Krvavý román
Josef Váchal
Krvavý román s podtitulem Studie kulturně a literárně historická byl vydán poprvé v roce 1924 a je nejznámější Váchalovou knihou. Má dvě části: apologetickou studii o krvavém románu, tedy literárním žánru brakové literatury oblíbené zejména ve 2. polovině 19. století, a vlastní Váchalem napsaný krvavý román. Krvavý román byl podnětem k založení nakladatelství Paseka, které v roce 1990 vydalo v nákladu 40 000 výtisků jeho reprint. Krvavý román byl také inspirací k natočení čtyř hodin amatérského filmu a posléze i Brabcova filmu profesionálního. Krvavý román stál u začátku restaurování Váchalových nástěnných maleb v Litomyšli a následného otevření Portmonea – Musea Josefa Váchala.V roce 1994 vyšel Krvavý román v Pasece ve zvukové podobě na třech kazetách, geniálně namluvený Leošem Suchařípou ve studiu Českého rozhlasu Brno. Nezaměnitelný hlas tohoto herce a překladatele přidal novou hodnotu Váchalově svébytné ironii a humoru.... celý text
Přidat komentář
Správně ulítlé bizárum, které muselo ve své době přinést hodně vzruchu. Já dostal to, co jsem od knihy očekával, chvílemi víc, chvílemi míň, ale stálo to za to. A výroční vydání je moc pěkné.
Napřed největší čtenářské překvapení letoška. Vtipné (hutně černě), chytré a plné odkazů*, propojující se, větvící se, střílející** na všechny možné i nemožné strany*. K tomu ruční sazba plná množství ne/cílených chybek přidávajících ne/chtěnou novou úroveň už tak zajímavému jazykovému proudu slov. Dostatečně vědecký úvod. A ještě správně bizarní ilustrace. Chtělo by se mi říct geniální. Jenže...
...přišlo největší čtenářské zklamání letoška. To plíživé zakončení všechno strašně kazí. Ať už je to schválně, nebo to Váchalovi přerostlo přes hlavu (jako jeho literárnímu dvojčeti), já se na to finální totální krvavo-bizarně-nepravděpodobné zakončení těšil. A místo toho přišla taková "líná" verze. To už se mohlo skončit klasickým klišé "a pak se probudil...".
Když odcituji: "Bylo ještě ve vzduchu mnoho podobných krásných zakončení, leč nejvýše dobrotivá a moudrá Prozřetelnost nebeská, bdící nad ubohými čtenáři této knihy, nedopustila, aby Paseka ještě nějaký čistý papír našel..." Chjo...
* A to spoustu zmínek ani nemůžu pochytit, když je to letos přesně 100 let staré. Díky proto doslovu z 90. let za doplnění dalšího potřebného kontextu.
** "V přítomné literatuře nemají dívky příčin a příležitosti podjímati se tak nehorázných neb romantických zkoušek; dojdou štěstí i s obyčejným pitomcem, má-li jen dobré postavení, nebo socialistickou legitimaci v kapse."
"Neuvedl jsem ve svém seznamu celou řadu velice zajímavých krváčků, tak známých našim rodičům, schválně tak učiniv. Ať opět vnukové naší, přijdouce náhodou na některý těchto anachronismů, radostně zplesají nad podobným nálezem, ač-li ještě bude bibliofilů a sběratelů. Leč věřím, že již mládež v té době nebude více čísti Jiráska ani Marxe: jedině kuriosity knižní pro svou vzácnost a ojedinělost podrží svou cenu."
Já Váchala prostě miluji - ten jeho smysl pro humor, tedy černý humor, kritika společnosti a církve, jejich pokrytectví a ziskuchtivosti z knihy cáká do všech stran jako krev z oněch useknutých prstů. Váchal se ironicky vysmívá nejenom době, politice a lidem, ale také svým způsobem s notnou dávkou hořkosti sám sobě. Tato úžasná ztřeštěná parodie mě neskonale potěšila. Knihu výborně doplňují Váchalovy skvělé dřevoryty - vůbec si nedokážu představit, že by kniha byla vytištěna bez nich.
Posloucháno na ČRo. V geniálním podání Leoše Suchařípy. Upřímně řečeno jako knihu bych to asi číst nemohla a odložila po pár stránkách. Ale takhle doposloucháno až do konce. Obsah/ děj asi nemůžu hodnotit, občas jsem se ztrácela, ale hra se slovy a s češtinou dokonalá.
„Podívejme se zase na pustý ostrov.
Chlis a Dafnie naslouchají s hrůzou blížícím se kročejům.
Na rohu skály objevila se jim černá postava.
Před nimi se vztyčoval strašlivý netvor, jak se jim oběma zdálo.
Byl to však pouze španělský jezuita.
My v něm pátera Jgnáce poznáváme.
Jak se sem dostal, povíme později.
Jgnác byl zvyklým z obracení pohanů zacházeti s divochy, i podařilo se mu brzy polekanou Chlis a Dafnii utišiti.
On vytáhl z pod pláště láhev s rumem a nalil oběma trochu do úst.
To byl první křest těch ostrovanů.
Ti ubožáci dosud ničeho o abstinenci neslyšeli a proto jim ten rum chutnal.
Z vděčnosti přinášeli Jgnácovi, kde co měli dobrého k snědku.
Jezuita pořádně se nasytiv, ulehl a usnul.
Ačkoliv byl dosud promočený, přece usýchal rychle, jelikož na tom ostrově bylo ucházející počasí, protože tam na blízku ucházely ze země sopečné plyny.
Dafnie a Chlis seděli nad spícím jezuitou a odháněli z něj mouchy, nepřestávajíce očima šilhati po té lahvi s tím božským nápojem.
Náhle vykřikli překvapením, neboť na moři před nimi zmítala se lidská bytost.
Oni počali ve své radosti výskati, neboť se zase těšili, že někdo tu přichází s rumem.
Ten výskot pátera Jgnáce probudil a on otevřel oči.
Poznal, že na moři plave nějaká žena.
Klidně čekal, až připlave ku břehu.
Když se jí to podařilo, na ten pustý ostrov se vydrápati, podal jí páter Jgnác galantně svou ruku.
Ona mu jí co duchovnímu otci nábožně políbila a hned upadla do mdlob.
Tato vyvrhelkyně z moře musela býti tím dlouhým plováním a pobytem v moři velmi seslabena a páter jí musel dlouho křísit.
Když se ta žena trochu vzpamatovala, tu dal jí páter několik doušků rumu.
Hned po tom napití udělalo se té ženě lépe.
Otevřela oči a pravila španělsky:
"Pro milosrdenství boží, přejte mi jedinkou jen ještě krůpěj, neboť umírám!"
Po těchto slovech zdála se ta žena omdlévati.
Páter Jgnác jí zachytil a s lítostivým srdcem jí zapůjčil svojí objemnou čutoru, ve které byl rum.
Ta žena tu láhev nedočkavě přiložila ku svým rtům a počala hltavě píti.
Bylo zřejmo, že je podobným nápojům a hlavně rumu zvyklá.
Dlouhými doušky vypila obsah té lahve do poslední kapky.
Jezuita marně se pokoušel tu láhev jí z rukou vyrvati, ona jí nedala dříve od úst, dokud nebyla úplně prázdna.
Pak teprve s vítězným úsměvem odložila láhev a utřela si ústa.
Také Jgnác, i ti ostrované, utřeli nýni hubu, když všechen rum byl vypit.
Bylo patrno, že ta vyvrhelice z moře, jest nějaká spustlice mravní, když tak do sebe dovedla tu líhovinu nalíti."
Audio ČRo: Myslím, že drtivá síla díla spočívá v hlasu pana Suchařípy, který tomu dodal všechno. Ve výsledku celé dílo bych nemohl hodnotit v kontextu příběhu jako spíš hrou se slovy a to i foneticky.
Tohle je naprosto bizarní, bláznivé, geniální, skvělé, šílené (řazeno abecedně).
Slyšeno načteno L. Suchařípou, což dílu dodalo ještě na síle! :)
Roztomila parodie navazujici na radu podobnych. Tato je vyjimecna jednak propracovanosti dejovych linek, jednak linkou az v posledku odhalenou.
Poslouchal jsem audioverzi brutalisticky nactenou rackujicim panem Sucharipou. Genialni :-)
Místy vtipná, občas až bláznivá parodie na "krvavý román" se všemi dostupnými žánrovými klišé dotaženými do extrému a ještě dál. V roce 1924 to asi byla větší pecka.
Úžasný úlet. Tak dobre napísanú recesiu som asi ešte nikdy nečítala. Kvetnaté, bláznivé, absurdné.
Ztřeštěná, zamotaná, místy vtipná a bláznivá směs všeho možného. Taková blbá absurdita. Vyslechla jsem audio.
ach, jaký nerozum vytýkat krvavému románu, že je slátaninou v nejlepší tradici tohoto žánru. barokní, pitoreskní, proletářské a klerikální a hlavně nádherné třeštění. úvod do Váchala pro mladší a nepokročilé.
doporučují též (bohužel notně zkrácenou) audioknihu, kdy škobrtný a úsilný přednes Leoše Suchařípy poetiku ještě násobí.
aktualizace: rád poslouchám v autě na dlouhých nudných cestách audioknihy. tentokrát Viktora Huga Bídníky. a tepu se smíchy, jak si Váchal dělá pustou legraci z těchto špalků. nebyli snad oni klasici placeni od normostrany? a proč sakra zasviňovali knihy zmatenými vsuvkami s dějem nesouvisejícími? postavy se vynořují a zanořují, aniž by měly co říci. s oblíbeným internetovým glosátorem z aussigu volám: "pisálci, nebojte se dylítu! nekouše!"
Já prostě ten jazyk Josefa Váchala jakož i jeho humor a přímočarenství umě v románový krvák vpletené zbožňuji. Kdo by čekal outrapy dívek a paní, mrtvol plno a peleš lotrovskou čili bordel ve Španělích, rozhodně nebude zklamán. Autor sám vstupuje do děje, uvádí ho, aby vzápětí svůj úvod strhal jako pitomý žvást, román v půli seká jako prsty jedné milostnice, které se po zásahu nožem rozletí do všech koutů světnice. Literární skvost pro silné čtenářské nátury.
Kdyby to nebyla legendární kniha tak je to vlastně hrozná slátanina. Místy docela vtipná. Rád bych znovu někdy viděl film. Ale už ho v tv nedávají. Zajímavé jsou ilustrace a fakt, že kniha byla vysázena bez psané předlohy.
"Za svou nahotu nemuseli se před svými dítkami docela nic styděti z té příčiny, že jednak nosili oba fíkový list a druhak dosud žádných dítek neměli."
Absurdní, geniální, vtipný.
Dnes už trochu krkolomné ale stojí to za to!
Tato kniha je absolutně geniální svým závěrem. Když se o ní bavím s někým kdo ji četl a zmíním se o závěru, stává se, že diskuze končí intenzivním oboustranným chechotem. Kdo neznáte, čtěte.
Ke knize jsem zpočátku přistupovala s velkou nadsázkou, postupně si mě však autor šikovně omotal kolem prstu. Satiricky laděné historky se začaly prolínat a vytvořily zamotaný příběh, ve kterém se i autor sám musel ztrácet. Řečeno dnešní terminologií: není tu nouze o vtip, krev ani trochu té duchařiny.
Od úvodní studie má člověk trochu pocit, že si z něj někdo dělá šoufky. Ona je ta hranice mezi obhajobou pokleslého žánru, výsměchem, mystifikací a parodií poněkud tenká. Málokterá kniha skýtá seznam knih, které autor akutně shání a prosí o jejich poslání – kdo by totiž pohrdnul krváčkem? Pak jsou tam další parády, jako například údajné prémie pro kupující knih (kočáry!). Váchal vymezuje žánr a líčí jeho. Dějiny (s nemálo otravnými výpady proti současnosti, to mi přišlo zbytečné, na to je dost prostoru v samotném díle). A pak to začne.
Spleť dějových linek, jedna linoucí se Čechami, druhá až někde v Barceloně – to však rozhodně není problémem, aby se pěkně sešly. Nejlépe s časovými hrubkami, podle nichž se Machar de facto potkává s Jezuity. Postavy naprosto podléhají ději, klidně se po rozříznutí krční tepny zase postaví na nohy a jde se, vždyť o napínavost a drama nemůže být nouze! Motivace žádná, psychologizace aby člověk rovněž pohledal, ale senzace hromady. Váchal vyhrocuje typické krvákové prvky do absurdna, nedbá na fyzické zákonitosti – přece to působí velmi promyšleným dojmem, když se na to díváme jako na parodii. Vypravěč, jenž neustále čtenáře o něčem ubezpečuje, vysvětluje mu a zbytečně naléhá, jen aby vybudoval napínavý moment, je svou lidovostí taky k popukání.
Skvělý je i jazykový humor – španělské nejsou jen chřipky, ale i ptáčci. Na bázi takovýchto drobností dokáže autor vykonstruovat celou zápletku (protože kaple a kapela není to stejný). Ten humor se vyskytuje i situačně, někdy s jakousi iluzí – nůž není nůž, ale jen papír psaný za běhu, nejedná se o hlavu nepřítele, nicméně o obyčejný knoflík. Jindy se zas pokládají za zeď drahokamy místo střepů, pluje se v sudech se soleným masem, řežou se žebříky z matrace, zapadá se do lavin kvůli kořalce a vůbec – každá krátká kapitola poskytne něco tuze zvláštního.
Nejde ale jen o prostý výsměch, což dosvědčuje jakási druhá část, v níž figuruje nakladatel Paseka – část osobnosti samotného Váchala. Dochází tak k románu o románu, kde po jezuitech, svobodných zednářích a tak ironizuje autor i sám sebe. Korektury probíhají, ale proč je využít, když se jedná jen o bibliofilii o pár kusech, ovšem s luxusním papírem? Závěrečný příchod dalších dvou postav do sebe skládá celou osobnost. Nedostatek papíru ořezává děje, ale vlastně se nic neděje – stálo to za to i takhle.
Možná že i "pokleslé žánry" mají své kvality, své prvky, které by neměly být přehlíženy. Váchal se nebere vážně, ale vytváří knihu, která je vhodná jak pro postmodernistické badatele, tak pro do literatury nijak zaslíbeného čtenáře. Elitářské možná není nic a pokleslé taky ne – špatné může být cokoliv, když je to podáno jak rohlík se salámem. Když to je naopak rafinované, pak si člověk s radostí přečte i takový roztomilý krváček.
Tomu hraběti umírající otec odkázal velkou sumu peněz s podotknutím, aby za ně pořídil kapli domácí. Syn však rozuměl, že si otec přál domácí kapelu a proto si za dědictví koupil harmonium, na kterém velmi krásné valčíky a smuteční pochody vyhrával.
(s. 171)
Letos kniha slaví 100let od svého uvedení. Na tu dobu opravdu majstrštyk nevídaného rozměru i obsahu. Rozhodně se kniha vymyká všemu co jsem četl, když opomenu knihy současnosti třeba od J.Kulhánka. Jedná se o krvák a to doslova, sám autor jej označuje za brakovou krvavou literaturu. Určitě to není kniha pro každého už svým stylem psaní natož obsahem, ale já se u toho opravdu bavil. Je tam všechno, od pirátů po kanibaly. V roce 1924 to muselo být určitě být velmi skandální a kontroverzní dílo typu 120dni Sodomy od De Sade. Smékám, protože jsem dosud netušil, že i z pera českého autora vzniklo takové ujeté a přesto zábavné dílo.