Listy z léta přehled

01.03.2022

„A zakřikuji někdy svůj stesk a své vzpomínky, připadá mi, že na Tobě hřeším, když na Tebe uprostřed takových lidí myslím. A když na okamžik zakřiknu svůj stesk, vyčítám si opět, že jsem na Tebe několik minut nemyslil. Ženo má dobrá, drahá, nejmilejší má, ta touha není ani z tohoto světa, jak já po Tobě hladovím...!“

Listy z léta na mě hřejivě dýchly v pravý čas. Do mimořádně mrazivé reality února 2022 - ve kterém jsem nucen sledovat válku téměř v přímém přenosu a vyrovnávat se s pocitem bezmoci – mi přinesly víru, že existuje i něco jiného, něco krásného, čistého a povznášejícího. Radost z toho, že stále existuje láska, že žije a že se dokáže projevovat takhle něžně.
Na Fráňových dopisech ženě je krásná nejen ta úžasná a vzácná láskyplná oddanost, která se projevuje ušlechtilými slovy. Ale hlavně ta každodenní sdílená vzájemnost, blízkost v drobnostech, touha se podělit o své radosti ze zajímavých setkání nebo toulek po kraji – a to v letech, když už oba manželé nebyli žádní mladící (to bylo pro mě možná nejvíc okouzlující: sledovat manžele Šrámkovy, jak jim to jejich společné zůstává stále čerstvé!).
A pak ta Fráňova okouzlující verbální hravost, ta na mě tady udělala ještě větší dojem než v jeho Měsíci. Bavilo mě si ho představovat, jak sedí s plnícím perem a pod vousy se usmívá při tvorbě svých slovních kudrlinek a taky při představě, jak bude brzy Milka jeho dopis číst a usmívat se zase ona. Nemohl jsem než se usmívat s nimi. :-)

„Nejvíce to cítíš v lukách, tam tě to zastaví, tam zkameníš, oči se nedodívají a srdce nedoposlouchá: co to zní? co to zní? A když večer padají hvězdy, tu už je docela necivilně, zapomeneš na své pozemské jméno, na své malé pozemské ctnosti i nectnosti, nadlehčí tě to pojednou úžasně a padáš také střemhlavým, krásným obloukem jako jedna z hvězd.“