Listopád
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/470116/bmid_listopad-kEI-470116.png
4
5423
5423
Ptali jste se někdy sami sebe, jaký by byl váš život, kdyby v listopadu 1989 dopadlo všechno jinak? Jaké by byly naše osudy, kdyby komunismus neskončil a my zůstali za železnou oponou oddělující nás od světa i jeden od druhého? Jedna z nejúspěšnějších českých spisovatelek Alena Mornštajnová opět překvapuje. Její nový román je dramatickým příběhem obyčejné rodiny, kterou velké dějiny jedné listopadové noci rozdělí a postaví proti sobě. Sledujeme příběh Marie Hajné, která je kvůli účasti na demonstracích zatčena a odsouzena ke dvaceti letům vězení. Ví, že už nejspíš nikdy neuvidí vyrůstat své děti, a při životě ji udržují jen dopisy. A taky naděje, že se nakonec přece jen shledají. Vedle toho se odvíjí příběh dívenky Magdaleny, která je odebrána rodičům a umístěna do „ozdravovny“, v níž se vychovávají nové komunistické kádry. Jejich osudy se jednoho dne protnou, ale zcela jinak, než si obě představovaly a přály.... celý text
Přidat komentář
Já jako první četla Tiché roky, možná je to vlivem ještě tehdy netušící kvality, ale román se mi líbil nejvíce - přečetla jsem pak všechny.
Ve všech románech autorka pracuje s postavami velice zajímavě. Nikdo není dobrý ani zlý a s nikým se život nemaže.
U této knihy jsem nevěděla, že jde o - naštěstí - neexistující realitu a když jsem to zjistila, byla jsem zklamaná, protože se mi na autorce líbily právě ony realistické prvky. V druhé polovině knihy jsem se tak začetla, že jsem ji přečetla za jeden den. Zajímá vás, jak příběh skončí a co se s postavami stane. A pokud patříte mezi citlivější duše jako já, bude vám po přečtení úzko.
Autorka píše velice dobře! Určitě patří mezi nejčtivější české autory v dnešní době. Ale Tiché roky u mne už asi nic nepřekoná.
Druhá kniha, kterou jsem od paní Mornštajnové přečetla a chvílemi mi běhal mráz po zádech. Při představě, že by listopad 1989 dopadl podle knihy mi je opravdu těžko. Myslím si, že autorka si ani nijak extra vymýšlet nemusela. Věřím, že přesně takové by to tu bylo. Kniha končí smutně, ale tak nějak to člověk cítí celou dobu co knihu čte.
Kniha se už tak zabývá dost nepříjemným tématem a autorka si ještě pohrála s datací vyprávění. Možná skrze toho jsem se do toho zamotala a po půlce jsem musela knihu odložit, vrátila jsem se k ní o něco později, kdy jsem ji dočetla daleko snáz. Řekla bych, že mi vše zapadlo do sebe a pochopila jsem i návaznost.
Tak jako Petr Janda zpívá v jedné z písní "...nějak se vytrácíš, má lásko..." tak i zde začalo vytrácení AM, dovršené Lesem v domě. Knihy jsem četla v opačném pořadí. Námět skvělý. Tam kde mi to vadí, a nebo se bojím přeskakování mezi postavami, tady mi to chybělo. A tak klasická AM se objevila až na konci. Kdy zbývalo pár stran, uteklo pár let... Když zhodnotím námět, tak super téma. Vlastně to stojí za zamyšlení "co by, kdyby". Dovedeme si představit, a vůbec pomyslet že i my tady ve střední Evropě bychom měli naší KLDR? Chtěli bychom? Stejně jako Magda? Asi buďme rádi, že máme co máme, a poděkujme AM za to že nám to připomněla. Škoda, čekala jsem víc.
Dvě hvězdy. (Spíš jeden a půl.) A to ta druhá z nostalgie po jinak pěkných knihách paní Mornštajnové. Není to špatně napsáno, ale .... Téma alternativní budoucnosti v minulosti aneb "co by kdyby" autorce nesedlo. Nebo možná spíš mě. Přestože jsem se prokousal za polovinu, přesto jsem nedočetl, až tak moc mne nezajímal závěr.
(SPOILER) Zjišťuji, že pro mě není úplně lehké popsat, co si o knize myslím. Nejspíš to bude tím, jak do sebe naráží to, že koncept představené alternativní historie mi přijde velmi zajímavý, a způsob, jakým autorka svůj příběh vypráví, mi přijde extrémně nezajímavý. Nebo možná ne extrémně, ale určitě nevyužívá představený potenciál naplno, a taky to není jenom tím stylem, ale i příběhem samotným. Určitě mi už trochu pije krev, že každý český autor či autorka, o kterém se píše nebo kterému se dávají ceny, píše jenom o utrpení a mučednictví a marastu a bahně. Listopád není žádnou výjimkou, a zvlášť v případě mámy je to celé takové prvoplánové a jednorozměrné. Hrdinkou je žena žijící v "tamtom" světě, ale přijde mi, že o ní autorka píše až moc z pozice někoho z "našeho" světa a nový řád tak působí jenom jako hra a předstírání, chybí mi důkladnější prozkoumání. V případě dcery se pokus o ponoření do nového světa dostane mnohem dál a chvílemi dokázal i zamrazit, ale... jak to říct? Většina situací je tak důkladně nasvícená, popsaná a dovysvětlená, že ztrácejí veškeré kouzlo, které se v nich mohlo skrývat. Je to moc doslovné, málo sofistikované. A ke konci ještě k tomu moc uspěchané. Možná byl záměr velkými skoky v čase a velmi stručným popisem posledních událostí uštědřit čtenáři pár finálních úderů do solar plexus, ale na mě to působilo spíš opačným způsobem: protože se to (aspoň podle mého vnímání) natolik lišilo od zbytku knihy, která sice taky skákala v čase, ale co už zobrazovala, to popisovala vždy do velkých detailů, tak mi to spíš připadalo, jako by i sama autorka o látku ztratila zájem a tak vše uzavřela spíš ledabyle. A co mi tam paradoxně chybělo, byla krutost. Mám na mysli krutost autora ke svým postavám, odstup autora od příběhu, nikoliv krutost mezi postavami v rámci příběhu. Absence této krutosti měla podle mě velký podíl na tom, proč ten konec nefungoval. Autorka se moc snaží hrát na city v situaci, kdy bych ji raději viděla bezskrupulózní a nestrannou.
Tak jsem se nudil, tak jsem se nutil, až jsem nedočetl. A přitom Mornštajnovou zbožňuju, ale tohle...
Tak za mě to bylo od mé oblíbené autorky velké zklamání. Několik čtenářů mé místní knihovny mě od čtení této knihy zrazovalo, ale já na jejich zápornou rezenzi nedala. Chtěla jsem si ji přečíst, autorka je opravdu skvělá, ale bohužel, téma mě vůbec nebavilo. Do čtení jsem se musela nutit. Nedokážu rozečtenou knihu nedočíst. Takové co by kdyby......
Kniha se mi líbila,ale musela jsem si chvíli zvyknout,že 17.listopad 1989 skončil úplně jinak než tomu bylo ve skutečnosti.Strasne moc jsem fandila Maje,přála jsem si ,aby příběh skončil jinak.Ke konci bylo čtení smutné a neskončilo dobře.
(SPOILER) Tahle autorčina knížka je trochu jiná než ty předchozí. I tady je vylíčena historie několika generací, ale historické pozadí je z velké části smyšlené. Trvalo mi o něco déle než jsem se do ní pořádně začetla, ale pak už mě nepustila a dočetla jsem ji na jeden zátah. Jedná se o mrazivý dystopický příběh, který je o to silnější, že si dobu, v níž se odehrává a která v knize přetrvala další nekonečné roky, mnozí z nás více či méně pamatují. Navíc je podaný z opačných úhlů pohledu a je zajímavé sledovat, jak do mysli jedné z hlavních hrdinek i přes to, jak byla vychovávaná, pomalu pronikají pochybnosti. Doufala jsem v lepší konec, hrdinové, vlečení událostmi doby, se však po celou dobu jen zoufale míjeli. Ale asi je to dobře, o to silnější poselství knihy je.
Zajímavá úvaha, co by bylo, kdyby.... Kniha se četla velice hezky, zaujal mě i pěkný vývoj děje a myšlenky, jak by to asi mohlo být. Za mě povedené dílo.
Od paní Mornštajnové jsem četla již několik knih a proto jsem ani od této nečekala nic jiného než že se mi bude velmi líbit. Sledujeme několik linek, život Marie a život zpočátku malé dívky a posléze velmi úspěšné mladé ženy Magdaleny. A jak postupujeme ve čtení, postupujeme i v létech, od roku 89 až po v podstatě současnost. Velmi čtivá a zároveň i smutná knížka. Vřele doporučuji :)
Moje první knížka od autorky. Zpočátku mi trochu vadilo, že se děj táhnul. V druhé polovině jsem postavy hltala plnými doušky. Překvapil mě konec knihy, takové vyvrcholení jsem nečekala. Můžu jenom doporučit.
Nerada vybočím z davu, ale kniha mě tedy vůbec nenadchla. Od paní autorky jsem již četla Hanu a Slepou mapu a byla jsem nadšená. Jenže u této knihy tomu tak nebylo. 2/3 knihy se vlečou, konec to trochu pozdvihne, ale i tak za mě tedy ne. Čtení mě nebavilo a po přečtení to ve mně nezanechalo žádný valný pocit, prostě jsem jen dočetla knihu (to u paní autorky není zvykem). Ale i tak se nenechám odradit od dalších autorčiných titulů
(SPOILER)
Knížka Listopád se mi po Haně zatím líbí nejvíc. Má velmi silný a poutavý příběh, který se stal víc čtivý až ve druhé půlce , kdy mě to nutilo hltat stránku po stránce a neprestat číst.
Ovšem na druhé straně mi přišlo trochu moc , když autorka vložila do knihy zmíňku o koncentáku. Najednou jsem měla pocit, že se autorka dotýká druhé světové války a nebyla jsem si jistá , jakou dobou se kniha bude dál vyvíjet. A hlavně jsem si říkala, zda to bylo vážně potřeba ?
Asi někdy po stránce 200 jsem začala tušit, jak asi děj dopadne a ztrácela jsem chuť číst. Ale hodně jsem se zmýlila. Konec dopadl úplně jinak, než jsem si myslela, a nakonec jsem byla velmi prekvapená, jak to celé dopadlo. Kniha ve mně zanechala silný a velmi smutný zážitek, který mi ukázal svět i z jiného úhlu pohledu.
Kniha je moc dobře napsaná. Mornštajnová má svůj styl, který si drží, a který mám moc ráda. Co se týče děje, tak byl poutavě napsaný. K mému údivu mi ani nevadilo, že se děj tak rychle posouval o několik let dopředu. Co mě trochu zklamalo bylo, že na mě kniha neměla moc velký dopad. Čekala jsem, že mě to více dostane do kolen. Na druhou stranu jsem rok 1989 vůbec nezažila, a ještě dlouho trvalo, než jsem se narodila. Myslím si, že jinak bych knihu prožívala mnohem více. Kniha se mi přesto líbila, a proto ji DOPORUČUJI k přečtení!
Na knihu jsem se velmi těšila, a bohužel se moje vysoká očekávání nenaplnila. První dvě třetiny mi přišly jako nevyužitý potenciál, ale zato se mi velmi líbil konec, který nakonec celkový pocit z knihy velmi vylepšil.
Jedná se o nadprůměrnou knihu, která stojí za přečtení, už jen kvůli jejímu tématu.
Smutný příběh o zničených lidských osudech vlivem politického režimu. Můžeme být rádi, že to nedopadlo a taková budoucnost nás nečekala.
V Listopádu sledujeme alternativní budoucnost toho, co by se stalo, kdyby v roce 1989 neproběhl převrat a vláda komunistů by trvala i nadále. Byli bychom i teď, v 21.století, odříznuti od západního světa a báli se pomalu vlastního stínu. Protože nikdy nevíte, kdo vás může udat za sebemenší hloupost soused, kamarád, příbuzný.. Je samozřejmě znát, že Alena Mornštajnová vychází z reality, která se tu opravdu děla a o to depresivnější a smutnější čtení to je.
Příběh sledujeme z pohledu dvou žen a začínáme právě v listopadu 1989. Marie začíná vyprávět svůj příběh v době, kdy probíhají listopadové demonstrace a sama se jich účastní, plná odhodlání a naděje, že budou její děti žít v jiném, lepším světě.
Bohužel, tyto naděje jsou záhy potlačeny, jelikož následuje Mariino zatčení a odsouzení na 20 let.
Druhou linku sledujeme z pohledu Magdaleny, která se ve čtyřech letech dostala do takzvané ozdravovny. Popisuje, jak vypadá svět, nejen za zdmi tohoto zařízení, jejíma dětskýma očima. Postupně dospívá a stává se z ní dospělá úspěšná žena, ale za strašnou cenu, kterou sama bohužel nevidí.
Tohle není vůbec veselé čtení. Je to velmi drsným způsobem nesmírně smutné. A byť sledujeme příběh z pohledu dvou postav, točí se kolem nich mnoho jiných osudů. A nutno říct, že nejsou šťastné.
Velmi silné a emotivní je sledovat, jak malým dětem doslova vymývají mozek a dělají z nich téměř stroje. Tito převychovaní lidé jsou připraveni sloužit státu, tím nejhorším způsobem, ale zároveň v domnění, že dělají tu nesprávnější věc, protože tak byli vychováni.
Každá z postav má v příběhu svou roli, někdo je větší zrůda než ostatní. Některé chování je nepochopitelné, ale bohužel i v dnešní době se zřejmě podobné věci dějí, závist je totiž věčná.
Štítky knihy
dopisy česká literatura političtí vězni rok 1989 cenzura železná opona komunistický režim pečovatelský důmAutorovy další knížky
| 2017 |  Hana |
| 2019 | Tiché roky |
| 2021 | Listopád |
| 2023 | Les v domě |
| 2017 | Slepá mapa |
Kniha se dobře čte, tak jak jsem u autorky zvyklá, ale příběh absolutně depresivní, alespoň malou naději tam autorka mohla přihodit. Takhle je můj celkový pocit z knihy jen obrovská tíseň.