Lustr pro papeže
Jan Tománek
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/418913/bmid_lustr-pro-papeze-A9l-418913.jpg
5
721
721
"Skutečný příběh z pekla normalizačních lágrů" Syrově drsná výpověď nevinně odsouzeného mladého trampa, který se provinil jen tím, že byl ve špatný čas na špatném místě. Jeho cesta brutálními pracovními tábory v té báječné normalizační době, kdy všichni mlčeli a užívali si populární hudby a veselých filmů. Skutečný příběh z dávno zapomenutého minkovického pekla, vězni přezdívaného Minkau – podle nacistického vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau, se kterým si ten český v ničem nezadal...... celý text
Přidat komentář
Skutečný příběh z pekla normalizačních lágrů... Svět, který většina z nás (naštěstí) nezná. Který si neumíme představit. Kterému bychom možná neuvěřili, kdyby nebylo těch, kdo po letech konečně promluvili...
Syrová a drsná zpověď šestnáctiletého kluka, který se provinil jen tím, že byl v nesprávnou dobu na nesprávném místě... Vykonstruovaný proces, falešné obvinění a život se vám zlomí ve chvíli, kdy to vůbec nečekáte. Sníte o děvčatech, o trampování, o posezení u ohně, ale o tom se vám už může leda tak zdát - pokud vám ještě na sny zbyde síla.
Za rok se kolem tebe všechno změní. Přátelé, rodina, svět, který jsi znal. Za deset let se znovu narodíš a všechno se učíš znovu. Úplně všechno. Svět na tebe nečeká...
Krutost, brutalita, bezcitnost... Kam až je člověk schopný zajít v týrání druhého? Kdy člověk přestává být člověkem? 35 let po válce a vlastně se vůbec nic nezměnilo... Hrůza, bezbřehá bolest, bezmocnost, fyzické i psychické týrání, vraždy... U Hitlera to člověk čekal. Ale v době míru, v době, kdy jiní šťastně vyrůstali v nevědomosti a bezpečí...
...ve Vykmanově jsem si myslel, že jsem se propadl rovnou do pekla, že hlouběji už to nejde. Ale Minkovice mi ukázaly, že peklo, lidská zloba a beznaděj jsou bezedné...
O Minkovické věznici jsem do téhle chvíle nevěděla. O tom, co se tam dělo, také ne. Je hodně bolestné vědět, že nejvíc člověku dokáže ublížit zase jen člověk...
Tolik zničený životů, tolik zmařených nadějí, tolik bolesti, krutosti a syrové bezohlednosti...
...a Bůh mlčí...
Jako vždy při čtení příběhů z prostředí komunistických lágrů, i teď jsem si připomínal větu vězněného duchovního Josefa Zvěřiny, který prý vyšetřovatelům říkal: „Nikdy mne nedonutíte, abych vás nenáviděl.“ Chlup, hlavní postava románu, se ke své nenávisti hlásí, a není ho možné za to odsuzovat. I pro mě, jako pro čtenáře, který zažíval krutost bolševického režimu jen zprostředkovaně, bylo často obtížné udržet svoje emoce pod kontrolou a nedovolit svému hněvu, aby přerostl v nenávist a touhu po kruté odplatě.
Přál bych si ale, aby hněv, který v nás román vyvolává, byl hněvem jaksi konstruktivním (pokud se to tak dá říct), aby nás aktivoval k tomu, abychom se stavěli proti nespravedlnostem a nelidskosti všude tam, kde je potkáme. A aby nám také bránil mávnout rukou nad relativizováním zločinů komunismu.
Nejsilnější stránkou románu je pro mě jeho přímočará autentičnost. Někdy je to na úkor psychologického propracování postav i děje, jasně, Tománek prostě není Zweig nebo Faber, ale ono to vlastně v knize tohoto typu vůbec nevadí. Možná naopak, možná je dobře, že je vyprávění tak přímé a jednoduché, protože přesně tak přímá a jednoduchá byla v komunistickém vězení hranice mezi dobrem a zlem, zobrazená v portrétech bestiálních dozorců: „A oni tomu věřili bezvýhradně. Když přidáš touhu po moci a penězích, vlastní frustraci, pocit méněcennosti a to, že ti strana dá moc nad životy jiných, vznikne šílený guláš. Sadismus a lidská malost jsou pak už jen koření pro dochucení.“
Nezapomínejme na minulost, berme si z ní příklad a buďme dobřími lidmi s dobrými skutky.
Rok 1969, výlet mladičkých trampů na Šumavu, veselé popíjení v hospodě a balení holek – a pak najednou střih a jsme ve zlém filmu, který se nám, stejně jako hlavnímu protagonistovi, zdá neskutečný a šílený…
Velké plus za téma, komunistická vězení za normalizace je v literatuře tak trochu neorané pole, mučení vězňů a popravy v letech padesátých známe, ale tady se nám odkrývá něco, o čem většina z nás neměla asi tušení, tak nějak jsme se domnívali, že v té době už socialismus neměl tak zničující sílu, a že i ta vězení se s dobou dřívější nedala srovnat. Vězení Evy Kantůrkové („Přítelkyně z domu smutku“) bylo depresivní a asi málokdo by se s tím uměl vyrovnat, ale přece jen se tam takto krutě nemučilo a nezabíjelo… Jak je ale vidět, existovala i děsivější zařízení a není důvod pamětníkům nevěřit.
Jednu výhradu ale mám. Ten moralizující patos autora na konci, filosofování o tom, jak se ostatní normalizovaní občané v té době bavili, žili si po svém a mlčeli – a tím se na těch zvěrstvech podíleli. Vyslovit to vězněním zničený Míla Chlup, řeknu si, sakra chlape, máš vlastně pravdu. Od autora, kterému bylo v době zániku komunismu 11 let, mi to zní, jak to říct, trošku zvláštně…
Nicméně je to silné čtení a je potřeba tyhle věci připomínat.
Bezpráví, zoufalství, hrůza...
Několikrát mi během čtení tečou slzy.
"Ať není to, co prožili, nikdy zapomenuto!"
Přečteno na dva zátahy..... Kniha začíná téměř selankou, mladí trampové jedou na čundr a hezkou průvodčí ve vlaku jsou pozváni na místní vesnickou tancovačku, jediná jejich starost v té době byla, jestli se jim podaří sbalit nějakou holku, jejich chvástavé puberťácké řeči a úsměvná situace, kdy po skončení vystoupení venkovské kapely začnou v téměř prázdném sále hrát na kytaru od Beatles Yesterday, aby se vytáhli před holkama, pak silně kontrastuje s hrůzou a krutostí následných zážitků z tajného lágru v Minkovicích....jsem četla už jsem více knih o různých pracovních táborech, koncentrácích, gulazích, praktiky a režim byly všude děsné, ale tady mi připadalo snad až bizarní, že z jejich krve a potu vznikaly tak krásné věci jako křišťálové lustry, šílené paradoxy!
Ze stylu psaní jsem sice nebyla uchvácena, ale síla popsaných zkušeností, kontrast utrpení a nespravedlnosti se zábavou mlčící většiny mě dostala. Vůbec nejsilnější je konec knihy. Stále jsou ty zrůdy mezi námi a nikdy za své odporné činy nebyly potrestány. Proboha, snad už komunisti míří na smetiště dějin.
Uf, toto sa dialo u nás doma? Takto sme sa dokázali a dokážeme správať voči ľuďom, ktorí sa v ničom tak vážnom neprevinili? To, ako dokáže systém zlomiť človeka, čo ho donúti urobiť a ako ho donúti sa zmeniť, ak chce prežiť, sa dočítate v tejto knihe. Bolo mi z toho smutno. Smutno z toho, že nespravodlivosť ostane vo veľa prípadoch nepotrestaná a kto je bohatý alebo niečo v spoločnosti znamená, je nedotknuteľný.
Depresivní čtení, z kterého mi ani trochu nebylo dobře. Ale přesně kvůli tomu, jak je hrůzné, bych ho doporučila každému. Aby se ohlédl zpátky, aby si uvědomil, že to žádná selanka v 70. a 80. letech rozhodně nebyla. Zvlášť pro některé. O Minkovicích díky této knize slyší mnohý poprvé v životě. I já mezi ty, kteří o tajném lágru vůbec netušili, patřím. A je mi z toho velmi nedobře po těle, že se tu taková zvěrstva děla v tak nedávné době. A že by se vlastně mohla dít kdykoli. Protože páky na to udržet lidi mlčet, může mít kdekdo. I když si můžeme myslet pravý opak, nikdo nikdy nevíme. A to je děsivé. Kniha je psána úsporným jazykem, stroze, bez nějakých literárních kudrlinek, ale to vlastně ještě více zdůrazňuje syrovost (a surovost) celého příběhu.
Dobrá kniha, která by klidně mohla být na seznamu povinné literatury studentů středních škol. Bachař pes Filipes je stále mezi námi, https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Josef_Vondru%C5%A1ka. Nezapomínejme.
Útlá a malá kniha, která ale skrývá neskutečný příběh. Musel jsem si čtení dávkovat. Až tak na mě příběh působil. Tady opravdu nejde o žádné veselé čtení, které hraje na nostalgickou notu. Moc se mi líbí ten kontrast kdy autor vždy uvede rok tím co se dělo ve světě a nebo u nás a pak se zase hned ponoříme do příběhu.
Kdy čtěte příběhy z Osvětimi je to hrozné, ale pořád si říkáte, že je to tak nějak vzdálené. Tohle je ale jiné, tohle je přímo tady. U nás. A děla se vlastně dost podobná hrůza. A ještě v docela nedávné histori. A pokud se říká, že nacisti nebyli potrestání tak o komunistech to platí dvojnásob.
Už nikdy se nebudu dívat na podnik Preciosa stejně. A asi bych si po dočtení doslovu od nich nic nekoupil. Pokud se ve světě rozjíždí odpovědnost západní společnosti za otroctví neměla by se u nás rozjet odpovědnost za zločiny proti lidskosti a lidským právům z doby ne tak úplně dávno minulé? A měli by opravdu takový lidé dostávat vyznamenání od prezidenta republiky?
Nejhorší je, když si člověk uvědomí, že tihle lidé stále chodí mezi námi, nepotrestaní, vysmátí .... ve funkcích. Beze studu.
Hnusná a temná minulost naší republiky. Smutné na tom je, že každá doba má svoje zrůdy, které jsou ochotné kdykoli a komukoli pomáhat udržovat jakýkoli režim. Dovedete si představit, že ruce, které bez jakéhokoli problému páchaly taková zvěrstva, potom doma klidně hladily děti nebo ženy? Vlastně je jedno, jestli čtete o koncentráku, gulagu nebo našem lágru, nejhorší na tom je to vědomí, že ta slušná většina ze strachu mlčí a nevidí. A další smutné vědomí, že by brzo mohla přijít doba, kdy můžu velice rychle zjistit, ke které skupině bych patřila? Autor velice reálně popsal, jak v socialismu kvůli úplně banálnímu prohřešku mohl kdokoli ztratit právo na život. Tohle by měla být pro středoškoláky povinná četba.
V úvodu se píše, že „Tato kniha je volně inspirovaná skutečným životním příběhem a reálnými svědectvími bývalých vězňů a vyprávěním očitých svědků. Samotný příběh, některé detaily a postavy byly autorem upraveny nebo časově přesunuty. V některých případech se jedná o čistou fabulaci autora.“ Tento román je poměrně krátký, ale musím říci, že mi ze čtení nebylo vůbec dobře. Autor používá krátké, úsečné věty, které však nabývají na síle při jejich přečtení a vystihují dostatečně bolest a beznaděj vězňů. Chování většiny dozorců vůči vězňům, kteří byli političtí, podvraceli republiku svým chováním viděno očima KSČ, bylo otřesné a nemám na to slov! Žádná důstojnost a patřičné zacházení jako s vězni, kteří jsou lidské bytosti, byla nulová! Otázkou je, do jaké míry fabuloval autor, nicméně vězení, o kterých se v knize píše, existovala a autor v této knize také čerpal ze vzpomínek bývalých vězňů (Míla Petrovský, Jiří Wolf), kteří prošli peklem těchto lágrů. Na tomto románu vidíme, že člověk se v minulosti mohl dopustit drobného prohřešku a být v nesprávném čase na nesprávném místě a mohl se stát lehce obětí komunistického režimu, který měl své oddané posluhovače, kteří se nezastavili před ničím! Knihu hodnotím na 100 %.
V knize je uvedeno, že v letech 1948 – 1989 bylo v Československu z politických důvodů odsouzeno přes 200 000 nevinných lidí a v komunistických pracovních lágrech již zemřelo kolem 4 500 a dalších 248 bylo popraveno! To jsou děsivá čísla! Zaujaly mne tyto věty: „Věnováno všem, kteří trpěli v komunistických lágrech, zatímco ostatní mlčeli. A mlčet znamená podílet se.“ Určitě je hrozné, co se vězňům dělo a v jakých nelidských podmínkách museli snášet všechna příkoří, ale házet zase všechny lidi do jednoho pytle není úplně spravedlivé. Upřímně řečeno si myslím, že hodně lidí, kteří žili v době socialismu o takových vězeních včetně brutality dozorců a následného příkoří z jejich strany, včetně ohrožení zdraví při práci vězňů, neslyšeli, a pokud se něco takového doslechli, tak tomu asi nevěřili, poněvadž si nedokázali ani v nejčernějších snech představit, že by se mohlo něco takového odehrávat v Československu v 70. letech 20. století, kdy se budoval socialismus a vše směřovalo ve prospěch občanů.
Osobně jsem o Minkovicích nikdy neslyšel a poprvé jsem se o tomto vězení včetně některých dalších, o kterých je v knize psáno, dozvěděl až v této knize. Skutečností však je, že tyto věznice existovaly a lidé, kteří se nechtěli přizpůsobit režimu, kteří četli zakázané autory, poslouchali zakázané písně, podepsali Chartu 77, účastnili se různých setkání, na kterém zpívali písně, které mohly být provokativní viděno očima komunistů, tak měli velké problémy a následně mohli skončit v těchto věznicích. Je to bohužel skutečnost. Lidé, kteří neměli předpoklady k vykonávání různých funkcí, kteří se chovali brutálně a nelidsky, měli zelenou a komunistická strana je v tom ještě podporovala a utvrzovala je v tom, že je to pro dobro nás všech, slušných a pracovitých občanů, kteří chtějí budovat socialismus a „záškodníky“, kteří podkopávají režimu nohy, je třeba postavit na vedlejší kolej, aby nemohli škodit. Prostě jednoduše je odstranit a dát jim za vyučenou, aby se pro příště vyvarovali těchto praktik. Tito lidé pak trpěli ve vězeních několik lid, poškození na zdraví, a pokud se dostali z vězení, tak se to na nich celoživotně negativně podepsalo.
Kniha obsahuje Prolog a Poděkování a doslov autora. V románu vidíme kontrast, kdy na jedné straně vidíme trpět vězně a na druhé straně jsou jednostránkové reportáže o tom, jak se nám skvěle žije, Hana Zagorová a Karel Gott zpívají nové šlágry, vychází první číslo časopisu Čtyřlístek, vznikl Pionýr, byl natočen film Dívka na koštěti aj. Za tyto náhledy do jednotlivých roků jsem byl rád. Myslím si, že většina lidí žila, jak nejlépe dovedla, nepletla se do politiky, snažila se vyhnout problémům, které by nepochybně nastaly, pokud by lidé měli jiný názor, jiný postoj než KSČ. Lidé si pochopitelně uvědomovali, že hodně věcí není podle jejich představ, ale žili si svými životy, měli své zájmy a koníčky, snažili se přizpůsob režimu, který byl v Československu nastolen, naučili se v něm žít tak, aby nevybočovali z řady, aby se sami nedostali do nějakých problémů včetně jejich rodin.
Zacházení s vězni, které je popisováno v knize, je nedůstojné a zasluhuje to určitě opovržení a lidé, kteří se dopouštěli zločinů na vězních, by měli být podle zásluhy potrestáni! Jak jsem se dočetl v knize, tak ani jeden z komunistických dozorců a velitelů nebyl nikdy odsouzen, což je smutné! Tohle je určitě stinná stránka KSČ a nelze to ničím omluvit, protože těm lidem zničili životy! Dalo by se o tomto tématu hodně psát a rozepsat se podrobněji, ale to už bych zacházel nad rámec tohoto románu. Myslím si, že jsem se moc rozepsal a nechal jsem se strhnout tímto románem, u kterého jsem cítil, že všechno se ve mně bouří a lomcuje a cítil jsem s hlavním hrdinou, jakým peklem si musel projít.
Myslím si, že kniha stojí za přečtení. Někteří čtenáři by si přáli, aby kniha byla více obsáhlejší a asi více propracovanější, ale myslím si, že tímto stylem, jak byla napsána, je to dostačující a plně vypovídající příběh. Ve stručnosti bylo vypovězeno to nejdůležitější včetně hrůzných a děsivých scén. V knize je použita hovorová mluva včetně slangu, kterým mluví vězni ve věznicích, což knize dodávalo autentičnost. Líbilo se mi, že autor do textu vložil také slovenský jazyk. Za mě osobně bych do románu nic nepřidával. :)
Minkovice - poslední komunistický lágr z 50. let fungoval až do 28. února 1990. Přezdívalo se mu Rudé peklo kvůli otřesným podmínkám srovnatelným s koncentračními tábory či gulagem.
Jen velmi málo se ví, že praktiky stalinistických lágrů přetrvaly až do 70. a 80. let 20. století. Minkovice toho byly zářným příkladem. Málo se také ví, že chlouba našeho hospodářství - Preciosa a její bižuterie a křišťálové lustry vznikaly právě zde, vykoupené utrpením a otrockým vykořisťováním politických vězňů.
A jak to dopadlo? .... tehdejší ředitel Preciosy podnik zprivatizoval a nakonec se dočkal státního vyznamenání od prezidenta Zemana...
Brutální příběh z dob, kdy si většina národa sladila kávu s Kájou, trnula s magorem Zemanem a znechuceně se pohoršovala nad pamfletem "Atentát na kulturu".
Naprostá většina měla hlavu zataženou ve své šnečí ulitě, snažila se zmizet v šedi davu a pokud možno přežít a nestarat se.
Sem tam měl někdo smůlu stejně jako hlavní hrdina a prožil si peklo, o kterém dnešní milovníci minulého režimu nechtějí nic vědět a tváří se, že nic takového neexistovalo.
Selektivní skleróza a ignorace historie je pro jedince milosrdný způsob, jak se vyrovnat s vlastním selháním a namluvit si, že vše bylo vlastně v pohodě.
Pro národ jako celek je tato bagatelizace skutečná tragédie a fakt, že jeden z "lidí v pozadí" tohoto příběhu dostal z rukou hradního rezidenta státní vyznamenání já osobně považuji za naprosté selhání společnosti.
Ani já v té době netušil (80 léta) , že je realita až tak brutální. Věděl jsem o Plasticích a procesu, který vedl ke vzniku Charty 77, měl jsem známé co skončili v base za nesmyslná obvinění jako bylo "výtržnictví" či "napadení" veřejného činitele, věděl jsem o Wonkovi. Že ještě v tu dobu existuje svět na úrovni 50 let jsem tehdy ale neměl tušení.
Proto děkuji za tuto knihu a doufám, že si ji přečte co nejvíce lidí. Jak málo stačilo, aby ten zločinný režim dokázal někomu zničit život.
Vězeňská literatura je v celém světě velmi častá, i u nás vyšlo mnoho jiných knih o tomto příšerném koutu světa, kde se nachází mnoho nespravedlivě i odůvodněně odsouzených lidí.
Nejhorší popisy jsou samozřejmě z věznic despotických režimů jako nacismus, komunismus a jiný ismus, kde neexistuje ani náznak práva a k moci se dostávají téměř výlučně odporné kreatury. Tato kniha je z našeho prostředí, Vykmanovic a Minkovic, z blahoslavených sedmdesátek a osmdesátek, kde spousta lidí spokojeně juchala, a co nevěděla, ji samozřejmě nemohlo pálit. Tak si to souzi alespoň po letech přečtěte a styďte se, pokud to dokážete!
Útlá knížečka a tolik prožitku v ní! Nejprve se zasnite při eskapadach mladých kluků, párkrát možná i od srdce zasmejete ("čistokrevná tma"). Postupně se však šrouby utahují, až nakonec..Nakonec jen držíte knihu, klepete se hnusem, a doufáte v nějaký rozhresujici konec.. Prosté výstižně věty, jazyk bez příkras, syrový jako ranní cela. Vývoj osobnosti mladého trampa pokriveny luzou okolo. K dokonalosti mi chyběla pouze více rozvedená linka rodiny hlavního hrdiny, o níž se dozvídáme jen velmi málo.
Štítky knihy
vězení, věznice normalizace (1969-1989) političtí vězni pracovní tábory mládež zločiny komunismu tramping komunistický režim oběti komunismu podle skutečných událostí
Autorovy další knížky
| 2019 |  Lustr pro papeže |
| 2023 |  Průvodce králičí norou |
| 2022 | Válka se stromy |
| 2021 | Archa knih |
| 2022 |  Kronika doby covidové |
Knihy tohoto typu by měly mít podporu už při vydávání. Bylo by dobré začlenit do výuky dějepisu (2. stupeň, střední školy). Když jsem byla na exkurzi v Památníku Vojna (také bývalé komunistické vězení pro politicky nevyhovující), říkala jsem si, že to snad ani nemohla být pravda... A v této knize na mne ta hrůza opět dolehla. Souhlasím však s názorem, že ke konci příběhu je obviňování nás všech trochu nepřesné. Není přece pravda, že vždy všichni mlčeli. Co zavraždění lidé v r. 1968? Co Palach? Co spousta zavřených lidí, kteří se odmítali přizpůsobit?
Ke knize ještě jen toto: uvítala bych aspoň zmínku, co bylo dál s kamarády- trampy. Jestli se ještě někdy viděli.
A také by mě zajímal výklad odborníka, jak bylo možné, že Míla byl na začátku ve vězení mnohem déle, než zněl rozsudek? Pak už to bylo jasné, útěk, revolta atd. V 50. letech by mě to nepřekvapilo, ale v 70.?