Kytice
Karel Jaromír Erben
Ilustrované vydání Erbenovy Kytice, v edici Slunovrat, ilustroval Karel Souček. K vydání připravil a ediční poznámkou opatřil Rudolf Skřeček 1. vydání v nakl. Československý spisovatel. 22-065-77
Přidat komentář
Krásná sbírka básní... některé jsem ani neznala ale všechny básně byly krásné. Já tedy osobně nejsem zvyklá na některá zastaralá slova nebo výrazy, proto jsem to musela číst vícekrát a zhlédnout film Kytice, která je také naprosto úžasná...
Kytice je moje srdcovka, už jako malá jsem odříkávala zpaměti celé balady. Mezi mé nejoblíbenější patří Svatební košile, Polednice, Vodník a Zlatý kolovrat.
Nostalgické a sentimentální vzpomínky? Ale jistě. Tahle sbírka mě provázela od základní školy stejně jako každého z nás, nicméně já jsem ji nesnášela, tedy alespoň v té době a myslím že jsem nebyla zdaleka jediná.
Pamatuji si jak mi horko těžko lezly do hlavy verše s nesmyslným textem, ale v té hlavě mi kupodivu zůstaly do dnes. A komu taky ne, že?
Měla jsem z toho strach už na základní škole, ale děsí mě to i teď v dospělosti Pořád mám z toho husí kůži. Moje nejoblíbenější balada byla a stále zůstává Svatební košile, jak veršovaná tak filmová.
Teď už se na to dívám jinýma očima, možná zkušenějšíma. Proto o téhle knize můžu říci, že právem patří mezi poklady české literatury a pokud nezruší školní docházku tak to jistě ještě dlouho poklad bude. Ale stejně si myslím, že je to sbírka, kterou dokáže člověk ocenit až ve zralejším věku. Nad některým slovním spojení a výrazy tápu dodnes.
P.S. Co všechno se musí člověku honit hlavou, aby napsal takové psycho? Tahle sbírka je dokonalá, i když má v sobě jistou formu zvrácenosti
Dodnes mě některé pasáže opravdu děsí. Povinná četba, která ale určitě není na škodu.
Kytice, myslela jsem si, jak jí znám. Úplně jsem se pří čtení zhrozila, že závěrečnou báseň Věštkyně, si nepamatuji vůbec, ani při čtení se mi nic nevybavilo (zdá se mi i nejslabší). A že když recituji Mateřídoušku, že vynechávám celou jednu sloku, kterou si prostě nepamatuji. Je to už dlouho, co jsem tuto knihu četla celou. Ale stojí to za to.
Kytice, myslela jsem si, jak jí znám. Úplně jsem se pří čtení zhrozila, že závěrečnou báseň Věštkyně, si nepamatuji vůbec, ani při čtení se mi nic nevybavilo (zdá se mi i nejslabší). A že když recituji Mateřídoušku, že vynechávám celou jednu sloku, kterou si prostě nepamatuji. Je to už dlouho, co jsem tuto knihu četla celou. Ale stojí to za to.
Velkou úctu si zaslouží Erben, jeho Kytice se stala klenotem české literatury. Vydání z r. 1853 je sice brožované, ale právě i proto / že se dostalo do povědomí i nezámožných čtenářů/, má velkou hodnotu, nejen v té době pro 42-letého autora.
Dramatické příběhy jsou vhodné pro čtenáře od 10-ti let.
Klasika, povinná četba, která by měla být čtena. Možná jsem si ji teď v dospělosti vychutnala daleko lépe než kdysi. Asi je to pohledem na svět a zkušenostmi.
U načtené Kytice jsem jako malý hoch usínal. A nezanechalo to u mne téměř žádné následky. Od té doby se k ní moc rád vracím, mám ji v osobní knihovně a když na ni padne jednou za čas můj zrak, rád ji aspoň na chvíli otevřu. Zejména doporučuji nejdelší a nejpodivnější Záhořovo lože.
Kytice je překrásná sama o sobě... ovšem vydání s ilustracemi od M. Fürstové jí dává naprostou výjimečnost.
Nemohu se jí nabažit, je vážně
d o k o n a l á ...
Mě tahle kniha nikdy neoslovila. Zkoušela jsem to v dětství, zkoušela jsem to v dospívání a dokonce i několikrát v dospělosti. A pokaždé stejný výsledek. Nebaví mě to a nelíbí se mi to.
Samozřejmě, že 5/5*, ale díky „Kytici“ (a „Máji“) jsem hluboce přesvědčená o škodlivosti a tuposti koceptu povinné četby. Poprvé jsem ji četla v maturitním ročníku — někdy nad ránem, skrčená v koupelně pod umyvadlem, abych lampičkou nerušila spolubydlící, a ve stresu ze zítřejšího testu. Moc dobře si pamatuji, jak jsem se tehdy pokoušela vyčerpáním neusnout nad „Záhořovým ložem“. Nad básní, která si přitom zaslouží plnou, svěží pozornost, aby člověk ocenil všechno od syré podzimní atmosféry po charismatického světce.
Vrátila jsem se k ní po pár letech a konečně jsem si vychutnala až hypnoticky krásný, a přitom vlastně prostý a lehký jazyk. Kromě toho jsem teprve při druhém čtení měla čas zamyslet se nad jednotícími motivy. — Mně tedy přijde „Kytice“ dost heterogenní. Z každého pokusu o zobecnění se přinejmenším jedna báseň vymyká. Dejme tomu, že ve sbírce jde o smrtelníky doplativší na to, že se zaplétají s nadpřirozenými silami. Ale co „Věštkyně“? Její triumf je založený na téže věci jako pykání Marie ze „Štědrého dne“. V „Holoubkovi“ a „Dceřině kletbě“ pak místo nadpřirozena nastupuje jen zcela lidská vina a zcela lidský trest.
Dobrá, řekněme, že „Kytice“ je o naprostém selhání člověka tváří v tvář nadpřirozenu a/nebo morálce. Rozhodně nikoliv humanistické poselství — což Erbenovi, chraň bůh, nevyčítám, to prostě vyplývá z látky lidové slovesnosti, víceméně ještě barokní. Také zbožnost (až pobožnost) sbírky je opravdu maximálně vyhraněná. Panna ve „Svatební košili“ se vlastně svojí modlitbou nedopustila ničeho problematického (rozhodně se nerouhala a neměla přehnané nároky), a přesto ji málem stihl „trest“. Trest za co? A když jsme u té baroknosti, u „Záhořova lože“ jsem si opravdu intenzívně uvědomila, za co všechno vděčí obrozenská poesie poesii barokní — Bedřichu Bridelovi zejména:
„Nic ty se nerouhej milosti boží!
Dříve než jsem viděl den života prvý,
zapsán jsem peklu otce svého krví
klamem ďábelským – pro pozemské zboží.“
Nemůžu se zbavit kacířské myšlenky, jaká je na jednu stranu škoda, že v době, kdy vznikala „Kytice“, už Erben nepsal německy. Je to dílo světového formátu a nepochybně by mělo ohlas srovnatelný s Goethovými baladami. „Polednice“ má ostatně leccos společného s „Králem duchů“! Samozřejmě je otázka, jestli by německy i nadále píšící Erben složil zrovna „Kytici“, a ne něco jiného. Nejspíš bychom tím přišli o úvodní báseň a pravděpodobně i o „Věštkyni“. Ale myslím, že by zůstal zachován ten svět lidových balad s převážně ženskými (anti)hrdinkami; děsivý svět přehnaného trestu, křehkých smrtelníků a postav (většinou) beze jmen. — PS. Nejraději mám „Vrbu“.
Je jen málo děl, ke kterým se vracím s takovou chutí, jako ke Kytici. Dokonalé básně, které vytváří obrazy před očima lepší než díla sebelepších režisérů filmů a divadelních her. Povinná literatura pro všechny Čechy.
Kytice je prostě láska. Četla jsem ji už mnohokrát a stále jsem z ní nadšená a jednotlivé balady si užívám (Svatební košile a Vodník vedou). Zpracování s ilustracemi je ještě o třídu výš než běžná vydání.
Luxusní vydání z roku 2020, ilustrované Mílou Fürstovou, je jednim z klenotů v mé knihovně. Nádherné a působivé zpracování této klasiky ještě umocňuje čtenářský zážitek.
Já mám prostě Kytici strašně moc ráda. Tu její ponurou atmosféru.
Vždy je příjemné se k ní vrátit, ale stejně se mi vždy nejvíc líbí Zlatý kolovrat :-)
Velké doporučení!
Ačkoliv nejsem fanda poezie,prózy ani básní,tenhle klenot české tvorby by měl být povinný jak z historického tak morálního hlediska. Nevím proč by měla česká mládež číst kdejakého zahraničního jelimána místo vlastních umělců. Už vidím jak se v USA vyučuje na středních školách literární tvorba ČR.
Štítky knihy
láska smrt zfilmováno pověsti národní obrození lidová slovesnost balady básně poezie česká poezie
Autorovy další knížky
| 2009 |  Kytice |
| 2012 | Máj / Kytice |
| 2008 | Pohádky |
| 2016 | Komiksová Kytice |
| 1974 | Zlatovláska (a jiné české pohádky) |
Pro mě klasika na maturitní četbu. Kniha zabavila a byla poměrně krátká.