Kým sa nerozlúčim
Bret Witter , Susan Spencer-Wendel
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/296599/kym-sa-nerozlucim-OnX-296599.jpg
4
107
107
V júni 2011 sa Susan Spencerová-Wendelová dozvedela, že trpí nevyliečiteľnou chorobou, amyotrofickou laterálnou sklerózou (ALS), známou aj ako Louova Gehrigova choroba, ktorá systematicky ničí nervy svalov. Mala štyridsaťštyri rokov, milujúceho manžela a tri deti. Zostával jej jediný rok života. Rozhodla sa, že ho prežije najlepšie, ako sa dá. Zanechala milovanú novinársku prácu a všetok čas venovala rodine. V altánku v záhrade za domom sa často stretávala s priateľmi. Podnikla sedem výletov so siedmimi najdôležitejšími ľuďmi svojho života. Napriek zhoršujúcemu sa zdravotnému stavu cestovala na Yukon, do Maďarska, na Bahamy, Cyprus. Pre najmladšieho syna a celú rodinu zorganizovala plávanie s delfínom a dospievajúcu dcéru Marinu zobrala do newyorského obchodu Kleinfeld Bridal, aby ju prvý a posledný raz videla v svadobných šatách. A napísala túto knihu. Už nedokázala chodiť ani dvíhať ruky, a tak ju napísala na iPade, darčeku od kolegov z novín, pravým palcom, ktorý si ešte vedela ovládať. A predsa kniha Kým sa nerozlúčim nie je naplnená hnevom ani trpkosťou. Miestami je smutná – inak to ani byť nemôže –, ale zároveň plná Susaninho optimizmu, čistej radosti zo života a zmyslu pre humor. Je to kniha o živote, nie o smrti. Kniha Kým sa nerozlúčim je nielen nezabudnuteľným darom autorky svojim milovaným, úprimným a vrúcnym záznamom ich posledných spoločne prežitých chvíľ, ale aj výzvou nám všetkým. Pripomína, že každý deň je lepší, ak ho prežijeme s radosťou.... celý text
Literatura světová Literatura faktu Příběhy
Vydáno: 2013 , Ikar (SK)Originální název:
Until I Say Good - Bye, 2012
více info...
Přidat komentář
Proč je to vždycky dobrý , pracovitý člověk , někdo , kdo má proč žít, je milován a miluje , má práci , rodinu, pomáhá , proč takového ta zubatá chytne ? Znám plno lidí, co si zaslouží alespon tu bolest.
Obdivuju lidi, co už klepají na nebeskou bránu a ještě chtějí něco zažít. Já bych to nedokázala, a ani nemám kolem sebe tak oddané lidi. Také bych chtěla třeba plavat s delfíny a už dlouho toužím vidět polární záři.
Ale ještě ne, ještě nechci říct sbohem-.
Ja osobne knižky popisujúce reálne osudy ľudí znášam veľmi ťažko, no i tak sa zopár takých v mojich poličkách nájde.
Jednou z nich je práve i príbeh Susan, ktorej zistili nevyliečiteľnú chorobu zvanú amyotrofická laterálna skleróza (ALS), postihujúcu nervový systém.
Táto knižka je akýmsi denníkom Susan. Bez pozlátka popisuje všetky pocity a udalosti po tom, ako jej bola ona diagnóza stanovená.
Čítanie je to ťažké, zopárkrát (najmä pri konci) som si aj troška poplakala. I keď som zrovna nemala knižku pri sebe, často som sa pristihla pri myšlienke na to, aké ťažké to muselo byť - či už pre Susan samotnú alebo jej rodinu - vyrovnať sa s faktom, že všetci vedia, ako sa to skončí. A či sa vôbec s takýmto osudom dá zmieriť.
Jediné, čo mi troška prekážalo pri čítaní bolo preskakovanie z minulosti do súčasnosti. Miatlo ma to a sem-tam som sa musela aj v určitých pasážach vrátiť späť, aby som si pripomenula, či som už čosi také či onaké čítala.
Každopádne, nebudem knižku hodnotiť bodovo. Nemyslím si, že je to vhodné a to najmä z morálneho hľadiska.
Kniha, ktorú som dlho odkladala, preťože som vedela, že to nebude ľahké čítanie.
Kniha, ktorá ma napokon prevalcovala a donútila sa zamyslieť nad tým, čo je v živote dôležité.
Kniha, ktorá je úžasná svojou jednoduchosťou a surovosťou, o akou autorka hovorí o svojej chorobe, no zároveň je plná nádeje. Nádeje, že o jej deti bude po jej smrti dobre postarané. Nádeje, že vďaka spoločným aktivitám a výletom si budú jej deti pamätať len to dobré, čo spolu zažili.
Ťažko slovami opísať pocity, ktoré vo mne kniha vyvolala. Bola to hotová smršť emócií. Už len to, že ide o skutočný príbeh a autorka sa rozhodla knihu napísať, aby jej blízki mali na ňu neskôr pamiatku, je silné samo o sebe. Čítajúc o jej bojoch s chorobou, ako sa napriek všetkému nevzdáva a snaží sa žiť svoj život naplno a prežiť každý deň s radosťou, mi nespočetnekrát vohnalo slzy do očí. Myšlienky na samovraždu. Zmierenie a vyrovnanie sa so situáciou. Vedomie, že nemôže nič robiť a všetko je na pleciach jej manžela. Písanie knihy na iPade, neskôr iPhone jediným funkčným prstom a mnoho iného To sú strašne silné momenty, keď si človek uvedomí, že často považuje úplné malichernosti za najväčší problém vo svojom živote. A pritom, keď nejde o život, nejde o nič, všakže?
Nechcem si ani len predstaviť, ako sa musela cítiť s vedomím, že svoje deti neuvidí vyrastať, že sa nezúčastní ich stužkových, svadieb… A ako sa musel cítiť jej manžel John… Čo je horšie? Umierať s vedomím, že všetko nechávam na pleciach milujúceho manžela, alebo vidieť umierať milovanú manželku a vedieť, že jej nedokážete (a ani nemôžete, lebo nie je ako) pomôcť? Jednoducho… Emócie na každej strane. Nie raz som si poplakala.
Kniha napriek všetkému nie je naplnená smútkom ani trpkosťou. Áno, je smutná, ale zároveň plná Susaninho optimizmu, radosti zo života a zmyslu pre humor. Plná úžasných, silných a neskutočných myšlienok, rozjímania o živote a zmierenia sa s blížiacou sa smrťou.
“Keď viem, čo chcem, chytím to. Nepoznám žiadne čakanie, žiadne „čo ak“. Proste o tom prestanem rozprávať a urobím to.” Táto myšlienka vystihuje celý rok Susaninho života, zobrazený v knihe. Chcela život prežiť naplno, tak to aj urobila. Aj keď bola slabá a zrádzalo ju telo, podnikala výlety so svojimi blízkymi, pokiaľ to išlo. Snažila sa žiť život naplno. V duchu hesla, že každý deň je lepší, ak ho prežijeme s radosťou.
Kniha má len jedinú chybičku krásy. Trošku som sa miestami strácala v časovom slede (čo je prítomnosť, čo minulosť, resp. ako ďaleko v minulosti sme), nakoľko autorka dosť skákala z myšlienky do myšlienky. To jej ale neuberá na sile a posolstve, ktoré je v nej zobrazené.
velmi silný příběh, díky tomu co se odehrávalo, jsem nedokázala číst každý den, čteno s dlouhými pauzami ... nevyléčitelná choroba je hrozná prognóza... jediné co mi vadilo byl styl psaní, že se střídavě vracela do minulosti a současnosti, to mě mátlo a dost mi to vadilo,takže jsem se vracela a četla pasáže znovu, ale bude to i tím, že něco tak nezvratného musite občas odložit, ukáplo hodně slz a na Susan jsem myslela i během dne...
Susan a jeji rodiny mi je moc líto...hlavně na konci si museli projít peklem, ikdyž se na to připravovali, na smrt blízkého jako je maminka a lze se na to vůbec pripravit?
Netřeba slov, příběh mě zasáhl. Susan ke své nemoci přistoupila dle mého názoru, jak nejlépe mohla.
Kniha se mi moc líbila. Autorka byla velmi statečnou a úžasnou bytostí.. Víc netřeba říkat.. :-)
Kniha se mi moc líbila a určitě stojí za přečtení. Krásný příběh boje s nemocí. Autorka má můj veliký obdiv !!!
Četla jsem v říjnu 2016. Podle mých poznámek:
Dobře napsáno, dobře se čte.
Líbilo se mi i nelíbilo - autorka se až moc často lituje.
Citát:
"Raději zapal svíčku, než abys proklínal temnotu. Nebo ne. Nech svíčku být. Jdi ven a zvedni hlavu, žasni ve tmě. Hvězdy!"
"Když nemůžeš změnit okolnosti, změň svůj přístup."
Navzdory tak smutnému obsahu není kniha snůškou fňukání a pesimistických myšlenek. Právě naopak. Velice obdivuji sílu Susan. Kéž by ji člověk v sobě také našel, až "na to" dojde... Inspirující.
Titulka aj obal knihy ma nadchli. Príbeh, skutočný príbeh chorej ženy. Smrteľne. Čakala som však niečo iné...žiaľ. Začiatok super, no neskôr, som sa nútila čítať a s každou stránkou to šlo ťažšie a ťažšie... až som to vzdala. NIE, nezaujalo ma to.
Úžasná, i když smutná a srdcervoucí kniha. Tolik síly a smíření s osudem v sobě najde málokdo. Ta žena je obdivuhodná a já před ní hluboce smekám.
Tato kniha mě také velmi zasáhla. Jak prožít poslední rok života? jak se rozloučit s milovanou prací, kterou už kvůli nemoci nezvládám a poslední síly věnovat rodině a především svým dětem. Obdivuhodný a nesmírně silný životní příběh...
Tahle kniha Vás nabije takovou energií, že to nedokážu ani vysvětlit. Když jsem knihu začínala číst, byla jsem skeptická k tomu, co jsem to zase koupila za "matroš". Ale když přelouskáte ty smutný kapitoly na úplném začátku, kde autorka popisuje, že jí povadla ruka, jak si nepřipouštěla nemoc,poté o tom, že si to připustila atd... O kousek dále se autorka více méně s ALS smířila a knihu píše z toho "pozitivního hlediska". Ona sama ke konci napsala, že knihu nechtěla psát, jako: Všichni mě litujte, jsem nemocná a umřu... tady vám napíšu jak ta nemoc probíhá a the end! Ale z radostných chvil, které před koncem zažila. O úžasných výletech, o úžasných lidech. O jejím úžasném manželovi Johnovy, o super dětech Marině, Aubreym a Weslym... Rodinu obdivuji.
Susan docela otevře lidem oči, jelikož přiznejme si to naše tělo bereme jako samozřejmost. To, že uděláme pár kroků, otočíme se na člověka, který na nás mluví... to je prostě automatické a ani si neuvědomujeme, jak vlastně krásný pocit to je. A MY zdraví lidé si naše tělíčka ničíme - kouříme, požíváme alkohol ve velkém množství... někdo dokonce požívá i tvrdé látky (tím myslím kokain, perník... apod "sajrajty").
Přečtěte si ji, udělejte si vlastní názor. Mě samotnou to (už jsem napsala nahoře) nabilo energií, která mě popichuje, abych si užívala života.
Ze začátku se mi kniha velmi líbila,ale postupem času jsem zájem ztrácela.Velmi rozporuplné,místy až snobské,ale nutilo mě to přemýšlet o věcech,které se týkají každého z nás bez vyjímky.A možná bych ještě přidala velmi americké,přiznám se,že mentalitě těchto lidí moc nerozumím,je to dáno výchovou.
Opravdu hezky napsaná kniha. I když měla autorka pouze vyměřený čas, dokázala ten život prožít a užít si ho daleko víc, než spousta jiných lidí, kteří na to mají daleko více času. Šťastná to žena.
Nevím, co napsat. Opravdu smutný příběh o umírající ženě. Ač je napsán čtivě, rušilo mne přeskakování v čase. Knih na podobné téma jsem četla víc a tuto řadím mezi ty slabší. Čekala jsem něco jiného.