Otec Goriot
Honoré de Balzac
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/174958/bmid_otec-goriot-T6U-174958.jpg
4
1121
1121
Otec Goriot pracuje jako dělník v továrně na výrobu těstovin, později se z něho stane obchodník. Daří se mu a finančně je velmi dobře zajištěný. Má dvě dcery (Anastázii a Delfínu), které jsou již vdané. Jedna si vzala bankéře, druhá šlechtice a od otce dostaly velmi tučná věna. Po čase se na věno zapomnělo a manželé zakázali dcerám, aby je chodil otec navštěvovat. Otec Goriot svůj majetek prodá a odstěhuje se do penzionu, kde je levné ubytování. Manželka, kterou měl velmi rád, mu zemřela velmi brzy a veškerou svou lásku věnoval svým dcerám. Dcery jsou rozmazlené, sobecké a za otce se stydí. I přesto chodí navštěvovat otce, ale ne pro lásku, ale pro peníze. Ve stejném penzionu bydlí druhá hlavní postava románu, student Evžen Rastignac. Evžen přichází do Paříže studovat práva. Pochází z chudé rodiny. Peníze, které dostává od rodičů stačí pouze na bydlení. Postupem času Evžen poznává, že se ve společnosti bez peněz neobejde. Peníze si půjčuje u svého kamaráda Vautrina. Na jednom plese se seznamuje s Delfinou a zamiluje se do ní. Kvůli ní se Evžen stane hazardním hráčem, Goriot již nemá mnoho peněz a dcery ho proto přestanou navštěvovat...... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1925 , Josef R. VilímekOriginální název:
Le Père Goriot, 1835
více info...
Přidat komentář
Jednání některých postav je trochu přepjaté (Goriotův vztah k dcerám), ale příběh je čtivější a přehlednější než Lesk a bída kurtizán. Navíc mne nyní po letech zaujal více než coby povinná četba na gymnáziu, protože jsem teď více ocenila i popisy dobové Paříže a jejích reálií. Nejsou zde také zbytečně mnohomluvné pasáže nikam neposouvající děj.
Velmi zajímavý román, který, troufnu si říct, vyžaduje určitou míru životních i čtenářských zkušeností, aby jeho literární velikost mohla být doceněna. Evžen je jak bárka na rozbouřeném moři a bezpečný přístav se pro jeho duši nikde v dohledu nenaskýtá. Dvě podoby otcovství, jak Vautrinovo, tak Goriotovo, jsou každé svým způsobem perverzní, i když u Goriota to nemusí být na první pohled zřejmé. Goriot vůbec je jistě postava celkem záhadná, pro mě záhadnější než Vautrin sám. Goriotův vztah k jeho dcerám je mi hádankou a stojí na něm mnoho z toho, co se v románu děje. Goriotova dobrotivost a schovívavost k prohřeškům jeho dcer je někdy až naivní, ale zůstává pořád v mezích toho, co znamená otcovská láska, ať je sebevíce ostatními zesměšňována, ale vyzvídání na Rastignacovi (Evženovi) a touha skrze jeho vyprávění žít život vlastních dcer, aspoň skrze slova, mi přijde v mnoha ohledech zvláštní. Otázkou také je, zda vychoval své dcery dobře, nebo sklízí jen plody své až patologické neschopnosti potrestat v odůvodněných případech chování svých dcer, a tak lépe nasměrovat jejich životní kroky a rozhodnutí. V mnohém mi Goriot připomíná Dostojevského knížete Myškina, který také chce hlavně jenom nikomu neublížit. Zbývající přístav pro Evženovu duši, takzvaná společnost vybraných, je pouze pro lodě prodejných a zkorumpovaných. Tři cesty se Evženovi v románu nabízejí, kterou si nakonec vybral, neprozradím.
„Viděl tři hlavní prvky společnosti: poslušnost, boj a vzpouru. Rodinu, svět a Vautrina. A netroufal si rozhodnout. Poslušnost byla nudná. Vzpoura nemožná a boj nejistý.“ (s. 194)
Společnost Balzacových románů je společností hluboce současnou. Pro zrušení Zákonu stačí, když ho člověk může nedodržovat, pak je dostatečným odůvodněním jej zrušit, ne proto, že by Zákon byl sám o sobě špatný, ale protože je porušitelný, tak není důvod snažit se ho zachovávat. Logika doprovázející lidstvo vždy, a zvláště rozbujela na konci 19. století a bují v mnoha progresivních kruzích až dodnes.
„Není zásad, jsou jen události; není zákonů, jsou jen okolnosti; vynikající člověk sloučí události a okolnosti, aby je řídil. Kdyby byly pevné zásady a zákony, národy by je tak neměnily, jako měníme prádlo. Člověk není nucen být moudřejší než celý národ.“ (s. 90, Vautrin)
Další vybrané citáty, které mě zaujaly:
„Pro některé muže je snadnější utkat se na poli válečném s mužem, jenž ohrožuje jejich srdce mečem, než setkat se s ženou, jež po dvou hodinách žalostných elegií začne omdlévat a vyžaduje kříšení.“ (s. 57)
„Naše srdce je pokladnicí, vyprázdněte ji naráz a jste na mizině.“ (s. 65)
„Je-li nějaký cit vrozen srdci muže, zdaž to není hrdost z ochrany, kterou poskytuje vždy slabé bytosti? Přidejte k tomu ještě lásku, tuto živoucí vděčnost všech upřímných duší za původ jejich rozkoší, a pochopíte velmi mnoho duševních zvláštnůstek.“ (s. 73)
„Mladí muži téměř všichni podléhají zákonu zdánlivě nevysvětlitelnému, jehož původ však tkví v samém jejich mládí a v jakémsi druhu furiantství, s nímž se ženou za rozkoší. Ať bohatí či chudí, nikdy nemají peněz pro potřebné věci v životě, zatím co pro své rozmary je vždycky seženou.“ (s. 121)
„Ženy jsou vždycky pravdivé, dokonce i uprostřed své největší falše, protože tak jednají vždy z nějakého přirozeného citu.“ (s. 123)
První dílo z literárního cyklu Lidská komedie – při jeho tvorbě přišel autor na to, že své romány a povídky vloží do tohoto zastřešujícího souboru. Velmi čtivá kritická sonda do pařížské aristokratické i měšťanské společnosti, odsuzující její zkaženost a pokrytectví. Jedno z vrcholných Balzacových děl, řadící se současně mezi vrcholná díla světové literatury.
Děj románu se odehrává ve dvou rovinách – sleduje běh životů osazenstva předměstského penzionátu paní Vauquerové a vykresluje jeho hosty – především pana Goriota (kterého všichni obyvatelé domu nazívají žoviálně „otec“ a který je předmětem jejich posměchu a ústrků, kvůli své uzavřenosti a asketičnosti) a mladého ambiciózního studenta práv (a syna zchudlého venkovského šlechtice) Rastignaca – ten je zároveň jakýmsi svorníkem se světem vysoké pařížské aristokracie, do jejichž řad usiluje za pomoci své sestřenice, hraběnky z vyšších pařížských kruhů, za každou cenu proniknout. Řečeno s autorem: Na své cestě, při níž „společenský člověk-ctižádostivec křiví svoje svědomí ve snaze obcházet zlo, aby dosáhl svého cíle a zachoval dobré zdání“ se Rastignac dostává mezi společenskou smetánku (tím tedy dosahuje svého cíle) a sbližuje se i s Goriotem - stává se milencem jedné z jeho dvou dcer, provdané za alsaského knížete. Sleduje ovšem také Goriotův finanční i lidský pád – jeho dcery jej postupně svojí rozmařilostí, chamtivostí a bezskrupulózností připraví o veškerý majetek a jejich cynické jednání uspíší i otcův skon, naplněný jeho beznadějí a pocitem selhání. Rastignac se stává jediným, kdo stojí při Goriotovi v čase jeho umírání a který se postará o jeho věci poslední, zatímco jeho dcery se nechávají zapírat a skon jejich otce, který je celý život podporoval i za cenu absolutního sebeobětování a ústrků, kterému se mu za to dostávalo, je jim lhostejný.
Román je velmi vytříbenou psychologickou sondou do morálky a jednání lidí z pařížské společnosti různých vrstev – od chamtivosti majitelky penzionu a pletichy lidí nižšího měšťanského stavu, přes pokrytectví lidí z vysoké vrstvy, jednající sobecky a schopných jakékoliv podlosti, která by jim přinesla více majetku a tomu odpovídající společenský vzestup. Jakýmsi katalyzátorem toho všeho, a důsledným pozorovatelem společenského dění, je Rastignac, který je ovšem také ambivalentní postavou – na jedné straně se „upisuje ďáblu“, když se kvůli své určité společenské neobratnosti v zaslepené snaze o společenský vzestup za každou cenu zaplete do vraždy jednoho aristokrata, zosnované uprchlým trestancem, na druhé se upřímně sblíží s Goriotem a pomáhá mu nezištně i v jeho posledních chvílích. Jak autor poznamenává: „společnost mu připadala jako oceán bahna, v němž se člověk propadá až po krk, jakmile tam smočí nohu“. Vyústění románu ovšem neskýtá žádnou naději či katarzi – po chudinském pohřbu, na nějž nepřijde ani jedna z Goriotových dcer, odchází Rastignac opět za jeho dcerou (svou milenkou), rozhodnutý i nadále stoupat po společenském žebříčku, nehledíce na jakékoliv morální zábrany. Lidská komedie je rozehrána.
Neprekvapuje ma to, že Otec Goriot je najznámejšie, respektíve ukážkové, reprezentatívne dielo Balzaca. Je to krátke, úderné, Balzac sa tu až tak "neopúšťa" v kvetnatosti opisov a celkom výstižne tu zachytáva takú tú dramatickú spoločenskú náladu porevolučného Francúzka. Tá nálada je síce význačná v každom jeho úspešnejšom diele, no tuto je to také esenciálnejšie. Som veľmi rád, že som sa k tomuto dielu dostal neskoršie a Balzaca som začal vstrebávať s iných jeho diel a tým pádom som si jeho rukopis už osvojil a nemal som problémy z niektorími jeho zvylkosťami v texte, ktoré nový čitateľ môže vnímať negatívne. Na tomto diele ma prekvapilo to, že nie je rozdelený na žiadne kapitoly, časti, body, jedoducho nič. Ide o plynulí text ktorý by pri nejakých novelách menšieho rozsahu ani neprekážal ale tuto som mal z toho divné pocity. Mne tam tie rozdelenia chýbali. Neprekvapilo by ma keby nastal v čitateľskej obci konzensus, že Otec Goriot je najlepšie Balzacovo dielo. Neprečítal som síce od neho toľko kníh aby som to mohol potvrdiť alebo vyvrátiť, no u mňa zatiaľ vyhráva. Hoci to hodnotím "len" 3*, je to vynikajúce dobové dielo ktorému právom patrí miesto v každej knižnici ktorá sa pokúša zaschytiť najvýznamnejšie diela svetovej literatúry. 3* aj pre to, že mám iných obľúbencov hoci sa k Balzacovi rozhodne v budúcnosti vrátm.
(SPOILER)
Rozhlasová hra z roku 1974 s Martinem Růžkem.
Tragický příběh otce Goriota, který pro své dcery udělal vše, co mohl, a přesto to nestačí. Když umírá, nemají čas a chuť ho pro kouzlo vyšší společnosti a vzájemné soupeření ani navštívit.
(SPOILER)
Tuto knihu jsem měla jako povinnou četbu do školy - takže jsem vlastně nečekala nic světoborného a upřímně jsem se moc nespletla... Ale je to knížka z roku 1835, takže se to nemůže hodnotit stejně, jako moje oblíbená novodobá YA - proto 3 hvězdičky.
Otec Goriot je kniha plná ponaučení a důvodů k zamyšlení popis zkažených lidí, jak chudých, tak bohatých, kontrasty ve způsobech jejich života a skutečnost, že je všechno o penězích. Nelíbilo se mi ani postavení žen v tehdejší společnosti například se zde několikrát zmínilo, že jsou ženy šťastné, když mohou trpět pro muže, že jim mají obětovat své peníze, svůj život. Musím ale říct, že je zde úplně úžasně popsáno, jak Evžen přichází o svoje ideály, jak mu postupně dochází, že obstojí jenom tehdy, začne-li se chovat stejně zkaženě, jako celá společnost.
Děj se mi ale zdál zbytečně vleklý. Zdlouhavé popisy naprosto nezajímavých detailů, činností jako je pití čaje nebo dialogů neposouvajících děj. Ani se mi nechtělo číst posledních sto stránek o tom, jak Goriot umírá. Je zajímavé, že i přesto měl snad nejvíce energie právě on, ostatní postavy byly znuděné buďto zhýralým životem, nekonečnou chudobou nebo každodenním stereotypem.
Otce Goriota mi bylo hrozně líto. Na jednu stranu si za to asi částečně mohl sám, tím, jak dcery vychovával, se nedalo čekat nic moc jiného, ale v dospělosti by už měl být každý zodpovědný za svoje chování a on jim dal celý svůj život, všechny své peníze, ztratil kvůli nim nejen životní úroveň, svou důstojnost, ale i společenské postavení. Delfína vypadala, že ho má ráda, ale na konci se ukázalo, že i to byla iluze, protože ani jedna z nich se s ním nepřišla rozloučit ke smrtelné posteli a jako vrchol jejich bezohlednosti mi připadá, že se neukázaly ani na jeho pohřbu. Bylo smutné, že i obyvatelé penzionu, ve kterém otec Goriot žil, se k němu bezdůvodně chovali naprosto nevhodně, šikanovali ho a zesměšňovali.
Špatné chování svých dcer si Goriot ve své zaslepenosti připustil až na konci knihy. A nejhorší na tom celém bylo, že byl z celého příběhu jediný, kdo někoho miloval víc než své peníze.
Některé pasáže jsou poněkud nudnější, ale to se dá vydržet. Jde o příběh k zamyšlení, jeho ústřední téma totiž nepostrádá na aktuálnosti.
Můžeme si přečíst Lakomce, Kupce Benátského...možná ještě Vánoční koledu a na vrh přidáme Goriota. Závěrem budeme mít téměř totožný dojem ze světa - tedy peníze až na prvním místě. Ale fakt, že většina výše uvedených knih (především pak Otec Goriot) jsou psány rukou chudého spisovatele, který kritiku světa obrací na hamižnost a závist jednotlivých postav je velmi patetické. Ovšem, že napíšu knihu o tom, jak jsou lidské bytosti plné touhy po tom mít víc, ale já se stávám tím, kdo přikládá váhu právě tomu, co tak urputně kritizuji. Tyto díla byla důležitá ve své době, nikoli jako kritika jednotlivce ale jako kritika společnosti. Nebylo možné aby se nejnižší třída dostala na úroveň střední, jelikož to doba neumožňovala. Dnes jsou peníze symbolem hierarchie společnosti ale jsou podstatně dostupnější. Závist a touha po penězích jsou v lidských bytostech zakořeněny stejně hluboko, jako příběh o Otci Goriotovi, který vychoval a rozmazlil své vlastní děti. Většinu podobných knih hodnotím z hlediska přínosu do historie literatury, nikoli z hlediska přínosu do dnešní doby. Pakliže chcete přečíst příběh starý jako je sám čas, napsaný složitým a nepříliš čtivým jazykem, postavy jsou černobílé a jejich motivy a následný vývoj příběhu je tolik předvídatelný - doporučuji.
Jméno Balzac jsem měl zafixované jako "pan spisovatel", toto bylo mé první seznámení. Při četbě závěru, kdy staroch Goriot je na smrtelné posteli, jsem zažíval horší muka, než on sám! Hrozné čtení, hrozný styl, až mě párkrát napadlo, že Balzac musel být trochu šílený. V popisech je pedantsky detailní, jinde zase vůbec. Proslovy jsou místy extrémně protáhlé (prý tehdejší způsob jak odhalit nitro hrdinovo) a snad nejvíc energie má právě umírající Goriot, který ne a ne umřít. Goriot je přehnaně naivní a změkčilý. Pokud je toto dílo stále vedeno jako povinná četba, tak je-li to míněno jako za trest, beru.
Na Otca Goriota som si spomínal ako na jednu z tých zatuchnutých kníh z čias povinného čítania. Návrat k nej bol v prvom momente oslňujúci. Balzac bol vynikajúci štylista, ktorého knihy sú aj preto "plné". Pod plnosťou tu myslím to, že realistické opisy prostredia a spoločnosti sú tu "naplnené" aj spôsobom písania, ktorý sám dokáže sprostredkovať niečo z parížskeho sveta a oslňovať svojou nádhernou výrečnosťou. Čitateľ tak nedostáva len suchý popis, ale aj samotné prostredie a konanie postáv tu vďaka výbuchom štylistickej kreativity získavajú punc niečoho podmanivo zábavného - skrátka, cítime tu neustále obrysy toho veľkého parížskeho oceánu. V tomto tak Balzac s ľahkosťou poráža napríklad takého Dickensa.
Najviac ma však zaujal samotný vzťah Otca Goriota a jeho dcér. Až dodnes som mal zafixovanú tú interpretáciu, ktorá tvrdí, že v Otcovi Goriotovi ide o vzťah nevďačných dcér k milujúcemu otcovi. Lenže ja tu necítim len aktualizáciu learovského archetypu (ktorý bol taktiež komplikovanejší - pozri môj komentár k Learovi), ale aj obrysy Timona Aténskeho. Otec Goriot bol tragickou postavou nie preto, že bol dobrý a opustený, ale preto, že svoje dcéry zle vychoval, vštepil im prospechárske hodnoty, a práve tieto prospechárske hodnoty ho neskôr zradili, podobne ako zradili Timona uprostred aténskej spoločnosti. Všetko vo svojom živote premenil na dar, obvykle peňažný, a aj preto sa dcéry domnievajú, že práve toto je láska. A aj preto premenil každý svoj spoločenský pohyb na finančnú transakciu - on sám je jedno veľké vrece peňazí, za ktorým sa už neukrýva nič viac. Z tohto hľadiska je tá hra o radikálnej premene spoločnosti, ktorá prichádza s rozmáhajúcim sa kapitalizmom, ktorý kriví vzťahy, rozleptáva hodnoty i samotné základy spoločnosti, a ktorý, keď sa prepojí na klasický neduh šľachtickej spoločnosti - pokrytectvo a boj o prestíž - získava zápach mestskej stoky.
Na rozdiel od Timona - a práve tu tá Goriotova tragédia vrcholí - však svoje dcéry nedokáže prestať ľúbiť, nemôže ujsť do jaskyne a zavrhnúť svet ako Timon, musí sa naopak ako Tantalos neustále pozerať na objekt svojej túžby, ale nikdy sa ho nebude môcť dotknúť, nikdy sa nebude môcť napiť. Uvedomuje si svoj hriech (rozmaznanie dcér a ich prospechárstvo), ale podobne ako závislý človek mu nedokáže uniknúť. A tak sa jeho život stáva pomalou, ale nevyhnutnou sebadeštrukciou - vyprázdňovaním, pretože jeho sily sú prepojené s peniazmi. A aj preto som na záver cítil zvláštnu zmes ľútosti, nahnevanosti, pochopenia i rozhorčenia. Ten extrémny pátos tu vyvažovala až akási antická či biblická nevyhnutnosť, ktorá tomu dodávala skôr etický, než rýdzo emocionálny rozmer a poukazovala presne na tú "ľudskú komédiu", o ktorej Balzac písal.
(SPOILER) Smutný příběh o tom, že společenské postavení, přepych a radovánky jsou pro pařížské vyšší vrtsvy na začátku 19. stol. důležitější než rodina, láska a svědomí. Když člověk čte, že ani jedna z dcer otce Goriota k němu nepospíchá, i když vědí, že umírá, a nedorazí mu pak ani na pohřeb (ani jej nezaplatí), a to po tom všem, co pro ně otec udělal, člověka až mrazí. Velmi mě mrzí nízké hodnocení knihy (jen 72%), způsobené nejspíš tím, že jde o povinnou četbu, jejíž nadčasovost mladý člověk zřejmě nedokáže dostatečně ocenit.
(SPOILER) Na začátku knihy jsem měl potíže se začíst. Vadilo mi, že kniha není nijak rozčleněná do kapitol a že vypravěč jede od začátku do konce nonstop. Postupně jsem si ale zvykl a Balzacův styl mě zaujal. Promluvy a činy postav se mísí s autorovými postřehy o pařížské společnosti plné falši, klepů a všudypřítomné touhy po penězích, bez kterých jste nikdo. Hlavní postava Evžena je vcelku sympatická a přestože řeší morální dilemata, prochází románem po většinu času se ctí. Příběh otce Goriota samotného je velmi smutný a poučný pro nás rodiče. Celkový dojem: Zajímavé, jiné než většina dalších knih, které jsem četl. Stojí za to vyzkoušet.
Tuto knihu bych si z vlastní vůle nepřečetl, bohužel naše třídní profesorka měla jiné představy. Podle mě má příliš mnoho popisů a musel jsem opakovat věty, protože jsem myslel, že některá slovní spojení čtu špatně, i když byla tak napsána. Naštěstí byl v některých částech děj zajímavý, ale pořád obsahoval příliš mnoho detailů. Děj je podle mě nejasný.
I tak jsem se dozvěděl o Balzacovi a o jeho stylu vyprávění.
Tak jsem to zkusila, zda jsem od školy trošku čtenářsky "dospěla", ale zjistila jsem, že Balzac pro mě fakt nebude :-(
Balzacovy romány mám moc ráda. Příběh otce Goriota je velice smutný a bohužel není ojedinělý ani v reálném světě. Otec zůstává úplně opuštěn svými nevděčnými, rozmazlenými dětmi, kterým dal úplně vše, až sám skončil jako nuzák. U čtení knihy mě popadal doslova vztek, protože nikdy nepochopím, jak se mohou lidé takto chovat - bohužel velmi často.
Otce Goriota jsem četla do školy, a i když jsem si od toho slibovala docela hodně, knihu jsem nakonec pro sebe hodnotila průměrně. Nevím, jestli to bylo příběhem samotným, nebo to bylo ovlivněné překladem – kniha mi neseděla. Postavu otce Goriota jsem si sice oblíbila, byl mi sympatický a já s ním soucítila, ale děj samotný mne v řadě momentů nudil.
Autorovi samozřejmě nemohu upřít to, že uměl zobrazit prostředí, dobové společenské uspořádání, zachytit atmosféru tehdejší doby. Objektivně uznávám, že toto dílo velmi umně nastavuje zrcadlo společnosti 19. století a autor je ve svém díle v tomto ohledu velmi nekompromisní a právem patří mezi uznávané autory realismu. Nicméně subjektivně jako čtenář to já bohužel nedokážu v tomto případě ocenit.
Štítky knihy
francouzská literatura realismus (literatura)
Autorovy další knížky
| 2006 |  Otec Goriot |
| 1985 |  Lesk a bída kurtizán |
| 1953 | Evženie Grandetová |
| 1955 | Ztracené iluse |
| 1974 | Sestřenice Běta |
Otec Goriot, Evžen i Vautrin jsou zvláštními postavami. Nutno napsat, že právě Goriot je svým způsobem nejméně pochopitelný a jeho vztah k dcerám je až přehnaný, i když samozřejmě chápu, že jisté přehánění je v takových dílech pro docílení kýženého efektu nutné. Pozitivně bych ohodnotil detailní popisy dobové Paříže, díky čemuž je možné získat lepší povědomí o dobových reáliích. Děj plyne celkem rychle a na krátkém prostoru se toho odehraje hodně - hlavní sdělení je jasné a výsledným efektem samozřejmě je, že Goriota budete litovat, ovšem postavy se chovají značně šablonovitě.