Les v domě
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/532042/bmid_les-v-dome-65c9dafa7c2c6.png
4
4521
4521
Dětská hrdinka nového románu Aleny Mornštajnové se zdá být všem na obtíž. Otec se vypařil během povodní, matka raději tráví čas se svými amanty a dědeček s babičkou, kterým zůstala viset na krku, pro ni nemají jediné vlídné slovo. Mlčenlivá cácora, jak jí nedůtklivá babička přezdívá, tak vede hodně osamělou existenci, jen s nástupem do školy vymění svou imaginární kamarádku Moniku za přátelství s živelnou a upovídanou spolužačkou Ester, v jejímž stínu pak tráví nelehká léta dospívání. Stále se však nemůže zbavit hluboce zakořeněného strachu z lesa, který v ní probouzí děsivé vzpomínky. Ale o takových věcech se v jejich domě nikdy nemluví Dosud nejtemnější příběh z pera oblíbené české autorky, o jehož protagonistku se až do poslední stránky nepřestanete strachovat.... celý text
Přidat komentář
Četla jsem už několik knih od Aleny Mornštajnové. Vždycky s napětím začínám číst další knížku. Žádná mě zatím nezklamala.
Ano ... vsechno uz tady bylo receno. Pro me za 5 hvezdicek, bylo to hodne emotivní, hlavne proto, ze bohuzel vsechny ty typy postav jsou opravdové; taková rodinka! Chudák Cácora, hned bych ji adoptovala :-)
Viníka jsem tusila, jen jsem do poslední chvíle doufala, ze se mýlím. Musela jsem si po prectení téhle knihy dát pauzu, dlouho to ve mne odeznívalo.
Za mě skvělá kniha, hned po Haně. Čtená jedním dechem na jeden zátah. Možná trošku účelově "nelogické" chování nevlastního otce, proč se pak k synům opět nehlásil? Učelové proto, že by se pak dějová linka odvíjela úplně jinak. Jinak mi tato autorka úspěsně konkuruje s Hanišovou a její Houbařkou.
Nebudu psát nic k příběhu, ať nespoiluju. Je to určitě čtivé, bavilo mě to. Také to není náročné čtení, vzala jsem si to jako oddechovku v náročném týdnu. Závěr mě však trochu zklamal.
Jsem velkou fanynkou paní Mornštajnové a vždycky si každou její knihu přečtu, protože prostě umí psát, ale Les v domě bohužel zatím patří mezi její nejslabší knihy..knihou Hana prostě nasadila laťku příliš vysoko.
Lidská bolest může mít nekonečné množství podob. Živená navíc lhostejností a strachem dokáže zničit i poslední zbytky štěstí a naděje. Kde není láska, zbývá místo jen pro černočernou tmu. Ano, bohužel takové příběhy nejsou ojedinělé a dějí se pořád. A ne vždy vede z temnoty přímočará cesta ven.
Takový je i příběh Cácory. Autorka ho podává jednoduše, bez zbytečných odboček, často jen v náznacích, ale o to působivěji. Možná by si zasloužil ještě pár stránek navíc, možná špetku naděje v tom moři beznaděje, lemované jen další bolestí, nenávistí a zlobou.
Tohle jsem dala na jeden zátah, na úkor spánku. Protože nešlo jen tak odložit knihu, do samoty a ztracenosti hlavní hrdinky vložit úhlednou záložku, zhasnout lampičku a pokojně usnout. Potřebujete sakra rychle vědět, jak to všechno bylo!! Až mě mrzelo, že jsem si tuto knihu nechala až na tak pozdější dobu od jejího vydání, protože jsem za ten čas potkala spoustu hodnocení, recenzí i článků v kauze s Toy Box, což mě připravilo o ten hlavní wow efekt (Co se vlastně dělo? A kdo to páchal?? ...náznaků spousta, konkrétnější odhalování až za polovinou knihy). Ono ale dalších okamžiků, kdy jsem cítila soucit, mrazení či jen bezradně přivírala oči, bylo i tak dost. Dívka, jejíž jméno ani jednou nezazní (což jen umocňuje tu surovou a nepatřičnou lhostejnost, s níž k ní téměř všichni přistupovali), prostě jen cácora, žila naprosto bezútěšný život a je velmi bolavé si uvědomit, že to tak bývá nejen v knihách. Měla jsem chuť ji obejmout, pohladit, oslovit nějakým pěkným jménem a odvést odtamtud co nejdál, třeba někam na jahodovou zmrzlinu. Podle mého geniálně napsané. (Podobné emoce mi vyvolaly rovněž skvělé knihy Vrány, Pláňata, Símka, Soběstačný.)
Emotivní a smutný příběh, ke konci hodně napínavé. Ale nepochopila jsem úplný závěr - kdo má být ta kostra dítěte a Blanka Mydlářová?
Mrazivý, silný a bolestivý příběh.
Recenze na tuto knížku vyvolají různé pocity a pochybnosti, nevíte, na co se připravit. Není to téma na vánoční čtení, ale knihu neodložíte, doku se nedostanete na konec. Kniha je velmi dobře napsaná, u čtenáře příběh vyvolá nejrůznější emoce, ať už se jedná o lítost, bolest, zoufalství, volání o pomoc...
Příběh a celkově tohle téma stojí za pozornost.
Alena Mornštajnová ve mně umí vyvolat vzpomínky. Kromě toho, že jsem taky byla malá holka, nemám s dětskými hrdinkami popsanými v Haně, Listopádu nebo Lesu v domě nic společného, a přece stačí nepatrná zmínka a vybavují se mi dávno zapomenuté předměty, situace nebo dobové kulisy.
V případě téhle knihy to vzhledem k tématu není důvod, proč se mi líbila. Cením si poctivosti, s níž autorka ke každému dílu přistupuje. A jejího vidění světa, v kterém je vždycky aspoň špetka naděje, i když se dobro a zlo prolínají. Příběh je vystavěný přesvědčivě, se smyslem pro detail a dávkování náznaků, které se postupně potvrzují, aby k nim zároveň pokaždé přibyl kousek nového zjištění.
Tísnivá atmosféra, z níž se vyprávění nevymaní ani na okamžik, je možná zároveň vysvětlením, proč se násilí a manipulaci tolik daří – stačí jen vytvořit podmínky, za kterých není nic jisté.
Zápletka mohla být základem pro detektivku, reportáž, psychologický rozbor. Ale takhle, v každodenním popisu souvislého řetězce ubližování a lží schovávaných pod povrchem, má pro mě mnohem větší přesah.
Smutné kruté. a bohužel se takové případy stávají. Cácora byla chudinka, trpěla jsem s ní.
(SPOILER) Oproti Listopádu docela jízda. Musím říct, že jsem podezříval (nevlastního) otce, přestože je kniha přecpaná narážkami na skutečného viníka. Trochu nedotaženě na mě působí další osud Jakuba a vlastně i jeho bratra, protože z něj není sňato falešné obvinění. Babi je svině a snese srovnání i s panímámou Boučkovou z Kalibova zločinu (za mě nejotravnější ženská, jakou jsem v literatuře poznal). Ale jo, bavil jsem, šňupl jsem si knížku na jeden zátah.
Moje první kniha od autorky a určitě ne poslední. Kniha se mě moc líbila. To byla jízda, nemohla jsem se dočkat,jak to s Cácorou nakonec dopadne.
První, co mě po přečtení této knihy napadlo, bylo: Hrozný. Nechutný.
Tím nemyslím, že by taková byla kniha sama o sobě, ale to, co se v ní děje.
Leckdo tvrdí, že paní Mornštajnová neumí psát, že její knihy jsou jak slohovka ze základní školy. Já s tím ale nesouhlasím, ano, je to psáno jednoduše, ale je to o malé holce, takže mi to nijak nevadilo. Příběh je psán prostě, ale lidsky, dobře se čte. Když se díváme na obraz, někdo také maluje realistické kresby a někdo jen patlá štětcem klikyháky... Stylů je spousta a záleží, co si z toho čtenář vezme a co očekává.
K příběhu samotnému: Už jen to, že nevíme jméno hlavní hrdinky, poukazuje na to, jak na ní nikomu doopravdy nezáleželo. Bezejmenná, bezvýznamná. Přítěž pro všechny okolo, bylo mi jí velmi líto. Rodina by měla být ten pomyslný bezpečný přístav, jistota, ale někdy je rodina i za trest. Matka alkoholička, slabá osoba, netečná, bez jakékoli empatie a citu, babička zapšklá, vyčítavá a taktéž citově chladná (ačkoli mi přišlo, že tam nějaké záblesky citu vůči "Cácoře" přece jen byly, asi jako u jediné osoby). No, o "lesu v domě" ani nemluvím, to je humus na entou.
Takže celkově jde o příběh, který nemá žádnou naději, optimismus, máme jasný příklad toho, jak by to v rodině probíhat nemělo a že by si někteří lidé opravdu neměli pořizovat děti, jen sdílíme s hlavní hrdinkou jedno velké zoufalství. Takže strašné, nicméně se jedná o velice silný příběh, napsaný jazykem rozluštitelným pro každého, takže hodnotím velmi kladně.
Přečteno za jeden den se slovy...tak to bylo hustý. Knížky jsem se po recenzích známých celkem bála, hlavně kvůli tématu. Byla to síla, ale knížka je to skvělá, i když téma strašný.
Hodně depresivní knížka. Celou dobu cítíte takový mrazivý běh po zádech. Rozhodně velmi čtivá kniha. Docela brzy mi bylo bohužel jasné, jakým směrem se bude děj vyvíjet, což byla trochu škoda.
Uff, tak tohle bylo hodně depresivní čtení, které budu ještě nějaký čas zpracovávat.
Hodně silný příběh plný bolesti.
Velmi smutná a depresivní kniha, která mě dostala.