Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě
Cormac McCarthy
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/151724/bmid_krvavy-polednik-aneb-vecerni-cervan-Lon-151724.jpg
4
434
434
Když v roce 1985 vydal Cormac McCarthy svůj pátý román Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě, dočkal se pouze vlažného a rozpačitého přijetí. Postupem času však zájem čtenářstva i kritické obce narůstal a v dnešní době se kniha těší takřka kultovnímu statusu – je označována za McCarthyho vrcholné dílo a zároveň za jeden z nejdůležitějších amerických románů 20. století.Autor v tomto historickém románu popisuje řádění Glantonova gangu na texasko-mexických hranicích v letech 1849–1850. Valná většina dobových událostí a postav je skutečná, do děje jsou pak vpleteny také smyšlené osudy hlavního hrdiny, bezejmenného „kluka“. Co však Krvavý poledník od jiných historických próz zásadně odlišuje, je autorův osobitý styl a hloubka filozofické vize. Autor k popisům brutálního násilí a nelítostné pustiny používá archaizující biblicko-barokní jazyk, jenž slouží současně také jako kryptické médium odkazující na nejrůznější myšlenkové směry: mystické křesťanství Jakoba Boehma, vůli k moci Friedricha Nietzscheho, stará gnostická učení i tarotové arkány. Z uměleckých paralel pak nelze nezmínit Homérovu Ilias, Danteho Peklo, či Melvillovu Bílou velrybu, malby Hieronyma Bosche či westerny Sama Peckinpaha.Krvavý poledník přináší zážitek nejen pronikavý, zneklidňující a drásavý, ale svým způsobem také zvráceně krásný. Chyťte se hrušky sedla – vyrážíme!... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2012
,
Argo
Originální název:
Blood Meridian or the Evening Redness in the West, 1985
více info...
Přidat komentář
Popravdě, jedná se o první western, jež jsem kdy přečetl. A hned jsem sáhl po velmi zdařilém kousku. Byť musím zmínit, že samotnou kvalitu knihy jsem docenil až jak šel čas a v samotnném závěru úplnně nejvíc.
Tím, že máme hned tři hlavní hrdiny, z toho dva jsou zahaleni trošku v otaznících a navíc, ani jeden není klaďák, tak to přidává knize jistou odlišnost oproti jiným.
Děj zachycuje dobu tvrdou a popisuje ji krutě. Autor vychází z historických událostí, co se skutečně děly. Smrt se rozdává plnými doušky. Je to brutální.
Po přečtení Poledníku jsem ihned začala pátrat po McCarthyho osudu a dětství, ale nevybaflo na mě žádné zneužívání otcem, ani pobyt v dětském domově, ani bouřlivé mládí, nic!
Z čeho teda McCarthy čerpá do svých knih takovou syrovost, beznaděj, zlost? To teda nevim.
Poledník je geniální věc. Je v ní šíleně biblických, filosofických a beletristických odkazů a já si nedělám naděje, že jsem přišla na víc jak 30% z nich.
Kluk mě až skoro eroticky přitahoval. Soudce mě velmi (hlavně osobnostně) odpuzoval, ale scéna u sopky mě bavila asi nejvíc z celé knihy - představa, jak velký špekatý muž s alopecií míchá střelný prach ze chcanek a svého vlastního uhlí, je vážně impozantní.
Co se týče násilí, čekala jsem naturalisticky popisované systematické týrání indiánů, kterého jsem se úplně nedočkala. Jako samožejmě kniha násilná je, ale ne tak, že by musela čtenáře úplně zvedat ze židle. Z pár skalpů a mrtvých dětí se přece nemůže nikdo posrat. Navíc k téhle době vraždění patřilo asi jako prach, který jsem po celou dobu čtení cítila v puse. A žízeň jsem měla teda z těch kluků taky. Možná mi bylo líto jen těch koní, ale to je můj problém, že si vážím víc zvířat než lidí.
McCarthy mi zde dal opět to, pro co jsem si přišla, takže dobrý.
Tak, mám ve sbírce dalšího autora, jež si libuje ve vyjebávání s vlastními postavami, tentokrát dokonce s obsesivní detailností.
Nerozumím tomu, proč mě tento příběh chytil tak, že jsem přečetl dvě stě stran za den.
Westerny moc nemusím, jenže díky tomuto románu jsem přišel na to proč. Nebavila mě jejich častá černobílá struktura, zahrnující "chudáky indiány" nebo "hrdinné kovboje" a podobná klišata.
V Krvavém poledníku je všechno jinak. Zmrdi jsou všichni. Hlavní hrdina není v podstatě nikdo, figurka kluka nám slouží jen jako styčný bod na výpravě za skalpy.
Jižní Emerika a Mechiko tehdá v 19. století očima McCarthyho nebyla příliš útulným místem, život měl cenu skleničky whisky či blbýho pohledu, nikdy jste netušili, jestli přiletí šíp zleva či kulka zprava, prostě nic moc.
Na násilí jsem byl připraven, ale u stromu ozdobeného nemluvňaty a u prvního velkého vraždění, kdy se obcuje s mrtvolami a z kůže se vyrábí opasky jsem některé věty četl i třikrát, abych si dostatečně vychutnal tu sílu. Sic si nejsem jist, co tím chtěl Cormac říct, zda chtěl podat výpověď o lidském hnisu či něco vyššího, dobrodružství to bylo pekelně zábavný.
Snad jen postava soudce na mě neměla takový dopad, respektive jsem si jeho démoničnost tolik nepřipouštěl k tělu. Jistě, představa holého růžolícího obra s násilnými a pedofilními choutky, oplývajícího géniem stovky průměrných compañeros byla mrazivá, nicméně chvílema smrděl prvoplánovostí, která přecházela do mírné karikatury, to aby nikdo nepřehlédl tu alegorii se samotným Satanem.
9,5 falešným skalpů z 10 a tuhle pološílenou jízdu peklem si dám někdy milerád znova.
Přiznávám, že přečíst tuto knihu byl pro mne docela boj. Když si poprvé přečtete, jak parta otrhaných multietnických chlápků jede, jede, a když přijede do nějaké osady, vychlemtá místní lokál, všechno rozbije a nakonec v osadě všechny pozabijí a odřeže jim skalpy (platilo se za jeden až 100 dolarů), tak fajn, asi to tak bylo. Pokud je to ale 150x dokola to samé, tak už si říkáte, že buďto je to úplná blbost a nebo vám něco uniká.
Používání archaizujícího biblicko-barokního jazyka a dlouhých souvětí nebyly problém. Problém to ale byl pro překladatele Martina Svobodu (jemuž děkuji třeba za překlady Bukowského), který to nazval překladatelskou řezničinou.
SPOILER! Ukázka: Kdož by po jeho minulosti pátral v nedozírných labyrintech lůn a listin, zůstal by stát vposledku zmaten a popletený na pobřeží prázdnoty, jež nezná mezí ani počátku, a pražádná věda, pomocí níž může přijít na kloub třebas částečkám prahmoty přivátým z tisíciletých dálav, neodhalí ani náznak prvotního, počátečního pravajíčka, jež by mohlo poodkrýt soudcův zrod a původ.
A teď se dostávám k tomu nejdůležitějšímu. Až se prokoušete přes epilog, tak se vám dostane osvícení v podobě: McCarthyho porce syrového masa na talíři historie, což je jakýsi dlouhý dovětek, který napsal amerikanista a VŠ pedagog Marcel Arbeit. Po tomto vyčerpávajícím vysvětlení a ozřejmení nejasností si možná někteří z vás řeknou, že by to chtělo si tu knihu přečíst znovu. Každopádně to tu knihu zvedá o jednu hvězdičku (alespoň u mne).
Myšlenky o knize se mi honí hlavou, ale nedaří se mi je zachytit písmenky. Z knížky mám v hlavě i v srdci poušť. Krutou, nelítostnou, všudypřítomnou. Ne, poušť není místo pro mne. Stejně jako ani kniha nebyla nic pro mne. Její kvality a myšlenky v ní obsažené nezpochybňuji, ale je na mne příliš drsná.
McCarthy patrí k pätici najzásadnejších autorov mojej čitateľskej kariéry a jeho Krvavý poledník je pre mňa modlou. Opisom miesta, postáv, dialógmi i nadhodeným konfliktom predstavuje presne tú knihu, ktorú som celý život hľadal a našťastie našiel. Medzník histórie.
Že úděl psance štvaného pustinou není ničím náš? Čím jiným pak jest život bez strachu z Boha?
Každý jeden řádek(!) tohoto bizarního díla přináší buď vzácnou, či vzácně formulovanou zprávu o poušti. A lhostejno, zda o té geografické, či duševní.
McCarthy svou partu neúprosně táhne žíravým světem pod (o)bludnou hvězdou, kde je bez okolků nechává vykuchávat jejich vlastními démony. Autora nelze vinit; přítomné zlo není glorifikováno, jen věcně líčeno vypravěčem s dikcí přesluhujícího koronera.
Brilantně nastavené zrcadlo odvrácené straně lidstva - byvšího, jsoucího, budoucího...
Standing ovation Martinovi Svobodovi a jeho týmu za popasování se s "překladatelskou řezničinou".
Bom dia.
Na svete je mnoho veci, ktery jsou skvely, protoze jsou dlouhy, napriklad muj penis, kadeni na zachode a Vladimir Dlouhy. Krvavy polednik tam ovsem nepatri, pac je dlouhej az moc.
S nasilim nemam zadnej problem a kdyby se treba za vrazdy nezaviralo, uz beham po meste s macetou a rezu lidem usi, ruce, prsa a zadky. V tyhle knize bylo ale tak monotonni, stejne jako dej, ze jsem po dvouste strance uz naprosto otupel. Sice ocenuji veci jako mimina poveseny na vanocnim stromku a skalpovani, ale tisickrat dokola to cist nemusim.
Kdyz uz se ke konci zacalo dit neco zajimavyho, bylo mi to docela burt. Jeste ze nejsem vegan! Zkratit to na polovinu, byla by to svanda a dal bych 10/10, takhle 6/10
Tak jsem dlouho váhal, kolik hvězd knížce přidělit. Nakonec jsem se rozhodl pro trojku. Knížka se čte docela dobře a popisy pouště jsou úžasné. Ovšem líčení bezdůvodného násilí, které je přítomné na každé straně knížky ve mě sympatie nevzbudilo. Ke knížce se rozhodně vracet nebudu a další autorovy knihy s podobným zaměřením (tedy všechny) s největší pravděpodobností číst nebudu.
Někde v doslovu téhle knihy se píše přibližně toto: "Od obdivu k McCarthymu vás může odradit jen slabý žaludek nebo optimistický náhled na svět." A tohle platí dvojnásob právě o Krvavém poledníku, je to opravdu syrové a drsné čtení. Namísto romantiky westernů dostanete krev, špínu, smrad a smrt, namísto nažehlených kovbojů zabijáky ozdobené náhrdelníky z lidských uší.
Nic pro slabé povahy, pokud si ale na tenhle příběh troufnete, dostane se vám do hlavy pořádně hluboko a zůstane vám tam hodně dlouho.
Pro mě, zatím, nejméně "stravitelná" McCarthyho kniha. Začal jsem ji číst před dvěma lety, nedočetl, vrátil se k ní až nyní a začal číst znovu. Nejen dějově se jedná o nelehké čtivo, ze kterého vám bude jen těžko, hnusně, na zvracení... To ale nejsou výtky. S dvěma kostkami ledu do panáka kyanidu se musí při čtení McCarthyho děl počítat dopředu automaticky. Není asi moc jiných knížek, které by tak věrně vykreslili Divoký západ. O hvězdu méně za to, že mi přece jen chyběl nějaký hlavní (anti)hrdina a "hraničářská trilogie" mě oslovila mnohem více. Pokud s McCarthym začínáte, sáhněte raději po ní.
Tahle knížka je jako příliš velká porce tataráku, kterou se do sebe snažíte nacpat – víte, že vám z toho bude těžko (a možná špatně), že z toho budete smrdět česnekem, ale přece byste to nenechali být, když je to tak dobré! Jenže proč je to vlastně tak dobré, to je samozřejmě otázka... Protože „Krvavý poledník“ je napsaný přesně tak, jak byste to od McCarthyho čekali – to znamená, že můžete rovnou zapomenout na zřetelný příběh, na přímou řeč oddělenou uvozovkami i na to, že byste se snad nějaké postavě podívali do hlavy a dozvěděli se, co si myslí. Hrdinové se tedy, jeden jako druhý, jeví jako bezcharakterní, bezpáteřní, nelítostní a agresivní hajzlové. A kdo vlastně ti hrdinové jsou? Lze vůbec některou z postav označit za hlavní? Je to bezejmenný „kluk“, který v sobě možná ještě uchovává kousek dobra a cti, ale který se nechává pasivně zmítat a unášet osudem? Nebo je to spíš „soudce“ Holden, inteligentní a vzdělaný vrah, ztělesnění těch nejtemnějších stránek lidské povahy? Nebo snad někdo jiný z Glantonova gangu lovců skalpů? Těžko říct...
„Krvavý poledník“ bývá nejčastěji charakterizován jako nesmírně násilný román, obsahující řadu brutálních, až nechutných scén. To je asi do značné míry pravda, protože veškerý děj koneckonců sestává z toho, jak postavy někam přijedou, někoho tam zabijí a pak jedou dál. Těch masakrů je ale zkrátka moc, takže na čtenáře po čase přestávají působit... A právě v tom možná tkví jádro pudla! „Krvavý poledník“ je totiž násilný především v tom smyslu, že je v něm násilí zobrazováno jako něco všedního, naprosto běžného, normálního. Když se s někým nepohodnete, když má dotyčný něco, co zrovna potřebujete, anebo se vám jednoduše nelíbí, tak ho prostě zabijete. Zabíjení je v „Krvavém poledníku“ tím nejúčinnějším a nejpoužívanějším způsobem řešení problémů (slovy jiného klasika: „Není člověk, není problém.“). A jak říká soudce Holden během jednoho ze svých mnoha filosofických monologů, je to naprosto přirozené – je to v nás.
„Krvavý poledník“ se mi nečetl snadno. Upřímně, i taková „Cesta“ byla podstatně stravitelnější. Ale ten román se prostě nedá nedočíst. Má v sobě něco až děsivě podmanivého, co způsobuje, že se stránky (i když pomalu a zdráhavě) otáčejí samy. Neříkám, že jsem pochytil veškeré do textu vložené odkazy (biblické a jiné), neříkám, že dokážu vnímat knihu jako nějaké gnostické podobenství, ale... Na „Krvavém poledníku“ prostě něco je. Ale protože si nejsem jistý, oč konkrétně se jedná, asi se protentokrát nejvyššího možného hodnocení zdržím. Hm... No a pokud byste raději dali přednost knize, která bude mít opravdový příběh a sympatické postavy, zkuste jiný můj oblíbený western, „Osamělou holubici“. Tyhle dva romány spolu mají společného tak maximálně to, že realisticky, bez servítků a příkras líčí to, jak to na americkém Divokém západě v 19. století vypadalo. Žádný jiný styčný bod opravdu nemají. Ale oba má cenu si přečíst.
P.S. A pokud byste snad chtěli navštívit Chihuahuu, Sonoru, Arizonu, případně jižní Kalifornii, tak po dočtení „Krvavého poledníku“ už asi ani nemusíte. Tak hezky, jak to dokáže McCarthy popsat, to tam podle mě stejně vypadat nebude...
Půjdu proti proudu, ale za mě obrovské zklamání. Že je McCarthy mistr ponuré atmosféry už vím, že dokáže s lehkostí a barvitě popisovat jakákoliv jatka i odpornosti také, ale i přes to všechno Krvavému poledníku něco chybí.
Možná je to samotným tématem - zřejmě krvavá westernová jatka, ani mexická surovost, nejsou pro mě natolik poutavé, ale Krvavý poledník byl pro mě jen krvavá fašírka naservírovaná v historickém hávu, okořeněná spoustou "keců" kolem.
Boží dítě i Vlak Sunset Limited mi připadají čtivější a zajímavější.
Je to kniha, která se dostane hluboko pod kůži. Autor zde velice sugestivně vykresluje násilí a krutosti páchané na indiánech, mexičanech a vlastně každém, kdo se dostane do rány Glantonovu gangu. Cena života je velice malá a každý o něj může v sekundě přijít. Od začátku sledujeme příběh kluka, který se nám v průběhu ztrácí, aby se nám opět zjevil ve finále s ďáblem, tedy soudcem. Některé jeho promluvy jsou pro mě asi nejzajímavějšími částmi knihy.
Můj postoj ke knize se měnil, čím déle jsem ji četl. Zpočátku se mi až příliš vnucovalo srovnání s autorovou Cestou - koneckonců i tahle kniha je o cestě, i v téhle knize je spousta šokujících scén, i v ní je hlavním hrdinou chlapec atd. - a v tomto srovnání prohrávala. Jakmile se však děj zkoncentroval víceméně na "souboj" mezi klukem a soudcem, vtáhlo mě to do děje a už nepustilo. Hodně přínosný je i doslov, umožní člověku, aby si uvědomil, jak je kniha mnohoznačná a kolik možností interpretace poskytuje. I když je to lidově vyjádřeno "masakr", stojí za to ty krvavé a brutální scény nějak překousnout a knížku si přečíst. Koneckonců v ní není nic, co by se také v té době reálně nedělo; McCarthy jen na rozdíl od jiných autorů našel odvahu tu realitu bez příkras popsat.
Jest opus oplývající historickým nádechem, pln násilí a krutostí, vraždění lidí všech společenství, jsa nevědomí ten, jenž s očima zavřenýma na povrchu zůstává, a nevědom zůstane dokud oči neotevře, hlínu nerozhrne a pod povrch nepodívá se.
Uff...na me takova tezka kniha. Jednak psanym stylem,ale i obsahem. Na krev jsem pripraveny byl,ostatne, v te dobe se asi na "pardon', "omluvte me" nebo. " s dovolenim", moc nehrálo...ovšem doporučím, člověk se nenudí.
Úžasná práce založená na historických faktech. Hlavu mám oskalpovanou ještě teď. Pokud nemáte rádi násilí, zvolte jinou knihu.
Štítky knihy
vraždy 19. století americká literatura Indiáni westerny násilí dějiny USA teodicea na pozadí skutečných událostí skalpováníAutorovy další knížky
| 2008 |  Cesta |
| 2007 | Tahle země není pro starý |
| 2009 | Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě |
| 2009 |  Dítě boží |
| 1995 | Všichni krásní koně |
Rozhodně výrazně lepší, než Cesta. Ačkoliv i zde je samotná dějová linka spíše jen nutností, která čtenáře doprovází brutalitou první poloviny 19. století na americko-mexickém pohraničí, přece jen je v ní skrytá hodnota. Tou je fakt, že spousta reálií, postav, a nakonec i výjevů v knize je díky McCarthyho důkladném studiu historických podkladů pro tento román postavena skutečných příhodách a osobách, .
V žádném případě se nejedná o klasický western, na který je český čtenář zvyklý. Zde nehledejte kladné a záporné postavy, zde hledejte jen nejtemnější stránky lidského charakteru, vyvedené na světlo tu beznadějným dětstvím, tu osobní tragédií a tam pro změnu nihilistickým přístupem k řádu lidské společnosti. Je to jen o tom, jak je člověk, vytržený z civilizované společnosti a vláčen stejně zdegenerovanými jedinci okolo sebe, schopen odhodit i poslední zábrany a zabíjet a ničit pro vlastní obohacení a často dokonce jen pro pobavení.
Autor popisuje syrový svět divokého západu tak, jak nejspíše skutečně vypadal. Bez příkras, naivního heroismu i vyhlídek na krásnou budoucnost, která, jako obvykle, většinu z jeho postav nečeká.