Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem
Timothy Snyder
Mezi dvěma říšemi, Hitlerovou a Stalinovou, se nacházejí krvavé země. Necelá dvě desetiletí stačila, aby zde v důsledku politiky dvou vůdců zahynulo čtrnáct milionů lidí. Povědomí o událostech třicátých a čtyřicátých let na území dnešního Polska, Ukrajiny, Běloruska a pobaltských států sice sílí, stále jsou to však jednotlivé události: ukrajinský hladomor po stalinské kolektivizaci, Katyň nebo tzv. konečné řešení židovské otázky. Širokoúhlý záběr Timothyho Snydera je v dějinách daného území novinkou. Sled katastrof, které se tudy prohnaly, nelze vysvětlit na základě jednotlivostí ani dějin jednotlivých národů, nýbrž jedině ze zvláštního postavení těchto zemí v Evropě, z jeho historických příčin, z motivů dvou totalitních ideologií, ze záměrů a metod dvou diktátorů a jejich vzájemných souvislostí. Krvavé země jsou tak první syntetickou monografií, která postihuje v celku souhru těchto nešťastných okolností, jejímž důsledkem byla největší demografická a humanitární katastrofa, jakou kdy člověk v lidských dějinách způsobil.... celý text
Literatura faktu Válečné Historie
Vydáno: 2014 , Paseka , ProstorOriginální název:
Bloodlands: Europe between Hitler and Stalin, 2010
více info...
Přidat komentář
Brrr! To byla síla! Vynikající kniha o zrůdnosti dvou totalitních režimů (fašismu a komunismu) jen pár set kilometrů od nás. Čtěte, pokud se odvážíte... Buďme rádi za to, že nás tohle minulo, respektive že jsme většinou zažili jenom soft verzi (těm, kdo zažili hard verzi se předem omlouvám)! No, a když už budete tak krásně rozečtení, tak si zkuste dát nášup: Laskavé bohyně od Jonathana Littella. Je to román a slušná bichle, ale některé části jsou hodně dobré, zejména pak pro masochisty. A také nějaká vhodná hudba, kromě obligátního Mozartova Rekviem třeba Góreckiho Symfonie č. 3 (Symfonie žalostných písní) nebo Laibach - Spectre. Bezkonkurenčním filmem je pak samozřejmě fenomenální Smarzowského Volyň z roku 2016, což je jeden z nejlepších válečných filmů všech dob. Jděte a dívejte se.
Zdrcující fakta a souvislosti o dvou nejhorších diktaturách 20. století - Stalinova a Hitlerova vláda v Rusku a Německu. Kniha se občas dotkne i vývoji v Československu - například hodnocení dopadů atentátu na Heydricha autorem je dost nepříznivé a řekl bych jednostranné. Jinak velmi zajímavé dílo.
Obyvatelé měst byli zvyklí vídat venkovany na tržišti, jak rozkládají balíky a prodávají své přebytky. V roce 1933 však přicházeli rolníci na tato známá místa nikoli prodávat zboží, nýbrž žebrat. Tato tržiště nyní nenabízela pohled na potraviny ani na zákazníky, jen všudypřítomný obraz zkázy. Jedinými zvuky tu teď byly jitřní vzdechy umírajících, schoulených pod hadry, které kdysi bývaly jejich oblečením. Jednoho jarního rána sálo mezi hromadami mrtvých venkovanů nemluvně prs mrtvé matky, jíž už zešedivěla tvář. Ukrajinští kolemjdoucí tyto výjevy vídali už předtím, a nejen bezvládná těla, nejen mrtvou matku s dosud živým kojencem, ale přesně tuto scénu: maličká ústa, poslední kapičku mléka a studenou bradavku. Měli pro to dokonce označení. Cestou kolem šeptali: „To jsou poupata socialistického jara.“
Vynikající kniha, která vás provede dějinami východní Evropy, resp. oblastí tzv. krvavých zemí, kde zemřely miliony lidí. Jasné vysvětlení myšlenek a postupů, které vedly jak Stalina, tak i Hitlera k tomu, aby došlo k takovým věcěm jako byl ukrajinský hladomor, holokaust, Velký teror a další. Zajímavý byl přesah do dob studené války.
Hardcore statistika, která do čtenáře hustí fakta, čísla, ale i osobní příběhy. Důležité dílo!
Moc nevím, co napsat, aby to nevyznělo jako banalita, když si člověk uvědomí, že v hlavní roli jsou miliony zavražděných. Masakry byly a budou. Asi je v nás zakódované vnímat se jakou součást nějaké skupiny (tlupy, kmene, národa, církve apod.), která je často lepší než jiná, má větší právo na rozvoj než jiná, nebo se cítí jinou být ohrožena. A kolikrát v historii se takové myšlenky chopil šikovný panovník (v demokracii politik), ... Krvavých zemí je na zeměkouli bezpočet.
Tato kniha podává komplexní pohled na organizované vraždění a lidské utrpení v určité historické etapě na určitém území, upravuje tak pohled na tyto událost v evropském kontextu. Bývalá ministryně Válková byla hojně svého času peskována za slova o tom, že "v protektorátu se zas tolik nedělo". Z hlediska této knihy má zcela pravdu. Ovšem pro jednotlivce je celkem bez významu, zda přichází o život jen on sám, v rámci nějaké skupiny, či celého národa...
Obdivuji autorův pečlivý přístup. Snad nejvíce na mne zapůsobila vyváženost mezi objektivním uváděním faktů a zachováním lidského rozměru bez falešného sentimentu.
Autorem knihy je americký historik Timothy Snyder zabývající se střední a východní Evropou a obdobím holokaustu. Název Krvavé země poukazuje na území Polska, Běloruska, Ukrajiny, Pobaltských států a část západního Ruska, kde SSSR a nacistické Německo dokázali za dvanáct let v období 1933–1945 povraždit přes čtrnáct milionu lidí – civilisty, válečné zajatce, ženy, děti a starce. Polovina z nich zemřela kvůli hladu – za ukrajinského hladomoru, v zajateckých táborech, v obleženém Leningradě. Další byli zastřeleni a zplynováni. Snyder se v knize snaží vyvrátit mýtus, že se při holokaustu využívalo mimořádných a moderních technologií a že zabíjení bylo zmechanizovanou záležitostí. Ve skutečnosti bylo zabíjení primitivní – ostnatý drát, střelba, kyanovodík (objeven v 18. století), oxid uhelnatý (vedlejší produkt spalovacího motoru). Zmechanizovaný obraz zabíjení nekoresponduje s množství popravčích, kteří viděli svým obětem do tváře. Vrazi nebyli roboti, ale vojáci s krvavými stopami svých obětí. Autor rovněž kritizuje účelovou politickou manipulaci s počty popravených.
Snyder především pak kritizuje způsob, jak nahlížíme na historii – skrze statistiky. Zavraždění však nejsou pouhými čísly, za každou jedničkou se nachází jeden nezaměnitelný lidský osud.
Citace z knihy mluví za vše:
Stalin s Ježovem požadovali „přímou fyzickou likvidaci kontrarevoluce jako takové“, což znamenalo zlikvidovat nepřátele „jednou provždy“. Upravené kvóty byly z Moskvy zaslány do regionů jako součást rozkazu 00447 „O represivních operacích proti bývalým kulakům, zločincům a dalším protisovětským živlům“ ze dne 31. července 1937. V dokumentu Stalin a Ježov předpokládali popravu 79 950 sovětských občanů zastřelením a odsouzení 193 000 dalších na osm až deset let do gulagu. Politbyro ani centrála NKVD v Moskvě nijak neurčily oněch výsledných 272 950 lidí, kteří se měli stát konkrétními oběťmi represe. Kteří sovětští občané naplní tyto kvóty, se nevědělo – o tom měly rozhodnout pobočky NKVD. Kvóty popravených a uvězněných se oficiálně nazývaly „limity“, přestože všichni zúčastnění věděli, že mají být překračovány. Místní příslušníci NKVD museli vysvětlovat, proč nemohou „limit“ splnit, a byli pobízeni, aby ho překročili. Žádný si nepřál, aby to vypadalo, že mu při konfrontaci s „kontrarevolucí“ chybí elán, zvlášť když Ježovova linie přikazovala „raději zajít dál než nedostatečně daleko“. Při zásahu proti kulakům tedy nebylo zastřeleno 79 950 lidí, nýbrž pětkrát tolik. Do konce roku 1938 příslušníci NKVD popravili při plnění rozkazu 00447 podle dostupných údajů 386 798 sovětských občanů. – Strana 94–95
Ve stalagu 306 v Kirovogradu hlásili němečtí dozorci, že zajatci pojídají těla svých zastřelených soudruhů, přičemž oběti někdy ještě nejsou úplně mrtvé. Rosalija Volkovskaja, již se podařilo přežít věznění v ženském táboře ve Volodymyru Volyňském, sledovala, co se dělo v místním stalagu 365: „My, ženy, jsme seshora viděly, jak mnozí jedí mrtvoly.“ Ve stalagu 346 v Kremenčuku, kde vězňové dostávali nejvýš dvě stě gramů chleba denně, se ráno co ráno házela mrtvá těla do jámy a podobně jako v roce 1933 byli občas s mrtvými pohřbívání i živí. V tomto táboře zemřelo nejméně dvacet tisíc vězňů. – Strana 181
V říjnu 1941 se Mohilevo stalo prvním velkým městem na území okupovaného sovětského Běloruska, kde byli pozabíjeni skoro všichni Židé. Německý policista (fakticky Rakušan) popsal v dopise své ženě pocity a zážitky z vybíjení zdejších Židů v prvních říjnových dnech takto: „Nejdřív se mi při střelbě trochu třásla ruka, ale člověk si zvykne. Při desáté várce už jsem mířil klidně a střílel s jistotou do tolika žen, dětí a nemluvňat. Vzpomněl jsem si na to, že mám doma dvě děti. S nimi by ty hordy nacházely stejně, ne-li desetkrát hůř. Smrt, kterou jsme jim dopřáli my, byla milosrdná a rychlá v porovnání s pekelným utrpením v žalářích GPU. Nemluvňata vyletovala velkým obloukem do vzduchu a my jsme je stříleli ještě v letu, než stačila dopadnout do jámy nebo vody. Druhého a třetího října 1941 Němci za asistence ukrajinských pomocných policistů postříleli v Mohilevu 2 273 mužů, žen a dětí. Dalších 3 726 osob pozabíjeli 19. října. – Strana 205
Několik tisíc minských Židů přišlo o život v posledních červencových dnech roku 1942.
Jedenatřicátého napsala Junita Višnackaja svému otci dopis na rozloučenou: „Loučím se s Tebou, než půjdu na smrt. Strašně se jí bojím, protože házejí děti do masových hrobů živé. Sbohem navždy. Líbám Tě. Líbám Tě.“
Němci se někdy skutečně vyhýbaly střelbě do menších dětí a místo toho je přihazovali do jam k tělům popravených, aby se nejmenší pod tlakem mrtvol a hlíny udusili. Uplatnili i další způsoby likvidace, dovolující jim vyhnout se pohledu za zmařený život, jenž sotva začal. Minsk obrážely pojízdné plynové komory instalované v nákladních vozech a jejich řidiči hledali zbloudivší židovské děti. ... Nejmenší věděli, co se s nimi stane, pokud je Němci lapí. Když stoupali po schůdcích do auta, v jehož útrobách je čekala smrt, prosili o zachování zbytečků důstojnosti: „Prosím vás, pánové,“ říkali Němcům, „netlučte nás. Zvládneme tam nastoupit sami." – Strana 234
Při čtení podobných osudů jsem měl mnohdy pocit, že z knihy prosakuje zmařený život zavražděných, a neustále jsem si proto prohlížel prsty, zda je skutečně nemám od krve. Cítil jsem chlad a slyšel neutichající hlasy vyhladovělých žen a dusících se dětí, když jsem otáčel těžké stránky utrpení. Je to vůbec ještě možné? Každý totalitní režim, který se snaží vytvořit světlé zítřky na hromadách mrtvol, se jednoho dne musí potýkat s tím, že kosti zavražděných začnou vystupovat z hlíny a budou žalovat své vrahy. Úkolem historiků je, aby nebyla žádná zapomenuta, aby demaskovali jakoukoli společenskou iluzi, aby nikdy nedovolili lidskému duchu podlehnout myšlence, že lze vybudovat samospasitelný věčný řád, v jehož jménu je vše dovoleno. Splní tudíž Snyder své poslání, nebo jsou historikové jen dalšími představiteli bláhových snů?
Je to dokument. Suchej, krvavej a nepředstavitelně krutej. Stejnej jako doba o který pojednává. Do teď jsem si myslel, že Hitler byl větší zrůda než Stalin. Teď už si nejsem jistej. Snad si to v pekle vyjasnili...
Výjimečná kniha, nezbývá mi než ji k přečtení doporučit všem, co se trochu zajímají o minulost, tak nějak tuší, že je úzce propojena se současností a že může tak trochu předurčovat naši budoucnost.
Na historickou knihu je napsána docela čtivě, s důrazem na detaily, které doplňují celkový obraz té šílené doby na území Krvavých zemí (autorem definované jak oblasti, postižené jak stalinským, tak hitlerovských terorem).
Není to samozřejmě čtení pro každého, popisovaná realita je daleko děsivější než jakýkoliv horor. Řekl bych, že žádný film si zatím nedovolil v plné míře zobrazit šílenství, které je popisováno v této knize.
Nejsilněji na mne působilo propojení neuvěřitelně vysokých statistických čísel obětí s konkrétními úryvky ze zachovaných zápisků, deníků či svědectví.
Kniha popisuje zbytečné násilí a vyvraždění miliónů obyvatel na území východní Evropy nazývaného příznačně „Krvavé země“, a to v důsledku hladomorů, válečných operací, ale především kvůli brutálním a pomýleným rozhodnutím představitelů sovětských a nacistických režimů a obyčejných lidí, kteří se pod vnějším tlakem přestávají chovat jako lidé. Kromě samotných čísel na knize šokuje předurčenost (a zní pramenící beznaděj), která řídí lidské osudy. Lidé jsou bez důvodů a bez vlastního přičinění po tisících deportováni, likvidováni a mučeni, ženy znásilňovány a děti vybíjeny. Možnost obrany a útěku neexistuje. Bez ohledu na postavení, odvahu nebo věk jsou lidé poníženi a redukováni na nahé bezmocné bytosti, se kterými je možné beztrestně jakkoliv zacházet - v očích svých věznitelů jsou pouhými čísly a kvótami, které je nutné naplnit a úkoly, které musejí vyřešit. Tento aspekt knihy je důležitější než hrůzná čísla, protože se podobná situace může vždy opakovat znovu. Události, které popisuje kniha, jsou staré více než 70 let, ale podobné situace se ještě nedávno odehrávaly v Jugoslávii nedaleko našich hranic a dnes jsme svědky něčeho podobného v oblasti severní Afriky a Středního východu.
Kniha je výtečná a naprosto ji doporučuji, i přes pochmurné téma ji lze normálně číst a podávané souvislosti jsou fascinující; měl jsem několik nocí velké problémy se od čtení odtrhnout. Autorovi nejde o vyhrocené emoce, ale o klidný popis a až chladné srovnání čísel. Rád se dívám na dokumentární pořady o druhé světové válce; západní dokumenty (hlavně německé) se tradičně víceméně výlučně zaměřují na holokaust a ignorují oběti slovanských národů. V tom se mi Krvavé země velice líbily, že se na tu dobu dívá pohledem všech obětí. Vedle toho se p. Snyder cíleně snaží nepropadat soutěži o to, kdo byl největší obětí války, ale porovnává co možná objektivně utrpení všech
Kniha je na svůj žánr velice čtivá a ačkoliv je zde opravdu mnoho informací, autor se nezamotává a čtenář se v nich neutopí a vytáhne si z nich to podstatné. Myslím, že ve svém rozsahu je to opravdu vyčerpávající dílo, které vnáší světla do této tragické kapitoly dějin, která bohužel byla a stále je politicky a ideologicky využívána. A opravdu doceňuji výňatky z deníků, dopisů a vzkazů vyrytých na zeď, která těmto číslům dávají lidský rozměr, člověk potom lépe chápe tragičnost tohoto období.
Knihu jsem dostal pod stromeček. Při jejím čtení mi bylo smutno z toho, co jsou lidé ve jménu -ismu spáchat jeden druhému, zničit po staletí budovanou kulturu ve jménu hodnoty rasové nadřazenosti či třídního boje.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) Adolf Hitler Josif Vissarionovič Stalin, 1879-1953 Ukrajina 1. pol. 20. století východní Evropa střední Evropa Pobaltí, Baltské státy holokaust, holocaust
Před přečtením této knihy jsem si myslel, že na téma holocaustu, koncentračních táborů a sovětských gulagů či hladomoru na Ukrajině mám informací až dost a začal jsem ji číst především proto, abych si trošku doplnil reálie po přečtení Nabarveného ptáčete. Inu, co jsem chtěl to jsem dostal, a k tomu o mnoho a mnoho víc.
Na téma hrůz, které se v "Krvavých zemích" od 30. do 50. let odehrávaly, byla už napsána celá řada knih. Většinou ale poukazují buď jen na zločiny nacistického Německa, nebo se omezují jen na zločiny stalinismu. To, jak Snyder dává do souvislostí německý i sovětský teror na území východní Evropy, je trochu jiný pohled. A je to pohled docela šokující. Vždyť na území Polska, Ukrajiny, Běloruska v těch dvaceti letech střídal jeden okupant druhého, a počty obětí v těchto zemích jsou tak vysoké, že se vymykají představivosti. V Krvavých zemích najdete jakousi kroniku překvapivě podobných metod obou diktátorů, které zřejmě směřovaly i ke stejnému cíli, čili k vylidnění východní Evropy a k její germanizaci, respektive rusifikaci. Nejde jen o suchý výčet počtů obětí, v knize najdete i řadu smutných osudů konkrétních lidí. Rozhodně to stojí za přečtení, nebál bych se srovnání např. se Souostrovím Gulag.