Lustr pro papeže
Jan Tománek
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/418913/bmid_lustr-pro-papeze-A9l-418913.jpg
5
757
757
"Skutečný příběh z pekla normalizačních lágrů" Syrově drsná výpověď nevinně odsouzeného mladého trampa, který se provinil jen tím, že byl ve špatný čas na špatném místě. Jeho cesta brutálními pracovními tábory v té báječné normalizační době, kdy všichni mlčeli a užívali si populární hudby a veselých filmů. Skutečný příběh z dávno zapomenutého minkovického pekla, vězni přezdívaného Minkau – podle nacistického vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau, se kterým si ten český v ničem nezadal...... celý text
Přidat komentář
Lustr pro papeže...
Jedná se o výpověď nevinně odsouzeného mladého trampa - Míly Petrovského, nebo chcete-li Chlupa, který se provinil jen tím, že byl ve špatný čas na špatném místě... Jeho cesta brutálními pracovními tábory... Mmo jiné i mnkovické peklo, vězni přezdívaného Minkau – podle nacistického vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau, se kterým si ten český v ničem nezadal...
Jediné, co mě mrzelo je to, že se jedná o útlou knížečku o pouhých 176 stranách...
U hodnocení není nad čím váhat - jasných pět hvězdiček, ale tady bych dal aspoň o jednu víc...
Na závěr si dovolím ještě citovat pár řádků...
V letech 1948 až 1989 bylo v Československu z politických důvodů odsouzeno nejméně 205 486 nevinných lidí...
V komunistických pracovních lágrech jich minimálně 4 495 zemřelo a dalších 248 bylo popraveno...
Ani jediný z tisíců bývalých komunistických dozorců a velitelů nebyl nikdy odsouzen...
Někteří dozorci, kteří týrali vězně, dokonce za "nespravedlivé"stíhání vysoudili statisícové odškodné...
Zimomriavkové svedectvo z prostredia normalizačného tábora v Minkoviciach. Jednalo se o pracovný tábor, kde vtedajší štátny aparát ovládaný komunistickou stranou za pomoci ŠTB v rozpore s ľudskými právami trýznil vezňov psychickým terorom, hladom a neľudskou prácou pri výrobe bižutérie s extrémne nadsadenými pracovnými normami. Tragédiou bolo, že sa často jednalo o politických väzňov, ktorí okrem tvrdej práce trpeli aj šikanou, či už zo strany ostatných spoluväzňov, recidivistov alebo samotných bachárov.
Napsané to je dobře a to je právě to šílené. Hrozná doba. Především v tom, jací psychopati a sadisti dostali moc. Myslím členy silových složek. Od toho fízla, který si vymyslel část obvinění, přes většinu lidí v mašinérii podílející se na odsouzení až po sadistické dozorce. A z pár týdnů je deset let a jiný člověk.
Strašný.
Jsem rozpolcená. Na jednu stranu tu připomíná velmi důležité téma zvěrstev minulého režimu páchaných na často nevinném obyvatelstvu, na druhou stranu bych asi potřebovala trochu literárnější styl, který nepůjde jen po povrchu. To téma totiž nabízí spoustu možností, ale tady to zůstává dost nevyužité. Nenahlédnete tu moc do Chlupova prožívání, o nějaké psychologii postav tu pak nemůže být už vůbec řeč. A to je velká škoda, protože tak se kniha (román asi ne, spíš novela, už jen kvůli rozsahu) soustředí prakticky jen na vykreslení hrubého zacházení v ústavech a věznicích, aniž bychom sledovali jakoukoli hrdinovu změnu, jako by ho to moc nepoznamenávalo, což pochopitelně působí docela neuvěřitelně. Autor přitom stavěl na skutečných prožitcích muže, který si takovým peklem prošel a jehož příběh vypravování pak zasadil do vyfabulovaného rámce. Téhle knize by slušel ponor do mysli někoho, komu ten hnus tak nechutně vstoupil do života a převrátil mu ho naruby...
Pokud jste knihu ještě nečetli a chcete se do ní pustit, přeskočte odstavec, protože nasleduje menší SPOILER: Za mě asi nejkrásnějším a také nejlépe vystiženým momentem je rozhodně Chlupův útěk z Libkovic, v němž se vztahuje ke krásné přírodě, ke kopcům Českého středohoří a jakémusi blíže neidentifikovanému hradu na jednom z nich.
Jednou z devíz téhle knížečky je zasazení do reálných míst, ocitáme se tak postupně v Libkovicích, Vykmanově a Minkovicích, místech převážně v severních Čechách, kde k těm hrůzám opravdu docházelo. Libkovice dnes už neexistují, padly za oběť hnědouhelné těžbě, ve Vykmanově najdete nechvalně proslulou Rudou věž smrti a z Minkovic možná pochází i některý z broušených lustrů, které visí třeba tam, kde pracujete, žijete, kam chodíte jíst...
"A mlčet znamená podílet se."
To byl hnus! Ne román, ten je napsaný dobře, ale doba tzv. normalizace po 68, šílená doba bezmoci a bezpráví. Naše věznice nacpané skutečnými i domnělými politickými vězni v Minkovicích, Jáchymově aj. mohly soutěžit o zlaté vidle se sovětskými gulagy a nacistickými lágry. Příběh Míly Petrovského, kdysi mladého trampa, kterého hon na čarodějnice a cizí závist přivedly v jeho pouhých 16 letech v 69. do pekla československých kobek, je bolestivý, smutný a pro mnohé asi i těžko uvěřitelný. Své vzpomínky prokládá idylickými úspěchy a šťastnými okamžiky doby. Jak příhodné. Kdo by se chtěl trápit a přemýšlet, co se děje za zdmi věznic, a proč. Linka mezi realitou a fabulací není zřejmá, i kdyby jen polovina z toho, co se dělo politickým vězňům byla pravda, máme v naší historii velmi smutný a hluboký zářez. Sama si vzpomínám, jak jsem ve škole „statečně“ hájila svou mikinu s anglickým nápisem z tuzexu za těžce ušetřené peníze, načež mě poslali domů a napsali neomluvené hodiny, nebo kamarádku, že jakýsi úkol nemohla splnit, protože jsme jej nedostali. Nálepka „nepřítel státu“, který na mě tehdy zasyčela soudružka učitelka, takže to nikdo jiný neslyšel, mě tehdy vzhledem k mému věku pobavila, protože byla naprosto neadekvátní. Kdybych byla tehdy věděla, jak to s mladistvými mohlo dopadnout, a za nic…
Pořád jsem za ta léta nenašla odpověď na otázku kde se to čiré zlo v lidech bere. Tománek naservíroval účinný protilék na mizející paměť a smířlivost s naší nedávnou minulostí. Je totiž naprosto neuvěřitelné, že ani jediný z tehdejších komunistických dozorců a velitelů nebyl nikdy potrestán. Stejně tak je neuvěřitelné, že bývalý ředitel a později majitel zprivatizované Preciosy (lustr pro papeže), jejíž výrobky stály na práci minkovických vězňů v nelidských podmínkách, dostal od Zemana medaili Za zásluhy o stát.
"Znovu přelítnu papír očima. Už si nemůžu dovolit znovu to podělat. Chci ven. Beru do ruky propisku a podepisuju. Hodím tužku zpátky na stůl. Prohlášení o doživotní mlčenlivost. Minkovický tábor byl v osmapadesátém založený tajným rozkazem tehdejšího ministra vnitra. Všichni propuštění vězni museli podepisovat mlčenlivost - bez výjimky. Její porušení se rovnalo špionáži a poškození zájmů socialistického státu a s mnohaletými tresty... O lágru tak v Československu ani za hranicemi neměl vůbec nikdo tušení."
Tuhle knihu jsem si chtěl přečíst už dlouho stojí za to čtení je to přehled doby jak se žilo smutné bohužel není to pro každého.
Silné a zajímavé téma knihy je podle mě zničeno jazykem, kterým je vyprávěné. Těch vulgarit je tam zbytečně moc. Škoda
Do téhle knihy se mi dlouho nechtělo. Čekala na přečtení celé dva roky. Tak nějak jsem asi tušila, že to bude náročné téma. Knihu jsem přečetla za jeden večer. Nešlo se odtrhnout. Tak zmařený mladý lidský život, pro takovou
prkotinu. Tolik utrpění. Děsí mě, že jsem v té době žila, prožívala své vlastní mládí a o takových hrůzách neměla ani ponětí. Doporučuji jako povinnou četbu do škol.
Jak málo stačilo k tomu, aby byl zničen život mladého kluka, který byl odsouzený kvůli banalitě a zlovůlí tehdejších "mocných". Hodně smutné čtení. Vyhledala jsem si poté info o tamější věznici, to je fakt síla, co tam bylo známých osobností. Doporučuji přečíst každému, kdo nevěří, co se dělo.
Uf, tuto knihu by si měl povinně přečíst každý, kdo žehrá na dnešní dobu. Na to, jak je útlá, tak je totiž velmi silná. Nechápu, že dozorcům se za jejich surové chování nedostalo žádného spravedlivého potrestání, vždyť to bylo trýznění jak v koncentračních táborech. Jinak za sebe bych uvítala o něco rozvinutější konec, návrat domů a třeba i začlenění Míly zpět do běžného života, ale chápu, že by to bylo svým způsobem už odklonění od hlavního tématu.
Krátká, ale velice vystizna kniha. Bude vám z ní hodně smutno že se toto opravdu dělo. Jak můžou být lidé k sobě takto kruti? Nechť si to přečtou všichni ti, co by rádi měli své sociální jistoty a na komunismus vzpomínají jen v dobrém.
Lustr pro papeže je hrozná kniha.
Napsaná je dobře, o tom žádná, ale téma je příšerné. Jde o dobu, ve které jsem prožívala své dětství a posléze své mládí a dobře si pamatuju, jak jsme se spolužáky na gymplu řešili, jestli se někdy zbavíme železné opony, jestli od nás někdy odejdou ruská vojska, jestli je vůbec reálné, aby se kolos typu SSSR rozpadl a „povolil otěže“ svým satelitům. Ale nikdy mě nenapadlo, že v naší republice se ještě dlouhou dobu po odeznění pražského jara dějí hrůzy velmi podobné ruským gulagům: výkon (marginálního) trestu pod dohledem nikým neomezovaných sadistických psychopatů.
Uvození každé kapitoly několika známými a do časové posloupnosti zasazenými informacemi mě často omráčilo – třeba ty filmy! Jak já miluju Marečka a tady si (zima 1978) přečtu „Mareček už dva roky podává pero“; jenže v Minkovicích se jede stále ve stejném režimu. Běhal mi mráz po zádech, jak dokonale jsme byli izolovaní, my, slušní a rozumní občané . . .
„Přemýšlím, že jsem nikdy nechápal, jak bylo možné, že lidé mlčeli, když se k moci dral Hitler a pak u nás Gottwald. Jak mlčeli, když přijeli v osmašedesátém tanky, a pak jim to vydrželo ještě dalších dvacet let. A dnes, když opět mlčí, tomu už bohužel rozumím a je mi do breku z toho, že se nikdy nepoučí.“
Neskutečná kniha, která ve mne ještě dlouho bude doznívat... Určitě bych doporučila zařadit středoškolákům do povinné maturitní četby. Je dobře, že existují tyto knihy: o holokaustu, pracovních táborech, hrůzách co se děly za dob nacismu i komunismu... jak stojí psáno na konci této knihy: Ať není to, co prožili, nikdy zapomenuto!
(SPOILER)
Bezpráví, zoufalství, bolest, strach a
beznaděj a přitom pořád doufaní v nemožné, v zázrak, že to jednou skončí. Při čtení jsem si připadala jako v Severní Korei nebo v Kingově Vykoupení z věznice Shawshank, ale rozhodně ne jako v Československu v době mého narození. Míla mi taky občas připomínal nabarvené ptáče, jak se ty hrůzy kolem něj pořád opakovaly a nabalovaly. O to šílenějši ale je, ze Mílův příběh je skutečný. Uváděné kontrastní milníky, důležité pro většinovou společnost, pak v porovnání s komunistickým lágry a životem v nich vyznívají strašně povrchně.
Lustr pro papeže pro mě byl nejbližší setkání s tímhle tématem a teď po dočtení, hodinu po půlnoci, je mi z něj hrozně a je pro mě skoro nemožné přijmout to jako součást naší nedávné historie.
"Nikdy se nemůžeme posouvat dál, pokud se nevyrovnáme s vlastní minulostí."
Hodně obtížné, nicméně velmi důležité čtení s významným odkazem. Souhrn skutečnosti v doslovu mě úplně dostal. Nikdo totiž nebyl za své činy postavený před odpovědnost, spíš naopak. To je šílené!
Ve jménu ideologie.
To člověk nikdy nepochopí.
Jak zde bylo řečeno, ani nacisté by se nesnížili k takovému zacházení vůči vlastním lidem.
Nejhorší je, že je to pravda.
Naše dějiny.
Popírání neznamená, že to není.
Hodně drsná kniha. Místy jsem musela čtení přerušit a dýchat. Některé pasáže jsou tak drsné, že se mi chtělo zvracet.
Tak toto bylo opravdu moc drsné. Tato útlá kniha byla přečtená za odpoledne a ještě teď to vstřebávám. Opravdu síla,co se všechno dělo za komoušů. Určitě si ji přečtěte.100%.
Štítky knihy
vězení, věznice normalizace (1969-1989) političtí vězni pracovní tábory mládež zločiny komunismu tramping komunistický režim oběti komunismu podle skutečných událostíAutorovy další knížky
| 2019 |  Lustr pro papeže |
| 2023 |  Průvodce králičí norou |
| 2022 | Válka se stromy |
| 2021 | Archa knih |
| 2018 | Motýlí křik |
Tato kniha je silným a drásavým příběhem, který čtenáře zavede do temné kapitoly československé historie – do pracovního tábora Minkovice, jednoho z nejhorších komunistických lágrů. Autor se inspiroval skutečnými událostmi a osudem nevinně odsouzeného trampa, který se ocitá v mašinerii režimu, odkud není úniku.
Hned od prvních stránek je zřejmé, že nejde o jednoduché čtení. Tománek píše syrově, bez příkras, a líčí krutosti doby s mrazivou autenticitou. Postavy v knize nejsou jen jmény na papíře – jsou to živí lidé, jejichž bolest a zoufalství se čtenáři doslova zarývají pod kůži. Popisy nelidských podmínek, sadistického zacházení dozorců a bezmoci vězňů jsou natolik silné, že se od knihy nedá odtrhnout, i když zároveň vzbuzuje pocity znechucení a vzteku nad tehdejší realitou.
Jedním z nejsilnějších prvků knihy je její emocionální dopad. Po dočtení zůstává v mysli tíživá otázka – jak se něco takového mohlo dít? Jak je možné, že tolik lidí trpělo a mnozí z viníků nikdy nebyli potrestáni? Lustr pro papeže není jen beletrie, je to připomínka historických událostí, na které by se nemělo zapomínat.
Jazyk knihy je přímočarý, bez zbytečných kudrlinek, což jen podtrhuje její autentičnost. Zároveň je ale vidět, že Tománek si dal záležet na literárním stylu – některé pasáže jsou natolik silné a výstižné, že se k nim člověk vrací znovu a znovu.
Pokud hledáte knihu, která vás zasáhne, šokuje a donutí přemýšlet, pak Lustr pro papeže rozhodně stojí za přečtení. Není to lehké čtení, ale je to čtení důležité.