Largo desolato
Václav Havel
Hlavní postavou hry Largo desolato je doktor filozofie Leopold Kopřiva, proti své vůli vmanévrovaný do role hrdiny, jímž ve skutečnosti není. Jeho bohatá politická a spisovatelská činnost z něj udělala představitele demokratických sil; u nepřátel, tajných policistů, figuruje jako podvratný živel podezíraný z protistátní činnosti. Obě strany v něm vidí pouze hlasatele idejí, nikoliv člověka. Leopold Kopřiva má pocuchané nervy, sám se chvíli považuje za hrdinu, chvíli za zbabělce a pomalu ztrácí svou vlastní identitu. Špehýrkou ve dveřích neustále vyhlíží, zda už ho nejdou zatknout. Musí přijímat časté návštěvy, které ho znervózňují a přivádějí do ještě větší izolace. Jedni ho nutí k dalším politickým gestům, jiní chtějí, aby podepsal prohlášení, který by ho zbavilo rizika dalšího zatčení, avšak za cenu popření že on je "ten" Kopřiva, tedy za cenu vzdání se vlastní identity. Situaci mu komplikují i ženy v jeho blízkosti (nevěrná družka, nepříliš duchaplná přítelkyně a mladičká obdivovatelka).... celý text
Přidat komentář
Skličující a depresivní tím spíš, že je to tak autobiografické. Havel své zkušenosti s vězením i životem po něm promítl do Leopolda, který dobrovolně vězní sám sebe ve svém bytě a čeká na to, až ho uvězní jiní. Na druhou stranu, jak už je u Havlovych absurdnich dramat zvykem, je i Largo desolato hodně vtipné.
Miluju tu knihu, i proto má čestné místo v mé knihovně. Nedokážu říct, co přesně mě na ní natolik zaujalo, ale zbožňuji ji již od střední školy, kdy jsem o ní poprvé slyšela.
CITACE: "Proč už není konečně v mém životě jasno? Proč ode mne pořád někdo něco chce? Jak to bylo krásné, když jsem nikoho nezajímal - nikdo ode mne nic neočekával a k ničemu mě nenabádal..."
Sebe/kritická hra s autobiografickými prvky a kafkovskými tóny. Reálnější a o to drsnější verze Ztížené možnosti soustředění (až mě zaujalo, že jsou hry napsány 16 let od sebe). Nátlak okolí (blízkého i vzdálenějšího, společenského i osobního), tíže režimu i vlastních myšlenek, nesoustředěnost, roztěkanost a až osobnostní rozpad. Myšlenkově i tematicky velmi silné, ale podobně jako v případě Vernisáže si to nedokážu užít a do divadla bych na to asi nevyrazil.
No, to jsem nečekal. Já tedy upřímně od Larga nečekal vůbec nic, takže překvapení bylo velké. Je to skvělé, prostě skvělé. V prvé řadě se drama skvěle čte. Snad vůbec nejlépe ze všech Havlových her, co jsem posud četl. Mimo to, mimochodem, zastává drama mezi dalšími hrami zajímavé postavení. Naprosto netuším, zda jsou tam intertextuální aluze úmyslně, nebo se jedná jen o autorův styl. Tedy, že se jedná o charakteristický styl je zjevné na konci pátého obrazu, který využívá podobný postup jako Ztížená možnost soustředění. Ale jindy si nejsem jist. V jedné scéně například Markéta říká: „Právě to totiž vrátí mému životu smysl: bude v tom vrátit smysl vašemu životu a zachránit vás!“. Zdá se mi, že se jedná na pomrknutí na Macheatha z Žebrácké opery, který říká: „… ženské totiž šíleně rády někomu pomáhají a někoho zachraňují – čím více se jim to daří, tím více dotyčného člověka milují, milujíce skrze něho svou vlastní skvělost, které jim je zachráněný živoucím důkazem.“. Mimochodem, dále patrně bude následovat prozrazení děje, ale dosti neurčité.
Drama je přirozeně zajímavé také samo o sobě. Je zajímavá postava doktora Kopřivy, který, nevěda co se sebou samým, stísněný a, nikoliv nedůvodně, paranoidní, je pod neustálým náporem vnějších vlivů, tlaků, které jsou protichůdné a vzájemně se vylučující, tedy pro protitlak, v případě výhry, vždy smrtící. Potřeba zachránit si zdravý rozum s potřebou konkrétního aktu na jedné straně, na druhé oproti tomu veřejné mínění, které dokáže být mimořádně účinnou zbraní. Tímto dilematem snad může Kopřiva připomínat Staňka z Protestu, ale Kopřivova pozice je násobně horší a jeho startovní pozice ve hře nevinnější. Člověk ho tak nějak nemůže nelitovat. A ano, samozřejmě do jeho postavy proniklo něco z autorova žitého světa, ale je naprostou chybou ztotožňovat Havla s Kopřivou. Nebo i s Vaňkem, když už jsme u toho, ačkoliv u Vaňka je odolat dost těžké, já vím. Každopádně kdyby Havel chtěl, aby postavy reflexovaly jeho osobu, nebyli by to Vaněk s Kopřivou, ale Havel. Argumentovat by se dalo tím, že by se tím ještě ohrozil tváří v tvář režimu, ale byl by to argument falešný, Havel už se snad ani víc ohrozit nemohl.
Fantastický je konec hry. Perfektně demonstruje sadismus, na kterém byly represivní složky totalitních režimů postaveny. „Zřejmě budete muset.“ To je věta, která v kontextu dramatu vyznívá neskutečně temně a krutě. Opravdu, devastace lidské existence dovedená ad absurdum prostřednictvím minima vynaloženého úsilí s vrcholnou elegancí. To je něco jako když pan prezident Zeman někoho uráží. Také to umí s minimem vynaložené síly a to s vrcholnou elegancí. Vážně jsem právě přirovnal současného prezidenta republiky k STB? Ano, ale jen na estetické bázi.
Mimochodem, díval jsem se ještě na jednu inscenaci a podotýkám toto, když čtu absurdní drama jsem zvyklý si jej představovat bez emocí. Lidé prostě vyprázdněně a bezcílně blábolí, k tomu emocí netřeba. Proto nemohu docenit taková představení, kde je emocí přebytek.
Když jsem Largo desolato viděl poprvé (zřejmě jako televizní inscenaci někdy v raných devadesátých letech), byl Václav Havel můj dětský idol a já dost těžce nesl, jak sám sebe vykresluje jako chybujícího a váhajícího velmi nehrdinného hrdinu-zbabělce. Dnes právě tohle oceňuju, tuhle Havlovu schopnost vytáhnout na světlo svoje vlastní slabé stránky. Jistě: jedná se o reflexi velmi formalizovanou a kontrolovanou (alespoň tedy předpokládám, že autor Havel o sobě skrze Leopolda Kopřivu říká přesně to, co si velmi přesně a důkladně rozmyslel, že říct chce :-), ale i tak to chce docela pořádný kus kuráže, jít takhle s kůží na trh.
Je to paradoxní, ale prostřednictvím absurdních situací v Largu se dozvídáme o vnitřních i vnějších okolnostech světa disidentů víc, než by nám řekla lecjaká studie – připomínka podobnosti s Kafkou se mi zdá velmi případná. A tak si čteme hru, která je nejen zábavná a chytře vystavěná, ale také poctivě vypovídá a přesně diagnostikuje svoji dobu – a tím svoji dobu přesahuje, stává se obecnou a něco důležité říká také nám a o nás.
Zvláštní identifikace s hlavním hrdinou v mnoha malých nuancích. Dokonce i trochu kafkovské. Celý ten koncept je jako vystřižený z úvodní scény 'Procesu', ale náladou úplně jinde.
Možná ne tak dokonalé a s lehkostí napsané jako jiné Havlovy hry, ale najdete v ní tuto repliku o slově milenec: "Představuji si pod ním jakéhosi věčně nahého majitele ptáka."
Hry Václava Havla jsou určitě nejvýznamnějším českým příspěvkem světovému absurdnímu divadlu. Largo Desolato sice leží ve stínu skvostů jako Audience a Vernisáž, ale co do kvality se jim vyrovná, o čemž svědčí i její úspěch v zahraničí v době, kdy náš stát ještě nezvládl Havlovu tvorbu ocenit.
Largo Desolato je, tak jako množství dalších her, provázáno s Havlovými peripetiemi v tehdejší totalitní době. Havel jej napsal po svém několikaletém uvěznění, a tuto dvou zkušenost uplatňuje prostřednictvím filosofa Kopřivy, který je v průběhu hry systematicky psychicky devastován nejistotou. Hrozí mu totiž, že ho "oni" odvedou, ale zároveň je možné, že zůstane svobodný a "oni " ho nechají na pokoji. Nicméně tahle nejistota, pramenící ze ztráty snad všech životních jistot, je zřejmě podle závěru knihy horší než cokoli, čím mu "oni " hrozí. Ubohý kopřova.
Já, jako milovník absurdního dramatu, jsem si Largo Desolato nevyhnutelně zamiloval. Je zde skvěle vykreslena hrdinova bezmoc a úzkost z očekávání, podobně jako v Beckettově Čekání na Godota, ale zde je částečně převrácena. V Godotovi hlavní hrdinové marní čas, protože čekají na lepší zítřky, které jim Godot přinese, v Largo Desolato hlavní hrdina neví, co má očekávat -neboť kafkovští úředníci, kteří vyřizují jeho záležitosti, věci matou. Neví, co s ním bude dál, a pomalu se v této absurdní situaci dostává do naprosto desolátního stavu.
Skvěle vykreslený neustálý strach, obrovská nervozita a děsivé rozpadání identity člověka.
Václav Havel opět mistrně a autobiograficky vyjadřuje atmosféru normalizace. Prostřednictvím alterega Leopolda Kopřivy popisuje problémy disidenta v totalitním režimu, muže balancujícího mezi manželkou a milenkou.
Autorovy další knížky
| 1975 |  Audience |
| 2010 | Zahradní slavnost |
| 1989 |  Moc bezmocných |
| 1990 | Dálkový výslech |
| 2003 | Pižďuchové |
Lehce svižné, lehce vláčné.