Lumen Fidei

23.02.2024

Velmi zajímavé dílo dvou papežů dává hodně zajímavých informací k přemýšlení.

18.06.2020

„Je známo, jak filosof Ludwig Wittgenstein vysvětlil spojitost víry a jistoty. Věřit je prý podle něho zkušenost podobná zamilovanosti, pojaté jako něco subjektivního, co nelze předložit jako platnou pravdu všem. Modernímu člověku se skutečně zdá, že otázka lásky nemá co do činění s pravdou. Láska se dnes jeví jako zkušenost spojená se světem nestálých citů a nikoli s pravdou.
Je to vskutku adekvátní popis lásky? Ve skutečnosti lásku nelze redukovat na cit, který přichází a odchází. Dotýká se sice naší citovosti, ale to proto, aby ji otevřela milované osobě a započala tak cestu, která je vyjitím z uzavřenosti vlastního já a vykročením k druhému, aby byl vybudován trvalý vztah; láska směřuje ke sjednocení s milovanou osobou. Ukazuje se tak, v jakém smyslu láska potřebuje pravdu. Jedině, zakládá-li se na pravdě, může láska trvat v čase, překonat prchavý okamžik, upevnit a podepřít tak společnou cestu. Pokud láska nemá vztah k pravdě, je podrobena proměnlivým citům a nepřekoná zkoušku času. Pravá láska však sjednocuje všechny prvky naší osoby a stává se novým světlem k velkému a plnému životu. Láska bez pravdy nemůže nabízet pevný svazek, nedokáže převést ‚já‘ za jeho osamocení, ani jej osvobodit z pomíjivosti okamžiku a budovat život, aby nesl plody.“

„Dotknout se srdcem, to jest věřit,“ napsal kdysi svatý Augustin. Tato papežská encyklika jeho slova nejen cituje, ale také rozvíjí. Představuje Pravdu, Lásku a Víru (tu viděnou i slyšenou) jako tři propojené aspekty, které se vzájemně podporují, rozněcují se a násobí svůj význam. Čtenář je pobízen, aby se nechal vírou osvětlit a aby ji neváhal předávat dá, vždyť víra se šíří „od osoby k osobě, jako se plamen zapaluje od jiného plamene“.
Jak je tomu u posledních dvou Svatých otců zvykem, ve svém dokumentu před své věřící adresáty předkládají argumenty k rozmýšlení, nestraší ani nehrozí. Povzbuzují. Doslovně se zde říká, že „víra není útulkem pro lidi bez odvahy, nýbrž rozletem života“ – to je výstižné. Čtení encykliky tak není povinným seznámením s nejnovější součástí věrouky, ale radostným setkáním s názory bratrů ve víře - aniž by tím pozbývalo ze své závažnosti a naléhavosti.

„Víra je jedna také proto, že se obrací k jedinému Pánu, k Ježíšovu životu, k jeho konkrétní historii, kterou s námi sdílí. Svatý Irenej z Lyonu to objasnil v protikladu k heretickým gnostikům. Ti tvrdili, že existují dva typy víry. Jedna neotesaná víra prostých, nedokonalá, která se držela na úrovni Kristova těla a rozjímání jeho tajemství. A druhá, hlubší a dokonalá víra, vyhrazená malému kruhu zasvěcených, která se rozumem pozvedala nad Ježíšovo tělo vstříc tajemstvím neznámého božství. Tváří v tvář tomuto nároku, který má nadále svoji přitažlivost i své stoupence také v naší době, zdůrazňuje svatý Irenej, že víra je jedna jediná, protože prochází vždycky jediným konkrétním bodem Vtělení, aniž by někdy přesahovala tělo a historii Krista, poněvadž v nich se chtěl Bůh plně zjevit. A proto není rozdíl ve víře mezi ‚tím, kdo o ní umí říci velmi mnoho‘ a ‚tím, kdo dokáže říci jen málo‘, mezi tím, kdo je kvalitnější a kdo je méně schopný. První nemůže víře nic přidat a druhý jí nic neubere.“