Loupežníci / Fiesco / Úklady a láska / Don Carlos přehled

30.11.2021

(SPOILER) L O U P E Ž N Í C I:
Drama výrazně vybočuje z dobového kontextu (Goethův Goetz z Berlichingu nebo Egnont, Lessingovy hry Emilia Galotti i Moudrý Náthan). Schiller zde vytvořil postavu padoucha Franze, který nemá ve světové literatuře obdoby (přirovnat jej lze snad jen k Shakespearovým postavám Jaga a Richarda III.). Franz ztělesňuje doslova esenciální zlo, padoušství všehoschopné a neohraničené. Karel je reprezentant zhrzeného idealisty, který páchá zlo s pocitem, že to tomu světu patří.
Líčení vypálení města při záchraně Rollera připomíná řádění nacistů v době války:
SCHWEIZER: A zapálili jsme jim toho, že to za čtrnáct dní neuhasí. Chtějí-li udusit požár, musí celé město utopit ve vodě. - Nevíš, Schufterle, kolik bylo mrtvých?
SCHUFTERLE: Říkají, že třiaosmdesát. Jen prachárna jich roztrhala šedesát.
LOUPEŽNÍK MOOR: (velmi vážně) Rollere, za velkou cenu jsme tě vykoupil.
SCHUFTERLE: Pah! pah, co je na tom: - Kdyby to ještě byli muži - ale byla to nemluvňata, která dělají do plenek, scvrklé babky, které od nich odháněly mouchy, vychrtlí peciválové, kteří už nemohli najít dveře - pacienti, kteří s nářkem volali doktora, ale ten se majestátním poklusem pustil za ostatním davem. - Co mělo zdravé nohy, vylétlo si na tu komedii, a jenom ti, co se nemohli hýbat, zůstali v městě, aby hlídali domy.
MOOR: Ó ti ubozí červíčci: Nemocní, říkáš, starci a děti: -
SCHUFTERLE: Ano, u všech rohatých! a pak šestinedělky a těhotné ženy, které se bály, že by pod šibenicí potratily; mladé ženštiny, které měly strach, že se na té exekuci zhlédnou a že se jim narodí dítě se znakem šibenice na zádech. - Chudí básníci, kteří neměli co obout, protože své jediné boty dali do správky, a jiná taková verbež; nestojí za to o nich mluvit. Jak jsem tak šel ulicí, slyším v jednom domku vrnění, nahlédnu dovnitř a co vidím? Dítě to bylo, ještě svěží a zdravé, leželo na zemi pod stolem, který už už chytal - Ubožátko, řekl jsem, vždyť tu mrzneš, a hodil jsem je do plamenů -
A ještě jedna věc mě zaujala: jakási neučesanost a nezřízenost, s níž se Schiller postavil mimo dobový estetický kánon. Kde jinde by člověk mohl číst něco podobného hospodské řeči Moorovy:
"Žár jiskry Prometheovy dohořel, nahradili jej kalafunovým plamenem, bengálem, od něhož nechytne ani fajfka tabáku. Očichávají jako myši Herkulova stehna a přemýšlejí, až jsou celí bez sebe, jakou šťávu měl ten Herkules v pytlíku. Francouzský abbé vykládá, že Alexander byl baba; souchotinářský profesor čichá při každém slově k lahvičce salmiaku a má přednášky o SÍLE. Chlapi, kteří padají do mdlob, když udělali kluka, trhají Hannibalovu taktiku - usmrkaní kluci si zapisují z bitvy u Kannen latinské fráze a brečí nad Scipionovým vítězstvím, že je musí překládat."
O stavbě dramatu a zvláště jeho vyústění by se asi dalo mluvit a namítat leccos, především proti celému pátému dějství. Navzdory tomu je hra silná, revoluční a stále působivá.
F I E S C O:
Brilantní studie tyranie, touhy po moci, korumpujícího působení slávy a společnosti, která má v ústech floskule o svobodě, ale touží po tyranovi. Fiescovy monology o vládnutí a moci ve 3. dějství a o vládychtivosti ve 4. dějství jsou naprosto jedinečné. Ukázka: "Není to nouze tvé vlasti, není to slitování nad trpícími spoluobčany - - to trestuhodná vládychtivost ozbrojila tvou paži - Po purpuru napřahuješ chtivou ruku - chceš svrhnout tyrana jen proto, aby uprázdnil místo ještě mocnějšímu."
Ú K L A D Y A L Á S K A :
Vpravdě tragédie velkých rozměrů s mnoha skvělými místy a nádherně napsanými postavami. Dialog otce Müllera s Wurmem, jenž si chce namlouvat jeho dceru, je rozkošný a plný moudrého humoru. Stejně je skvěle napsaná postava Lady Milfordové, jejíž přiznání Ferdinandovi a posléze pokoření se před Luisou jsou nádhernými dramatickými momenty hry. Ve hře jsou opět padoušské postavy Presidenta a Wurma, bezpáteřní a pragmatičtí zločinci, předchůdci všech babišů a prchalů. A pak je zde zženštilý a degenerovaný Dvorní maršálek, figura procházející dějinami, jen pokaždé jinak oblečená a jinde se vtírající.
Pozoruhodná je odvaha, s níž Schiller napadá knížecí politiku, kupčení s vojáky a další velmocenské svévolnosti, s nimiž měl své osobní zkušenosti. Úklady a láska jsou jedním z velkých dramat světové literatury.
D O N C A R L O S:
Olbřímí hra o lásce, přátelství, věrnosti, svědomí, ctnosti i podlosti, státnické odpovědnosti a mnoha dalších věcech. Předimenzovaná, byť ji Schiller tolikrát krátil. Tři scény jsou skvělé: desátý výstup třetího dějství - rozhovor krále s markýzem, v němž Schiller rozvádí své politické ideje - to opravdu stojí za studium. Pak je dojemná scéna loučení markýze s Carlosem, kde se odhalí markýzovy záměry a on infantovi vyznává svou lásku. No a úplně nejlepší je závěrečné setkání krále Filipa s Nejvyšším inkvizitorem, kde celá ta 240 stránková hra získá nové a jiné dimenze, a to včetně markýzovy příchylnosti ke Carlosovi. To se Schillerovi opravdu povedlo.

17.11.2020

Snad první knha, kterou jsem nedočetla.... dost nepřehledné a velmi špatně se mě osobně četla.... Je to dílo psané jako divadelní hra, tento způsob četby se mi nelíbí. Ovšem uznávám, že ve své době byl zřejmě úžasný dramatik...