Laudato si'

24.02.2024

Chvílemi jsem měla pocit, jako by autoři byly dva. Některé části byly totiž neuvěřitelně čtivé, ale prokousat se jinými bylo umění.
Názory této encykliky jsou velmi pokrokové a doufám, že některé nápady z ní budou realizovány.

27.02.2023

„Mnoho věcí musí změnit své směřování, ale především se potřebuje změnit samo lidstvo. Chybí mu vědomí společného původu, vzájemné sounáležitosti a společně sdílené budoucnosti. Toto základní povědomí by umožnilo zrod nových přesvědčení, nových postojů a životních stylů. Vyvstává tak velká kulturní, duchovní a výchovná výzva, která bude vyžadovat dlouhé obrodné procesy.“

Laudato si’ byla poslední z Františkových encyklik, kterou si teď mohu označit jako přečtenou. Už dlouho jsem si sliboval si ji prostudovat, ale nějak se mi do ní nechtělo, pořád jsem to odkládal... Ne proto, že bych nepovažoval téma ekologie za důležité, bylo to spíš naopak: říkal jsem si, že když vím o čem pojednává a že když jsem s jejími východisky i závěry zajedno, tak vlastně není nutné si ji odstavec za odstavcem pročítat a ozřejmovat si už beztak zřejmé.
Reálný zážitek z encykliky mi můj předsudek trochu potvrdil a trochu vyvrátil. Části knihy, ve kterých se Svatý otec obrací na politiky a nadnárodní společnosti, skutečně nepřinesla nic nového (to je ale částečně i zásluha encykliky: témata se mi teď nezdají nová, protože už je před osmi lety vynesl mezi jinými právě papež František), ale v textu se dobře propojuje obecné a konkrétní, společenské a osobní, materiální a duchovní. To platí i pro Františkovu křesťanskou optiku: je specificky odlišná, ale přitom je v dobrém souladu s všeobecným chápáním odpovědnosti za svět, srozumitelná a věrohodná.

„Křesťanská spiritualita nabízí alternativní způsob chápání kvality života a povzbuzuje k prorockému a kontemplativnímu životnímu stylu, takže člověk se dovede hluboce radovat, aniž by byl posedlý spotřebou. Křesťanská spiritualita nabízí růst v šetrnosti a ve schopnosti radovat se z mála. Je to návrat k jednoduchosti, která nám umožňuje zastavit se a vychutnávat malé věci, děkovat za možnosti, které nám život nabízí, aniž bychom se poutali k tomu, co máme, nebo zarmucovali kvůli tomu, co nemáme. To předpokládá vymanit se z dynamiky nadvlády a pouhého hromadění požitků.“

Vrcholem knihy pro mě byla poslední kapitola, zabývající se ekologickou výchovou a spiritualitou. Skutečně oslovující je v ní myšlenka, která dává do souvislosti pořádek v nás s pořádkem okolo nás. Zní to možná příliš ezotericky, nebo příliš naivně, nevím, možná to může vzbudit podezření, že je zde víra ve Trojici naroubovaná na starost o životní prostředí trochu na sílu – vždyť jak může souviset to, že se v neděli půjdu postavit do fronty na eucharistii s tím, jestli budu nebo nebudu uvědoměle pečovat o přírodu? Ale souvislost to má, a velmi bytostnou, o tom jsem přesvědčen. Když budu dobře žít svůj vztah s Bohem (pro nevěřící se dá nahradit vztahem k neurčitému transcendentnu ;-), pak budu žít dobře svůj vztah sám k sobě, pak budu žít dobře své vztahy s druhými lidmi, pak budu dobře žít vztahy se zvířaty a stvořeným světem obecně... Důkladná péče o okolí tak začíná (zdánlivě paradoxně, ale přitom vůbec) důkladnou péči o to nejniternější v nás, o nalezení svého vlastního středu, svého vlastního místa v našem z lásky a láskou stvořeném světě.

„Když se nenaučíme zastavit se, abychom obdivovali krásu a dovedli ji ocenit, není nic divného, že se z každé věci stane předmět spotřeby a bezbřehého zneužívání. (...) Vnitřní mír osob je úzce spojen s péčí o ekologii a o společné dobro, protože je-li prožíván autenticky, odráží se ve vyváženém způsobu života, k němuž patří schopnost žasnout, jež vede k hloubce života. Příroda je plná laskavých slov, ale jak jim můžeme naslouchat uprostřed neustálého hluku, permanentní úzkostné roztěkanosti nebo kultu vnějškovosti?“

Papež František hned v úvodu encykliky píše, že se chce „obrátit ke každému člověku této planety“ a opravdu to tak dělá. Každý člověk je zde zván k tomu, aby se na uzdravování tváře světa podílel nejen starostí o věci veřejné (zodpovědně volit, podporovat neziskovky atd.) a nejen péčí o sebe. Jsme vybízeni k tomu, zapojit se do budování světa drobnými maličkostmi, přístupem k našemu mikro i makrokosmu, který není spektakulárně okázalý a může se zdát vlastně nepatrný, ale který je opravdovým základem a úhelným kamenem každé udržitelné změny.

„Je velmi ušlechtilé osvojovat si úkol ochrany stvoření v drobných každodenních úkonech a je úžasné, když je výchova dovede tak motivovat, že se stanou životním stylem. Výchova k environmentální odpovědnosti může vést k mnohým postojům, které mají přímý a důležitý dopad na ochranu životního prostředí – jako například omezování použití plastových či papírových materiálů, omezení spotřeby vody, třídění odpadu, vaření pouze takového množství pokrmů, které se stačí spotřebovat, ochrana jiných živých tvorů, využívání veřejné dopravy nebo sdílení stejného vozidla s vícero cestujícími, sázení stromů, zhášení zbytečného osvětlení a tak dále. Toto všechno je součástí velkorysé a důstojné kreativity, která ukazuje tu nejlepší stránku lidské bytosti. Když ze svého hlubokého přesvědčení radši opětovně použijeme nějakou věc místo toho, abychom se jí rychle zbavili, může to být skutek lásky, který vyjadřuje naši důstojnost.“

Františkovy encykliky a exhortace, které jsem četl dříve a které se přímo týkaly duchovních aspektů ve mně vyvolaly pocity hlubokého souznění a dlouho trvající povznášející radosti. Laudato si’ není ten druh textu, ale i tak, nebyl by to náš milý František, aby do svého psaní lidem „nepropašoval“ i mnoho povzbudivého a osobně inspirujícího.

„Střídmost prožívaná svobodně a uvědoměle je osvobozující. Nepředstavuje méně života ani nižší intenzitu, právě naopak. Je možné potřebovat málo a žít mnoho, vždyť právě tehdy, když dovedeme poskytnout prostor jiným potěšením, nalézáme uspokojení v bratrských setkáních, ve službě, v uplatňování svých vlastních charizmat, v hudbě a v umění, v kontaktu s přírodou, v modlitbě. K blaženosti je potřebná schopnost omezovat některé potřeby, které nás ohlušují, a otevírat se tak mnohotvárným možnostem, které nám život nabízí“

18.03.2021

--- Čteno z povinnosti do školy a už nikdy víc, prosím. ---
(Nechce se mi věřit, že jsem to opravdu četla jen něco málo přes 2 týdny, přišlo mi to jako 2 měsíce...)

(Dobře... U předchozích knížek, které byly povinně do školy, jsem si stěžovala neprávem. Tohle pro mě bylo teprve složité a útrpné čtení.)

Jelikož nejsem křesťanka ani nevyznávám žádné jiné náboženství či víru, tak to pro mě byla velmi VELMI složitá četba. Některé části mě zaujaly více a také jsem jim více rozuměla, jiné jsem si zato musela číst víckrát, protože jsem se přistihla, že mě vůbec nezajímají a moje myšlenky utíkají jinam.

Věřím, že tato encyklika je inspirativní, rozvíjí ekologické cítění a celkově je velmi důležitá - hlavně v tom, jak pojmenovává problémy, kterými se zabývá. Ale mě promluvila do duše jen kapitola první - Co se děje našemu domovu. V té se totiž autor nesnažil o žádné rozvláčné popisy, ale o vyobrazení reality.

V první kapitole se papež zabývá znečištěním, klimatickými změnami, čistotou a nedostatkem vody, celkovým zhoršením kvality lidského života a sociálního úpadku a dalšími podobnými tématy. Důvod, proč na mě tato jediná kapitola měla největší vliv, je pravděpodobně v tom, že autor tolik neodkazuje na náboženské příběhy, "Otce Stvořitele", jaké je naše poselství nebo například Ježíše. Nebudu lhát, ve zbytku encykliky na mě osobně bylo moc "náboženských keců" a odkazů na křesťanství a bibli.

Některé věty, které se opakovaly stále dokola, jsem v polovině knihy přestala brát vážně. I když to má velmi důležité poselství a vlastně celý smysl knihy... Ale když větu ve smyslu "Co zanecháme příštím generacím? Jakou zemi zanecháme dětem a vnoučatům?" vidím po několikáté, tak si spíš pomyslím, jaká by to byla skvělá pijácká hra, než abych se nad tím opravdu zamyslela.

31.10.2020

Za mě knihu nejlépe vystihují následující dva úryvky z této knihy:
"Vybídl nás, abychom se od spotřeby obrátili k obětavosti, od nenasytnosti ke štědrosti, od plýtvání ke schopnosti sdílet, k postoji askeze, která znamená, že se učíme dávat, a nikoli jen odříkat."
"Příroda je plná laskavých slov, ale jak jim můžeme naslouchat uprostřed neustálého hluku, permanentní úzkostné roztěkanosti nebo kultu vnějškovosti?"

27.06.2020

Nejsem křesťan. Jsem člověk vědeckého smýšlení a vzdělání. I proto jsem čtení této encykliky odkládala a nechtělo se mi do ní. Ale nelituji, zaujala mě, bavila mě. Sám papež František o encyklice říká, že to není ekologická "zelená" encyklika, ale sociální. S tím naprosto souhlasím. Dílo má být pro všechny lidi - bez ohledu na víru. To autor splnil. Některé pasáže byly ohromující a já si jen říkala, jak je ohromné, kam se církev posunula ve výrocích (např. nepopírá evoluci). Některé části byly zase trošku mimo mé osobní přesvědčení. Nicméně celkově to bylo dílo velmi přínosné. Knihu doporučuji všem - a jak říká sám papež František - bez ohledu na víru.

11.11.2019

Velmi přínosné i pro takového nihilistu jako jsem já.

01.11.2019

V první řadě se musím přiznat, že mám slabost pro papeže Františka; je mi nad míru sympatický a spisy, které jsem od něho četl, se mi tuze líbily.
Tato encyklika je inspirativní a taktéž velmi důležitá - hlavně v tom, jak pojmenovává problémy, kterými se zabývá.
Pro mě nejzajímavější kapitolou je ta poslední, šestá - Ekologická výchova a spiritualita.

11.07.2019

Neni to snadne cteni, prvni cast byla az depresivni,ale zase to nebylo zadne omackovani,ale snaha o popis reality...
Zaujalo me,jak komplexne papez peci o spolecny domov popsal, ze se nejedna jen o ekologii,jak ji chapeme v tom uzsim slova smyslu, ale zahrnul do ni mnohem vic,vlastne vse (a vsechny),co nas obklopuje. Papez nemluvi jen o konrektnich krocich, ale spise o celkove zmene smysleni, jak k celemu stvoreni pristupovat. A to mi prijde dulezite.

02.01.2019

Možná jsem si tentokrát vybrala hodně náročné čtivo. Některé pasáže encykliky mne zaujaly více a lépe jsem je chápala, jiné méně a byly pro mne těžko srozumitelné.

27.11.2018

Ano, je to mnohdy depresivní čtení. Ale samotná skutečnost, že se tématu věnuje papež, dává naději. Jen by možná tlak církve na skutečné viníky popisovaného stavu mohl být výraznější.

08.11.2016

Encyklika nejdříve vyjmenovává problémy životního prostředí a vlivy člověka, které k nim vedou. Při čtení této části jsem váhal, zda to vůbec dočtu do konce, protože to bylo poměrně dost depresivní a živé.

Následně autor ukazuje záměry Stvořitele, a to na příkladech z Bible. Odhaluje tak zodpovědnost každého člověka za chování vůči sobě, druhým i místu, kam přichází.

》Životní prostředí je kolektivní dobro, jmění celého lidstva a odpovědnost všech. Kdo vlastní nějakou jeho část, je tomu tak pouze proto, aby ji spravoval ku prospěchu všech. Pokud tak nejednáme, zatěžujeme své svědomí tím, že odpíráme existenci druhým. Proto si biskupové Nového Zélandu položili otázku, co znamená přikázání „nezabiješ“, když „dvacet procent světové populace spotřebovává zdroje v takové míře, že okrádá chudé národy i budoucí generace o to, co potřebují k přežití“.《
(Str. 62., kapitola II. Evangelium stvoření, VI. Společné určení dober, odstavec 95)

Dále pak se papež věnuje původu problémů životního prostředí, snaží se je pojmenovat a navrhnout řešení. Životním prostředím však nemyslí jen na přírodu, ale i na vzájemné soužití mezi lidmi. Tím se také dotýká sociální krize. Proto se často mezi náměty na zlepšení objevuje slovo dialog.

Závěrem knihy papež nabízí dvě modlitby.

Kniha mě zaujala šíří problémů celosvětového měřítka a povzbuzujícím tónem v závěru knihy.