Lucemburská zahrada
Michal Ajvaz
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/157310/bmid_lucemburska-zahrada-CUO-157310.jpg
3
313
313
Román Lucemburská zahrada líčí sled událostí, které se během letních prázdnin přihodily pařížskému středoškolskému učiteli Paulovi v důsledku toho, že v okamžiku nesoustředěnosti položil ruku na nesprávné klávesy počítače a do vyhledávače napsal jedno slovo špatně: kvůli této chybě prožije nejšťastnější a nejstrašnější chvíle svého života. Děj knihy se odehrává v Paříži, v Nice a v Nantes, ve státě New York, v Moskvě, na karibském ostrově Saint Lucia, v sicilské Taormině a ve vybájeném městě Lara. Kniha získala cenu Magnésia Litera 2012 pro nejlepší knihu roku.... celý text
Přidat komentář
Michal Ajvaz alias Kundera číslo dvě žije, už napsal prý něco kolem dvaceti knih, ale ty jsem samozřejmě nečetl, abych nebyl ovlivněn při hodnocení jeho dvacáté první knihy. Tomu se vážení říká objektivita.
Lucemburská zahrada je příběh francouzského učitele, který se omylem upíše a napíše do google místo BIG TIT MILF ASSFUCK jakési podivné slovo, které ho dovede na stopu podivína Rosse, který byl očividně ještě víc mindfuck než Iveta Bartošová po jedenáctý dopoledne.
Zápletka tedy pořádnej horor a mohlo z toho být solidní drámo, jenže Ajvaz se projevuje jako mistr literárního smyku a po celkem nadupané první kapitole hodí odbočku do Hry o trůny, kdy postavy blekotají nesmysly v řeči podobné té, kterou používal kolega Spacák, když jsem ho vodil z hospody domů. Jelikož této řeči rozumí jen hospodský od nás z vesnice, který Spacákovi vždy po několika zvucích donesl pivo a jelikož se tento hospodský v knize nenachází, bylo celkem brzy jasno, že to byla kapitola naprosto k ničemu. V tento moment jsem si říkal, že bych se měl asi vrátit k nějaké solidnější literatuře, jenže jsem se překonal a při dalším závanu průjmu jsem knihu opět odnesl do své velké kachlíčkové mozkovny.
Dobře jsem udělal. Poté, co jsem přežil několik patafyzických popisů toho, jak šílený znuděný francouz chodí zmateně po zahradě a nemůže najít bagetérii, dostavilo se další otočení o devadesát stupňů a na scéně byl milostnej román a lá Nabokov (čti NAbíjet BOKOVku). Učitel začne prcat další šílenou buchtózu, společně vedou řeči, u kterých by se přestal smát i Karel Nešpor a vše směřuje z fantasy zpět do klasického dilematu bílého muže s bílým penisem, jenže to by nebyl Auvajz aby to nevyšperkoval mindfuckem jako od Lynche.
Dostáváme se tedy do bodu, kdy manželka zosnuje plán odvety jako by zrovna vylezla ze semináře pro Nejdebilnější pomsty a v ten moment už můj mozek skoro přestal fungovat a jen jsem sledoval, jak moc dokáže Ajvaz vyšperkovat tuhle fantasmagorii, ve které se všechny postavy chovaly, jako by v celý Francii došly croissanty. A samozřejmě, že se mu to vede dobře. Tak dobře, že jeho postavy se, cituji, "cítí jako postavy z amerického seriálu LOST."
Dostáváme se tak na Svatou Lucii, zápletka, kterou bych už v ten moment nedokázal vymyslet ani já s třemi lahvemi Becherovky nabobtná ještě o jeden další level a to už jsem pak kroutil hlavou tak urputně, že jsem knížku musel číst jen když byl tenis v televizi, aby si ostatní nemysleli, že jsem idiot.
Dodržujíc nepsané pravidlo "když píšeš o francouzích, každá blbost musí skončit ještě blbějc než jak probíhala" to Ajvaz utne a to už bylo moc i na mě (a to jsem četl už dost magického realismu a navíc umím i tři nebo čtyři čarodějnický triky).
Mistrně napsaná kniha.
Po právu získala ocenění Magnesia Litera 2012 Kniha roku.
Lucemburská zahrada mně tedy vůbec nesedla. Už v první kapitole mi přišlo trapné, když byl jeden překlep roztáhnutý do několika odstavců, jak kdyby byl čtenář trochu pomalejší a potřeboval příručku na to, jak držet knihu... Smysl nevidím ani v yggurštině, vložené pasáže jsou příliš dlouhé a slovník na konci knihy jaksi k ničemu.
Ajvaz vládne skvěle jazykem - to se mu musí nechat! Ze zcela všedního dne nás unese do světa, kde možné je všechno, kde neplatí žádná pravidla, kde se celý dosavadní život jaksi zadrhne, překlopí, obrátí vzhůru nohama a udělá několik více či méně elegantních piruet, aby se po tomto tanci na hranici šílenství zase pokorně vrátil do pokojných vod . Pokud na tuto hru přistoupíte, nudit se nebudete, A navíc je to sympaticky tenká kniha - budiž to spisovateli připsáno k dobru:)
Byla jsem zvědavá (ML 2012), ale docela jsem se při čtení nudila. Magický realismus neodmítám, ale nepřišlo mi to moc snové natož hluboké. Líbil se mi však bohatý jazyk a hezké metafory. Jiný pohled na svět. O lásce a jejích podobách a proměnách. O strachu. O touze po změně? O tom jak podvádíme sami sebe. PV: "Paul je profesorem filozofie na pařížském lyceu, na které nastoupil hned po skončení univerzity a kde učí už sedmým rokem; teď je právě doma, protože je první den prázdnin, půl deváté odpoledne."
Zajímavý příběh, zachycení snových a fantaskních nálad a pocitů, spletité vztahy, trocha filosofie, odkazy na současnou kulturu, proudy vědomí a myšlenek - to všechno jsou přívlastky, které vystihují "Lucemburskou zahradu". Pakliže máte Ajvazovy knihy v oblibě, neváhejte a "Lucemburskou zahradu" přečtěte, nebudete totiž zklamaní, protože autor pokračuje v linii, kterou nastolil v několika předcházejících knihách. Jako seznámení s autorem "Lucemburská zahrada" poslouží rovněž výborně. http://opynion.blogspot.cz/2014/01/recenze-michal-ajvaz-lucemburska-zahrada.html
Utrpení byla celá kniha! Už vím, že nejsem fanoušek tohoto magického realismu a už vůbec ne Ajvaze.
Michal Ajvaz otevírá nevšední pohled do fantaskního světa, který je na dosah ruky. Celým příběhem jako by poukazoval na to, že náhoda může zcela přetvořit lidský život a jak málo stačí ke změně vnímání. Bravurně si pohrává se změnami v lidské mysli. Promísí depersonalizaci, fatální úzkost, psychedelické stavy, iluze, psychózy a dává tak možnost přemýšlet nad tím, jak vidíme svět kolem sebe včetně sebe sama. Proč právě takto? Díváme se bystře? Kam nás to celé zavede? A jak málo někdy stačí k tomu, aby se vytratilo kouzlo, které vdechlo našemu životu nový smysl?
Román je velmi napínavý, je plný nečekaných zvratů, je psán v mateřském jazyce (když pominu ty pasáže jazyka umělého) a plně ho využívá a navíc i přes svou mystičnost v mnoha detailech působí velmi reálně a lidsky. Ne každému se však tento styl psaní bude líbit; pokud ano, věřím, že z knihy čtenář vytěží spoustu nových směrů, kam se mohou ubírat jeho úvahy a to je přesně to, co od kvalitní literatury očekávám.
První román o SEO .) Nevím, jak ji posuzovat. Ajvaz nepíše špatně, to nemůžu říct. Na druhou stranu, když vidím "na obálce" proužek "magnesia litera - kniha roku 2012" tak jsem čekal, že to bude mnohem lepší. Opět jde o magický realismus, který dobře známe ze starších autorových děl. Nyní je obohacen o "knihu v knize", což již dávno není novinka a použil to kdekdo ale to, že autor dialogy v tom "vnořeném" příběhu zapomněl přeložit do jakéhokoliv trošku používanějšího jazyka možná novinka trochu je.
Moja prvá kniha od autora, prečítaná za dva dni. Začiatok bol napínavý, ale od chvíle, čo sa Paul a Claire stanú milencami, je to už len trápenie. Celé to vyznieva do prázdna, aspoň ja som nepochopila k čomu to malo dospieť. Asi potvrdenie jednej myšlienky z knihy, že prehlásiť nejaký okamžik za koniec, je len zvyk, očakávať rozuzlenie je predsudok. Čo sa nedá poprieť je autorova schopnosť vykresliť atmosféru, úplne som zatúžila navštíviť Paríž.
Ze začátku mne khiha zaujala a první asi třetinu khihy jsem byl natěšený. Prostřední pasáž byla abstraktním utrpením (předpokládám, že zrovna za tuhle pasáž získala to umělecké ocenění :-)) a třetí třetina knihy byla zas zajímavá i když počáteční nadšení trochu vyprchalo po tom trápení v prostřední pasáži.
Učitel na pařížském lyceu při hledání filozofických textů na internetu najde fantasy příběh s úryvky v neznámé řeči. Zaujme ho příběh autora, a tak se pustí do studia textu. Po čase zjistí, že není důležité rozumět samotným slovům, ale významu slov, tomu, co slova vyjadřují... odkrývá se mu tak zcela jiné vnímání reality, než na které byl doposud zvyklý... vnímání, které není založeno na slovech, ale na významu v dynamických jevech. Tento pohled ho strhne natolik, že se rozhodne o něm napsat knihu. Při svých cestách městem potkává dívku, která má podobný pohled na svět jako on, je však přesně opačný... na dynamickou realitu nazírá negativně. Potud je Lucemburská zahrada výborné dílo, jeden z nejlepších románů, jaké jsem četl (možná i proto, že hlavní postavu v jeho pohledu na realitu zcela chápu, včetně změny jeho vnímání). Autor se však tohoto geniálního námětu asi v polovině knihy vzdal a vydal se cestou popisu hodně dobrodružného vztahu mezi hlavní postavou, jeho ženou a jeho milenkou. Je to sice napsané výborně a bavilo mě to, ale kniha tak ztratila své kouzlo a originalitu... hlavní postava totiž opouští svůj nový pohled na svět, sama mu přestává rozumět. Vrací se k němu až v epilogu knihy způsobem, jako by vložené milostné drama do knihy vůbec nepatřilo.
Skutečně surrealistický román. Prvních padesát stran patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy přečetl. Pak se příběh ubere úplně jiným směrem, což mě - přiznám se - zprvu mírně zklamalo. Ale celá kniha je naprosto výborná. Michal Ajvaz pracuje s jazykem tak jako nikdo.
Od autora má 1. knížka, a rozhodně mě nezklamala... Úplně mě pohltila a měla jsem ji za chvíli přečtenou. Místy jsem se cítila jako v úplně jiném světě, tak mě to dostalo! Nemůžu se dočkat, až se dostanu k dalším knížkám od Michala Ajvaze. Jediné, co mi připadalo trochu zbytečné, byl dlouhý Irinin příběh, ten mi tam moc nezapadal...
Pro mne osobně zklamání. Tyrkysového orla a Cestu na jih jsem ještě nečetl, ale i tak mi za vrchol Ajvazovy beletristické tvorby přijdou Prázdné ulice. Celý koncept od začátku slibuje víc, než se nám dostane, kniha je alibisticky uťata tím, že konec je tam, kde si řekneme - přitom je v příběhu naznačeno tolik zajímavých linií, které si zasloužily nějak propojit a někam dovést. Vadilo mi neustále - a vlastně zbytečné - střídání přítomného a minulého času, některé pasáže jsou zbytečně zrychlené, podané jako článek v novinách. Nakonec se ani nedozvíme, co vedlo vědce k napsání fantasy povídky a k vymyšlení nového jazyka, a co mne osobně mrzelo nejvíc, že se nijak nikam nerozvinulo Paulovo poznání skryté řeči vesmíru a světa a bylo utnuto rovněž předčasně, jako by autor nechtěl myšlenku dovést dál.
Na první pohled se nejnovější kniha Michala Ajvaze zdá pro něj netypická – je útlá. Její obsah však “stojí” za svým autorem – představitelem magického realismu. Výchozím bodem cest jeho hrdinů je opět jazyk a symbolika. Tentokrát ve velmi prozaickém provedení – stačí nepozorností změnit prstoklad na počítačové klávesnici a do internetového vyhledávače napsat jiné, zdánlivě nesmyslné slovo. V tu chvíli stojí hlavní hrdina na začátku svého nejkrásnějšího a zároveň nejkrutějšího léta. I v této knize, jako v mnoha jiných tohoto autora, nezůstanete na jednom místě. Její děj hrdiny i vás zavede do Paříže, Nice, Nantes, do státu New York, Moskvy, na karibský ostrov Saint Lucia a do vybájeného města Lara. Pokud se i vy dostanete s autorem do lingvistické extáze, vřele vám doporučuji i Ajvazovy předchozí knihy: Cesta na jih, Prázdné ulice, Druhé město či Tyrkysový orel.
Nová kniha Michala Ajvaze se poněkud liší od jeho předchozích beletristických děl. Sám autor uvádí, že hlavní rozdíly jsou v tom, že tentokrát nepoužil ich formu a že se příběh, ani částečně, neodehrává v Česku. Nejsou to však jediné rozdíly. V Lucemburské zahradě byl autor velice skoupý na vložené příběhy, kterými jeho knihy vždy oplývaly. Jedinou výjimkou je fragment textu s dialogy psanými v yggurštině – smyšleném jazyku Donalda Rosse. Michal Ajvaz naopak těžiště příběhu posunul směrem k milostnému dramatu, k tématu, které dříve tak často nezpracovával. Příběh je tak nezvykle přímočarý, průzračný, bez velkých odboček a komplikovaných zápletek. Tento „nový“ styl tvorby je však velmi dobře zvládnutý, a přestože občas balancuje na hraně dobrého vkusu, vždy se udrží ve správných mezích. Čtenáři, který je u Ajvaze zvyklý na dlouhé věty, které popisují „vlnění záclon ve větru“, je budou možná postrádat. Pokud ano, mohou si pomocí slovníčku a gramatiky, uvedených na konci knihy, přeložit dialogy z fragmentu Rossova textu a tam "ajvazovské" věty najdou. Není to práce jednoduchá ani přínosná a ani nevede k porozumění celému textu, ale jako tichá, neškodná zábava to není špatné.
Sigesti!
Autorovy další knížky
| 2005 |  Druhé město |
| 2011 | Lucemburská zahrada |
| 2008 |  Cesta na jih |
| 2004 | Prázdné ulice |
| 1997 | Tyrkysový orel |
Rozsahem skromnější, než Cesta na jih, kterou jsem četl předtím, ale opět fascinující. Ajvaz ve svém fantaskním příběhu otevírá spoustu překvapivých průhledů do skutečnosti, která nás obklopuje. Lucemburská zahrada je tu místem a symbolem náhlého osvícení, po němž hrdina dokáže nahlížet realitu úplně novým, všechápajícím způsobem, tohle náhlé procitnutí je ale draze vykoupeno osobní katastrofou. Motivů a myšlenkových proudů, které je možné sledovat, je tu ale mnohem víc: Náhoda. Plynutí, větvení, změna. Imitace a iluze. Jazyk. Příběhové archetypy. Smíření s bolestí. A to všechno nikoli v podobě nějakého suchého filozofování, ale ve formě strhujícího příběhu pohrávajícího si s hranicemi reality a snu.
Umělý jazyk, který hraje v románu zásadní úlohu, je vzrušující právě svojí nesrozumitelností a vodítko, které Ajvaz v závěru dává v podobě útržkovitého a abecedně neřazeného slovníčku, tohle kouzlo ještě zesiluje. Nezkoušel jsem s jeho pomocí dešifrovat text v yggurštině, ale s trochou pozornosti se v něm dá najít alespoň překlad názvu oné opery, který leccos osvětluje.