Loupežníci / Fiesco / Úklady a láska / Don Carlos
Friedrich Schiller
4 klasické divadelní hry Friedricha Schillera.
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 1959 , SNKLHU - Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a uměníOriginální název:
Die Rauber, Theater - Fiesco, Kabale und Liebe, Don Carlos
více info...
Přidat komentář
Snad první knha, kterou jsem nedočetla.... dost nepřehledné a velmi špatně se mě osobně četla.... Je to dílo psané jako divadelní hra, tento způsob četby se mi nelíbí. Ovšem uznávám, že ve své době byl zřejmě úžasný dramatik...
Don Carlos - drama o španělském, (citově labilním) princi, který postrádá otcovskou i mateřskou lásku. Stává se obětí intrik, všichni ho jen využívají a je akorát všem pro smích. Do toho nešťastná láska (Don Carlos + jeho nevlastní matka Isabela z Valois) a tragédie, která končí (jak jinak) smrtí, je na světě :)
Úklady a láska - další tragédie o mladých milencích, kteří si zvolí vzájemnou sebevraždu, jelikož jim rodiče nedovolí mít svatbu. Otec-syn-konflikt je popsán brilantně, velmi květnatými metaforami (jak tomu, koneckonců je i u Dona Carlose).
Autorovy další knížky
2005 | Loupežníci |
2011 | Úklady a láska |
1980 | Óda na radost |
1995 | Estetická výchova |
2015 | Marie Stuartovna |
(SPOILER) L O U P E Ž N Í C I:
Drama výrazně vybočuje z dobového kontextu (Goethův Goetz z Berlichingu nebo Egnont, Lessingovy hry Emilia Galotti i Moudrý Náthan). Schiller zde vytvořil postavu padoucha Franze, který nemá ve světové literatuře obdoby (přirovnat jej lze snad jen k Shakespearovým postavám Jaga a Richarda III.). Franz ztělesňuje doslova esenciální zlo, padoušství všehoschopné a neohraničené. Karel je reprezentant zhrzeného idealisty, který páchá zlo s pocitem, že to tomu světu patří.
Líčení vypálení města při záchraně Rollera připomíná řádění nacistů v době války:
SCHWEIZER: A zapálili jsme jim toho, že to za čtrnáct dní neuhasí. Chtějí-li udusit požár, musí celé město utopit ve vodě. - Nevíš, Schufterle, kolik bylo mrtvých?
SCHUFTERLE: Říkají, že třiaosmdesát. Jen prachárna jich roztrhala šedesát.
LOUPEŽNÍK MOOR: (velmi vážně) Rollere, za velkou cenu jsme tě vykoupil.
SCHUFTERLE: Pah! pah, co je na tom: - Kdyby to ještě byli muži - ale byla to nemluvňata, která dělají do plenek, scvrklé babky, které od nich odháněly mouchy, vychrtlí peciválové, kteří už nemohli najít dveře - pacienti, kteří s nářkem volali doktora, ale ten se majestátním poklusem pustil za ostatním davem. - Co mělo zdravé nohy, vylétlo si na tu komedii, a jenom ti, co se nemohli hýbat, zůstali v městě, aby hlídali domy.
MOOR: Ó ti ubozí červíčci: Nemocní, říkáš, starci a děti: -
SCHUFTERLE: Ano, u všech rohatých! a pak šestinedělky a těhotné ženy, které se bály, že by pod šibenicí potratily; mladé ženštiny, které měly strach, že se na té exekuci zhlédnou a že se jim narodí dítě se znakem šibenice na zádech. - Chudí básníci, kteří neměli co obout, protože své jediné boty dali do správky, a jiná taková verbež; nestojí za to o nich mluvit. Jak jsem tak šel ulicí, slyším v jednom domku vrnění, nahlédnu dovnitř a co vidím? Dítě to bylo, ještě svěží a zdravé, leželo na zemi pod stolem, který už už chytal - Ubožátko, řekl jsem, vždyť tu mrzneš, a hodil jsem je do plamenů -
A ještě jedna věc mě zaujala: jakási neučesanost a nezřízenost, s níž se Schiller postavil mimo dobový estetický kánon. Kde jinde by člověk mohl číst něco podobného hospodské řeči Moorovy:
"Žár jiskry Prometheovy dohořel, nahradili jej kalafunovým plamenem, bengálem, od něhož nechytne ani fajfka tabáku. Očichávají jako myši Herkulova stehna a přemýšlejí, až jsou celí bez sebe, jakou šťávu měl ten Herkules v pytlíku. Francouzský abbé vykládá, že Alexander byl baba; souchotinářský profesor čichá při každém slově k lahvičce salmiaku a má přednášky o SÍLE. Chlapi, kteří padají do mdlob, když udělali kluka, trhají Hannibalovu taktiku - usmrkaní kluci si zapisují z bitvy u Kannen latinské fráze a brečí nad Scipionovým vítězstvím, že je musí překládat."
O stavbě dramatu a zvláště jeho vyústění by se asi dalo mluvit a namítat leccos, především proti celému pátému dějství. Navzdory tomu je hra silná, revoluční a stále působivá.
F I E S C O:
Brilantní studie tyranie, touhy po moci, korumpujícího působení slávy a společnosti, která má v ústech floskule o svobodě, ale touží po tyranovi. Fiescovy monology o vládnutí a moci ve 3. dějství a o vládychtivosti ve 4. dějství jsou naprosto jedinečné. Ukázka: "Není to nouze tvé vlasti, není to slitování nad trpícími spoluobčany - - to trestuhodná vládychtivost ozbrojila tvou paži - Po purpuru napřahuješ chtivou ruku - chceš svrhnout tyrana jen proto, aby uprázdnil místo ještě mocnějšímu."
Ú K L A D Y A L Á S K A :
Vpravdě tragédie velkých rozměrů s mnoha skvělými místy a nádherně napsanými postavami. Dialog otce Müllera s Wurmem, jenž si chce namlouvat jeho dceru, je rozkošný a plný moudrého humoru. Stejně je skvěle napsaná postava Lady Milfordové, jejíž přiznání Ferdinandovi a posléze pokoření se před Luisou jsou nádhernými dramatickými momenty hry. Ve hře jsou opět padoušské postavy Presidenta a Wurma, bezpáteřní a pragmatičtí zločinci, předchůdci všech babišů a prchalů. A pak je zde zženštilý a degenerovaný Dvorní maršálek, figura procházející dějinami, jen pokaždé jinak oblečená a jinde se vtírající.
Pozoruhodná je odvaha, s níž Schiller napadá knížecí politiku, kupčení s vojáky a další velmocenské svévolnosti, s nimiž měl své osobní zkušenosti. Úklady a láska jsou jedním z velkých dramat světové literatury.
D O N C A R L O S:
Olbřímí hra o lásce, přátelství, věrnosti, svědomí, ctnosti i podlosti, státnické odpovědnosti a mnoha dalších věcech. Předimenzovaná, byť ji Schiller tolikrát krátil. Tři scény jsou skvělé: desátý výstup třetího dějství - rozhovor krále s markýzem, v němž Schiller rozvádí své politické ideje - to opravdu stojí za studium. Pak je dojemná scéna loučení markýze s Carlosem, kde se odhalí markýzovy záměry a on infantovi vyznává svou lásku. No a úplně nejlepší je závěrečné setkání krále Filipa s Nejvyšším inkvizitorem, kde celá ta 240 stránková hra získá nové a jiné dimenze, a to včetně markýzovy příchylnosti ke Carlosovi. To se Schillerovi opravdu povedlo.