Kryštof ÁDéHáDě
Pavlína Brzáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/370054/bmid_krystof-adehade-hMU-370054.jpg
4
52
52
Příběh dítěte s vývojovou dysfázií a ADHD vypráví o překonávání překážek, hlubokém zoufalství a prožitcích vykoupení. O naději, která umírá jako poslední, a lásce, jež hory přenáší. Vyprávění o tom, že laskavost a všímavost přinášejí ovoce, a že jsme tu proto, abychom byli jeden druhému pilířem, jenž podpírá nebe. Těžko chtít po učitelce, aby se chovala jinak. Nechává dítě pocitům vzteku, nebo mu domlouvá. Co může udělat? Můj otec řekne: „Dal bych mu na zadek, tohle by si neměl dovolit.“ Jenže já vím, že vztek je loď. A Kryštof je uvězněn na její palubě. Nevidí ještě moře, nevystoupil na břeh. Nevidí, že loď je na hladině a že se může vzdalovat. Je potřeba s ním projít škálou pocitů a naučit se jim dávat jména. Kryštofe, tohle není vztek, tohle je bolest, tohle smutek, tohle nesoulad a tohle nesouhlas. S čím nesouhlasíš, Kryštofe?... celý text
Přidat komentář
Docela zvláštní kniha...nějak jsem se do ní nemohla začíst. Možná pro zdlouhavé popisy moře, rybek, loďky, přílišné "rozebírání pocitů, emocí", dojmu, že se máma stará a zajímá hlavně o Kryštofa a ne o jeho sestru. Několikrát opakovaného názoru "okolí mě má za špatnou mámu". Většina lékařů, psychologů, učitelek MŠ i ZŠ popsána jako negativní, bez pochopení a empatie...I přesto jsem knihu dočetla a odnesla si z ní i pozitiva. Obdivuhodná byla maminčina trpělivost a víra v sebe a syna.
Knížka mě dojímá otevřeností, upřímností s jakou autorka líčí nelehkou cestu, kterou s Kryštofem prošla a mateřskou láskou, která je cítit z každé její snahy svému dítěti pomoci. Chápavé čtenáře asi najde mezi lidmi s větší mírou empatie a respektu k druhým, především těmi, kteří mají stejnou zkušenost. Pro ostatní čtenáře může být chování maminky ke Kryštofovi těžko pochopitelné.
Zezačátku jsem z knihy byla zklamaná, nevěděla jsem jak se příběhu chopit a ze stylu psaní a myšlení jsem byla zmatená. Postupně jsem se ale začetla a Kryštofovi držela palce. Je opravdu překvapující chování učitelek, které si toto povolání vybrali, aniž by měli vztah a cit k dětem. Také je udivující tlak a žádost chtít po dětech věci, i přestože potřebují jiný přístup a nezvládnou držet krok s ostatními. Mám bratrance autistu a co je po něm ve škole vyžadováno i přes všechny možné lékařské zprávy je neuvěřitelné a nemožné.
Od knihy jsem čekala něco jiného, ale dostalo se mi příběhu jedné rodiny. S Kryštofem jsme si prošli obrovským posunem, způsobeným jak rozdílnou prácí s ním tak i jeho zráním.
Líbily se mi zajímavé myšlenky a postřehy, které lze aplikovat na práci se všemi dětmi. Líbila se mi také cesta, kterou rodina ušla. (Velmi nesouhlasím s psychologem v doslovu, kde říká, že se Kryštof ani matka nezměnili)
Nelíbil se mi postoj matky k institucím. Nechce se mi věřit, že se setkali s tolika odmítavými postoji ve školkách a školách, zprvu jsem měla pocit, že mluvíme o době před 20 lety, ne o současnosti. (Ve školství se pohybuji od r. 2009. a už tehdy nebyl problém asistence především na menších školá.ch, kde se bojovalo o každé dítě Vždy ale muselo jít o oboustranně vstřícný proces.
Od té doby se situace rok od roku výrazně zlepšuje...)
Navíc mi trochu přišlo, že matka ode všech požaduje bezpodmínečné přijetí syna, ale sama ho dlouhou dobu nebyla schopna přijmout. O tom, jak asi muselo být dceři, když se matka neustále věnovala synovi se mi nechce ani mluvit, ale chápu, že jsou všichni v těžké pozici, ze které je těžké vyváznout.
Tak já jsem knihu musela odložit a nedočetla... sama mám syna s prvky ADHD, ovšem ani zdaleka nemáme takové potíže, jako maminka Kryštofa, a pracuji s dětmi, mezi nimi i s vývojovou dysfázií (no a to ADHD tam taky je...). Co mě přimělo knihu odložit - štvalo mě, že maminka čtyřletého kluka, který nemluví a i v jiných směrech se chová "nestandartně", se do této doby neobrátila na odborníky (aspoň logoped)... ano, já si uvědomuju, jak je to všechno náročné, ale dnes a denně v praxi vidím, jak moc je důležité začít s nápravou co nejdřív, ať už je to jakákoli diagnóza. Ano, tohle je můj problém, a já věřím, že až k tomu dozraju, knihu si vezmu znovu a dočtu. Obdivuji všechny matky, které to nevzdávají navzdory okolí. Včetně maminky Kryštofa.
Kniha mě velni prekvapila, mile, nakonec i pozitivně popsán život rodiny s ditetem, které zlobi ADHD. Popis z pohledu matky, která našla hezký přístup k nastalym problémům synka i svych. Doporucuji precist vsem zajemcum o tema a také ucitelum.
Velmi spontánní a upřímná kniha, psaná matkou, která si mnohdy sáhne na dno. Jde s kůží na trh, když přiznává mnohé chyby a selhání - pro rodiče, kteří zažívají podobné situace, to musí být balzám na duši, že v tom nejsou sami...
Pro mě jako pro učitelku to bylo užitečnější, než přečtení 50 odborných publikací. Shrnuji stejně, jako autorka: české školství je skutečně “o lidech”.
A pro mě jako matku to znamenalo především: buď šťastná za to, jaké děti máš :-)
Výborně napsaná kniha o tom, jaké to je mít dítě, které svým chováním a prožíváním nezapadá do průměru. Zpověď unavené milující mámy, která chce jen jediné - aby její syn nemusel být smutný. Hodně to záleží na tom, s jakým přijetím ze strany dospěláků se takové dítě setká. Kryštof má a měl to štěstí, že ti důležití většinou stáli a stojí na jeho straně.
Kniha me dojala, naplnovala stestim, dojetim, uzasem, a hlavne naplnenim.
Silne emoce a i slza dojetim opravdu ukapla. Nevim jestli to bylo vice dojetim nad hrdinstvím matky Krystofa, nebo tim ze jsem si s Krystofem tak identifikoval , nicmene jsem citil, ze knizka zahojila me velke rany meho vnitrniho ditete a otevrela vice me srdce lasce, porozumeni a toleranci. Kniha pro me byla velkou inspiraci ackoliv dite nemam. Obohatila muj obzor a rozsirila vedomi???? Az tak me dostala, ze ani nemuzu srozumitelne napsat komentar. Tato kniha by mela byt v povine cetne na skolach!. Dekuji
Kde a cim zacit? Zacnu od sebe. Prislo mi upozorneni, ze zas musim vratit vypujcene svazky do knihovny, ktere jsem ani pres prazdniny nestihl precist????. Jako vzdy jsem si napujcil vice knih, presto, ze pomalu a prerusovane ctu. Knihy jsem mel pripravene na opetovne prepujceni, ale radeji jsem shledl jejich seznam, jestli jsem na nejakou nezapomel a Ejhle. Jeste kniha “ÁDéHáĎe od Pavlíny Brzakove” kterou mam ve sve knihovne, a ja myslel ze jsem si ji koupil. Knihu vyndam ze skrine a jeste do ni v rychlosti a nahlednu, nez ji vratim. A V TOM TO PRISLO! To se mi jeste nestalo. Tak jak jsem knihu otevrel, zacal jsem ji cist, okamzite me celeho pohltila, a aby to nebylo malo, byl jsem ve spechu a uz tak vedel ze jdu pozde do prace. Ale i presto, jsem padl na prdel, na zidly a zacal cist, vse mi v te chvili bylo jedno. Byl jsem absolutne zhypnotizovanej a nemohl se od ni odtrhnout. No zaklapnout sem ji a jit do prace musel, ale kdykoliv jsem mohl hned jsem ji zacal cist a dlouho do noci, takovou obscesi jsem jeste nezazil.
S láskou popsány příběh odlišnosti. Cokoliv dalšího bych k tomu chtěla napsat, by dle mého nevystihl to, co kniha nabízí. Doporučená četba pro každého rodiče.
Zajímavá kniha, ale někdy mně přišlo, že pod diagnózu ADHD se dá schovat vše -rozmazleností začínaje. A co mě nejvíc zarazilo, že maminka (hlavně na začátku) nevěděla, jak si má se svým dítětem povídat a téměř se snažila počítat, zda mu řekla dostatečné množství slov.
Největší vývoj jsem spíš viděla u maminky.
Zajímavá kniha,která za přečtení určitě stojí.Každé dítě je prostě originál.70%.
Poutavý příběh, zvláštně napsaný. Tolik lásky, trpělivosti, citu, síly... Kniha mi připomněla, že nemám žehrat, že mám být spokojená s tím, co mám. Jednou za čas potřebuji takové nakopnutí. A být prostě jen vděčná.
Příběh mě okouzlil. Knížka je úžasně napsaná, po dlouhé době se mi stalo, že jsem prožívala příběh, jakoby byl můj.
Sugestivnější knihu o mateřství jsem snad nikdy nečetla. Její dozvuky mi zůstávají ještě týdny a týdny… a moc ráda ji otevřu i náhodně, i když už celý příběh Kryštofa a maminky Pavlíny znám, protože tolikrát se ještě dostane každá máma na přesně takové dno, které tu je popisováno. A tolikrát musí najít cestu ven a nahoru. A už jen pro tohle čtení si tuto knihu budu opatrovat!
Kniha důležitá nás pro všechny. Je dobré vědět, že stále více a více dětí má problém a nejdůležitější je naučit se s tím problémem žít a zacházet s ním co nejohleduplněji ke všem "zúčastněným". Pro dítě s diagnózou Kryštofa a podobnými je velmi zásadní cítit kolem sebe láskyplné prostředí a pro všechny lidi okolo je nutné naučit se přijímat tyto odlišnosti. Ne každý se umí vcítit do složité situace okolo výchovy "jiných" dětí, ale v tom případě by se takový člověk měl držet zpátky, aby když neumí pomoci, tak hlavně aby svým chováním neubližoval. Kéž se vždy okolo dítěte, které je trochu jiné, najdou spřízněné duše, které mu pomohou s jeho situací co nejlépe naložit. Pět hvězdiček nedávám proto, že by ta kniha byla úžasně napsaná, ale proto, že je opravdu užitečná.
Poněkud strohý styl vyprávění, ani ne tak co se týká samotného Kryštofa, ale spíš ostatních postav a rodinných vztahů. Bez bližšího vysvětlení se tam vyskytuje otec chlapce, dále přítel matky (zřejmě Kosovec?), který je později najednou nazýván manželem, stejně tak jako není vysvětleno, proč rodina mění kulturní a jazykové prostředí.
Na druhou stranu je z knihy dobře patrný rozdílný přístup odborníků a "odborníků" k dítěti se specifickými vzdělávacími potřebami.
Tuto knihu jsem přečetla pouze z důvodu, že mám malého syna u kterého mám podezření, že má ADHD. Ve spoustě momentech jsem měla pocit, že se píše o mém synovi. Začal pozdě mluvit, hyperaktivita, kterou střídá únava doplněná agresivitou, nesoustředěnost atd. Knihu jsem v podstatě dočetla pouze proto, že mě zajímalo, jak se u Kryštofa dále vyvíjí povahové rysy a že třeba najdu radu, jak se ke svému synovi chovat. Jinak příběh jako takový mne moc nezaujal.
Autorovy další knížky
| 2011 |  Ze mě : cesta Blázna a vnitřní svět Jaroslava Duška |
| 2014 | Tvarytmy |
| 2004 | Dědeček Oge: Umění sibiřského šamana |
| 2020 | První dotek - Styk s nekonečnem |
| 2005 | Modřínová duše |
Knížku jsem si přečetla, abych lépe rozumněla dětem, kterym budu někdy průvodcem. Je to spíš deník mámy, dojmy, myšlenky, příhody, pocity, které s dítětem zažívala. Spíš mě to naplnilo obavou, ze s takovým dítětem bych si neporadila misto toho, abych byla klidnější , že vím víc díky knize...a že to vlastně zvládlo jen pár super nadlidí. Uf uf uf, Pavlína je taky nadčlověk... jsem zvědavá jak je na tom teď...v knize bylo obdobi cca 6-8 let a nyní má Kryštof 14. Hlavni myšlenky ale byly: být přijímající, umožnit odpočinek, přestávky, nevytvářet tlak, umožnit učení skrze dotyky, hmat. Pozitivni motivace. Tolerantní přístup k motorickému neklidu, umožnit pohyb.