Listy z léta
Fráňa Šrámek
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/294687/bmid_listy-z-leta-awa-294687.jpg
5
4
4
Kniha obsahuje výbor z dopisů Fráni Šrámka, které psal své ženě z prázdninových pobytů. Autor dokáže prostou větou postihnout neopakovatelnou atmosféru přírody, upřímně se podělit s blízkým člověkem o všechny hluboké zážitky; hlavně však jsou listy svědectvím o citové opravdovosti, o životní vyrovnanosti, o touze po vnitřní harmonii. Opravdový cit byl pro básníka vždy spolehlivou oporou ve všech nejtěžších chvílích, pomáhal mu překonávat zklamání, nalézat jistotu.... celý text
Přidat komentář
Pustit se do Šrámkovy korespondence bez znalosti jeho života a tvorby bylo jistě poněkud opovážlivé. Dost možná ale tato neznalost po celou dobu, stránku po stránce, znásobovala mou radost z právě čteného.
…protože způsob, jak Šrámek laskavě hubuje manželku, že mu nepíše (dopis VIII – str. 27); jak ji neúnavně chválí, radí nebo přiznává, že na ni myslí, a myslet bude (dopis XX – str. 49); jak roztomile popisuje své prázdninové zahálení (dopis XXIII – str. 57) nebo jakým stylem ji navrhne, aby za ním do Sobotky přijela a odvezla si ho (dopis XXXI – str. 78), je vskutku umělecký, a jeho čeština je krásná a bohatá.
A ten odstavec o proměnlivém červnovém počasí :-) Cha! Skvělé! Píše:
,,(…) Počasí od pátku co nejpestřejší. Na nebi mají štaubky, vyklepávají koberce a vylévají putýnky zrovna nám na hlavu; kromě toho se tam pořád někdo fackuje, bramarbasí a sakruje, jako by tam ani nebyla křesťanská elita; a tak jemnocitný člověk nemůže se ani odvážit na výlet bez nebezpečí, že si ho některá nebeská ,,Dienstmädel“ nesplete s klosetem a nezničí mu obsahem putýnky osmizlatové žluté botky. To jest, co nutno říci o počasí. (…)“
Doporučuji! A létu zdar!
Štítky knihy
dopisy korespondence Fráňa Šrámek, 1877-1952 korespondence umělců
Autorovy další knížky
| 1985 |  Stříbrný vítr |
| 1911 | Modrý a rudý |
| 1967 | Splav |
| 2006 | Měsíc nad řekou |
| 1990 |  Proč nejsem komunistou |
„A zakřikuji někdy svůj stesk a své vzpomínky, připadá mi, že na Tobě hřeším, když na Tebe uprostřed takových lidí myslím. A když na okamžik zakřiknu svůj stesk, vyčítám si opět, že jsem na Tebe několik minut nemyslil. Ženo má dobrá, drahá, nejmilejší má, ta touha není ani z tohoto světa, jak já po Tobě hladovím...!“
Listy z léta na mě hřejivě dýchly v pravý čas. Do mimořádně mrazivé reality února 2022 - ve kterém jsem nucen sledovat válku téměř v přímém přenosu a vyrovnávat se s pocitem bezmoci – mi přinesly víru, že existuje i něco jiného, něco krásného, čistého a povznášejícího. Radost z toho, že stále existuje láska, že žije a že se dokáže projevovat takhle něžně.
Na Fráňových dopisech ženě je krásná nejen ta úžasná a vzácná láskyplná oddanost, která se projevuje ušlechtilými slovy. Ale hlavně ta každodenní sdílená vzájemnost, blízkost v drobnostech, touha se podělit o své radosti ze zajímavých setkání nebo toulek po kraji – a to v letech, když už oba manželé nebyli žádní mladící (to bylo pro mě možná nejvíc okouzlující: sledovat manžele Šrámkovy, jak jim to jejich společné zůstává stále čerstvé!).
A pak ta Fráňova okouzlující verbální hravost, ta na mě tady udělala ještě větší dojem než v jeho Měsíci. Bavilo mě si ho představovat, jak sedí s plnícím perem a pod vousy se usmívá při tvorbě svých slovních kudrlinek a taky při představě, jak bude brzy Milka jeho dopis číst a usmívat se zase ona. Nemohl jsem než se usmívat s nimi. :-)
„Nejvíce to cítíš v lukách, tam tě to zastaví, tam zkameníš, oči se nedodívají a srdce nedoposlouchá: co to zní? co to zní? A když večer padají hvězdy, tu už je docela necivilně, zapomeneš na své pozemské jméno, na své malé pozemské ctnosti i nectnosti, nadlehčí tě to pojednou úžasně a padáš také střemhlavým, krásným obloukem jako jedna z hvězd.“