Kůže
Curzio Malaparte (p)
Je těsně po skončení války. Spojovací důstojník Curzio Malaparte prochází Itálií od Neapole přes Řím až po milovanou Florencii. Dívá se na svou vlast zároveň očima Itala, vojáka i spisovatele. Ukazuje ji čtenáři v celé její kráse, ale také v celé její poválečné bídě a morálním i ekonomickém rozkladu. Realistické líčení událostí se střídá s popisem krajiny, filosofické úvahy s lyrickými pasážemi. Malapartův svět, místy prudce osvětlený historií a místy ponořený do znepokojivého šera fantazie, je ojedinělým, umělecky neopakovatelným obrazem Itálie, obrazem zároveň poraženého i vítězného národa. (zdroj: nakladatel - upraveno)... celý text
Přidat komentář
Je to silná kniha, což o to, ale že je to tak veliké, převeliké umění – že na každé stránce musí autor strašit s Homérem nebo s Vergiliem, jen aby čtenář náhodou nezapomněl na mistrovo (středoškolské) vzdělání – hvězda dolů. Ahoj!
Hořké, filozofující vyprávění o konci války v Neapoli, chování amerických vojáků a obyvatelů z pohledu italského důstojníka.Kontrast vyplývající z protikladu poetických barevných popisů přírody, zvyků , života obyčejných lidí a líčením poválečných hrůz v Neapoli dává příběhům pikantní příchuť, tvořenou znechucením z některých bizarních pasáží , absurdních, ironických dialogů a zážitkem z vypravěčského umění Malapartova.
Některé kapitoly jsou hororové jako třeba Černý vítr nebo děsivě katastrofické jako popis výbuchu Vesuvu;není to lehké čtení co se týče stylu a určitě ne pro slabší povahy.
Za mě je škoda že filozofování a úvahy Malaparteho o člověku a Bohu jsou tak pesimistické, beznadějné,jsou patrně výsledkem toho,co ve válce viděl a zažil.
Silná,ale depresivní kniha.
Kůže tak trochu navazuje na Hlavu XXII. Také se odehrává v Itálii za II. světové války, a stejně špatně by se studentovi popisoval její obsah. Kůže je román nechutný a animální. Popisuje nejnižší lidské pudy, zárodečné bujení pod tenkou civilizační slupkou, cenu, kterou platí poražený národ za svoje osvobození.
„Jako obvykle fašistická propaganda lhala, když říkala, že kdyby americká armáda vstoupila do Itálie, přepadla by naše ženy: byly to naše ženy, kdo přepadl a porazil americkou armádu. Za osvobození jsme neplatili ani zlatem, ani krví, ani nejušlechtilejšími oběťmi: v časech moru jsme platili podlostí, prostitucí, zradou, špínou lidské duše“
Několik volně stojících příběhů tvořících knihu. Jádrem každého příběhu je "šok" v nejryzejším slova smyslu. Co jiného si člověk přicházející z války může přinést. Je to kniha drsnější než leckterý smyšlený horor, přitom se tváří, že je psána skutečností. Já autorovi uvěřil a tohle mistrovské dílo mnou doslova prostoupilo. Občas si dokonce zničehonic na některé obrazy z ní vzpomenu a to je pro mě důkazem její síly. Doporučuji.
Vždycky jsem překvapený, když mě nějaká kniha s tématem druhé světové války ještě dokáže zaujmout. A tenhle poloreportážní román plný bizarností, hrůz i básnického jazyka byl skoro zjevením. Pro mě o dva levely výš než tzv. bestsellery typu Růže bílá černý les, kterou jsem měl bohužel tu čest nedávno taky číst. Nejvíc mi v hlavě utkvěla scéna se servírováním mořské panny na jídelním stole.
Je to silné, sugestivní, někdy magické, často kruté. Dobrá a originální výpověď o kocovině z osvobození.
Surrealistický bizár z pohledu důstojníka Malaparteho, který americkým důstojníkům dopřeje nahlédnout na konec války, jak ho vidí on. Američtí důstojníci dychtí po poznání Neapole, prastaré Itálie a Malaparte jim zprostředkuje hlavně pohled na člověka jako takového. S veškerou skepsí, s řadou drsností, co by člověk už po osvobození Američany ani nečekal. Bohu díky za poslední rozhovor v knize mezi Malapartem a Jimmym. Z něho vyplývá, že přece jen Malaparte člověka úplně nezatracuje. Sedíc na úbočí Vesuvu s pohledem na Neapol Malaparte říká: "Ach, Jimmy. Proč nechceš pochopit, že všichni ti mrtví by zemřeli zbytečně, kdyby mezi nimi nebyl Kristus? Proč nechceš pochopit, že Kristů mezi těmi všemi mrtvými jsou statisíce? Ty přece také víš, že Kristus nezachránil svět jednou provždy. Kristus zemřel, aby nás naučil, že Kristem se může stát každý z nás, že každý člověk může zachránit svět. Kristus by zemřel zbytečně, kdyby se každý člověk nemohl stát Kristem a zachránit svět."
Poměrně málo známá válečná polofikce od autora, o němž se moc nemluví. A není divu: jeho ostré a hluboké zamyšlení nad tím, co dokáže provést s národem zkoušeným pod fašistickým režimem příchod amerických "osvoboditelů", se od populární hollywoodské produkce a většinou jednostranně a černobíle zaměřených knih z období druhé světové války radikálně liší.
Čte se to těžce. Nejen kvůli závažnosti obsahu. Malapartův jazyk /ve velmi kvalitním překladu/ je barvitý, metaforický a někdy se v různých popisech utápí až moc. Také četné dialogy v cizích jazycích, jejichž překlady si musíte dohledávat pod čarou, tříští pozornost. Přesto, několik scén mi rozervalo srdce a stisklo hrdlo. A hlavní myšlenka? Ta se dá shrnout volnou citací asi takto: dokud národ bojuje, ABY NEZEMŘEL, bojuje s čistými ideály. A když jsou jeho příslušníci pak osvobozeni a bojují, ABY PŘEŽILI, nastává mohutná epidemie korupce a podlézavosti k osvoboditelům, to vše za účelem zisku jejich dolarů, konzerv a žvýkaček...
Malaparte jako styčný důstojník to vše na vlastní oči viděl, prožíval a trpěl. Proto jeho postoj k dění po vylodění Spojenců nemohl být a nebyl jen obdivný a vděčný, osvobození Itálie Američany vnímal spíš jako střet kultur, které si asi nikdy nemohou zcela porozumět.
Tuhle drsnou, psycho-horrorově surrealistickou elegii nad osudem možná že ne jen jednoho poraženého národa by Spielberg zcela určitě nezfilmoval. Toto je materiál tak pro Davida Cronenberga.
S přestávkami jsem to četl skoro rok. Prostě jsem si musel mezi tím vším hnusem dávat pauzu. Když jsem si na autorův styl ale zvykl, tak už to šlo rychle. Naivita Američanů z nich opravdu dělá dobyvatele, neboť osvobození obyvatelé se jim vrhají k nohám a stávají se jejich otroky, kteří odhodí všechny zábrany. Jinak popis obědu s francouzskými důstojníky, zvláště Lyauteyem, přes kterého jsem se k téhle knize dostal, je naprosto dokonalý.
Půl na půl, chvílemi čtivé, chvílemi jsem usínala, ale jsem ráda že jsem ji přečetla, knihy o válce by se neměly zapomínat.
Četla jsem kdysi dávno v poměrně mladém věku a dodnes si pamatuji jak mě fascinovala a odpuzovala zároveň a asi navždycky zformovala můj pacifistický postoj. Dodnes nechápu, jak může mít někdo rád válku a těšit se z ní, prostě to nechápu.
Kniha pro lidi, kterým nevadí trocha symbolismu, mají smysl pro černý humor a tak trochu zálibu v nechutnostech (vystavená panna, jakési embria v zavařovacích lahvích). ;-)
"Vy byste neprodal své děti," opakoval generál Guillaume a prohlížel si hřbet své ruky.
"Kdoví," opakoval jsem, "kdybych měl dítě, šel bych ho možná prodat, abych si mohl koupit americké cigarety. Je třeba kráčet s dobou. Když už jsme zbabělci, musíme jimi být se vším všudy."
Autorovy další knížky
| 1947 |  Kaput |
| 1967 | Kůže |
| 1933 | Státní převraty / Jak se dělají a jak se jim zabraňuje |
Kniha Kůže od Curzia Malaparteho představuje fascinující a zároveň trýznivou nadstavbu jeho předchozího díla Kaput. Propojení obou knih je natolik výrazné, že se zdá být logickým krokem číst je v těsné návaznosti. Přestože jsem tento pořádek zcela nedodržel, zpětně mi připadá, že by to výrazně prohloubilo čtenářský zážitek.
Na adresu Kůže se často objevují recenze poukazující na její údajně příliš naturalistické ztvárnění. Podrobné popisy války a jejích dopadů na lidské osudy mohou na někoho působit jako neúprosné zrcadlo doby. Já však vnímám tuto knihu jinak. Její tón mi připadá až překvapivě laskavý, naplněný hlubokým pochopením a soucitem k těm nejzranitelnějším a nejvíce trpících. Malaparteho pohled je prostoupen smutkem a lítostí, které dávají knize specifickou emocionální hloubku.
Na rozdíl od Kaputu, který se rozprostírá napříč celou válečnou Evropou, Kůže se zaměřuje na jediné místo – Neapol. Toto geografické omezení však otevírá prostor pro intenzivní a sugestivní příběhy, které na čtenáře doléhají svou tíhou. Mezi nejsilnější momenty patří scény se ztraceným psem, mrtvou holčičkou či tragické osudy dětí, které jsou nuceny obchodovat se svým tělem. Každý z těchto obrazů je zachycen s bolestivou přesností a zároveň s hlubokým lidským pochopením.
Přestože je kniha brilantně napsaná, její komplexnost může být pro čtenáře místy náročná. Některé pasáže na mě působily složitě a vyžadovaly vyšší soustředěnost. To však neubírá na její síle – naopak, tato náročnost zdůrazňuje hloubku autorova sdělení. Kůže je dílem, které čtenáře nejen zasáhne, ale také přiměje přemýšlet o lidskosti, válce a utrpení způsobem, jaký je v literatuře vzácný.