Literární spolek Laury Sněžné
Pasi Ilmari Jääskeläinen
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/245674/bmid_literarni-spolek-laury-snezne-Shd-245674.png
4
650
650
Představte si Lynchův Twin Peaks zasazený do Finska. A představte si Dostojevského Zločin a trest, v němž Soňa Marmeladová zastřelí Raskolnikova. Zní to absurdně? Román, který vám dokáže, že i Skandinávie má svůj magický realismus, zavádí čtenáře do městečka Zaječín, kde se dějí divné věci nejen s lidmi, ale i s knihami. Všechno začíná, když se mladá učitelka literatury Ella Milanová vrátí do svého rodiště a objeví tam zvláštní knižní svazek, který jí vyrazí dech. V místní knihovně se vydá po stopě záhadných událostí... a brzy narazí na uzavřené společenství literátů, založené oslavovanou Laurou Sněžnou, na pravidla podivné Hry a také na nadpřirozené úkazy. Podaří se jí odhalit, co se ve skutečnosti stalo s desátým členem literárního spolku, a rozplést pavučinu všeprostupující fikce?... celý text
Literatura světová Detektivky, krimi Romány
Vydáno: 2015 , PasekaOriginální název:
Lumikko ja yhdeksän muuta, 2006
více info...
Přidat komentář
Račte vstoupit...
(Prerekvizita: Předesílám, že se právě dopouštím prohřešku toho, že jsem knihu ještě nedočetla, ale musím se okamžitě vyronit, přichomejtnul se mi tu Duch nějakého členkovce literárního spolku a vyzval mě ke hře a teď se tu chce vyronit a co si mám počít. Podle pravidel to nelze odmítnout, a teď se musím vyronit zase já tady (tohle je rétorika knihy, ne moje, já ji tu jen vynořuji na světlo čtenářské obce). Prosím tedy o smíření se s tím, že píšu názor na něco, co jsem ještě nezavršila do zdárného konce, je to teď zdá se ve virtuálních kruzích největší pochybení, jakého se pisatělo může dopustit. A tak mi chybí zásadních posledních pět až šest desítek stran a nabírá to na akceleraci, z aktuálního místa vlastní nedokončenosti zaujímám názor, že první půlka byla pro literární záškoláčky a nyní začíná přituhovat tak, jak si severskou noc nedokážu nejspíš představit.)
... do Labyrintu vztahů několika členů kroužku, nadosobních životů těchto autorů, jejich představ, výronů, historií, tajemství, emocí, vyhořelostí, odhalujících zdroje "svých" inspirací (!!!) a způsoby, jak tvořit v rámci Hry - v interakcích s ostatními postavami - čestně, pravdivě, či jinak, každý už podle svého libida a nastavení psyché. Velmi mi vidění otevřelo čtení postav, které se hodně ptají, o sobě mluví méně než málo, sebe ukazují zřídka a pokud, tak zahaleně (i když k překvapení čtenáře je občas vystaven i pohledu na ohanbí), o to více komentují svět kolem sebe; postavičky, které tak rády vyzvídají, a když se dočkají samy byť jediné "otázky na tělo", zkroutí se jako žížaly, jako když jim nabídnete JOJO kyselkrucálky či jinou pochutinku s charakterem a nejsou s to odmítnout něco tak zdánlivě lákavého. V tomto směru velmi obohacující. Vnímám v knize důraz pozornosti na odvahu se otevřít všem příběhovým linkám a čakrám. Pokud odvaha v životě člověka nepanuje, je zvykem jiným v tom aspoň bránit hodnocením, odsouzením, či jinou omezenou snahou, v nejhorším zasazením rány s využitím toho, že získali něčí důvěru a poznali slabinu otevřenějšího. Hra má svá pravidla a je vyrovnávající v každém ohledu. Uvědomění je tolik cenné a nevyhnutelné. Nyní bych si měla pro jistotu změnit zdejší nick na "AntiKaz&Telku" či jiný realitou poznamenaný slovní útvar (mixtovar). Musím si na to, abych mohla pokračovat, dát z kouzelného zploštělého válce kuličku vyhotovenou pro lidskou malost, mentolovou miniaturu Antiperlu, vynález 20. století, o ou, značka Sfinex. Otočením dostanete z komůrky malilinkatou kuličku, aby se člověk toho čistého dechu nepředávkoval. Pozor na to, má projímavé účinky. To u literatury také nelze vždy vyloučit, kontraindikace mohou být různé, záleží na povaze... ano, i čtenáře.
Nahlížíme tedy, velmi nevýjimečně, na lidské motivace, touhy, strachy, tabu, vnitřní konflikty (zrcadlící se ve vnějším světě), nespokojenosti, diletantství, formy spolupráce a spojenectví. Na morální úrovni je dále možné vidět poselství toho, že když se člověk nějako "proviní", nese si Tota jako zátěž a zpracovává to různými způsoby; pokud je vůbec schopen to sebereflektovat a nepáchá (třebaže nevědomě) škodu na sobě a druhých (a zpětně opět na sobě, aby došel ke konečnému uvědomění a tedy začátku nového života a mohl si zatleskat). Tleskat sám sobě? Ale tak aspoň oslavný tanec, Flamenco nebo Kozáček, opět dle preferencí.
Ona, tedy Ella, odhaluje tajemství a jde jí o Pravsu (přichází, aby zviditelnila to, co je možné napravit), díky své odvaze a plné zúčastněnosti na životě a jakožto nová členka dlouholeté komunity, poskytuje přímou vazbu toho, co je již přežité.
Takto vnímám knihu ve společensko-psychologickém přesahu. Za tou velmi chytlavou zápletkou samozřejmě :) člověk se s tou knihou skoro cítí jako malá zlatá muška, která se chytila do pavoučí sítě, tak malá, že z ní může kdykoli vzlétnout a na toho, kdo se z ní chce přiživit, vypláznout pomyslný jazýček, nebo vystrčit zadnici.
Román je sofistikovaně promyšlený a konstruovaný, s vytříbenými dialogy. Ale jak je u mě stále v rozevřenosti, můžu jím taky každou další stranu rozervaně mrštit o zeď, kterou mám kolem sebe podle některých pasivníchagresivců tak dokonale vystavěnou. Musím si dát pozor, abych nesejmula nějakého knihomola, je to tu prolezlé.
Z počátku mě rušil fakt, že téměř každý druhý odstavec uvozuje "Ella Milanová toto a tamto..." :) Alespoň mě to přivedlo k zastavení se nad tím, jak jinak to řešit v er formě románu. Neřešitelný problém, finální vysvětlení, kdo by si vařil hlavu takovou malicherností, raději zažitý oxymóron kafe a klid. Tedy jde o naprosto banální, přehlédnutelný "prohřešek" :D a opět cenný podnět k sebereflexi.
Přirovnání kritiků k Lynchovi nacházím ve "snové realitě" a právě již nemálo zmíněném zrcadlení, a - budiž Lauro z Twin Peaks pozdravena! Rok jsme se neviděly. Celkově mě pobavila důvtipná volba jmenování jednotlivých představitelů, každý zaujímá svůj literární odbor a nachází se v jiném knihovním oddělení :) Martin Zimota, ten chlaďas! mi připomíná jednoho konkrétního nedávno odhaleného ambicemi nabitého dosud nevydaného autora. :)
Aby nezůstala opomenuta další literátka, připomenu ještě velmi cenné postupy Agathy Christie.
Je to vskutku vtahující čtení pro širokou veřejnost, populární literatura s přehlédnutelným přesahem. Autor dokáže velmi dobře využívat momentu překvapení! Galantně (a někdy ne) vykresluje postavy, zdaleka ne všichni členové mají v knize stejný prostor se projevit, každý však zastupuje významnou roli a stojí za úvahu jako sebereflexivní psychoterapeutická metoda se podívat, v kom se takzvaně čtenář najde...
Po dlouhodlouhé době jsem se stala svědkem krimi laděné literatury (běžně ne můj odvar, o to víc překvapuje)...
Pošmákněte si, vždy je co nového na sobě odhalit, nějaký ten předsudek. To jsem zvědavá, co mi ještě ten Pasi Ilmari nadělí, ani nevím, co je jeho křestní jméno a co přízvisko a jak se to či ono vyslovuje :)
Ukázku server hodil do diskuze ;)
Zvláštní, nikdy jsem nic takového nečetla. Některé věci byly na mě moc nereálné, ale v rámci žánru by to tak asi mělo být. Konec jsem odhadla a jsem za něj ráda, alespoň něco se vyřešilo a mělo to logiku. Velmi se mi líbil motiv "nakažených knih". Prostředí spisovatelů a knihovny mi bylo blízké a potěšilo mě. Zatím ale tento druh literatury vyhledávat nebudu. Ale chtěla bych vyzvednout překlad. Číst severská jména a hlavně dánská je matoucí a překladatel si dal práci s hledáním vhodných českých pojmenování. A podle mě se mu to podařilo výborně, příběhu to pomohlo a kvalitě knihy jenom přidalo.
Já jsem se skvěle bavila. Nádherně vykroužené rty, potrhlí spisovatelé, šílená hra, tajuplná Laura a spousta různých rovin a spekulací. Jazyk autora mi učaroval a závěr knihy mě probudil z noční můry. A ta jména! Tleskám překladateli a jdu shánět falešnou kočku...
Romány o spisovatelích jsou podle mě obecně špatný nápad, na druhou stranu mám fakt rád magický realismus a román z Finska je lákavý už jen tím, že zvláštní severské umění bývá přinejmenším zajímavé... Literární spolek Laury Sněžné taky začal zajímavě, přestože jde o takový ten popově zjednodušený magický realismus ve stylu C. R. Zafóna (ale Zafón by v mém srovnání vyšel lépe), čili je to sice zvláštní, ale pořád cílené na masového čtenáře, chybí tomu hloubka skutečného magického realismu. I tak je tu mnoho hezkých magičtějších nápadů, leč za mě bohužel špatné momenty převažují dobré: Postavy se chovají tak nějak neuvěřitelně, až dětinsky, celý koncept Hry (ve zkratce: vzájemná tajná hra spisovatelů, kdy musí jeden před druhým výjimečně mluvit pravdu) byl úplně blbý a tuplem nerealistický (autor si s ním moc nelámal hlavu a dost si jím zjednodušoval práci). No a samotný základ, že v jednom maloměstě se objeví parta geniálního spisovatelů, později největších jmen finské literatury, je přitažený za vlasy i přes to, že se dá vysvětlit tou magickou rovinou.
Autor rozehraje řadu zajímavých motivů, které později nechá vyhnít, závěr uspěchá a nechá rozpadnout v ještě nepravděpodobnější, a nakonec popisy s logikou surreálného obrazu zakrývá, že nejspíš neví, jak to dotáhnout do konce. Samotná překvapivá pointa na posledních řádcích románu se nepovedla (méně nároční čtenáři ale možná budou nadšení, jak geniální to byl konec... nebyl) a celé to shodila do oddělení "čtení pro nedůvtipné teenagery". Je to zklamání.
Přitom první dvě třetiny románu se zdály slibné, kolem poloviny jsem si říkal, že to začíná být moc dobré, jenže pak to šlo zase dolů... Ale nemůžu tomu upřít čtivost a ten prostředek, u kterého jsem chvíli myslel, že čtu něco skvělého...
Třeba autor jednou vezme ten motiv "knižního moru" a udělá z něj jinou knihu. Tenhle nápad byl totiž jednoznačně nejlepší.
(SPOILER)
Asi jsem měla problém přijmout finské podivno v plném rozsahu. Knihy, které se infikovaly magií a měnily svůj obsah, se mi líbily. Ale postava slavné spisovatelky Sněžné mi z příběhu trčela. Zjevně se jednalo o strašidlo a k srdci mi nepřirostlo. Další podivností, kterou jsem neskousla, je fakt, že v poměrně malém městečku se najde devět zářivých literárních talentů, z nichž posléze ze všech vyrostou slavní spisovatelé. A způsob výuky tvůrčího psaní byl vyloženě krutý a nepřiměřený věku účastníků.
Dokonce jsem na vážkách i ohledně překladu. Počeštěná jména (Vrchlický, Zimota, Březina, Potůčková) měla být narážkou na české spisovatele? Nebo se jednalo o překlopení finského jména do češtiny? Jasně, finské shluky písmen by se asi špatně pamatovaly, ale stejně, zmátlo mě to.
Kniha byla napínavá a četla se dobře, ovšem ve výsledku jsem z ní byla celou dobu akorát smutná a kdyby mi někdo nabídl členství v onom výlučném spolku, s křikem bych utekla.
Samotný závěr – mno, už mnohokrát jsem řekla, že podobné překvapivé zvraty nemám v oblibě, protože postaví na hlavu víceméně celý předchozí děj. Tady bych podobný veletoč ještě snesla, protože prostě podivno, ale stejně to předchozí děj na hlavu postavilo, a já radši stojím na nohou.
Takže za dvě. Spousta námětů k přemýšlení, ovšem v důsledku zklamání.
Na knihu jsem se těšila, ale byla jsem spíš zklamaná. Možná jsem toho finského podivna přečetla už tolik, že jsem trochu přesycená, ale tohle mě prostě moc nebavilo. Autor píše čtivě, ale dost věcí bylo jen naznačených, nedotažených, jakoby si s nimi ke konci už nevěděl rady, a tak vyzněly trochu do prázdna. Wow efekt se nekonal.
Za mě bylo téma knihy originální, taktéž zpracování. Styl psaní pestrý, líbil se mi. Zkrátila bych trochu začátek a možná ten děj v nkěterých místech trochu zjednodušila, ale to je subjektivní. Celkově mě kniha potěšila, bylo to zpestření mezi tématy, které momentálně "frčí".
Děkuji panu knihkupci za doporučení :) ... i když na tu správnou náladu musela čekat v poličce skoro rok! Moc pěkné - originální, úsměvné i smutné, strašidelné, fantastické i realistické! Jen škoda těch neobjasněných záhad. Ale s čistým svědomím můžu prohlásit, že nic podobného jsem ještě nečetla.
Zajímavá až zvláštní kniha, která se ovšem velmi dobře čte. Je skvělé, jak autorka přechází mezi realitou a fantasií.
Zábavná a docela orginální oddychovka, která mi připomněla Sirotčinec slečny Peregrinové.
Ulítlé, ale navazující a souvislé, není to pouhá změť bláznivin, skutečné přechází do fantastického celkem plynule. Výborné, originální nápady, ale … Je to jako být hráč ve hře založené na postupném připojování písmen k sobě (aniž by bylo dokončeno slovo – znáte ji?): musím vědět, jaké slovo by s mým písmenem vzniklo, jinak jsem prohrál. Pokud autor předestře mnoho fantastických motivů a ke konci dovede jen pár, nesmím mít pocit, že sám nevěděl, jak by je ukončil; nečtu knížky (jenom) kvůli zvědavosti, jak dopadnou, ale tady z toho autor vybruslil moc levně – jedině že by si nechal otevřená vrátka na pokračování, to bych brala a uvítala.
Dvě poznámky:
Anotace plní svou funkci skvěle – naláká ke KOUPI; jinak ji neberte vážně.
(Druhá je droboučká, proto jen do závorky; moje venkovská duše se podivila binčusu v zacházení se zahradnickým nářadím; mám ho přičíst fantastické lince? Chci dostat ven něco zahrabané v půdě, zřejmě zatravněné: vezmu rýč a vyryju to, nebo motyku a vykopu to. Vzít LOPATU a KOPAT, to půjde o dost hůř. Nemyslím to jízlivě :-), byť to tak vyznívá.)
Mám ráda magický realismus a autory, kteří se umí vyjadřovat s lehkostí a obratností. Tohle všechno kniha splňovala. Bavilo mě to celou dobu.
Mínus byl pro mě konec knihy, který byl absolutně crazy a z magického realismu se podle mě přehoupl do čisté fantasy - tohle už na mě bylo moc neuchopitelné a nepochopitelné.
Každopádně knihu doporučuji.
Bláznivý, absurdní, nesmyslný, mystický, poetický, obscénní, jiný, zvláštní, hodně překvapivý, v některých aspektech neukončený. To všechno příběh této knihy je.
Podivuhodně vybalancované na hraně mezi znepokojivým a groteskním, vyšinutým a pohádkovým. Hrdinové prostřednictvím Hry vysvlékají navzájem svá nitra až na nejohlodanější jádro, bezohlední k druhým i k sobě a já nedokážu rozhodnout nakolik je Ellina honba za pravdou zvrácená a nakolik žádoucí. Hodně toho zůstává nedopovězeno, typická severská uměřenost výrazu tu o sebe jiskří s nepředvídanými dějovými zákrutami a bizarními nápady. Na druhou stranu to celé chvílemi působí mírně nesourodě a krkolomně. to ale celkový dojem nijak dramaticky nezkalí. Přirovnání k Murakamimu, Lynchovi nebo Grimmům je samozřejmě nutné brát s rezervou, ale zase bych se nad tím tak nerozčiloval. Jako orientační body pro čtenáře - aby trochu věděl, co může čekat - poslouží. Mně se navíc občas připomnělo něco z atmosféry Mistra a Markétky.
Páni, já nemá slov. Po knize jsem sáhla z jednoho prostého důvodu: maturita. Češtinářka nám doporučovala nové knihy, ty nemá komise tolik načtené jako klasiku. Literární spolek Laury Sněžné jakoby splňoval všechna kritéria. Musím říct, že mě velice mile překvapil, z knihy, kterou jsem původně chtěla jen k maturitě se stala kniha na celý život. Naprosto mě okouzlilo podivno celé knihy, takové to hezké podivno, ne to podivno, kdy si říkáte: co to zase čtu? Kniha mě naprosto okouzlila, vtáhla do děje a já se od ní nemohla odtrhnout, přečteno za 3 dny. Všechny postavy mi přišli naprosto reálné a živé, že jsem až googlila jestli opravdu Laura Sněžná neexistuje, protože já bych si její Potvůrkov přečetla velmi ráda. A nakonec bych ráda dodala, že jestli si někdy přečtu nějakou detektivku, tak to bude jedině detektivka od Sylvy Ostrovnické.
První setkání s finským podivnem dopadlo na výbornou, těším se na další.
Překrásná. Dobře promyšlená, skvěle napsaná, lehce poetická a trochu finsky magická, za překlad body navíc. Mohu jen doporučit.
---
„Elle se to místo zalíbilo. Zadívala se bezděky do pater nad sebou a na střešní okno, jímž do knihovny proudily hektolitry zimní noci.“
---
„Hlavou mu prolétla osvobozující myšlenka. Život jedince se zakládal na jídle, jídlo bylo cílem, všechno ostatní se jevilo jako podružné - i sex byl důležitý jedině pro zachování společnosti a druhu. (…) ti nejšťastnější lidé ze všech nebyli ničím jiným než matně uvědomělými trávicími soustavami, které občas dosáhly orgasmu.“
---
„Martin Zimota nepatřil ke gurmánům s vybraným jazýčkem. (…) Chtěl jíst jednoduché potraviny: čokoládu, zákusky, karbanátky, hranolky, makarony, čokoládový pudink a salámy. “
Knihu jsem četla na doporučení známé a musím říct, že překvapila. Shrnula jsem to jako "příjemně divná" Kniha nechává spoustu prostotu pro fantazii a spoustu volných konců, nechť si čtenář domyslí
Úžasná kniha ve které se vyskytuje spoustu nejasností (asi tak 5ks). Musím se přiznat, že se ještě nevzdávám naděje, že někde na internetu najdu plnohodnotné vysvětlení. Velice dobře propracovaná, promyšlená a napsaná kniha.
Štítky knihy
finská literatura tajemství magický realismus literární náměty kolektivní paměť finské podivno, suomikumma metafikceAutorovy další knížky
| 2015 |  Literární spolek Laury Sněžné |
| 2017 | Magický průvodce městem pod pahorkem |
| 2018 |  Den falešné kočky |
Bylo to zvláštní... asi tak zvláštní, jak umí být magický realismus. Utvrdila jsem se v tom, že to není zrovna můj šálek kávy. Ovšem špatné čtení to nebylo.