Květy zla
Charles Baudelaire
https://www.databazeknih.cz/img/books/72_/72777/kvety-zla-72777.jpg
4
1462
1462
Slavná sbírka veršů, vydaná poprvé v r. 1857, která v době svého vzniku vzbudila nesmírné pohoršení měšťácké společnosti. Sbírku tvoří 6 částí: Spleen a ideál, Pařížské obrazy, Víno, Květy zla, Vzpoura a Smrt. V básních je zcela obnaženo srdce člověka, rozpolceného mezi hrůzou před životem a extází z jeho krásy, člověka, který je nepřítelem každé prostřednosti a všednosti, se zálibou ve výstřední obraznosti.... celý text
Literatura světová Poezie
Vydáno: 1962 , SNKLU - Státní nakladatelství krásné literatury a uměníOriginální název:
Les Fleurs du mal, 1857
více info...
Přidat komentář
Pan Baudelaire. Prokletý básník, který byl za svůj až naturalistický přístup k poezii tehdejší společností trestán a nedoceněn. V současné litaratuře je naopak vyzdvihován za takřka originální způsob podání poezie čtenáří. V knize se snoubí krása a malebnost antických veršů, nikoliv však do obsahu. Obsah jeho básní je opravdu syrový, básník jde až na kost, často používané oxymorony, symbolika a snaha do veršů vetkat tabuizovaná témata dávají pocit nadčasovosti. Leč pro mě zůstává krása jeho veršů v ošklivosti, znuděnosti životem a tehdejší zkostnatělou dobou. Žádné odlehčení v jeho verších nenajdete. Básník zde odhaluje svou duši, vnímá jednotlivé aspekty života - to dobré, ale i to špatné - a pro mě se jeho sbírka stává příliš těžkou a hutnou a depresivní. Určitě stojí za přečtení, ale pro mě... přeci jen se raději začtu do sbírek od našich českých básníků.
V mládí jsem měla z Baudelaira pocit, že je to básník, který nesnáší svět a libuje si v rozkladu, hnusu, ošklivosti... Po přečtení kompletních Květů zla se mu omlouvám. Teď se mi zdá, že na svět pohlížel optikou rozhněvaného mladého muže, že nepostrádal empatii, jen si byl vědom nemožnosti změny a vnímal sice krásu, ale v temnotě a zanikání... Některé obrazy jsou velmi působivé, množství odkazů na antická témata mě zaháněla častěji než jindy při čtení poezie na Wiki, spojování erotiky, umění a smrti mě vlastně hodně bavilo... ale marná sláva, už by to chtělo modernější překlad.
Baudelairovy básně jsou těžké, na které se čtenář musí soustředit, a protože je to má první kniha od tohoto básníka, nejsem s to říct, zda je to dáno překladem nebo originálem. Každopádně poezie to je kvalitní, mnohé kousky jsem si pro radost přečetl vícekrát, a pokud od knihy básní očekávám, že v ní najdu něco, co mě opravdu "chytí", tak i zde jsem se dočkal - to byly ty chvíle, kdy jsem uvažoval o čtvrté hvězdě, nakonec ale zůstanu u nadprůměrných tří... (65%)
Rest z dávnych čias odškrtnutý z pomyselného zoznamu a ďalšia kniha pridaná do tohtoročnej ČV. Inak by som sa na prečítanie tejto zbierky neodhodlala. Nikdy ma nelákala poézia, teda... nie v tom klasickom význame = verše, obrazy zo slov, rýmy a podobne. Poéziu vnímam radšej v prírode, stvorení, zázraku vôkol. Tou sa rada nechávam unášať.
Baudelaire a jeho Kvety zla ma odrádzali už len pre ten názov. Je mi proti srsti. A po prečítaní, z ktorého ide zlý pocit, môžem akurát konštatovať, že tak skoro sa na žiadnu poéziu nevrhnem.
Ocením však preklad, to áno. Previesť čosi také ako básne do diametrálne odlišného jazyka, to chce majstra poeta. Pred tým klobúk dole.
4*/5*
Květy zla se mi jako sbírka různorodých básní líbila. Zaujal mě autorův styl a ispirovala jsem se od něj.
Spousta myšlenek odkazovala na to, jak vypadá svět očima Básníka, což ukazuje na autorův specifický pohled na život. Poezie ve mě zanechala mnoho obrazů, výjevů a pocitů, o kterých budu ještě přemýšlet :)
Doporučuji milovníkům klasické poezie.
"A přece budete se také podobati té hrůzyplné hnilobě, vy jasná zorničko mých nocí, jež se krátí, vy hvězdo v lidské podobě!
Ach moje královno, až na smrtelném loži kněz udělí vám svátosti, až odeberete se pod trní a hloží hnít, rozpadnout se na kosti.
A potom řekněte, má sladká krásko krásek, těm červům, již vás přepadli, že zachoval jsem si tvar bývalých svých lásek, i když se zcela rozpadly!"
Četla jsem na Výzvu.
Četla jsem dlouho.
Četla jsem na sílu.
Dekadence mě nebaví ani zbla. A přesto mě něco zaujalo docela dost. Jak oproti dekadenci současné je v Baudelairovi přes jeho rebelství a nespoutaný život až do morku kostí přítomná morálka Církve . . .
Je to rozervané, smutné, bolestné a zároveň obrovsky hluboké a přesvědčivé ve své životní bídě.
Ziporah to asi z mého pohledu vystihla nejlépe.
Nemyslím, že je zcela zásadní vcítit se do časů končícího 19. století. Stačí empatie pro typ osobnosti.
3/5
Tohle přesně si představuji, když se řekne dekadentní básně. Na mě to bylo trochu víc pesimistické. Chce to soustředění , přemýšlení. V každé době kdy čtete vám předá něco jiného.
Poezii takhle vzývaného typu se vážně neodvážím ohodnotit. Zvláště proto, že neumím francouzsky.
A vzhledem k tomu, že se mi dostala do ruky verze, kde jsou sloučeny všechny doposavadní překlady, tedy ty samé básně, ale v několika verzích, poznala jsem, že na překladu zatraceně záleží.
Takže je velmi možné, že básně, které mi přišly jako magořina beze smyslu, jsou ve skutečnosti poetické výlevy plné hlubokého sdělení.
Už loni jsem si chtěla přečíst nějakou klasiku, ale nějak jsem se k tomu nedostala.
Letos se mi Baudelaire hodil do čtenářské výzvy. Nevím, moc co k tomu dodat. Na básně moc nejsem a tyhle byly hodně pesimistické.
Přečteno v -nácti jako povinná literatura a teď v -ceti jako čtenářská výzva. Stále fascinující.
K této sbírce , abych ji pochopila, jsem si nejprve přečetla něco o autorovi. Jsem tomu ráda, protože básně jsou těžké, smutné a musela jsem je číst i vícekrát, protože na mě působily a vnímala jsem je jinak i podle svého rozpoložení.
Obdivuji, co napsal v době jeho života, který byl plný emocí, složitostí , protikladů a on byl schopen vyjádřit toto vše ve svých básních. Samozřejmě je důležitý překlad.
„Mám vám vykládat, vám, který jste to neuhodl o nic více než drazí, že jsem do té hrozné knihy vložil celého svého ducha, celé své srdce, celé své náboženství (v travestované podobě), celou svou nenávist? Jistě, budu tvrdit pravý opak, budu přísahat na bibli, že je to kniha čistého umění, pouhé opičení a kejklířství; a budu lhát, jako když tiskne.“ - z listu Baudelairea notárovi Ancellovi
Netrúfnem si hodnotiť, pretože som pravdepodobne ešte nedozrela natoľko, aby som v tomto diele našla krásu. Skôr ma pri čítaní sprevádzal smútok.
Básnická, relativně útlá, sbírka, která obsahuje překlady básní od O. Fishera, V. Dyka, K. Čapka, H. Jelínka, V. Holana a Z. Kalista ... Některé básně se opakují, ale v jiném překladu (např. Albatros; Had, který tančí; Krása;...)
Baudelairovy Květy zla jsou básnická sbírka, kterou bych pravděpodobně mohla číst neustále dokola a stejně bych vždy našla nějakou novou myšlenku. Neskutečně mě bavilo to, jak si autor hrál se slovy a líbilo se mi, jak se básně postupně vyvíjejí.
Upřímně mám ke sbírce stejně ambivalentní vztah, jako je ambivalentní ona sama. Měl jsem jí v mobilu dlouhá léta, tu jsem si někdy něco přečetl, tu jsem to zase zavřel. Teď přes léto, dobu dočítání restů, rozhodl jsem se i Květy zla zaříznout. Ale lehké to tedy nebylo.
Četl jsem teď Eliotovu Pustou zemi. Dovolím si tvrdit, poněkud intelektuálně náročnější dílo. Dočetl jsem snad před měsícem Woolfové K majáku, mám rozečteného Joyceova Odyssea, Yeatsovy Vize. Všechno vrcholná díla období modernity, patřící patrně k tomu nejnáročnějšímu, co literatura vyprodukovala. Ale teda, nic z toho pro mě nebylo takovým oříškem, jako Květy. Ne snad, že by poesie byla intelektuálně komplikovaná. Jistě, i zde si autor občas pohrává s intertextuálními odkazy, ale nic hrozného to není. Člověk tam tak akorát někde najde něco inspirovaného Poem. Ale ta forma, přátelé, ta forma... Navíc se mi to čtení, promiňte, nezdálo příliš zajímavé.
Rozumějte, sbírka je fascinující právě svou ambivalencí. Láskou k ženám, ale rovněž jistou misogynií, popisuje krásné věci, jako popisuje tlení a rozklad, obsahuje nádherné lyrické pasáže, obsahuje no i jiné věci. To čtení je zajímavé, protože je komplexní, je historicky významné, protože bylo raritní, značilo převrat ke komplexitě světa, potlačení bezrozpornosti. A v tom mě to bavilo. Ale samo o sobě? Četl jsem A uzřela oslice anděla, čili nic nechutného z Baudelaira není tak nechutné, četl jsem de Sada, čili nic z Baudelaira není dost eroticky odvážné, četl jsem Ztracený ráj, čili rebelie k bohu mne nezarazí (a bavme se o tom, jaká byla pozice autora, ale netvrďme, že vyznění toho díla není očividné), četl jsem Satanovu slávu mezi námi, když už jsme u toho. Nene, Květy zla nejsou schopny mne ohromit, třebaže zaujmout třeba místy ano.
Nu a tak mi zbývá forma. Tu jsem shledal příliš komplikovanou. Možná je to překladem, možná mi autorovy verše zkrátka nesedly, ale špatně se mi to četlo. Ostatně, sbírka je to velice dlouhá, ale že by tak dlouhá, abych jí četl několik let a i když jsem se do toho opřel, sedm dní? Nvm. Rozhodně musím smutně říct, že jsem si čtení neužil.
A rozumějte mi dobře, to je můj problém, ne Baudelairův. Autor očividně psal úžasně, ostatně i mě se některé básně velice líbily. Upřímně mne asi nejvíce zaujala asi Fantastická rytina, prostě krásná báseň, působivá, mocná. Víno vrahovo? To dělá Zolovu práci lépe než Zola sám. A takových je tam mnoho. Jen mě to celkově tak nějak moc nebavilo.
"Ten divný přízrak má za úbor dohromady
jen hroznou čelenku jakoby z maškarády,
vraženou groteskně na lebce bezlící.
Bez ostruh, bez biče štve herku funící,
jež, fantom jako on, oř ze Zjevení známý,
jak epileptici má pěnu pod nozdrami.
A oba nazdařbůh se řítí prostorem
a po nekonečnu kříž krážem šlapou v něm.
On jezdec, palašem, jenž plane, pyšně mává
nad davy bez jména, jež zvíře rozdupává,
a jede jako král, jenž přehlíží svůj dvůr,
nesmírným hřbitovem pod nebem chladných hůr,
kde spí v mdlých paprscích, jež bledé slunce metá,
národy minulých i nových dějin světa."
Jako uznejte, tohle zpracování Jezdců je naprosto fantastické. Autor precizně spojil čtyři jezdce apokalypsy do jediného, děsivějšího, mocnějšího. Nádhera.
Básně tentokrát byly pro mne hodně složité a těžké. Jakmile se pustím do dekadence - vždy počítám s tím, že budu číst déle, abych byla schopna autora pochopit načtu si k němu ještě životopis. Témata prokletých básníků jsou depresivní, ukazují svět v jeho nahotě, ošklivosti a hledají v něm krásu. Největší úspěch u mne měly básně s milostnými a náboženskými motivy.
Štítky knihy
francouzská literatura básně prokletí básníci poezie
Část díla
- Puklý zvon 1857
- Vodotrysk 1857
- Zdechlina
Autorovy další knížky
| 1997 |  Květy zla |
| 1999 |  Báseň o hašiši |
| 1979 | Malé básně v próze |
| 1974 | Francouzský symbolismus |
| 2001 | Umělé ráje |
Květy zla jsou dnes již velmi "protaveným" literární dílem. Nejzajímavější na této sbírce básní je skutečnost, že obsahuje souhrn překladů od různých básníků. Některé překlady jsou povedené, ale u některých by si člověk takzvaně ulomil jazyk.
Mě osobně se líbili například básně: Albatros od Hanuše Jelínka, Had, který tančí od Zdeňka Kalisty a Umrlčí tanec od Františka Hrubína. Naopak mi nesedli překlady básní od Vladimíra Holana. Nicméně tím nechci snižovat hodnotu překladu jako takového. Uvědomuji si, že překládat poezii je nesmírně obtížné.
V dnešní době tato sbírka už asi nikoho nepobouří ani nepohorší. Přesto některá témata zůstávají i po více než 150 letech od prvního vydání Květů zla stále aktuální. Osobně si myslím, že by bylo mnohem intenzivnější číst Květy zla v době, kdy byly poprvé vydány. Dávám 4 hvězdy.