a to proto, že je to součást mnohem delšího příběhu.
Oproti Krkvavému pohraničí je nástup Šíleného lesa o dost pomalejší. Velice rychle si odbudeme úvod. Hlavní postavy skončí v lese a děj se pomaličku line. I přes existenci akce se první půlka snaží spíše vykreslit postavy a celou nastalou situaci v Pohraničí. Při příchodu do Progessu jsou už tak karty vyložené na stole a stačí jen sledovat, kam nás to všechno zavede. Opět je přítomen jistý detektivní prvek, kdy je nám postupně odhalováno, kdo je hlavním viníkem. Obrovským plus je, že zas a znova je hodně těžké určit, kdo je dobrý a kdo zlý. Všechny postavy mají své motivy a pohnutky a Pohraničí rozhodně není černobílé. Čím dál tím víc to připomíná fantasy western než klasickou tolkienovskou fantastiku.
Moje první setkání s hrdinskou fantasy Vladimíra Šlechty a klobouk dolů. Nakladatelství Straky na Vrbě mají opravdu dar na autory. Rázem se staly mým jedním z nejoblíbenějších vydavatelství. Vůbec nevadí, že Šílený les je druhý díl ze série Krvavé pohraničí. Četl jsem ho jako první a jelikož se jedná o samostatný příběh, tak to bylo jen o tom se v prvních desítkách stránkách vpravit do světa středověké fantasy, která se v průběhu naprosto krásně četla. Jednoduchý, ale nápaditý příběh ve mně evokoval pocity, jak kdybych hrál na počítači na přelomu tisíciletí ty nejlepší RPG té doby. Akce hodně, příběh má spád, postavy se Vám zažerou pod kůži. Celou tu dobu máte pocit, že takhle přesně si průběh toho příběhu představujete. Přiznám se, že vlastně vůbec nevím, proč bych knize neměl dát pět hvězd. A to i díky závěru, který je prostě, jedním slovem, epický.
Knihu jsem přečetl podruhé, jelikož jsem si koupil nové vydání a připomněl jsem si, že Šlechta prostě umí. Knížka je správná zálesácká fantasy, kde se děj odehrává na relativně malé ploše, s nemnoho postavami, a ono to stačí, funguje to skvěle. Po přečtení mám chuť si znovu přečíst celé Krvavé Pohraničí.
Pěkný temný příběh, dobrá zápletka a sympatičtí hrdinové. Knížka neustále udržuje a postupně graduje napětí, takže se čte jak po másle.
Bod dolů za příliš okatě vykradeného Vinnetoua. Druhý za popisné pasáže, které jsou ve srovnání se zbytkem tvorby slabší.
Šlechta opět nezklamal. Konečně jsem se dozvěděl jak to dopadlo s tím šíleným Izironkem. I když jsem knihu přečetl až po sérii "Gordonova země", tak mi to vůbec nevadilo. Klasická oddechovka, kterou jsem měl hned přečtenou. Doporučuji.
Perfektní kniha.Hltala jsem ji jak vanilkovou zmrzlinu:-)Perfektní příběh,uzasnej konec.Takový knihy mám moc ráda..
O hodně lepší než první díl, i díky jisté gradaci příběhu. Ten však přesto stojí na trochu hliněných nohách, kdy si občas neví s některými postavami rady, a i celkové směřování se podobá spíše hře na kličkovanou. To však nic nemění na tom, že autor je velmi silný v popisu prostředí, zvláště "trampské" části jsou vynikající, v popisu jednotlivých situací, líbí se mi, jak pracuje s časem (kdy v určité chvíli přejde do přítomného, aby zvýšil dramatičnost), skutečně jen škoda, že si víc nedokáže vyhrát s postavami a jejich charaktery, které působí sem tam jen nahozeně, a s pečlivějším budováním příběhu, kdy se zdá, že někdy jde vše dopředu trošičku nahodile. Ale čte se to dobře, pro mne daleko lépe než první díl, který už chvílemi nudil, a dokáže vtáhnout do tohoto imaginárního světa.
Štítky knihy
česká fantasy fantasy česká fantastika
Autorovy další knížky
| 2000 |  Krvavé pohraničí |
| 2010 |  Střepy z Apokalypsy |
| 2005 | Nejlepší den |
| 2013 | Zahrada sirén |
| 2015 | Tajemství Morie |
V Krvavém pohraničí jsem vytýkala absenci nějakého cíle hlavniho hrdiny, tak tady už ten cíl je, i když opět mírně zahalen, protože člověk hned netuší, zda šílenství lesa bude hlavní bod a nebo jen ten okrajový. Nakonec si troufám říct, že to bylo tak napůl.
Hlavní hrdinka Inge byla krásným odrazem svého věku. Na jednu stranu hrr do všeho, ale zároveň v dost věcech naivní, i když věřila, jak toho ví hodně a rozumí světu. Měla opravdu štěstí v neštěstí.
Líbilo se mi, jak byl les vlastně popsán, jak žil a postupně trpěl lidi, až pohár přetekl. Bohužel pro vílí národ, který byl přinucený udělat nelehké rozhodnutí a samotný král přijal ještě těžší úlohu. Jeho závěr byl smutný a tím perfektní.
Co musím říct, autor se rozhodně nebojí krve a stinné stránky války se všemi hrůznými činy, kdy nezáleží, zda je protivník muž, žena nebo dítě. Jednu část jsem si opravdu musela nadávkovat.
Konec knihy byl řádně hořkosladký, ale díky tomu to působí tak nějak věrohodně a reálně, protože po bitvě už nikdy přece nemůže být nic tak, jako dřív a na bojišti někdo holt zůstane a přeživší si ponesou to prázdné místo v srdci.
Hřeb celé knihy je opět přednes Jiřího Wittka. Neskutečně mě jeho hlas baví a díky tomu mě vtáhne do knihy první větou. A klobouk dolu za tu orštinu. Co už na audioknize nebylo tak skvělé jsou ty hrozne dlouhé pauzy mezi kapitolami, kdy jsem občas pojala podezření, že se mi přehrávač snad vypl, jak dlouho bylo ticho.