Léto / Zima

„Co čteš?“
„Zimu od Edith Wharton. Četlas to?“
„Ne. Je to dobré?“
„Jo. Teda, ne. Je to dobře napsané, ale je to snad ta nejdepresivnější kniha ze všech.“

No, nemůžu říct, že jsem nebyla varovaná. Ale ne, já stejně nevěděla nic lepšího než ze zvědavosti po knize sáhnout, fakt dík Archere!
A teď vážně, a aby bylo jasno, hodnotím teď jen Zimu. Je to dobře napsané? Je i není. Třináct stránek prologu z celkových devadesáti? Které nakonec ani nemají se samotným příběhem nic společného a jsou jen samožerským tlacháním náhodného svědka? Pardon, ale tak to prostě vnímám a prokousat se tím bylo naprosté peklo a zkouška trpělivosti, kterou jsem hrdinně podstoupila, abych náhodou neminula něco podstatného (tady bych věnovala tichou vzpomínku Historii kukuřičného koláče, která mě k tomu přiměla, děkuji pěkně). No, takže vám to usnadním, prolog nic relevantního neukrývá, klidně ho přeskočte. Příběh samotný, to je jiná. Jo, cítíte tu atmosféru, hrdinovo zoufalství a bezvýchodnost jeho situace. Jo, nenávidíte tu mrchu, která ho vmanipulovala do manželství a teď ho terorizuje svojí hypochondrií. Jo, je vám zima z toho všeho sněhu a mrazu, až si jdete uvařit čaj. Jo, je to dobře napsaný, měl jsi pravdu Archere. Ale taky je to deprese jak Himaláje, takže díky, ale zatím odkládám, na Léto mě prozatím přešla chuť. Možná se k němu někdy vrátím, ale zatím spíš pochybuju. Hodnotit hvězdičkami raději nebudu, nedokážu a asi ani nechci být objektivní.

23.12.2019

Dvě novely o zamilovanosti, touze a pokusu vymanit se z nevábivě se rýsujícího osudu. Ať už z omezujícího prostředí malého města a jeho odsuzujícího lidského okolí jako v případě temperamentní, vášnivě zamilované dívky (která mi celou dobu značně připomínala Sarah z Francouzovy milenky), tak z tíže chudého muže připoutaného už od mládí do role pečovatele a živitele nemocných nejbližších.
Zasazení do ročního období hraje v astmosféře obou příběhů svou roli... Ač ani jeden z nich není pozitivní, Léto přece jen dýchá životem, její hrdinka na rozdíl od Ethana aspoň stihla od života "utrhnout" krátké období naplnění své lásky, kdežto Zima svírá marností a bezvýchodností ze všech stran až do tečky v duchu hořké ironie života.

12.02.2019

Autorka používa tuším skôr štetec než pero. Je úžasné, ako v Zime dokáže využiť celú paletu farieb, aby vykreslila beznádejne šedivú existenciu ľudí lapených do pasce, z ktorej niet úniku, a v závere celý obraz premaľovala na čierno. Výsledný dojem je mimoriadne deprimujúci.
Leto je podstatne svetlejšie, ale istú dávku bezútešnosti tu nájdeme tiež. No v tomto prípade nejde ani tak o nemožnosť zmeniť svoj osud, skôr je na prekážku povaha hlavnej hrdinky, ktorá síce intenzívne prežíva pocity a má dar intuície, ale nemá vo zvyku sa nad čímkoľvek zamýšľať. Charity svoje rozhodnutia robí impulzívne, bez premýšľania nad následkami, kvôli čomu jej neuvážené plány stroskotávajú.
Leto aj Zima sú veľmi pôsobivé, emócie sa dajú skoro nahmatať a farebnosť je neskutočná, ale opisy chodu vidieckych domácností sa mi zdajú sčasti nerealistické, je vidieť, že doménou Edith Whartonovej bolo mestské prostredie.

Ke knize jsem se dostala díky Čtenářské výzvě 2018, takže splnila svůj účel. Dosud jsem autorku neznala. Příběhy o lásce. Příběhy o předurčenosti života kvůli sociálnímu zázemí, stereotypům a předsudkům společnosti. Krásně vykreslené postavy. Úžasně popsané prostředí. Osobité vyprávění. Hra se světlem a tmou. Nadějí, štěstím, smutkem a zklamáním. Obě novely jsou vlastně o zklamání, byť Léto končí alespoň nadějně, v Zimě musel protagonista opustit sen o lepším životě kvůli tragické nehodě. Je k neuvěření, jak se společnost za uplynulé století změnila, třeba v pohledu na svobodné matky a rozvody.

21.04.2018

V knize, která obsahuje dva romány napsané začátkem minulého století, se skrývá literární poklad, který jsem objevil jen díky čtenářské výzvě, což je úplně úžasné, člověk se tak dostane k dílům, která by mu možná zůstala utajena.
Autorka si naprosto neuvěřitelně umí hrát s detaily. Dokáže zachytit nejnepatrnější záchvěv, nejjemnější hnutí mysli, téměř nepostřehnutelné gesto, o popisu prostředí a atmosféry v jaké se vše odehrává ani nemluvě. Oba romány popisují příběhy o lásce a o tom, jak je těžké vzepřít se tomu, co je člověku předurčeno, každý trochu z jiného úhlu a s různou mírou naděje či beznaděje.
… protože nejde hvězdy půlit, dávám plný počet.

18.08.2017

Léto: Na první pohled příběh krátké lehkomyslné, ale krásné letní lásky mezi dvěma mladými lidmi. Tak tomu je ovšem jen z pohledu mužského hrdiny příběhu. Pro dívku tento příběh znamená či spíše mohl znamenat mnohem více – jedinou možnost, jak se vzepřít svému osudu. Je to ve skutečnosti hlavně popis marného boje duševně silné a nezávislé, inteligentní mladé ženy s předsudky, tradicemi a omezeností venkovského společenství, ve kterém dosud žila a bude zřejmě nucena prožít celý život.
Zima: Hlavní myšlenka je podobná, jen tím, kdo se marně snaží zvrátit svůj osud, je muž. Kromě toho je tento příběh mnohem pochmurnější a zatímco závěr Léta přece jen skrývá naději, tady hlavnímu hrdinovi nezbývá nic jiného, než se se svým osudem smířit. Obě dílka jsou takovými malými vycizelovanými skvosty s působivými detaily i brilantně psychologicky vykreslenými postavami.

17.02.2016

Dva komorní příběhy, jeden o něco více nežli ten druhý, velice pěkná záležitost. První příběh se mi zdál ponurnější, ovšem pozor i rozverné a nad vším lhostejné léto má svá stinná zákoutí, která člověk jen špatně snáší.

Jemný psychologický cit a několik krásných popisů přírody. I vcelku banální dialog je napínavý, když nám autorka zároveň odhaluje, co jeho účastníci prožívají během každé repliky, jak se rozhodují, co říct, a jak uvažují, jak asi řečené vyznělo. V osudu dvou zamilovaných lidí se odehraje životní drama během jediného večera, kdy spolu sedí v místnosti a občas něco prohodí o běžných věcech, poposunou si židli nebo se jeden s vášní dotkne předmětu, který drží ten druhý. Ráno oba vědí, že ten večer byl pro ně zlomový a od něj bude všechno jinak a čtenář chápe, proč.

Malá ukázka:

Jak přešel prosinec a přestal padat sníh, den za dnem se z jasné modré oblohy snášely přívaly světla a vzduchu na bílou krajinu, která je odrážela s ještě prudším třpytem. Člověk by si řekl, že takové prostředí musí zrychlovat nejen krevní oběh, ale i citový život. Avšak zdálo se, že nepůsobí žádnou změnu, či spíše ještě zpomaluje i tak líný puls Starkfieldu. Když jsem tam byl o něco déle a viděl, jak tuto fázi krystalického jasu střídají dlouhá období chladu bez slunečního svitu, kdy únorové bouře vystavěly bílé stany kolem prokleté vesnice a divoká kavalérie březnových větrů jim útokem přišla na pomoc, začal jsem chápat, proč Starkfield vychází ze šestiměsíčních obležení jako vyhladovělá vojenská posádka vzdávající se bez udělení milosti.

Četla jsem Léto anglicky, naprosto mě dostalo. Vytříbený styl, psychologicky brilantně propracované postavy, žádná slepá romantika. Ohromně mě to nadchlo.

26.01.2014

Román "Ethan Frome" (česky vyšlo pod diskutabilním názvem "Zima") jsem poznala nejprve ve filmovém zpracování z roku 1993, až pak jsem si přečetla předlohu, která se mi líbila ještě víc než film. Závěr je opravdu drsný. Ve srovnání s tímto románem je "Léto" o něco optimističtější. Hlavní roli v obou dílech hraje láska a zjitřené city, jak už to u žen-autorek bývá. E. Wharton má ovšem dost osobitý styl vyprávění, který se mi velmi líbil. Oba příběhy jsou předkládány čtenáři značně subjektivně jednou postavou, city ostatních postav tak můžeme tušit spíše jako by "pod povrchem". V románu "Léto", kde líčí temperamentní schovanka právníka Royalla, Charity, intenzivní milostné vzplanutí mezi ní a nadějným vysokoškolským studentem Luciem, mě proto nejvíc zaujal stárnoucí právník Royall, který Charity zcela oddaně miluje navzdory tomu, že ona jeho citem zjevně pohrdá.