Les v domě
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/509372/bmid_les-v-dome-6479c873c40b8.jpg
4
4558
4558
Nečekaně mrazivý román od autorky bestsellerů Hana, Tiché roky, Listopád. Říkají jí cácora a vypadá to, že je na světě nedopatřením a jakoby navíc. Otec kamsi zmizel při povodních, matka utíká před odpovědností k milencům a alkoholu a děvčátko zůstalo viset na krku nevraživé babičce, která obhospodařuje zahradnictví a je přesvědčená o tom, že všechno špatné lze v životě vyhubit jako žravé plzáky. Nebo o tom prostě nemluvit. Jenže všude kolem je les, ve kterém se skrývá cosi hrozivého, a cácora jednoho dne mluvit začne. Alena Mornštajnová napsala silný a dramatický příběh o tom, že nic v životě není takové, jak to na první pohled vypadá, a že žádné tajemství není nikdy pohřbeno tak hluboko, aby se nedalo vykopat. Budete se bát, ale nepřestanete číst, dokud se neobjeví na povrchu.... celý text
Přidat komentář
Pribeh, který se mi doslova vryl do kůže. Celou dobu jsem měla zatajený dech a doufala, že cácorka sebere odvahu. Za mě jednoznačně kniha roku. Smekám před paní Mornštajnovou.
Tak tohle bylo něco, ještě teď se z konce a vlastně celé knihy vzpamatovávám. Dlouho jsem nečetla příběh, který by mě tolik rozhodil, kolikrát jsem během čtení musela vstát a jít svoje děti jen tak obejmout a strašně, opravdu strašně jsem toužila udělat totéž i Cácoře. Nemám slov, takhle psát umí snad jen paní Mornštajnová, klobouk dolů.
Smekám pomyslný klobouk. Brilantní a naprosto skvěle napsané. Mornštajnová nezklamala a dostála své pověsti do posledního slova.
K ději nemám co říct, je to nepřenosná zkušenost, přečtěte si ji a uvidíte. Já ji budu dlouho vstřebávat a rozdýchávat.
Paní Mornštajnová opět nezklamala. Krásně napsaný, ale velice smutný, depresivní příběh, který chytne za srdce. Bude mi dlouho trvat, než mě pustí.
Audiokniha: Strhující vyprávění mladé dívky, příběh tak temný až běhá mráz po zádech. Opravdu smutné, skličující, a přesto bravurně napsané. Interpretace vynikající, skvěle s knihou ladila. Je tak smutné, když si člověk uvědomí, že to není příběh z minulosti. Ale děje se to tady a teď, možná jen o kousek vedle. Mějme oči otevřené
Za mě rozhodně jedna z nejlepších knih, které jsem četla. S napětím jsem očekávala až se objeví na pultech knihkupectví a nemohla jsem se dočkat až se do ní pustím. Ze zdejších komentářů jsem tušila nějaké nečekané rozuzlení příběhu, takže jsem pro jistotu moc nepročítala recenze, abych nenarazila na nějaký spoiler a teď jsem za to ráda, protože konec mi přímo vyrazil dech. Nečekala jsem takový závěr, ani jsem vlastně nevěděla co je hlavním tématem knihy, takže jsem byla docela překvapená. Paní Mornštajnová opět nezklamala, opět se jí podařilo vtáhnout čtenáře do děje na maximum, že zapomene při čtení na okolní svět. Tohle je jedna z těch knih, které mi budou ještě nějakou dobu ležet v hlavě. Mohu jedině doporučit.
Anotaci jsem nikdy nečetla a do knihy se pustila s jistotou, že se mi bude líbit tak, jako všechny autorčiny knihy. Les v domě tentokrát přináší úplně nové téma - již nic o životech lidí na pozadí války nebo socialismu, ale čistě příběh dívky, která prožívá velké trauma. A z pohledu dítěte vše vyznívá opravdu strašidelně.
Tím, jak se mě kniha dotkla, mi připomněla hned dvě knihy, které jsem četla. A to Vrány od paní Dvořákové a Děti jsou taky lidi od paní Staňkové. Spojuje je mnohé a podtrhují závažnost tématu, které kniha předkládá.
Příběh je velice čtivý a úderný. I přes bolavé téma řeknu, že se mi kniha velice líbila a přečíst ji, stejně jako Vrány, je podle mě skoro povinnost. Velké příběhy plné emocí nepotřebují tisíce stránek...
Pro mě nejhorší dílo autorky. Asi jsem už zvyklá číst ledacos, takže to ve mě nijak závratné pocity nevyvolává. Ano je to smutné, ale na světě se děje spousta zlých věcí.. Zde se mi bohužel nelíbil styl psaní, jedná velká deprese a nelíbil se mi ani konec, takže slabší hodnocení a ani bych nedoporučila dál. Škoda, čekala jsem více.
Ani nevím co napsat, abych dalším čtenářům nic neprozradila. Kniha se čte nesmírně snadno a zároveň nesmírně tězko. Snadno, protože věty jsou jednoduché, přizpůsobené vypravěčce příběhu a to od cca 6ti let do dospělosti a těžko, protože člověka až srdce bolí jak může nejbližší okoli zacházet s dítětem. Přiznám se, že se mi o tom i zdálo - pro mě asi nejhorší ten přístup paní matky. Brr. Na mě osobně měla kniha pozitivní vliv v tom smyslu, že si teď dávám více záležet na tom, abych byla milá na své potomky a dávala jim najevo přízeň. Knihu zařazuji do čtenářské výzvy kniha obsahující tajemství..a to tajemství je sakryš velké.
(SPOILER) Tak tohle je síla. Jsem ve 3/4 knihy a mam silne nutkání se k obsahu knihy vyjádřit. Momentálně citim hnus a nenávist. Respektive nejprve to byla lítost vůči hlavní hrdince, smutek nad tím, jak se dokážou ti nejbližší k sobě navzájem chovat. Hnus nad tím pomyšlením, že tohle se někde opravdu může dít. Nejhorší je, že tyto věci tak ovlivní výchovu, a to tak, že už od malička vytvarovává z malé smutné,osamocené, týrané holčičky bezcharakterní nešťastnou ulhanou osobu, která bez milosti zničí život všem okolo. Až dočtu možná svůj soud pozměním, úplně změním nebo utvrdim. Uvidíme........Tak dočteno. Tato kniha byla opravdu mazec. Hlavní hrdinka si na konci knihy svou reputaci trošičku napravila. Konec moc překvapivý nebyl, nějak jsem to celou dobu tušila. Zůstává rozum stát nad tím, jak může jeden zvrácený člověk s mlčícím srabským spolupachatelem zkazit tolik životů a nebýt za to potrestán.
(SPOILER)
Jak to jen... Anotaci ani celé haló než knížka vyšla, jsem nesledovala, nečetla, takže jsem ani nevěděla, do čeho jdu. Od autorky jsem četla všechno, nejvíc se mi asi líbila Hana a Hotýlek, zbytek knih si příliš nepamatuji - ano, jsou čtivé, ale...
A tak je to i s Lesem. Depresivní knížka, anotace moc neodpovídá, zničehonic, z jednoho odpoledne s kamarádkou najednou začnete tušit o co jde. Zlo plodí zlo. Konci se ani nedivím, jak bojovat proti takové síle lži?
Dědka bych pověsila za koule do průvanu. A bábu hned vedle něho, protože moc dobře věděla, co dělá a že to dělat nepřestane.
Jsem ráda, že jsem investovala jen do eknihy. Paní Mornštajnová, takhle depresivně (jak už někteří zmiňovali Listopád), už raději ne.
Nemám slov, zostala som s otvorenými ústami pozerať na čítačku a nechápem čo som prečítala.. Oprava chápem, ale ťažko spracovávam!
Do polky knihu som netušila o čo ide, ale pritom som bola nútená čítať stále ďalej a ďalej. Jednoduché rozprávanie malého dievčata o svojom živote, ktoré dokonalo uchvátilo čitateľa, lebo musí vedieť kam to speje.. a konečne.. v polke knihy to začalo zapadať... Klobúk dole pred autorkou a jej štýlom. Ako zdanlivo jednoduchým rozprávaním uchváti a nepustí až do konca.
Smíšené pocity, spíše však převládá zklamání. Les v domě vidím jako nejméně povedenou knihu Aleny Mornštajnové. Není to námětem, ten je v pořádku, přestože je v poslední době častý a vždy je to četba plná bolesti, smutku a tady také nekonečné beznaděje, je to zpracováním a celkovým vyzněním. Také nějak postrádám krásný literární styl autorky, ten tady chybí. Oceňuji jen, že příběh není jednoduchý, ukazuje jaké následky zanechají traumatizující události v dětství, jak to může změnit celý život. K nosnému námětu knihy se přidávají další témata k zamyšlení.
V tomto příběhu čtenář velmi rychle pochopí, co se tu děje a kdo je za co zodpovědný. Příběh je předvídatelný, mě nepřekvapily ani poslední věty. Závěr je tím nejméně povedeným na knize, něco tu chybí, něco vzhledem k povaze hlavní postavy a k předchozímu ději sem moc nesedne.
Přečtení nelituji, hodnotím však někde mezi 3 a 4*, ale blíže to má k průměru.
Podle mě je to jedna z jejích nejlepších knih. Jak už tomu bývá ,nic veselého s dobrým koncem nás nečeká ...pořád doufáte a ono ne ..selhání matky v tomto případě to nejhorší ...selhání matek ... A ještě ten konec ... To vás dostane ....
Přečteno jedním, zatajeným dechem.
Z toho příběhu až mrazí. Snadno se dostává pod kůži.
Nečekala jsem, že Les v domě/Lež v domě přinese tak temné a těžké téma.
Od začátku do konce bezmoc a trápení jedné holky, která nemá nikoho, kdo by ji měl skutečně rád, pomohl, zastal se. Napsáno velmi čtivě, povedená kniha, i když téma fakt těžké... Asi mi bude chvíli trvat, než to zpracuji...
Alena Mornštajnová je pro mne nej a bude vždy. I přes řadu negativních recenzí jsem se na Les v domě těšila a přečetla jsem ho během jednoho večera. Jako vždy si autorka vybrala těžké téma, o kterém se v naší společnosti nemluví a donutila tím čtenáře k zamyšlení. Já osobně jsem vždy pokládala les za sice trochu tajuplné, ale příjemné a hlavu čistící místo. Po přečtení této knihy to bude i symbol zrůdnosti lidství. Ponaučení je jasné - i sebelépe míněná lež je vždy horší než pravda, jelikož z malé lži se postupem času stane velká koule, která na sebe nabaluje další a další lži.
(SPOILER) Ach jo. Tohle se moc nepovedlo. Mornštajnové to podle mě nejvíc jde v rámci rodinných ság, co se táhnou minimálně přes půlku stoleti na pozadí dějin. Tyhle psycho/thrillero/dramata vážně ne. Vidět to bylo už u Tichých roků, kdy ještě jakž takž zvládla kombinaci rodinné drama na pozadí dějin 20. století, ale už tam to pro mě docela drhlo. Chápu, že autorka není stroj a chce psát i něco jiného než Hanu a Slepou mapu, jen mi přijde, že si tentokrát ukousla trochu moc velké sousto, protože popisovat většinu času život z pohledu cca 8leté/dospělé holky, fakt nezvládnou všichni. Četlo se to rychle, ale vlastně mi to celou dobu přišlo těžkopádný, pomalý, zbytečně roztahaný, popisy babčina hořekování 100x dokola nudný a zbytečný (víme, že je bezcitná nrcha, hrdinka nám to řekne už v první kapitole). Stáhnout to na cca 200 stran by dost pomohlo, děj by byl svižnější a hlava by tolik netrpěla. Pointu s "lesem" jsem tušila už někdy pred půlkou, a když se potvrdila, říkala jsem si, že ted se to konečně rozjede a....nic. Zbytek byl podobné bez "duše", tak nějak se to všechno probloumalo až do konce a zajímavý to pro mě začalo být až tak na posledních 20 stránkách (tam je toho spousta, co by mě zajímalo, jak to bylo dál - linka bratr, matka, Tereza, Blanka).
SPOILER - Co se týká hlavní, ehm, záhady a tajemství, tak mnohem líp to za mě zvládla Markéta Harasimová ve Smrtelném hříchu, i když to taky mělo hluchý místa, ale za mě to bylo uvěřitelnější a celkově to v dost bodech bylo Lesu v domě hodně podobný.