Les v domě
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/532042/bmid_les-v-dome-65c9dafa7c2c6.png
4
4522
4522
Dětská hrdinka nového románu Aleny Mornštajnové se zdá být všem na obtíž. Otec se vypařil během povodní, matka raději tráví čas se svými amanty a dědeček s babičkou, kterým zůstala viset na krku, pro ni nemají jediné vlídné slovo. Mlčenlivá cácora, jak jí nedůtklivá babička přezdívá, tak vede hodně osamělou existenci, jen s nástupem do školy vymění svou imaginární kamarádku Moniku za přátelství s živelnou a upovídanou spolužačkou Ester, v jejímž stínu pak tráví nelehká léta dospívání. Stále se však nemůže zbavit hluboce zakořeněného strachu z lesa, který v ní probouzí děsivé vzpomínky. Ale o takových věcech se v jejich domě nikdy nemluví Dosud nejtemnější příběh z pera oblíbené české autorky, o jehož protagonistku se až do poslední stránky nepřestanete strachovat.... celý text
Přidat komentář
Od autorky jsem četla všechny nedávno vydané knihy (tedy na první dvě), a s její tvorbou jsem naprosto spokojená. Tedy do doby, než jsem se dostala k Lesu v domě. Mediálně propíranou kauzou jsem věděla, o čem kniha je a jaké rozuzlení nás čeká.
Bohužel, nedokážu posoudit, zda-li autorka opravdu provedla plagiátorství či ne.
Co provedla rozhodně, je nedostatečná rešerše. Poprvé jsem měla dojem, jako by kniha od Mornštajnové byla odfláknutá.
Naprostá beznaděj, která ze stránek čišela, by mi asi nevadila. Vadily mi očividné nelogičnosti (z důvodu spoileru nebudu uvádět), ale tyto nelogičnosti jsou právě v závěru knihy, a nevšimla jsem si jich pouze já.
Ani prostředí a zvolené téma mi nesedělo. Za mě nejslabší autorčin počin, ale určitě na ni nezanevřu. Moc se těším na její další knihy.
Drsná současnost z nižšího (nejen duševního) levlu společnosti, člověku se až dělá špatně z toho, co vše jsou lidi schopni dělat... Velmi emotivní!
Les v domě pro mě dostal nový rozměr po účasti na besedě s Alenou Mornštajnovou, kterou jsem měla možnost navštívit na akci Česká vlna 23, kde o knize a tom jak vznikla, autorka mluvila.
Alena Mornštajnová říká, že jejím tématem bylo zlo a také lež, dvě slova, která ovšem naprosto přesně vystihují celou tuhle knihu.
V knize sledujeme dívku, kterou známe jen jako cácoru. Vyrůstá s matkou a prarodiči v domě na kraji vesnice kousek od lesa, o kterém cácora z vyprávění babičky ví, že není bezpečný.
Celé toto rodinné prostředí je neskutěčně toxické a opravdu velmi dysfunkční, ale navenek samozřejmě působí jako perfektně fungující rodina. Ven se nic nesmí dostat.
To lidské zlo, které zde autorka popisuje, je cítit opravdu od prvních stránek. Bylo mi líto té malé holky, která byla vlastně dost zanedbávaná a bez pořádné výchovy a v některých ohledech působila až opožděně.
Cácoru sledujeme od jejího útlého dětství až do dospělosti. Sledujeme, jak bojuje se sama se sebou, se svými rozhodnutími, se svým osudem.
Bohužel jsem díky kauze věděla, o co v příběhu jde. Ale i tak pro mě bylo překvapením, jakým způsobem Alena Mornštajnová vše odhalila. A i díky tomu pro mě byl konec svým způsobem překvapením.
Je to smutné až nepříjemné čtení. O to víc, že takových lidských osudů existuje nejspíš víc, než si dokážeme představit
Opravdu těžké téma, četlo se opět stránka po stránce jak je u paní Mornštajnové zvykem. Jediné, co mi na knížce vadilo a pak jsem už na to začínala být háklivá, bylo zmiňování lesa až příliš často.
No... to bylo téma... snažit se od tématu odprostit a nenadávat a neřešit jej i mimo příběh bylo obtížné. Naprosto chápu postoj hlavní autorky a velmi mě mrzí, že je společnost takto "zlá". Moc mě mrzí, že je možné o takových věcech psát a ještě hůř, že se reálně dějí. Kéž by bylo snažší obrátit se na někoho s pomocí a v prvé řadě, kéž by nebylo takto ubližováno dětem!
Příběh je napsán poutavě, vlastně se i pěkně četl, ale téma je to opravdu náročné.
Téma závažné, ale zpracováno tak, že z toho autorská macha úplně stříká.
Musím říci, že pro mě byla knížka velmi ponurá, všechny postavy takřka záporné. Nikde žádná jiskřička naděje. A i když se dalo tak nějak očekávat, co se z příběhu vyvine, byl konec pro mě překvapivý. Přes to přese všechno knihu hodnotím více než dobře....
(SPOILER) Těžko se četlo, těžko se komentuje. Velmi bolestné téma. Ani nenacházím slova, která by vyjádřila mé znechucení a nepochopení k postoji matky a babičky. Nemůžu to pochopit, ani komentovat. Styl autorky opět skvělý.
Čtivý (přečteno jedním dechem), těžký, silný, poutavý příběh, od kterého se nejde odtrhnout. Na jednu stranu si člověk říká, že tohle by se přece nemohlo stát, že tak hrozné činy by přece rodina nekryla, ale pak podobné příběhy vyplynou na povrch...Mrazí mě, že některé děti tímto opravdu projdou, mají pošramocený život a může být těžké se tomu vymanit, utéct...Trochu jsem doufala, že přeci jen té pravdy vyleze na povrch více...
Četla se dobře to je fakt, ale už jsem to chtěla mít za sebou. Téma surové a bolestivé. Cítila jsem bezmoc, lítost a vztek, a protože čtu převážně před spaním, tak se mi usínalo špatně. Mrazivé čtení až nakonec ten oheň trochu zahřál, Dobře jim tak. Skvělé paní Mornštajnová.
Se vším, co tady píše Ada0004 souhlasím. A co víc napsat? Kniha mi připomínala knihu Vrány od Petry Dvořákové. Jsem moc ráda za naše super spisovatelky.
(SPOILER) Paní Mornštajnová bravoooo! Vynikajícně zpracované těžké ba nejděsivější téma, jaké si ani nelze představit a bohužel, je to tak děsivé, že mnozí, kteří se s něčím podobným setkají, tak před tím zavírají oči a je pro ně mnohem schůdnější, obvinit dítě ze lži a vštípit si, že se nic takového nestalo! Rozčilují mne komentáře níže , které by si přáli pěkný konec - paní Mornštajnová nepíše brak a každý, kdo se ve svém okolí s něčím podobným setkal, Vám potvrdí, že tady nic positivního neexistuje - příběh je tak reálný a pravdivý bohužel mohu potvrdit a ne z jedné zkušenosti ze svého okolí,, je mi moc a moc líto samozřejmě cácorky, její matky, ale také naprosto zničeného života Jakuba a jeho rodiny, je to tak smutné, ale i tady dokáže člověk pochopit pohnutky tak zničeného a celoživotně pošramoceného života dítěte snad zbývá jen doufat, že v tomto případě došlo k odhalení pravdy a odpuštění . Prosím nás všechny, mějme oči otevřené a buďme připraveni pomoci, pochopit, utěšit, odpustit.
Přečteno během 2 dní. Knížku mám sice doma už od chvíle, kdy vyšla, ale pořád nějak nebyl čas, až teď před Vánoci. Vím, že se o knize hodně psalo a diskutovalo, ale rozhodla jsem se nečíst žádné recenze apod. dříve, než budu mít přečtenou celou knihu.
Samozřejmě není to veselá kniha, ale autorka umí příběh podat a vybudovat napětí, postupně odhalovat tajemství kousek po kousku, takže opravdu přečtete celou knihu během pár dní, nejde totiž přestat...
Z toho příběhu mě mrazilo, ale mám ráda takové knihy, takže za mne plný počet hvězdiček.
V něčem je to trochu jako Hanna: nemohla jsem se od příběhu odtrhnout. Jedná se zase o skryté rodinné tajemství. Celou dobu jsem si něco myslela a postupně se odhalují různé skutečnosti a pak všechno dopadne jinak, než jsem alespoň zkraje a v polovině čekala. Místo města se děj odehrává na venkově. Babička s dědou žijí v domě se zahradou u lesa, kde vyrůstala hl. hrdinka i její máma...
Myslím, že je lepší si o knize nic nehledat, než se do ní člověk pustí. Já jsem zaznamenala tu velkou mediální kauzu. Takže jsem věděla, o co tam půjde, a pak jsem si dobrou první čtvrtinu knihy říkala, kdy to teda konečně vytáhne??? Ale upřímně, i když jsem to věděla, první zmínka přišla v pro mě tak nečekaném okamžiku, že jsem sama byla zaražená... Pokud si o příběhu nic nenajdete, bude ten šok možná ještě větší. Cácory mi bylo celou dobu vlastně líto. Ano, samozřejmě i ona sama napáchala mnoho zlého, ale pokud žijete v prostředí, ve kterém žila, kde na vás od malého dětství hází vinu za všechny problémy a budují ve vás úzkostné stavy, když jde o cokoliv z cizího světa... Tak to upřímně nemůžete od Cácory čekat nějaké hrdinské kousky. Nesouhlasím ani s tím, že by příběh byl nějaký plochý, naopak mi přijde, že ten Cácorčin svět, ze kterého se to nejhorší snaží vytěsnit, je opravdu dobře vykreslený. A konec je opravdu dost plný beznaděje...ale za mě by nějaký happyend byl těžko uvěřitelný. I když tedy posledních pár vět, kdy už jsem nic závažného nečekala, byl dost šok...
No, komentář zkouším napsat už asi po desáté, jelikož se ve mně stále mísí spousta pocitů. Téma nepěkné, skrývající se, a přesto tak všudypřítomné. Ani vlastně nevím, jestli mě těší, že se mi kniha četla tak dobře. Byť jsou dnes ordinace psychologů a psychiatrů plné dívek s těmito traumaty, tak myslím, že se doba posunula, minimálně v roli "sociálky" a vnímavějšímu okolí. Celý ten příběh mi bohužel krásně zapadá do těch 90. let a přelomu století. Paní Mornštajnová píše fakt skvěle, měla jsem husí kůži, ale knihu nešlo odložit.
Myslím, že diskutovanou problematiku autorka v knize dokonale zpracovala a otevřela tak čtenářům širší obzor k objektivnějšímu posouzení podobných společenských a sociálních jevů.
A je to tady! Mornštajnová mě zase dostala!
Ale měl jsem na mále, protože první půle knihy mě k smrti nudila a kdyby se nejednalo o tuto autorku, už bych asi s knihou praštil do kouta. Ale zase tak mimořádné dílo to také není, ale rozhodně v našem rybníčku patří paní Alena ke špičce. Krásně drsné, dojemné a tragické, tak to ona umí, a proto jí hltám.
Někde v diskusích jsem zahlédl, že ji někdo nařknul z plagiátorství, že prý podobné téma zpracovala nějaká zahraniční autorka. Podle mě je naprosto normální, že se v tomto tématu, které je mimochodem nr.1 , můžou shodnout dva umělci. Ona se taky dost ostře ohrazuje, no ale proti pomluvám se holt bojovat nedá.