Lucemburská zahrada
Michal Ajvaz
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/157310/bmid_lucemburska-zahrada-CUO-157310.jpg
3
307
307
Román Lucemburská zahrada líčí sled událostí, které se během letních prázdnin přihodily pařížskému středoškolskému učiteli Paulovi v důsledku toho, že v okamžiku nesoustředěnosti položil ruku na nesprávné klávesy počítače a do vyhledávače napsal jedno slovo špatně: kvůli této chybě prožije nejšťastnější a nejstrašnější chvíle svého života. Děj knihy se odehrává v Paříži, v Nice a v Nantes, ve státě New York, v Moskvě, na karibském ostrově Saint Lucia, v sicilské Taormině a ve vybájeném městě Lara. Kniha získala cenu Magnésia Litera 2012 pro nejlepší knihu roku.... celý text
Přidat komentář
Trochu kafkovský styl, hrdina se zmítá v absurditě a pátrá, co se to vlastně děje. Tajemství je asi tou nejlepší stránkou tohoto románu, dále bych vyzdvihl i lineární styl vyprávění bez nadbytečných vedlejších motivů. Pravděpodobným cílem autora bylo přimět čtenáře, aby se zamyslel nad zobrazenou realitou, taky jsem to zkoušel, ale nic rozumného jsem nevykoumal. Možná, že cesta k tomu, byl cíl.
Zpočátku jsem u knihy usínala, trvalo mi poměrně dlouho ji přečíst. Vymyšlený jazyk jsem přeskakovala, byly tam zbytečně dlouhé pasáže. Ke konci vše trochu začalo dávat smysl. Tento typ knih mě neoslovuje.
Bohužel další - a opět nepříliš úspěšný - pokus o četbu současného českého autora, dokonce ověnčeného literárními cenami.
Příliš dlouhá souvětí, byť kraťounké rozsahem, neskutečně rozvleklé. Opravdu mě to neoslovilo.
Zpočátku typicky ajvazovské prolínání naší "reality" s fantaskními světy, až jsem si v jeden moment říkal, že už mne to snad i trochu přestává bavit. Poznenáhlu se ovšem z knihy vynořil přece jen zas trochu jiný příběh - bylo zde více psychologie, více vztahů a při čtení mne jímala melancholicky teskná nálada. A taky smíření: neboj se, neboj se, porážky ani vítězství. Pěkné. Ajvaz mne opět nezklamal.
Já nejsem na filosofické řeči, takže bych tu knihu asi seškrtala tak na třetinu. Vlastně mě u čtení udrželo jen doporučení, které jsem si ale asi špatně vyložila. Příběh byl nakonec celkem zajímavý, ale pro mě veskrze nesympatický hlavní hrdina zanechal celkový dost negativní dojem.
Eh... tedy vysvětlovat tak dlouho čtenáři, že si autor položil prsty na jiné klávesy než je při psaní deseti prsty nutné... možná za to dostal tu Magnesii :).
Tohle bylo dost zvláštní čtení. Byla tam zajímavá témata - magická řeka, kterou ale Paul i Claire vnímají zcela odlišně, banální omyl, který hrdinovi změní život, vlastně i promyšlenost pomsty Paulovy manželky, to bylo zajímavé. Na druhou stranu toho cestování po světě bylo trochu moc, některé postavy (matematička na Svaté Lucii) jen tak nahozené. Setkání s ní sice pro Paula smysl mělo, ale tato žena jako by se v ději nakonec rozpustila.
(SPOILER)
Vůbec nevím, co mi četba této knihy měla přinést. Holá struktura je úplně primitivní a otřepaná, on ji podvádí, ona na to přijde a mstí se. On uteče, ta druhá už ho nechce a nakonec návrat k manželství, pocitu hanby, mlčení, konvenci. Všechno je zabalené do pozlátka (nevím, jak jinak to nazvat) všeobjímajícího/blátivého proudu, figurín, tropické džungle a nečekané Potěmkinovy vesnice, do toho geniální ruský matematik. A ještě vlastně tajemný úryvek z internetu, nesrozumitelný jazyk a neznámá říše v ohrožení kdo ví čím.
Předností díla je jeho formální stránka, kompozice, dialogy, slovní zásoba.
Moc odboček a moc řečí - ten vymyšlený jazyk jsem přeskakovala a pak knížku definitivně opustila. Asi nesprávná nálada na něco takového.
Čteno do plnění zpětné výzvy a teda jako nadchnul mě cizí jazyk a nápad, ale jinak čtení mi bylo příjemné tak do půlky a pak sem se musela nutit pokračovat..nicméně konec překvapil a propojenost také :-)
Číst Ajvazovu Lucemburskou zahradu jako další knihu po jeho monumentálním románu Města byl trochu zvláštní pocit. Pak totiž Lucemburská zahrada trochu působí jako jakási rozcvička k Městům. Víme sice, že autor rád recykluje stejné principy, avšak přijde mi, že zde si načrtl mnoho nápadů a postupů, které pak v Městech zopakoval jen v mírných variacích. Nicméně nebylo to vůbec špatné, opět smekám před Ajvazovou imaginací, naštěstí i zde méně samoúčelnou než v nejslavnějším Druhém městě, zároveň místy ještě fantasknější než právě ve výborných Městech. Avšak Lucemburská zahrada (rozsahem ani ne 200 stran) nedává spoustě z autorových nápadů příliš prostoru se rozletět. Což samo o sobě vlastně nemusí vadit, neboť je vidět, že Ajvaz utáhne i velice komorní příběh, přestože delší prostor mu sluší víc a já bych i v případě Lucemburské zahrady chtěl mnohdy znát pozadí... Ačkoli to nejdůležitější řečeno bylo.
V záplavě thrillerů, severských detektivek a historických románů tak trochu něco jiného. Knížka nesnadno zařaditelná, trochu záhadná, trochu mystifikační, neobyčejná, rozhodně zajímavá. Příběh si vypomůže sem tam nějakou tou náhodou, aby na něj bylo možno pověsit vyfabulované, magické světy pod a za povrchem všedních věcí. Celé to překvapivě funguje a baví a přitom nutí k zamyšlení. Ano, líbilo se mi to, i ten nově vykonstruovaný jazyk; Jeho prostřednictvím autor ukazuje tu pravou, kouzelnou sílu slova a textu.
Anebo to celé bylo myšleno úplně jinak.
Chtěla jsem si přečíst po čase zase současného českého autora, a zase zklamání.
Několik zajímavých témat, ale dohromady strašná slátanina. Do poslední stránky jsem čekala, že se to nějak spojí, vyvrbí - nedočkala jsem se.
Kdybych měla autorovi radit, každý námět rozpracovat do dlouhého románu. A dát si načas a záležet a ne toto.
Sáhl jsem na ni natěšeně po přečtení Druhého města. Zde zklamání. Neoslovil mě obsah, jinak to celkem šlo.
Lucemburská zahrada je sice tenká, ale záživná tak jen z 1/3. Nejlepší částí je kapitola Irina. Její příběh by si zasloužil vlastní novelu. Začátek Lucemburské zahrady se vyvíjel docela slibně, ale pak Paul začal mít vidiny nebo spíše se mu naskytl nový pohled na svět kolem a všechno šlo do kytek. Myslím si, že dalším hřebíčkem do rakve bylo i předimenzované a mnohdy neslučitelné chování Simone, která je čtenáři prezentovaná jako racionální a vzdělaná žena, ze které se vyklube vyšinutá saň, která se na konci příběhu opět změní. Tentokrát v krotkou ženušku, která se bojí jen jediné zmínky o tom, co se stalo během osudného léta. První dvě kapitoly vás rozhodně nadchnou, ale pak se najednou z příběhu stává zmatená slátanina, která se sice ke konci rozmotá a děj se vrátí do slušný fáze čtitelnosti, ale i tak je celá zápletka až moc zatěžkaná žárlivostí, nezdravou a až chorobně obsedantní touhou po pomstě. Zatímco konec je zase jedna velká opatrnost. To aby vydržela křehká manželská rovnováha. Postavy i příběh stále kolísají na hranici uvěřitelnosti (kromě Iriny, ta je prostě skvělá). K tomu všemu je hlavní dějová linka neustále narušovaná vedlejšími zápletkami, které nakonec čtenáři pomáhají knihu dočíst a aspoň trošku si ji užít. Ať už jde o záhadného profesora Rosse, kterého opustí žena a on si nechá vyrobit její přesnou robotickou kopii. Nebo Claire. Paulovu milenku, která prožila stejný pocit osvícení, nový způsob vnímání světa jako Paul až na to, že ona to od počátku chápala jako něco negativního, zatímco mladý profesor z toho byl naprosto nadšený. Dokonce o svém zážitku začne psát knihu. Možná tím chtěl autor ukázat na rozdílné vnímání světa z pohledu muže a ženy, možná jen chtěl mít dva protiklady, které se i přes neshodu tohoto vnímání přitahovaly. Možná? Kdo ví?
Zatímco Vražda starého varana byla od začátku tak nějak snová a čtenář tušil, do čeho jde, tak Lucemburská zahrada je spíš mišmaš čehosi, co se dá jen těžko uchopit a popsat. Děkujme za nádech exotiky, který vrací příběh do snesitelných mezí a dá čtenáři aspoň malou šanci knihu dočíst. Přesto se nejedná o knížku, ke které bych se ještě někdy vrátila.
Autorovy další knížky
| 2005 |  Druhé město |
| 2011 | Lucemburská zahrada |
| 2008 |  Cesta na jih |
| 2004 | Prázdné ulice |
| 1997 | Tyrkysový orel |
Lidi, copak vy to nechápete? Moře je přeci ta největší přímka světa!! Komu to nedochází, tak je neumětel a neotevřel svoje vnitřní oko, stejně jako hlavní hrdina tohoto škváru. Podobné kecy jsou v téhle knížce všudypřítomné. Jde opět o pokus současného českého autora být světový. A hodně mu to nejde. Jenže porotci Magnesie tohle žerou jako buráky na Silvestra, takže opět jásáme, jak je tohle čtení hluboké a filozofické a blueh... Je velká škoda, že netrpím nespavostí, protože Lucemburská zahrada by mě zaručeně uspala. Příběh je spatlaný z toho, co Michala Ajvaze ráno napadlo při čištění zubů, postavy jsou neskutečně otravné a mění svoje kompletní chování kapitolu od kapitoly. Vymyšlený jazyk je trapný, netvrďte mi, že jste kdokoliv zkoumali jeho gramatická pravidla na konci knihy. Celé to zkrátka vypadá jako výtvor takového toho středoškoláka, co si myslí, že prošel krizí středního věku a ví o světě první poslední. Jednu hvězdu dávám jen proto, že v době psaní zmizelo hodnocení "odpad", jinak bych jej s radostí udělil.