Kvítek karmínový a bílý
Michel Faber
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/235607/bmid_kvitek-karminovy-a-bily-iuf-235607.png
4
845
845
Kvítek karmínový a bílý série
1. díl >
„Jistěže můj syn chodí za děvkami – kdyby nechodil, měl bych strach o jeho zdraví,“ prohlásil kdysi Charles Dickens. A není se čemu divit, ve viktoriánském Londýně připadala jedna prostitutka na dvanáct dospělých mužů. Jak se asi takovým ženám žilo, vylíčil Michel Faber v románu Kvítek karmínový a bílý, a to mnohem otevřeněji a upřímněji, než by to mohl udělat zmíněný Dickens. Osou románu je vztah osmnáctileté prostitutky Sugar a dědice voňavkářského impéria Williama Rackhama. Oba chtějí uniknout: ona svému hnusnému prostředí, on své lehce šílené manželce. Sugar nechce být jen vydržovanou milenkou, chce se „napevno vetkat do tapiserie jeho života, aby ji nepokládal za pouhý flirt, ale za přítelkyni stejně vzácnou, jako je sourozenec“. A pak se jí naskytne šance přece jen proniknout do Williamovy domácnosti… Zbytek děje prozrazovat nebudeme, ale potenciální čtenáře můžeme spolu s autorem ujistit, že se „v blízké budoucnosti stanou svědky soulože, o šílenství, únosu a násilné smrti ani nemluvě“. Kvítek není sentimentální vyprávěnka o kurvě se srdcem ze zlata. Je to panoramatický portrét viktoriánského Londýna se všemi jeho společenskými vrstvami, bildungsroman s nečekaně katarzním vyzněním a hlavně silný příběh, u kterého budete hlavní hrdince fandit. Jestli tohle není literatura, tak už nevíme, co by jí tak mohlo být.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno:
2014
,
Argo
Originální název:
The Crimson Petal and the White, 2002
více info...
Přidat komentář
Silena bichle. Ale dej je od zacatku strhujici, takze mi to vubec nevadilo. Krasna ukazka moralnich hodnot, touhy po bohatstvi a zrady. Zajimavy konec. Doporucuji.
Kniha mi připadla skvělá. Ani nevím, co o ní napsat nového, než co bylo již zděleno v předchozích pozitivních komentářích. Kniha poskytuje možnost pobývat duchem ve viktoriánské Anglii. V období, které člověka zároveň fascinuje a přitahuje, ale asi stejnou mírou až mrazivě děsí. Právě obě tyto stránky dokázal autor skvěle vykreslit. A aby člověk mohl v této historické epoše chvíli pobýt, je také zapotřebí patřičný počet stránek.
Kniha, která mě absolutně pohltila a přenesla do jiné dimenze. Mně osobně kniha příliš dlouhá nepřišla (jak zmiňují někteří čtenáři). Navzdory tomu, že děj nebyl nijak komplikovaný, tak mě to neustále nutilo číst dál a dál, kdykoli a kdekoli jen to bylo možné...
Kniha mě nadchla ihned, děj byl velice napínavý, ale strhávám bod za posledních cca 200 stránek knihy, kdy je už poměrně jasné, jak kniha bude končit..
Tahle knížka mě v první řadě zaujala svým názvem. Pak když, jsem si přečetl o čem to je, tak moje zvědavost stoupla. Po několika letech jsem se konečně dostal, abych si knihu přečetl, a teď už to mám za sebou. Michel Faber napsal velmi zajímavý román, který pro mě byl v jistých ohledech celkem výzvou. Není to jednoduché čtení, ani oddechové a místy je to dost nepříjemné a zdlouhavé. Je mi jasné, že tohle byl účel, a Faber to tak psal. Jen se pak nelze zbavit dojmu, že některé věci jsou tam navíc, a to co nás zajímá více, je nám odepřeno. Faber svůj román neidealizuje a neidealizuje ani postavy a dobu, kde se děj odehrává. Nevyžívá se v tom, ale rozhodně nad některými věcmi nepřivírá oči, ba naopak, nás vždy upozorní na nějaký detail. Co se týče postav, tak ty jsou napsané parádně a já si jejich příběh užil. Bavil mě Williamův rozkvět, obdivoval jsem Sugar, bylo mi líto paní Foxové a Henryho, a Agnes jsem považoval za jednu z nejvíce nesympatických postav. Chvilku mi trvalo, než jsem se začetl, ale pak to šlo skoro jedna báseň. Škoda nudnějších pasáží, a jisté neuzavřenosti, kterou jsem jako čtenář očekával. Kvítek karmínový a bíly je velmi krásný román, jenž mě bavil a rozhodně nelituji, že jsem ho četl.
Nádherný román s barvitým popisem prostředí Londýna 19. století, ať už jeho bohatších nebo chudších částí. Výborně napsané postavy, které člověk chvíli lituje, chvíli jim fandí a chvílemi mu lezou na nervy. Příběh hledání štěstí, kterému brání společenské konvence, vlastní předsudky nebo vzájemné nepochopení. Snad to nakonec alespoň Sugar a Sofii vyjde. Bylo to pro mě krásné dobrodružství a i po 900 stranách mi bylo líto, že je konec.
Opulentní realistický román, při jeho četbě mi velikonoční volno přišlo opravdu vhod, mohla jsem si přes polovinu vyprávění vychutnat takřka nepřetržitě...
Po počátečních rozpacích, způsobených nejspíše rozšafnou, lehce pouťově působící vypravěčkou, tato naštěstí román brzy a nadlouho opustila a už mi nic nebránilo nechat se příběhem pohltit, nechat jej neúprosně se šinout až k dlouho směřujícímu bezútěšnému přerušení (slovo otevřený konec mi přijde v tomto případě tak trochu neadekvátní).
V komentářích níže je zmiňováno snad všechno: čtivost, jak lehkou rukou je tento v podstatě pragmatický příběh psán, naturalistické detaily, které lze brát buď jako přísadu pro dodání určité pikantnosti nebo prostředek pro lepší vykreslení věrohodné atmosféry doby, působivě, ale ne polopatisticky popsané téměř nepřekročitelné rozdíly mezi mužskou a ženskou částí společnosti, spodinou a smetánkou...Na mne asi nejvíce zapůsobila schopnost vzbudit celou škálu silných, různorodých a proměnlivých emocí k postavám. Tou hlavní emocí byl soucit a lítost - nad Sugar a Williamem, kteří projdou asi největším vývojem, ale ne ke šťastnému konci, nemocnou zhýčkanou Agnes, nenaplněností touhy Henryho a Emelíny, vytěsněnou Sofií...
Výrazný a mistrně napsaný román. Vzbudil ve mně také chuť vyštrachat Zolovu Nanu, podobnou příběhem i realismem, která se mi v dobách povinné četby na SŠ rovněž líbila moc.
Na začátku jsem se nemohla rozhodnout, zda mi daný styl sedí nebo ne. Dlouhé popisy připomínaly literaturu 19. století (pokud byl autorův záměr napsat knihu nejen o 19. stol., ale i v duchu 19. stol., všechna čest!), na druhou stranu se autor místy na čtenáře obrátil, a tím ho z těch popisů prostředí, uliček a špíny Londýna vytrhl (jako by sám škodolibě dodával: „Dáváš pozor, člověče?") Není právě toto dokonalá kombinace?
Román jednoznačně o šílenství - šílenství doby, šílenství ducha, šílenství lásky, šílenství chtíče, šílenství zrady i nenávisti. (Jak již uvedl Nietzsche - ve mstě a lásce je žena barbarštější než muž). Hodně mě bavila i vedlejší dějová linka s Henrym a paní Foxovou. Věřím, že konec může leckteré čtenáře trochu zklamat (alespoň po té parádní předlouhé jízdě), ale Faber je zkrátka takový - namáhej si, čtenáři, taky trochu hlavu. Jak myslíš, že bylo dál...?
Opulentní vyprávění o rozdílnosti, hnusu, špíně, ale i lásce, to vše odehrávající se ve viktoriánském Londýně. Nečekejte žádnou romanci zalitou sluncem, Kvítek karmínový a bílý je spíš přehlídka všech neřestí, nectností a odporností, které vládli - ať už mezi lůzou a děvkami, tak i mez svrchovaností z vyšších pater společnosti.
Tenhle megalomansky pojatý román je neskutečně syrový a barvitý, jestli si chcete udělat krásnou představou o životě v Londýně dané doby, ale zároveň pokud se i chcete svým zvráceným způsobem pokochat krutým životem kurev, to vše vám kniha dokáže nabídnout, ale hlavně oplývá neuvěřitelnou atmosféru. Už kvůli ní a naturalistickým popisům kniha stojí za přečtení, délky se nebojte, dekadentní prostředí vás totiž úplně vtáhne.
Četla jsem jedním dechem, naturalistické vylíčení mi ani náhodou nevadí, spíše mi pomohlo přenést se v duchu do doby Viktoriánské Anglie...
Jen ten konec, ten mi, bohužel, zkazil celý dojem z čteného.
Když je něco předem hodně vychválené, když se na to moc těším, bývám obvykle trochu zklamaná.
Kniha má zvláštní konec, docela jsem s toho byla zklamaná. Ale krásně napsaná, dobře se čte.
Na základě ohlasů na tuto knihu a spousty pozitivních komentářů jsem ji okusila jako první od autora, kterého jsem měla spíš zařazeného zpovzdálí jako autora na okraji sci-fi. Tahle kniha tedy žádné sci-fi nebyla, byla až příliš realistická až naturalistická, a "nastavila zrcadlo" nám z 21. století obrazem toho, jak se žilo v druhé půli 19. století, a to především jak se žilo spodině v metropoli Londýně.
Ta přehlídka ošklivosti, špíny, nechutnosti, obscénnosti, vulgárnosti, především spojené s nejstarším řemeslem, byla vskutku ohromující, takže ještě za polovinou knihy jsem se občas sama sebe ptala, proč tohle vlastně čtu. Zejména když oba hlavní hrdinové mi byli svým naturelem velice vzdálení a jejich rozhodnutí jsem v žádném postupném kroku prostě nepochopila (hlavně jsem jim je neuvěřila). A vlastně jsem si neoblíbila ani jedinou postavu z toho mála, kterými 900 stran textu autor zalidnil.
Děj se pro mě začal odvíjet až tak v poslední čtvrtině knihy, a to dílem očekávaně, dílem méně.
Autor si v dnešní době mohl "dovolit" soustředit se mezi vší tou bídou především na všudypřítomný chtíč, ale dle mého jeho objem zde převážil nad ostatními neřestmi či smrtelnými hříchy, kterých v knize přitom také bylo - právem - plno: zášť, nenávist, závist, ale také pýcha, pohrdání... A na opačném konci spektra to zase autor přehnal v tom, že absolutně z děje a postav vyloučil vše pozitivní, především lásku (všeho druhu, nejen mileneckou, ale i mateřskou), přátelství (s jedinou podivnou krátkodobou výjimkou), sebeúctu, úctu, důstojnost, důvěru, empatii...
Pořád nevím, zda by se tak moc stalo, pokud bych knihu nečetla - ano, otázek bylo nahozeno mnoho a úvah k nim přičiněno také mnoho, ale je zřejmé, že výsledku se nedobral ani autor, ani čtenář, ani lidstvo během skoro 150 let uplynuvších od děje, který se odehrál jen v průběhu několika málo měsíců v letech 1875/6, vlastně od doby vyhnání z ráje. Ošklivost a pachuť zůstává.
Čtivost se nedá upřít, autor své řemeslo ovládá dobře (stejně jako "jeho" děvky znalé mj. psychologie a aritmetiky), jen mi občas při čtení vytanuly na mysli jiné tituly, odkud se autor více či méně mohl inspirovat - od Dickense až po Zlodějku knih (jeho neidentifikovaná vypravěčka versus jasně identifikovaná smrt; tady mi smysl té iluzorní bytosti na pozadí, vystupující do popředí jen v úvodu a samotném závěru unikal).
Délka knihy je přehnaná, naprosto zbytečná, únavná až úmorná, a to už na straně 58 autor sám použil vsuvku: (Dáváte ještě pozor?), naneštěstí víckrát se již neopakoval a neměl s ubohým čtenářem sebemenší soucit. Myšlenky bylo možné prostřednictvím tohoto příběhu zkrátit minimálně o polovic a bylo by to jen příjemné. (A to zřejmě ještě neřekl dost - Jablko má něco doplnit, dovysvětlit? - pro mě už ne).
Těžko hodnotit, asi si to nechám na později, pokud vůbec.
(Velmi mě zarazilo, že kniha vyšla "s finanční podporou Ministerstva kultury České republiky.")
Fascinující a otevřený příběh Sugar plus další osudy několika postav,které více či méně ovlivnily život jak Sugar tak i mě. Nadšeně jsem četla řádky,které začaly na samém společenském dně a postupně jsem putovala a seznamovala a sledovala rozsáhlé příběhy. Stala jsem se součástí, cítila jsem vůni levandule,ale i hnus a špínu. Sugar mi přirostla k srdci,malá Sofie též. Konec knihy je dokonalý. Souhlasím se spisovatelem,který prohlásil,že Sugar bylo celý život upíráno soukromí,tak má konečně právo dotáhnout to někam bez dohledu.
..."den,kdy člověk neučiní nic pro potěchu duše,je den ukradený,zohavený a odhozený do škarpy osudu."
Protože příběh nejvýstižněji popsala Šárka_D v diskusi a nemá smysl nic dodávat, chtěl bych tímto jen ocenit skvostné zpracování knížky a nádherný překlad pana Janiše. Díky pane Fabere, pane Janiši a Argo za fantastický zážitek.
Sugar. Ach. Nezní to jméno sladce? Přitom na první pohled Vás nijak nezaujme. Vysoká, kostnatá, prsa žádná, nezkrotné kadeře, šupinatá suchá kůže. Může po takové ženě vůbec někdo toužit? Překvapení. Tato žena dá svým mužským protějškům poznat takové slasti, jako žádná jiná. Dokáže jim splnit jakékoliv přání. JAKÉKOLIV. A že mezi muži není nouze o všemožné chlípné myšlenky, se kterými je každá jiná počestná prostitutka pošle ihned do háje. Nebo k Sugar. A tak se k ní jednou dostane i ctihodný William, floutek bez zodpovědnosti s finančním zázemím, které je mu odpíráno, protože odmítá převzít rodinný podnik. Když William potká Sugar, rozhodne se mít ji jen pro sebe. Na to ale potřebuje kapitál. Vzplanutím této touhy pro něj začíná nový život. A pro Sugar také.
Londýnský život na konci 19. století je plný špíny, smradu a chudoby. Většina obyvatel žije z ruky do úst a jsou schopní pro svou obživu udělat všelicos. Zloději, násilníci, podvodníci, prostitutky - ti všichni se slétají jak mouchy k lejnu, když se v jejich čtvrti objeví někdo s cinkající kapsou. Na druhou stranu je zde i společenská vrstva, která žije rozmařile a rozhazovačně. Stará se jen o plesy, bály, večírky a nejdůležitější pro ni je dodržovat složitá společenská pravidla a ukazovat se na veřejnosti v zářivých róbách a oblecích.
Oba tyto světy v knize navštívíte a detailně poznáte. Postav je na těch 900 stran vlastně jen pár, ale jsou vykresleny velmi živě a uvěřitelně. Stáváte se součástí příběhu a když otáčíte hlavou, můžete sledovat všechno do nejmenších detailů. Hnusné, smradlavé a nevětrané pokoje v bordelech, ulice plné splašků a koňských koblih, pochybná divadelní vystoupení i luxusní obydlí zaplněná koberci, barevnými tapetami a třpytivými lustry. Ten svět vás obklopí a pohltí. Přitom příběh samotný plyne snadno a zároveň nevyznívá nijak plytce. Nesetkáte se tu s žádnými vypravěčskými výstřelky ani experimenty. Není to potřeba. Stačí jen vyprávět. A poslouchat.
PS: jsem rád, že Viktor Janiš po mnohaletém úsilí tuto knihu přeložil. Díky. :o)
Štítky knihy
Anglie Londýn 19. století zfilmováno anglická literatura prostituce viktoriánská doba historické rományAutorovy další knížky
| 2014 |  Kvítek karmínový a bílý |
| 2016 | Kniha zvláštních nových věcí |
| 2002 |  Pod kůží |
| 2015 | Jablko |
| 2008 | Fahrenheitova dvojčata |
To jsem takhle jednou v knihovně náhodou narazila na Jablko. Zaujalo mě, jak autorovi psali davy čtenářů, jakže to dopadlo. Přečetla jsem si tedy Kvítek... No, čtivá, průměrná kniha, aspoň pro mě. Nic, co by mě nějak extra chytilo za srdce nebo za hlavu...
Teď se vrátím k Jablku, abych si přečetla konec.
Původně jsem chtěla dát 3 hvězdičky, ale dávám 4 - za ten marketingový tah, jak rozdělit jednu knihu do dvou... a taky za autorovu odvahu takhle tahat čtenáře za nohu (s tím nijakým koncem, který ale pokračuje v Jablku). To mě na celé knize baví asi nejvíc.