Lavondyss
Robert Holdstock
Pokračování slavného fantasy románu Les mytág. Ve středu zbývající části původního lesa leží – Lavondyss – nepřípustný svět, nepopsatelné království, místo divů a hrůzy, smrti i znovuzrození, obydlené fantastickými bytostmi zrozenými z kolektivního lidského nevědomí. Nyní je do tajemného srdce lesa zatažena mladá Tallis Keetonová, která – poté co se jí podaří překročit hranice zakázaných míst mýtické minulosti – pátrá po svém ztraceném bratrovi… a temném tajemství svého hrozného dědictví.... celý text
Přidat komentář
Lavondyss je temná, náročná kniha, která není pro každého.
Rozhodně se mi svou hloubkou a téměř hororovou atmosférou četla lépe než první díl, ale nejsem si jistá, jestli jsem správně pochopila konec knihy... Mám svou teorii, ale je tam pro mne mnoho otazníků. Možná jsem jenom natvrdlá, ale poslední kapitoly byla jedna veliká smršť plná krve, surovosti a mě z toho šla (vzhledem k některým pasážím jen metaforicky) hlava kolem. :)
Na Holdstocka jsem poprvé narazil už v roce 1992 (?) ve skvělém časopise Ikarie, budiž mu země lehká. Vyšla tam povídka "Za domem je les, a ten je plný kostí" a já jsem začal ve větru cítit něco velmi zajímavýho. A když vyšel Les mytág, byl jsem naprosto nadšený. A i dál jsem hltal všechny Holdstockovy knížky, jak jen stihly vycházet.
Lavondyss je jedna z těch nejlepších, četl jsem ji už několikrát a je to zážitek. Putování Tallis Keatonové do země mrazu a zpátky, přes všechny ty tisíce let lidských mýtů a životů, to vás prostě dostane. Člověk se úplně ponoří do těch příběhů, mýtů, ztratí se v tom tajemném lese, pro mě je to návyková záležitost.
Takže teď samozřejmě zase znova přečtu všechno, co Holdstock napsal a vyšlo česky.
Co se dá dělat.
Jak se říká v Ryhopském hvozdu: "Z mých kostí se kouří. Musím tam jít."
Ve druhém pokračování Lesu mytág posílá Robert Holdstock malou Tallis pátrat do tajemného království v samém srdci lesa. Poněkud temná, trochu magická a rozhodně dobře napsaná lehce horrorová fantasy. Myslím, že stejně dobrá jako první díl.
Pro mě rozhodně slabší díl než jednička. A to natolik, že už se do dalších dílů nechystám. Ale oceňuju autorovu snahu výrazně vykročit ze stínu a zároveň zůstat v tomtéž světě. Jenže ten začátek se neskutečně vleče. Úvodní expozice čítá přesně polovinu knihy. 200 stran, než se konečně dostanete do lesa a začnou se dít věci. V lese je to zas uhrančivé a nemůžete přestat. Do poslední chvíle netušíte, kam vás fantazie autora zavede. Je to víc horor než fantasy. Ale na pořádný horor tomu chybí ten správný kontrast. Ten začátek ani nevytváří to "teplé, známé a bezpečné" prostředí, proti kterému se postaví "les". Bohužel už ten začátek se snaží být tajemný a kouzelný a magický. Ale je to málo a je tam moc zbytečných postav a motivů. Skoro jako v Jonathanu Strangovi. Ale tohle srovnání dost kulhá. Je to jen o těch odbočkách. Jinak jde samozřejmě o typově úplně jinou knihu.
Tenhle díl byl o něco lepší než první, byl mnohem propracovanější a šel více do hloubky, už nepůsobil jako béčková fantasy pro děti. Místy jsem se ale vcelku nudila a zdálo se, že se děj nikam moc neposouvá. Takže rozjezd naprosto boží, střed nic moc, konec dobrý. Ten konec byl zvláštní, jak kdyby si autor šlehl LSD. Každopádně se těším na další díly, tahle série mě celkem baví, i když si mezi díly dám asi větší odstup.
U druhé knížky z cyklu dost váhám mezi 3 a 4 *. Proč? První půlka paráda. Seznámíme se s Tallis, s její rodinou, s podivínským správcem, s rozvalinami starého domu z minulé knihy, s jejím objevováním sféry Mytág. Super. Jako u minulé knihy autor ždímá čtenářovu obrazotvornost. Tallis nám potom přejde do lesa, poznává různé kmeny a děj se nám začíná stávat nepřehledným. Poslední třetina začíná být mírně nepřehledná, autor přidává na tempu a ubírá na popisech a já se ztrácím. A finálních 10 procent už je dost nepříjemně rychlý a poněkud halucinogenní zážitek, který mně osobně nesedl. Nebýt toho konce, jsou to slušné čtyři hvězdy, ale konec mé hodnocení sundal na lepší tři. A opět po mně pomrkávali z Deloraine. Hloubena, Stříbření...
Vítejte v druhé knize série Les Mytág. Tak kouzelné a pohádkové knize, že v naší knihovně byla v dětském oddělení. Jenom! No, ok, tak do mě s tou pohádkou. Dělám si srandu, tak rychlý to nebude. Potřebuji k tomu totiž dost tekutiny. Lavondyss není žádná pohádka a taky není žádná snadno stravitelná kniha pro děcka. Ale popořadě...
Druhý díl začíná pomalým budováním. Sladujeme malou Tallis, která není jako ostatní děti. Je jiná, má svoje světy a pomalu prozkoumává vzkazy od dědy v knize, kterou od něj dostala. Jenže jak bylo řečeno, tohle není žádná pohádka a les má skutečně zuby. A problém je v tom, že v prvním díle les koukal hned. Jenže tady tak zhruba do poloviny knihy jenom slintá a někde z povzdálí cítíte krev, ale pořád furt nekouše. Tahle kniha je úplně jiná než první, protože už počítá s tím, že čtenář ví, co je v lese, když Tallis to zatím jenom tuší a nezná ono skutečné nebezpečí. A je dítě. Zatím jsem napsala dost věcí, které by mě (z mé současné pozice dospělého) odradili, kdybych nevěděla, do čeho jdu. Přesto si myslím, že knihu lze číst samostatně, pokud má někdo dost trpělivosti.
("Brala to všechno jako hru. A i když ji brala naprosto vážně, nikdy neuvažovala o tom, jaké by její počínání mohlo mít následky...nebo o tom, co se děje s ní.)
Kniha se mi četla těžce. Hlavně první polovina druhé části. Jako kdyby mě něco stahovalo do bažiny, já se dusila a ruce mě strašně těžkly během otáčení každé stránky. Ale ke konci se to zase zlepšilo. Opět to přiznám. Nejsem si úplně jistá, zda jsem pochopila konec. Logickým způsobem. Ale jestli jsem ho pochopila emočně, to částečně asi jo. Jenom to bylo najednou strašně jako z rychlíku a to mě celý mátlo. Prostě to nebylo úměrně tomu, jak se předtím autor ve všem dlouho hrabal.
(Zde jsem dlouho přemýšlela, zda za trest dám hvězdičku dolů, ale asi to nakonec nedokážu.)
Lavondyss je temná a náročná kniha. Jenže já už mám za sebou pár též temných a náročných knih. Jenže ty se mi četli lépe. A to je problém. Žánrově je Lavondyss trochu jinde než Les mytág a Hloubení se mi podle anotace taky jeví trochu jinde. Takže tím se asi dostanu do nekonečné spirály. Uvidíme, jak s tím vším zahýbe Les kostí, tuhle knihu už na poličce mám.
Tak přesně a přitom vtipně jako Jizi to okomentovat neumím.
Stavba je podobná jako u Lesa mytág. První třetina (cca.) jako úvod a seznámení s osobami dobré, druhá excelentní, ale ve třetí jsem se občas ztrácel (a to jsem schopný se orientovat i v Dickovi). Nicméně pokud člověk vypne mozek a nechá na sebe slova a obrazy jenom působit, není zklamán.
Holdstock byl mistrem pohlcujícího čtenářského prožitku a jeho Lavondyss mě emocionálně naprosto rozsekalo. Ryhopský les mě do sebe vtáhl stejně jako u předchozího dílu, ale tentokrát cesta byla podstatně trnitější a bolestivější, byť neméně působivá. První část příběhu se mi líbila více, snad proto, že měla lehce bezstarostnější nádech byla opět opředena tím tajemným hávem spojeným s objevováním lesa a jeho působení na vybrané jedince. Druhá část už byla nemilosrdnější a temnější, hodně se zde skákalo v čase, což z mého pohledu bylo místy na škodu - docela ráda bych se blíže dozvěděla, co se s některými osobami v mezidobí dělo. Občasná brutalita a nevyhnutelnost a provázanost osudů postav pro mě byla v závěru absolutně zdrcující. Asi jsem pořád doufala, že to dopadne jinak. Byl to opravdu silný zážitek, který ve mně bude ještě dlouho rezonovat, ale velmi dobře si rozmyslím, jestli jej někdy budu chtít absolvovat znovu, protože postavy Lavondyssu mi hodně přirostly k srdci a jejich osud byl pro mě velmi bolestný.
Holdstock je autor vizuálně - pocitový. Přesně to si z jeho knih odnáším - atmosféru tajemna, při které se ježí chlupy vzadu na krku a obrazy, na které se fascinovaně "koukáte." Stejně jako u Lesa mytág mě i zde více oslovovala první část, kde se právě hraje na tuto strunu. Společně s hrdiny objevujete nepochopitelný svět z náznaků, pocitů a vyjevů. Po proniknutí do lesa se toto kouzlo kvapem ztrácí. Zážitkem je však čtení stále.
Ano tak to přesně je, čtení Holdstoka je zážitek, nikoli požitek.
Tak to bylo rozhodně hodně zvláštní, filozofické a přitom něčím nedefinovatelným pokřivené jako obrazy v zrcadlovém bludišti. Myslím, že kdybych u čtení hulila, připadalo by mi to asi srozumitelnější.
Ano, na počátku bylo slovo. Rozhodně aspoň literatura se bez něj neobejde. Ale tohle je prostě příliš divné na to, abych mohla říct, že jsem si čtení užila.
Ahoj
Právě jsem dočetl tuto knihu. Je to přesně můj šálek kávy! Kdyby jste se mne zeptali na děj, řekl bych Vám, že se mne ptáte špatně. Protože otázka má znít, jaký pocit a prožitek z této knihy zůstane ve čtenářově mysli. A ten pocit, že jste se právě dotkli světa, kde se formovaly počátky mýtů a legend, ten stojí za to! Skvěle napsaná kniha.
Aby jste to mohli vstřebat je dobré, než začnete s dalším dílem, proložit sérii Les mytág jinou knihou. Jak tu již někdo doporučoval.
Na pochopení této knihy mám v sobě asi příliš málo psychedelik. Vůbec jsem nepochopila o čem to bylo.
Les mytág vrávoral na pomedzí reality, náznakov výletov do húštin minulosti a pochopiteľného. S Lavondyssom zažívame hĺbkový ponor do kolektívneho nevedomia, toho fantastického, čo v deťoch ešte tlie a dospievaním sa stráca na periférii príčetnosti. Holdstockov prístup je veľmi sympaticky a jedinečný, okrem toho, že na štandardy žánru píše veľmi dobre. Dokázal spojiť akýsi meta náhľad tradovaných mýtov a legiend nás ako ľudského druhu s pohlťujúcim príbehom, ktorý ich objavuje a znovu pretvára. Každá tradícia k nim čo to pridá, čo to vypustí, čo to zabudne. To čo sa nesie písomne, ústne alebo v symboloch vždy zostáva na interpretácii toho, kto príbehu verí. Ak vo všetkých verziách chýba nejaká postava, ktorá v ňom kedysi bola, prestáva existovať, presnejšie - akoby ani nikdy neexistovala. Záverečných asi 50 strán je už totálny mytágologický úlet. Výborne.
Přečetli jste Les mytág a neodradil vás? Jste dokonce zvědaví, co se bude dít dál? Pak gratuluji, postupujete do druhého levelu a vítejte v Lavondyss.
V Lesu mytág postavil pan Holdstock na stůl hrací desku, vybavil nás figurkami a kostkami a sledoval, jak se s jeho poněkud nezvyklými pravidly popasujeme. V Lavondyss desku smete ze stolu, figurky nahází do kanálu a kostky sní. A hrajeme!
Malá Tallis, nevlastní sestra Harryho Keetona, má jisté nadání - vidí a slyší to, co většina lidí vidět ani slyšet nedokáže. Zatížená svými schopnostmi i slibem, který dá bratrovi ("Najdu tě!"), nakonec nevyhnutelně mizí v Ryhopském lese. Tentokrát se autor neobtěžuje s žádným vysvětlováním, pokud se vlak rozjede rychleji, než ho vy stíháte dohánět, máte smůlu. Od samého začátku je jasné, že tentokrát půjde hlavně o slova-jména a sílu, kterou jim připisujeme (kterou mají?) od úsvitu času. Koneckonců na počátku přeci bylo Slovo.
Vyprávění o středu všeho, o samotném jádru toho, co je nám všem napříč dějinami společné - o touze a nutkavé potřebě vyprávět příběhy a zajistit si skrze ně nesmrtelnost -, vyžaduje enormní soustředění. Čas totiž v druhé polovině neplyne ani lineárně, ani ve spirále, místo toho se šmodrchá, přeskládává, plete. Nakonec se ocitneme ve zpřítomnělé budoucí minulosti a kdo v téhle fázi neztratil dech (ani sebe), může se pustit do Hloubení.
Při prvním čtení mě Lavondyss znechutilo. Štvala mě Tallis, ubíjely mě zdánlivě samoúčelné manýry a všechna ta na první pohled zbytečná krutost, někde u zříceniny jsem se ztratila a pamatuji si, že Tallisin průchod do Lavondyss mě definitivně dorazil (rozuměj: wtf?). Teď, vyzbrojena skalpem desítek tisíc dalších slov, jsem četla úplně jinou knihu. Tentokrát jsem připravená pokračovat dál.
To co se ukrývá uprostřed původního lesa mě překvapilo,jak na to Holdstock přišel.Moc dobře napsané.Už se těším na další díly.
Z celé série Les Mytág mne tato kniha oslovila nejvíce, snad tím, že hlavní hrdinka je ženská. Co jsem již stihla z ostatních dílů vypozorovat - u Holdstocka se člověk nesmí snažit pochopit děj knihy s každým přečteným písmenkem. Je prostě třeba číst dál a dál a nechat pracovat tu podprahovost předestíraného děje, ono si s tím to naše podvědomí poradí samo. Zejména v tomto díle se mi stávalo, že jsem vůbec nepobírala, o čem čtu, ale když jsem to přestala řešit, tak se to vše nějakým nevědomým způsobem samo vyložilo.
Kniha je pro mne exemplárním příkladem toho, jak měl Jung pravdu s tezí o kolektivním nevědomí. Fascinuje mne, jak mi tato kniha brnkala na struny, o jejichž existenci jsem neměla ani tušení. Není to lehké čtení, není to oddechovka, ale rozhodně je to pecka. Vždy si mezi jednotlivými díly musím dát oddech v podobě jiného - "lehčího" čtení. Minimálně proto, abych se vyhrabala z hlubin melancholie až deprese, do nichž při nich vždy spadnu.
Nevím, jak ostatním, ale mě se běžně stává, že když čtu knihu z této série, tak mám pak sny, jako bych celou noc žvýkala lysohlávky!
Uff...to bola teda jizda.....iste znalosti samanizmu a prirodnej magie su ziaduce a ulahcuju citanie...ale stoji to za to!
Tohle je možná nejtěžší hodnocení knihy, jaké jsem kdy psala. Celou dobu jsem nevěděla, kolik hvězdiček nakonec vůbec dám. Všecko ve mně volalo Pět, pět, jak vůbec jinak, vždyť to je z toho nádhernýho a děsivýho a fascinujícího světa, kterej tolik ukrývá a tolik může ukázat... ale ono to dlouho bylo fakt divný. Tak divný, že jsem vlastně půlku knihy (od té doby, co Tallis začne hloubit, až po příchod ke zříceninám) myslela, že dám čtyři a ještě to bude tak trochu ze sentimentu. Jenže... ono se to zkomplikovalo.
Lavondyss JE divná knížka. Hrozně divná. Divná hrdinka, divné děje, divné rozhodování a jednání, divné postavy, kterým dlouho nerozumíte a nechápete, proč tam vlastně jsou. Cesta k nalezení kouzla Lavondyss jako knihy je tohle všecko přijmout. Koneckonců fantasy příběhy bývají z podstaty věci divné. Problém série z Ryhopského lesa je v tom, že se dlouho tváří jako příběh z našeho světa. U Lesa mytág vám to ještě jakštakš prochází. I u Lesa kostí. Ale u Lavondyss hra na reálnej svět končí. Jakmile se nepřeladíte na to, že to je fantasy nebo psychosvět - a to nejen ten v lese, ale i ten VENKU - bude vás ta kniha děsně štvát a neproniknete jí. Bude vás štvát divná, důležitá a zasněná Tallis. Neskutečně vás budou štvát její rodiče, kteří s odevzdaností nechávají jediné zbylé dítě kráčet vstříc šílenství a nebezpečí. Budou vás štvát úplně všichni.
Pokud se přeladit dokážete (a já mám trochu namyšlenej pocit, že se mi to aspoň částečně podařilo), všechny ty divnosti překonáte a vkročíte do lesa. Ztratíte se, budete se motat ve spirálách dějů, postav, neustálého opakování aktérů, vztahů, událostí, v odpudivých detailech a rituálech. Zprvu nebudete chápat nic.
Ale pak čas od času někde probleskne záblesk poznání a pochopení (u mě ten první přišel při druhém Tallisině odpočinku v jeskyni před návratem k lidem)... a v tu chvíli té divné fantasy odpustíte úplně všecko a půjdete dál až do úplnýho konce. A přitom budete vědět, že to není konec, že se tam znovu vrátíte. Protože tohle není knížka na jedno přečtení.
Já osobně už se nesmírně těším, až dočtu další díly... a pak se zase k Lavondyss vrátím. A jestli se na návrat těším už teď, jen co jsem se jí tak náročně prokousala... tak to prostě je výjimečná, a proto pětihvězdičková kniha. Zbývá mi toho k objevování a pochopení ještě hrozně moc. Těším se na návrat a v uších mi zní nádherná odevzdaná píseň, která je sice zase odjinud, ale snad se tu snese... :-)
Něco jsem pochopil, na něco neměl dost sil
Vracím se do něhy, vždyť z ní jsem se narodil
Cítím, že v tuhletu chvíli se uzavřel kruh
A proto za naší stodolou v louži koupe se Bůh
PS: Zatím každá z knih Ryhopského lesa, co jsem četla, vlastně byla žánrově jiná - a přitom se úžasně doplňují a obohacují (hlavně povídky z Lesa kostí, ty při čtení románů pak začínají zapadat na své místo a strašně, strašně moc toho vysvětlují - hlavně Trnatec, ale i Thorn...) Les kostí je soubor povídek a pověstí. Les mytág je dobrodružný román. Lavondyss je mýtus. Hlubokej mýtus, jehož principem je opakování základních motivů a jejich přenášení dál a dál. Mýtus, kterej napoprvé pochopí málokdo.
Takže plně chápu, že spousta lidí se v Lavondyss ztratí, uteče a už nikdy se do Ryhopského lesa nevrátí. Proto ji taky nedávám do doporučených knih (paradox - většinou dávám pět hvězd právě proto, že tím chci knihu doporučit dalším). Ne, Lavondyss fakt nedoporučuju, není to kniha pro každého. A abyste se u ní trápili, to je škoda jak pro čtenáře, tak pro dílo.
Autorovy další knížky
| 2015 |  Les mytág |
| 1996 | Les kostí (9 povídek) |
| 1999 | Merlinův les |
| 2010 | Avilion |
| 2015 | Lavondyss |
Les Mytág mě sice neuchvátil, ale docela se mi líbil. Je škoda, že nemohu říct něco podobného o Lavondyss. Částečně za to může asi fakt, že jsem čekal pokračování příběhu z první knihy a dostal něco jiného.
První polovina knihy je čistě v režii dívky Tallis, na kterou zvláštním způsobem působí blízký les. Bohužel už náznaky tajemnosti a záhadnosti byly odváty prvním dílem a čtenář má často pocit, že se autor těžce opakuje a snaží se stejnou věc prodat podruhé. Prakticky žádná postava kromě samotné Tallis nehraje roli a ani s hlavní hrdinkou jsem se nedokázal sžít. Veškeré její motivy mi připadaly velmi mělké a bylo mi celkem jedno, jak dopadne. Příběh téměř nepostupuje a je to jen spousta stran nudy.
V druhé části odehrávající se v tajemných zemích v lese jsem zjistil, že na poslání hrdinky mi opět vůbec nezáleží. A co je horší, měl jsem často pocit, že na něm nezáleží ani jí samotné. Příběh měl různé časové a skoky a výplně, které spíše odváděly pozornost. Za světlé stranky považuji právě některé pasáže v druhé části knihy, kdy se začal děj konečně posouvat a záhady objasňovat.
Po dočtení u mě převládá z knihy pocit slátaniny. Říkám si, jestli jde opravdu o ten stejný Ryhopský les, jako v první knize, protože působí zcela jinak, má jiné zákonitosti apod. Holdstockovi se nedá upřít velká představivost, ale bohužel v této knize na mě jako na čtenáře zapůsobit nedokázal. Zatímco k Lesu Mytág se třeba i někdy vrátím, vím, že Lavondyss už znovu číst nikdy nechci.