Lakový paraván

13.06.2011

[057/11] Vlastně nemám detektivky ráda. Nemám rada ty, které jsou vystavěny jen a pouze na dedukci (spíše spekulaci a neexistujících faktech) čtenáře a veškeré řešení odkazují, až na poslední kapitoly. Ano, je to přeci TEN hlavní důvod a účel detektivek, ale mě to, upřímně, vůbec nezajímá. Mě zajímá, jak postupně detektiv vše zjišťuje a zkoumá a přitom přímo neřekne, co se mu honí hlavou, ale čtenář to je schopen sám vycítit. Nevyslovené “doyleovského“ stylu (v úzkém spektru) je vhodné pro film, ale ne pro literaturu, ne pro mě.

Do kategorie, kterou můžu, patří hlavně historické detektivky a nebo alespoň ty, které se pohybují v historickém prostředí a to to ještě musí být pod hranicí dvacátého století, protože výš, výš už mě zajímají jen “gangsterky“ a “noirovky“.

Soudce Ti je klasika. Klasika, na kterou nedám dopustit. I když se stylem nových obálek vůbec nesouhlasím (rovný hřbet mi u tenkých svazků neimponuje), nemění to nic na (pro mne) ideálním obsahu, který jsem si oblíbila už… dávno. Najdou se i slabší příběhy, ale ‘Lakový paraván‘ k nim rozhodně nepatří. Vše je typicky krásně promícháno a zakomponováno, spousta věcí spolu souvisí a pro lidi, kteří s detektivkou začínají je to naprosto ideální a při odhalování vraha, lupiče, zvrhlíka, … nejste na přehnaných rozpacích. Autor si nehraje na “mistra zmatku“, protože to prostě nepotřebuje. Pohrál si s historií, se skutečnou postavou, s prostředím a kulturou a úplně to stačí. Viďte, milý Watsone.