Les v domě
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/532042/bmid_les-v-dome-65c9dafa7c2c6.png
4
4548
4548
Dětská hrdinka nového románu Aleny Mornštajnové se zdá být všem na obtíž. Otec se vypařil během povodní, matka raději tráví čas se svými amanty a dědeček s babičkou, kterým zůstala viset na krku, pro ni nemají jediné vlídné slovo. Mlčenlivá cácora, jak jí nedůtklivá babička přezdívá, tak vede hodně osamělou existenci, jen s nástupem do školy vymění svou imaginární kamarádku Moniku za přátelství s živelnou a upovídanou spolužačkou Ester, v jejímž stínu pak tráví nelehká léta dospívání. Stále se však nemůže zbavit hluboce zakořeněného strachu z lesa, který v ní probouzí děsivé vzpomínky. Ale o takových věcech se v jejich domě nikdy nemluví Dosud nejtemnější příběh z pera oblíbené české autorky, o jehož protagonistku se až do poslední stránky nepřestanete strachovat.... celý text
Přidat komentář
Knihu jsem měla dlouho rozečtenou, protože jsem musela sebrat odvahu ji dočíst. Mám z příběhu špatný pocit což bylo asi autorčiným účelem
no, už dávno jsem se při čtení knihy necítila tak hrozně, co říct, příběh hrozný ale očividně to je napsáno dobře, když máte pocit, že vás kniha vtáhla dovnitř. Každopádně stačilo jednou, jdu někam zahnat špatnou náladu a knihu mažu ze systému. uff
Recenze čtu povrchně; snažím se jim nevěnovat příliš mnoho pozornosti, abych se následně nekategorizovala mezi zaujaté čtenáře. Ale tady jsem pochybila. V tomto případě bylo rozhodně na místě se informovat lépe, namísto automatické volby oblíbené autorky. Možná trochu z nepřipravenosti (a možná tento názor sdílí i někdo další) pak znamenalo prvních sto čtyřicet stran těžkou, smutnou, neutuchající depresi. Hodnotím to jako skutečný výkon prokousat se tím utrpením, protože jsem se musela neskutečně přemlouvat k pokračování v bláhové naději, že se to zlomí, zlepší, že už to zlo nebude tak děsně bolet. To jsem se samozřejmě nemohla víc mýlit, protože zhruba v polovině se to zlo propadlo do pekla a tam zůstalo.
Taková neskutečně hrůza se nemá dít. Už vůbec ne dětem, ne v rodině, ne a ne a ne – nikdy a vůbec! Nicméně děje. Rve mi srdce slyšet o takových hrůzách v reálném světe, takže je logicky nevyhledávám ani na papíře. Autorka pravděpodobně literárně velmi "uspěla", protože se jí podařilo vykreslit tragický dětský osud i s jeho důsledky skutečně věrohodně. Opravdu umí. Ale já knihu obratem prodávám. Tohle doma nechci.
Nic není takové, jak se zdá. A tak ani kniha s hodnocením přes 85 % nemusí být tak výborná, jak se tváří. Vůbec nerozporuji téma, které je silné a zpracované citlivě, metaforicky a žádné explicitní popisy nehrozí. Bohužel pocitově čtěte sto stránek pořád to samé. Myslím, že by příběhu prospělo značné zkrácení, nehledě na to, že i celé zakončení je rozporuplné z hlediska vývoje hlavní postavy. Příběh je neveselý, bohužel jsem kolikrát našel paralely se svým životem, což mě vlastně během čtení utvrdilo, že budu s knížkou na jedné vlně. Bohužel se tak nestalo, příliš mě od vnoření do příběhů rušily nelogické kroky postav a určitých událostí, jakoby se autorka zaměřila pouze na emoční zásah a zbytek vařila z vody. Za mě zklamání, zvlášť po Haně, už se budu zdráhat od autorky číst něco dalšího.
...no drsné...ale skvělé...
Mornštajnovou mám přečtenou komplet, ale ani jednu takto jedním dechem,
ráda po dočtení pročítám komentáře a respektuji, co čtenář, to názor, ale tady si dovoluji nesouhlasit s až takovou kritikou. Je to další hluboký příběh, který nese punc Aleny Mornštajnové. Umíte to někdo lépe?
Myslím, že žiadna kniha vydaná v poslednom obdobi nespôsobila taký rozruch ako práve Les v domě. Ja ako veľká milovníčka kníh Aleny Mornštajnovej som bola veľmi zvedavá, o čom je ten rozruch. Ak sa odosobním od útokov a kritiky na údajne okopírovanie motívu a plagiátorstvo, musím uznať, že kniha je výborná. Venuje sa hroznej téme zneužívania deti a opisuje príbeh dievčaťa, v koži a rodine ktorej by sa nechcel ocitnúť nikto z nás. Nejde len o tragicky osud dievčaťa, ktoré cely život nevedelo čo je to láska, ale najmä o to, že tu sa potvrdilo pravidlo, ako zlo plodí ďalšie zlo. Zničené a premrhané životy nevinných ľudí je niečo, čo sa naozaj čítalo doslova so stiahnutým hrdlom.
Jak už tu napsala jedna z uživatelek přede mnou. Také mě ovlivnila pověst, která knihu doprovázela, takže jsem takřka 200 stran čekala, kdy "to" přijde. A pak "to" přišlo, kniha mě okamžitě vtáhla do děje a dočetla jsem jí jedním dechem (prvními stranami jsem se naopak protrpěla a vůbec mě nebavily, což mi k autorce vůbec nešlo).
Takže za mě hodnocení bohužel průměrné a ve mně zůstal smutek v duši. Smutek z toho, co si někdo prožívá a dusí to v sobě, aniž by si toho okolí všimlo. Je mi té holčiny neskutečně líto a budu asi ještě dlouho přemýšlet, proč se v některých okamžicích zachovala právě tak, jak se zachovala. Sobeckost, neomalenost, arogance a neempatičnost jejích nejbližších jí dostaly až na samé dno. A to hned několikrát. :-(
U paní Mornštajnové mne vždycky zarazí to uvědomění si. Když jsem četla Hanu, měla jsem husí kůži a strach z jakékoliv nemoci, která by mohla přijít. Za tři měsíce dorazil covid a zúčtoval nám to, všichni víme. Les v domě mne opět nezklamal. Líbila se mi metafora mezi tím "co zlého" může skrývat les. V jeden moment jsem si řekla, "neudělá snad Cácora tohle". Spoilerovat nebudu, ale vší zlo, které v dívence bobtnalo, a pak v pubertě dozrávalo a pralo se snad v naději, že bude lépe, stejně dohnal osud a následně jeho zadostiučinění. Na příběhu se mi velmi líbilo napětí, které opět bylo zahaleno do poetičnosti metafory, ale zároveň příběhu, který působí velmi realisticky. V dnešní době vlastně nepůsobí, ale může z ní vycházet.
Konec je překvapivý a tak trochu ruší můj celkový dojem. Docela by mě zajímalo, proč autorka vymyslela zrovna tohle řešení. No aspoň máme o čem přemýšlet. Jinak se mně knížka hodně moc líbila. Napsala ji chytrá citlivá ženská, to je jasné z každé stránky.
Navzdory tématu byla pro mě kniha spíš průměrná. Možná doplatila na to, že jsem kvůli kauze ohledně námětu, která byla propíraná v médiích, už předem věděla, jaká témata kniha řeší. Tím pádem prostě celou dobu víte a jen čekáte, kdy to bude řečeno tzv. "na plnou pusu" a nepřijde ani žádný šok. Holčičky mi bylo celkově hrozně líto, chování všech jejích příbuzných tam bylo vlastně dost otřesné. Kniha v tomto dobře ukazuje, jak toxické rodinné prostředí a výchova ovlivňují naše vlastní chování - babička -> matka -> dcera (a i dcera má pak na svědomí lež, která zásadně ovlivní cizí životy, aniž by si vlastně přiznala, že to bylo špatně).
Nedokážu úplně posoudit, zda byl autorka "oprávněná" otvírat takové téma, zda udělala dostatečnou rešerši, zda neměla psát citlivěji apod. Jsem ale přesvědčená, že je o tom potřeba mluvit a upozorňovat na to, že takových případů bohužel není málo. Spíš je jich moc.
(SPOILER)
Naprosto záměrně jsem nijak nepátrala po aféře, která kvůli této knize vypukla. Nerada znám dopředu až příliš děj knihy, kterou se chystám číst.
Mornštajnová je skvělá spisovatelka, napětí v knize postupně bobtná, pomalu se přibližujeme k odhalení celého příběhu a paralela s lesem je naprosto úžasná (i když se mi tedy možná bude vtírat do hlavy při každé další návštěvě lesa).
Velmi podobné, vlastně stejné téma, je zpracováno v knize Houbařka od Viktorie Hanišové. A zatímco Hanišová je ve svém stylu drsná, nebere si takové servítky (aspoň mi to tak přišlo), Mornštajnová je ve svém vyjadřování poetičtější, ráda opisuje věci pomocí paralel a její styl je zastřenější. Obě knihy každopádně stojí za přečtení a u obou knih čtenář zůstává z reakcí okolí nechápavě zírat na stránky knihy. Nicméně, paní Mornštajnová snad promine, Houbařka se mi dostala pod kůži víc. Les v domě je úžasná kniha, ale jedničkou z knih od paní M. pro mě zůstávají Tiché roky.
Postupně čtu všechny knihy od paní Morštajnové. Hana byla skvělá, ty všechny další knihy vlastně už ani nevím, a Listopád mně přišel vysloveně hrozný.
Jakmile přišel čas na Les v domě, děj mě vtáhnul, četlo se to dobře, velmi mi to připomínalo knihy od Petry Soukupové.
Rozhodně mě nebavil ten koncept příběhu, dalo se s tím lépe pracovat. Za mě průměr, škoda.
Paní Mornštajnová psát prostě umí. Nikdy nezapomenu, jak mnou cloumaly emoce, když jsem četla její Hanu.
Téma sexuálního zneužívání dětí se v knihách často neotvírá. Je jedině dobře, že na něj autorka upozornila. Příběh vyprávěný mladou ženou, která si touto hrůzou prošla, byl čtivý, bylo cítit tíseň malého děvčátka. Ale... já nevím, když jde o tolik závažné téma, měla bych v knize všemu uvěřit. Nevěřila jsem, že nikdo neřešil, že dítě nechodilo vůbec do školky, tedy ten povinný, předškolní rok. Nevěřím, že odsoudí mladého kluka za zneužívání na základě svědectví-nesvědectví 9-ti leté holčičky, bez přímého důkazu. A nevěřím, že když už ten děs Cácorka přetrpěla a dokázala odejít a postavit se na vlastní nohy, by řešila situaci v závěru tak, jak ji řešila.
Nevím, myslím, že autorka příběh mohla podat více věrohodněji. 70%
Moc jsem se na tuto knihu těšila a kvůli médiím a kauze kolem knihy jsem tušila téma. Raději bych šla úplně do neznáma. I tato kniha okamžitě vtáhne a nepustí. Ošklivé postavy, ošklivé téma a přesto člověk musí lapen číst dál a dál. Autorka pro mě nadále zůstává mistryní svého řemesla a řadí se k mým nejoblíbenějším, přestože mi nebývá lehce po dočtení jejích příběhů.
Četla jsem hned po vydání knihy, přečetla rychle, opět kniha, která vás vtáhne a nepustí. Cácory mi bylo neskutečně líto. Konec mě šokoval, nevěděla jsem, o čem to bude, kauzy jsem si všimla, až po přečtení knihy. Byla to velmi smutná kniha, ale skvěle zpracovaná a napsaná. Nejdříve jsem si myslela, že je to nejslabší kniha od paní Mornštajnové, ale jak se teď na to dívám s odstupem, tak není, pořád se mi kniha vybaví i s detaily, jen je to hodné šílené téma a to způsobí, že si myslíte, že je to slabší kus, ale není, je to opravdu správné zpracování, dokonce bych řekla decentní k takovému tématu. Je to jiná kniha než od paní Mornštajnové známe, ale o to taky jde, pokud autor píše stejně, používá stejné vzorce a šablony, tak to my čtenáři nemáme rádi. Takže dávám 5 hvězdiček.
Nejdřív mi přišlo, jako by to ani paní Mornštajnová nepsala, nebylo tam nic pozitivního, žádný závan víry, že bude líp. Všichni byli toxičtí a z příběhu sálala bezmoc hlavní postavy. Tohle bylo opravdu těžké téma a je mi z toho zle, nicméně je to tak naturalistické a zároveň bravurně napsané až to budete chtít přečíst na jeden zátah.
Knihu jsem si půjčila, aniž bych věděla o čem je. Tohle jsem opravdu nečekala. Nemohla jsem přestat číst, chtěla jsem vědět, jak to celé dopadne.
Kniha s opravdu ponurým rodinným prostředím. Děj se postupně stupňuje až je to opravdu nesnesitelné. Téměř poslední odstavec to jen potvrzuje. S hlavní hrdinkou jsem cítila lítost, i jsem na ní měla vztek. Takový konec knihy jsem opravdu nečekala, ale řekla bych, že vlastně to skončilo "dobře".
Knihu jen tak nezapomenu a budu nad ní dlouho přemýšlet. Nejhorší asi je, že takový příběh by se opravdu mohl stát a možná se i někomu již stal.
"Říkáte, že si štěstí zasloužím.
Tak já vám o sobě něco povím."
Kauza kolem knihy je známa asi už všem, za sebe musím říct, že pro mě silnější než příběh Hany. Ať už AM inspirovalo cokoliv, tak tento příběh vám zlomí srdce a čekáte, zda alespoň konec bude pozitivní, protože kniha je smutná jako Hamlet, jako pondělí. Tolik křivdy, tolik negativního. Rodina, ve které dívenka vyrůstala je zkažená skrz na skrz. Vždyť na malém dítěti nikdo nevidí nic dobrého! Matku nezajímá a tatínek, který se k ní choval hezky a četl jí pohádky zmizel neznámo kam. Nikdo jí nevěří, a proto se upne na imaginární kamarádku. Rvalo mi to srdce a na straně 217 jsem se rozbrečela tak, že slzy nešlo zastavit.
A konec?
V životě jsem neměla po přečtení posledních vět takovou husí kůži po těle. Úplně mě to zmrazilo.
Přečtěte si ji, brečte, nadávejte, kruťte hlavou a pak...pak si važte života a těch, kdo vás vychovali a milovali vás