Lucemburská zahrada
Michal Ajvaz
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/157310/bmid_lucemburska-zahrada-CUO-157310.jpg
3
307
307
Román Lucemburská zahrada líčí sled událostí, které se během letních prázdnin přihodily pařížskému středoškolskému učiteli Paulovi v důsledku toho, že v okamžiku nesoustředěnosti položil ruku na nesprávné klávesy počítače a do vyhledávače napsal jedno slovo špatně: kvůli této chybě prožije nejšťastnější a nejstrašnější chvíle svého života. Děj knihy se odehrává v Paříži, v Nice a v Nantes, ve státě New York, v Moskvě, na karibském ostrově Saint Lucia, v sicilské Taormině a ve vybájeném městě Lara. Kniha získala cenu Magnésia Litera 2012 pro nejlepší knihu roku.... celý text
Přidat komentář
Po dočtení jsem byl vážně vcelku zmatenej jak kůň v žentouru. Byl jsem zlanařen na to, že jazyk románu je básnický a pestrý, ale nevím, až na filosofující chvíle, který byly ale v dějovém kontextu dost hatla patla, žádná okázalá tresť slastného slova nepřišla. Abych nebyl jízliv, děj je čtivý a začátek o Rossově próze a naopak konec o Iriině ostrově byly výtečné. Pasáže s Claire a hlavně o 13 dnech uvěznění v Nice mi přišly alevšak decentně pofidérní :D samotná yggurština mi přišla vcelku zajímavá, sálal z ní jakýsi rytmus a líbilo se mi i zakončení, tedy její zakomponování do symfonie.
Nejsem uchvácen, ale budiž, trávilo se to obstojně :)
Knihu jsem si vybrala v knihovně kvůli čtenářské výzvě. Nemůžu říct, že by mne nudila, že bych ji měla chuť odložit. Chtěla jsem vědět jak dopadne, ale celé čtení bylo takové povrchní, nijak mne děj nevtáhl. Spoiler: jednu hvězdu dávám za potrestanou nevěru, druhou za Rosse a jeho umělou ženu a třetí za skleněný dům v džungli.
Jsem zvyklá dočítat každou knihu. Ovšem tady mi to dalo hodně práce. Přišlo mi, že v jogurtštině je psána celá kniha, nejen Rossův text. Bylo to sci-fi nebo vztahový román? Asi něco mezi. Kniha má zřejmě nějaký hlubší smysl...ten ovšem mně bohužel unikl. Dvě hvězdy za moc pěkné popisy a celkem čtivou část odehrávající se na zvláštním ostrově.
Knihu jsem dočetl jen díky tomu, že je (na autora nezvykle) tenká a ještě k tomu jsem onemocněl. Velkou čtenářskou krizi jsem měl za Simoninou pomstou. Ty pitomé audioanimatronické figuríny mě celou dobu štvaly a zdálo se mi, že i samotný příběh je kvůli nim tak krkolomně, až loutkově smontovaný. Přestalo mě zajímat, co bude dál. Ajvazovu lehkost a radost z vypravování jsem našel až v kapitole na ostrově a nakonec jsem byl rád, že jsem se překonal a knihu dočetl. V každém případě jde o knihu jinou než všechny předchozí – především tu jde o jeden příběh bez košatých a bujných vsuvek a odboček. Na druhou stranu je krásně napsaná (např. úžasný popis Paulova mystického zážitku v Lucemburské zahradě), snad nejbásnivěji ze všech Ajvazových knih. Možná i to je důvod, proč právě tato kniha, u Ajvazových čtenářů zjevně nejméně oblíbená, získala tak významnou literární cenu. Pokud Ajvaze neznáte, tímto nezačínejte, a pokud znáte, nenechte se odradit a nechte se autorem přenést do trochu jiných poloh. To nové, co jsem tu našel já, je určité životní smíření a moudrost. Jsem zvědav, čím autor překvapí příště. 70%
Autor si tu skvěle hraje s jazykem a opět se díky němu dostáváme do světa magického realismu. Tento žánr úplně nevyhledávám, ale v podání Michala Ajvaze mne prostě baví. Nevím, jak to Ajvaz dělá, ale ve svých knihách umí tento žánr využít tak, aby to pro mne bylo srozumitelné. Skvělé.
Moje první setkání s autorem. A myslím, že nebude poslední. Rozhodně jsem se nenudila.
Kniha se mi vcelku i líbila. Skvělý nápad se smyšleným jazykem a následným vnímáním světa kolem sebe. Ale také se nedá říct, že by mě kniha nadchla tak, že bych ji musela číst znovu. Ale to může být třeba jen žánrem knihy, který běžně do mé literatury nepatří. Za mě průměr :)
Život jako řeka, jiskřivá a okouzlující, temná a bahnitá zároveň. Prozření a souznění s vesmírem, nepřátelství a chlad kosmu. Láska přinášející záblesk radostí ale též utrpení, kterým je vykoupena. Z rutiny do rutiny, žili jsme jen jedno léto... (?)
Začátek se mi moc líbil. Hlavní hrdina se překlikne na klávesnici a nakonec čte na Internetu něco úplně jiného, než vlastně chtěl. Pasáže s yggurštinou jsem spíše přeskakoval. Střední "filosofická" pasáž, kdy díky četbě příběhu v nesrozumitelném jazyku hrdina vidí vše jinak a je šťastný, mě trochu připomínali Siddhártu, ale spíše mě nudil. V následné ději nechybí překvapení, což oceňuji. Autor psát určitě umí, ale na plný počet hvězd to aspoň pro mě není. Nepřeložil někdo pasáže s yggurštinou?
Probuzený Paul a ztemněná Claire a jejich zvláštní vztah. Šílená pomsta zrazené Simone. A to vše v magickém příběhu propojeném yggurštinou. Přijměte minulost, smiřte se s ní, smiřte se sami se sebou ... "Tubest ryvirr, umugo guddar, umu bet mi du-ryvu. ..." Ajvaz je jedinečný. Zajímavé čtení.
Neobyčejný román napsaný krásným jazykem. Realita se mísila s představami, při čtení jsem byla napjatá a pořád čekala co dalšího šíleného přijde. Yggurštinu jsem přeskakovala. Zkoušel to někdo z vás přeložit? Celkově mam z knihy zvláštní dojem.
Román Michala Ajvaze je pro mě překvapením. Imaginace propojená s realitou. Začátek trochu těžší, ale pak mě kniha chytla a přečetla jsem jí jedním dechem. Ještě nevím, co si z ní odnesu, protože děj stále doznívá a je to určitě na hlubší analýzu a nechat knihu v mé hlavě dozrát.
V rámci Ajvazových knih mne to bavilo méně, ale stále se jedná o kvalitní kousek.
Čte se jedním dechem. Základní příběh docela ohraný, jako opakovaný vtip na mě taky působil postup "nevysvětlitelná fantaskní událost - vysvětlení a la Sherlock Holmes". Přesto kniha nabízí spoustu možností interpretace a jako prozaický příspěvek k filosofii jazyka je to geniální.
Skutečně neobyčejný román a na dnešní dobu i překvapivě hluboký.
Zajímavé na něm je podle mě ze všeho nejvíc to, jak si dokáže pointu nechat pro sebe skutečně až do konce, což je rozhodně nevšední. A ona pointa tak, jak jsem ji pochopil, se mi dost zamlouvá.
Kvalitní kniha. Originální nápady, zajímavé zápletky. Oceňuji především originální a hravou práci s jazykem. Přesto se mi Druhé město líbilo více.
Mimochodem - zkoušel někdo rozluštit alespoň části fiktivních pasáží na základě slovníčku na konci knihy? :)
Rozsahem skromnější, než Cesta na jih, kterou jsem četl předtím, ale opět fascinující. Ajvaz ve svém fantaskním příběhu otevírá spoustu překvapivých průhledů do skutečnosti, která nás obklopuje. Lucemburská zahrada je tu místem a symbolem náhlého osvícení, po němž hrdina dokáže nahlížet realitu úplně novým, všechápajícím způsobem, tohle náhlé procitnutí je ale draze vykoupeno osobní katastrofou. Motivů a myšlenkových proudů, které je možné sledovat, je tu ale mnohem víc: Náhoda. Plynutí, větvení, změna. Imitace a iluze. Jazyk. Příběhové archetypy. Smíření s bolestí. A to všechno nikoli v podobě nějakého suchého filozofování, ale ve formě strhujícího příběhu pohrávajícího si s hranicemi reality a snu.
Umělý jazyk, který hraje v románu zásadní úlohu, je vzrušující právě svojí nesrozumitelností a vodítko, které Ajvaz v závěru dává v podobě útržkovitého a abecedně neřazeného slovníčku, tohle kouzlo ještě zesiluje. Nezkoušel jsem s jeho pomocí dešifrovat text v yggurštině, ale s trochou pozornosti se v něm dá najít alespoň překlad názvu oné opery, který leccos osvětluje.
Autorovy další knížky
| 2005 |  Druhé město |
| 2011 | Lucemburská zahrada |
| 2008 |  Cesta na jih |
| 2004 | Prázdné ulice |
| 1997 | Tyrkysový orel |
Jestli chcete zjistit, proč se vyplatí odolávat svodům internetu a nepouštět se jen tak bezhlavě do googlovských labyrintů nekonečných odboček bez konce, pusťte se do čtení :-),
… mj. tak zjistíte, že někdy nemá smysl hledat v tom, co někdo dělá (a nám se to zdá nějakým způsobem nestandardní) nějaké hlubší významy, nebo, jinak řečeno – šťourat se v tom totiž někdy vyvolává zbytečně moc otázek, a na některé se pak většinou jen těžko hledají odpovědi … „zemřel, protože se trápil láskou? … nebo protože se užíral nenávistí? … a nebo snad proto, že vypil asi nejvíc silné černé kávy ze všech lidí v celém státě New York?“ … a ještě navíc, když fantazie občas všechny takové otázky i pochybnosti přemění v něco, jako např. magické legendy, pak si můžete přečíst třeba o výpravě na Druhou stranu …
„hlášení se shodovala v tom, že život na Druhé straně se vyznačuje podivuhodnou tvárností, dovede na sebe brát nejroztodivnější podoby“.
Zjistíte, co se stane, když se vám skutečnost rozpadne … na něco viditelného a smysluplného dle všech vašich smyslů, ale taky na něco, čemu se vaše smysly urputně brání, a považují za chaotické, tedy něco, čemu pak vaše mysl smysl prostě přiřknout odmítá.
„Paul se musel sám sebe ptát, jestli by Ross opravdu pokračoval v psaní, kdyby nezemřel. Nebyl si tím jist, připadalo mu, že autora fascinoval jedině stav očekávání, obrácený k nejisté budoucnosti, jejíž dech probouzí v přítomnosti divokou vegetaci dosud beztvarých možností a zárodků dějů, džungli, kterou pozvolna zarůstají důvěrně známé tvary.“
V Lucemburských zahradách se tak budete pohybovat přesně na téhle hranici, setkáte se s vlastními myšlenkami, a pak samozřejmě s tím, co je skryté – pod povrchem vědomého - „větve stromů byly písmem, jímž byla napsána zpráva, která Paula seznamovala s jeho skrytými myšlenkami“. Dostanete se tak až ke sdělením, která jsou jen tušená, a kterým porozumět, není dáno každému … „poprvé v životě uviděl, co vyjadřují slova, která denně používal … a věci přestaly být něčím hotovým“.
Skutečnost tak totiž najednou přestala být něčím samozřejmým …
„to, že neznal význam ani jednoho slova z promluv, které pročítal, mu zřejmě umožnilo uvidět cosi, co je sice v řeči – v každé řeči – přítomno a něco důležitého sděluje, ale co obvykle zakrývají právě známé významy slov; zahlédl podivuhodné tělo řeči … němý tanec slov, jeho rytmy a gesta, které jindy neviděl, protože byly zakryty významem … skvrny oprýskané omítky vyzařovaly tajuplný děj chátrání, jednu z mnoha zázračných melodií světa … pozoroval,jak rytmus chůze rozestírá kolem každého člověka jedinečný labyrint … z něhož nedokáže uniknout, lesní cestu, kolonádu, rozlehlý venkovský dům, nekonečný most nebo poušť …“
Bavilo mě to, bavila mě Ajvazova jazyková hra …“viděl kolem sebe svět nepřetržitých metamorfóz, jež však nebyly pouhým chaosem, ukazovaly mu jakousi syntax, … která utváří věci, … a prostory světa tím, že vyslovuje sebe samu .. a přitom se sama ze svých vyslovení rodí a proměňuje, vyváří své nové podoby“.
Bavilo mě nacházet v textu všechny ty rozličné způsoby „existence“, které autora zjevně zajímají, a které se snažil zachytit opravdu mnoha různými způsoby … jako skutečnosti, jako sen, jako fantazii, jako důvod k pochybám, ale i jako nezpochybnitelné fakty!
Pro mě to byl magický realismus v čisté podobě :-).