Lustr pro papeže
Jan Tománek
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/418913/bmid_lustr-pro-papeze-A9l-418913.jpg
5
750
750
"Skutečný příběh z pekla normalizačních lágrů" Syrově drsná výpověď nevinně odsouzeného mladého trampa, který se provinil jen tím, že byl ve špatný čas na špatném místě. Jeho cesta brutálními pracovními tábory v té báječné normalizační době, kdy všichni mlčeli a užívali si populární hudby a veselých filmů. Skutečný příběh z dávno zapomenutého minkovického pekla, vězni přezdívaného Minkau – podle nacistického vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau, se kterým si ten český v ničem nezadal...... celý text
Přidat komentář
Nejhorší je, když si člověk uvědomí, že tihle lidé stále chodí mezi námi, nepotrestaní, vysmátí .... ve funkcích. Beze studu.
Hnusná a temná minulost naší republiky. Smutné na tom je, že každá doba má svoje zrůdy, které jsou ochotné kdykoli a komukoli pomáhat udržovat jakýkoli režim. Dovedete si představit, že ruce, které bez jakéhokoli problému páchaly taková zvěrstva, potom doma klidně hladily děti nebo ženy? Vlastně je jedno, jestli čtete o koncentráku, gulagu nebo našem lágru, nejhorší na tom je to vědomí, že ta slušná většina ze strachu mlčí a nevidí. A další smutné vědomí, že by brzo mohla přijít doba, kdy můžu velice rychle zjistit, ke které skupině bych patřila? Autor velice reálně popsal, jak v socialismu kvůli úplně banálnímu prohřešku mohl kdokoli ztratit právo na život. Tohle by měla být pro středoškoláky povinná četba.
V úvodu se píše, že „Tato kniha je volně inspirovaná skutečným životním příběhem a reálnými svědectvími bývalých vězňů a vyprávěním očitých svědků. Samotný příběh, některé detaily a postavy byly autorem upraveny nebo časově přesunuty. V některých případech se jedná o čistou fabulaci autora.“ Tento román je poměrně krátký, ale musím říci, že mi ze čtení nebylo vůbec dobře. Autor používá krátké, úsečné věty, které však nabývají na síle při jejich přečtení a vystihují dostatečně bolest a beznaděj vězňů. Chování většiny dozorců vůči vězňům, kteří byli političtí, podvraceli republiku svým chováním viděno očima KSČ, bylo otřesné a nemám na to slov! Žádná důstojnost a patřičné zacházení jako s vězni, kteří jsou lidské bytosti, byla nulová! Otázkou je, do jaké míry fabuloval autor, nicméně vězení, o kterých se v knize píše, existovala a autor v této knize také čerpal ze vzpomínek bývalých vězňů (Míla Petrovský, Jiří Wolf), kteří prošli peklem těchto lágrů. Na tomto románu vidíme, že člověk se v minulosti mohl dopustit drobného prohřešku a být v nesprávném čase na nesprávném místě a mohl se stát lehce obětí komunistického režimu, který měl své oddané posluhovače, kteří se nezastavili před ničím! Knihu hodnotím na 100 %.
V knize je uvedeno, že v letech 1948 – 1989 bylo v Československu z politických důvodů odsouzeno přes 200 000 nevinných lidí a v komunistických pracovních lágrech již zemřelo kolem 4 500 a dalších 248 bylo popraveno! To jsou děsivá čísla! Zaujaly mne tyto věty: „Věnováno všem, kteří trpěli v komunistických lágrech, zatímco ostatní mlčeli. A mlčet znamená podílet se.“ Určitě je hrozné, co se vězňům dělo a v jakých nelidských podmínkách museli snášet všechna příkoří, ale házet zase všechny lidi do jednoho pytle není úplně spravedlivé. Upřímně řečeno si myslím, že hodně lidí, kteří žili v době socialismu o takových vězeních včetně brutality dozorců a následného příkoří z jejich strany, včetně ohrožení zdraví při práci vězňů, neslyšeli, a pokud se něco takového doslechli, tak tomu asi nevěřili, poněvadž si nedokázali ani v nejčernějších snech představit, že by se mohlo něco takového odehrávat v Československu v 70. letech 20. století, kdy se budoval socialismus a vše směřovalo ve prospěch občanů.
Osobně jsem o Minkovicích nikdy neslyšel a poprvé jsem se o tomto vězení včetně některých dalších, o kterých je v knize psáno, dozvěděl až v této knize. Skutečností však je, že tyto věznice existovaly a lidé, kteří se nechtěli přizpůsobit režimu, kteří četli zakázané autory, poslouchali zakázané písně, podepsali Chartu 77, účastnili se různých setkání, na kterém zpívali písně, které mohly být provokativní viděno očima komunistů, tak měli velké problémy a následně mohli skončit v těchto věznicích. Je to bohužel skutečnost. Lidé, kteří neměli předpoklady k vykonávání různých funkcí, kteří se chovali brutálně a nelidsky, měli zelenou a komunistická strana je v tom ještě podporovala a utvrzovala je v tom, že je to pro dobro nás všech, slušných a pracovitých občanů, kteří chtějí budovat socialismus a „záškodníky“, kteří podkopávají režimu nohy, je třeba postavit na vedlejší kolej, aby nemohli škodit. Prostě jednoduše je odstranit a dát jim za vyučenou, aby se pro příště vyvarovali těchto praktik. Tito lidé pak trpěli ve vězeních několik lid, poškození na zdraví, a pokud se dostali z vězení, tak se to na nich celoživotně negativně podepsalo.
Kniha obsahuje Prolog a Poděkování a doslov autora. V románu vidíme kontrast, kdy na jedné straně vidíme trpět vězně a na druhé straně jsou jednostránkové reportáže o tom, jak se nám skvěle žije, Hana Zagorová a Karel Gott zpívají nové šlágry, vychází první číslo časopisu Čtyřlístek, vznikl Pionýr, byl natočen film Dívka na koštěti aj. Za tyto náhledy do jednotlivých roků jsem byl rád. Myslím si, že většina lidí žila, jak nejlépe dovedla, nepletla se do politiky, snažila se vyhnout problémům, které by nepochybně nastaly, pokud by lidé měli jiný názor, jiný postoj než KSČ. Lidé si pochopitelně uvědomovali, že hodně věcí není podle jejich představ, ale žili si svými životy, měli své zájmy a koníčky, snažili se přizpůsob režimu, který byl v Československu nastolen, naučili se v něm žít tak, aby nevybočovali z řady, aby se sami nedostali do nějakých problémů včetně jejich rodin.
Zacházení s vězni, které je popisováno v knize, je nedůstojné a zasluhuje to určitě opovržení a lidé, kteří se dopouštěli zločinů na vězních, by měli být podle zásluhy potrestáni! Jak jsem se dočetl v knize, tak ani jeden z komunistických dozorců a velitelů nebyl nikdy odsouzen, což je smutné! Tohle je určitě stinná stránka KSČ a nelze to ničím omluvit, protože těm lidem zničili životy! Dalo by se o tomto tématu hodně psát a rozepsat se podrobněji, ale to už bych zacházel nad rámec tohoto románu. Myslím si, že jsem se moc rozepsal a nechal jsem se strhnout tímto románem, u kterého jsem cítil, že všechno se ve mně bouří a lomcuje a cítil jsem s hlavním hrdinou, jakým peklem si musel projít.
Myslím si, že kniha stojí za přečtení. Někteří čtenáři by si přáli, aby kniha byla více obsáhlejší a asi více propracovanější, ale myslím si, že tímto stylem, jak byla napsána, je to dostačující a plně vypovídající příběh. Ve stručnosti bylo vypovězeno to nejdůležitější včetně hrůzných a děsivých scén. V knize je použita hovorová mluva včetně slangu, kterým mluví vězni ve věznicích, což knize dodávalo autentičnost. Líbilo se mi, že autor do textu vložil také slovenský jazyk. Za mě osobně bych do románu nic nepřidával. :)
Minkovice - poslední komunistický lágr z 50. let fungoval až do 28. února 1990. Přezdívalo se mu Rudé peklo kvůli otřesným podmínkám srovnatelným s koncentračními tábory či gulagem.
Jen velmi málo se ví, že praktiky stalinistických lágrů přetrvaly až do 70. a 80. let 20. století. Minkovice toho byly zářným příkladem. Málo se také ví, že chlouba našeho hospodářství - Preciosa a její bižuterie a křišťálové lustry vznikaly právě zde, vykoupené utrpením a otrockým vykořisťováním politických vězňů.
A jak to dopadlo? .... tehdejší ředitel Preciosy podnik zprivatizoval a nakonec se dočkal státního vyznamenání od prezidenta Zemana...
Brutální příběh z dob, kdy si většina národa sladila kávu s Kájou, trnula s magorem Zemanem a znechuceně se pohoršovala nad pamfletem "Atentát na kulturu".
Naprostá většina měla hlavu zataženou ve své šnečí ulitě, snažila se zmizet v šedi davu a pokud možno přežít a nestarat se.
Sem tam měl někdo smůlu stejně jako hlavní hrdina a prožil si peklo, o kterém dnešní milovníci minulého režimu nechtějí nic vědět a tváří se, že nic takového neexistovalo.
Selektivní skleróza a ignorace historie je pro jedince milosrdný způsob, jak se vyrovnat s vlastním selháním a namluvit si, že vše bylo vlastně v pohodě.
Pro národ jako celek je tato bagatelizace skutečná tragédie a fakt, že jeden z "lidí v pozadí" tohoto příběhu dostal z rukou hradního rezidenta státní vyznamenání já osobně považuji za naprosté selhání společnosti.
Ani já v té době netušil (80 léta) , že je realita až tak brutální. Věděl jsem o Plasticích a procesu, který vedl ke vzniku Charty 77, měl jsem známé co skončili v base za nesmyslná obvinění jako bylo "výtržnictví" či "napadení" veřejného činitele, věděl jsem o Wonkovi. Že ještě v tu dobu existuje svět na úrovni 50 let jsem tehdy ale neměl tušení.
Proto děkuji za tuto knihu a doufám, že si ji přečte co nejvíce lidí. Jak málo stačilo, aby ten zločinný režim dokázal někomu zničit život.
Vězeňská literatura je v celém světě velmi častá, i u nás vyšlo mnoho jiných knih o tomto příšerném koutu světa, kde se nachází mnoho nespravedlivě i odůvodněně odsouzených lidí.
Nejhorší popisy jsou samozřejmě z věznic despotických režimů jako nacismus, komunismus a jiný ismus, kde neexistuje ani náznak práva a k moci se dostávají téměř výlučně odporné kreatury. Tato kniha je z našeho prostředí, Vykmanovic a Minkovic, z blahoslavených sedmdesátek a osmdesátek, kde spousta lidí spokojeně juchala, a co nevěděla, ji samozřejmě nemohlo pálit. Tak si to souzi alespoň po letech přečtěte a styďte se, pokud to dokážete!
Útlá knížečka a tolik prožitku v ní! Nejprve se zasnite při eskapadach mladých kluků, párkrát možná i od srdce zasmejete ("čistokrevná tma"). Postupně se však šrouby utahují, až nakonec..Nakonec jen držíte knihu, klepete se hnusem, a doufáte v nějaký rozhresujici konec.. Prosté výstižně věty, jazyk bez příkras, syrový jako ranní cela. Vývoj osobnosti mladého trampa pokriveny luzou okolo. K dokonalosti mi chyběla pouze více rozvedená linka rodiny hlavního hrdiny, o níž se dozvídáme jen velmi málo.
Lustr pro papeže je fakt síla. O koncentračních táborech vychází neustále tolik knih, až je to s podivem. O těch normalizačních jsem toho mnoho nezaznamenala, přitom to bylo peklo velice podobné.
Syrová výpověď mladého trampa, který se do toho pekla dostane vlastně úplně bezdůvodně, vás určitě nenechá chladnými. Strašný příběh, který se opravdu stal, ve mě bude rezonovat ještě dlouho.
Pocit bezmoci ve mě navíc ještě utvrzoval ten kontext zábavního průmyslu, kterým je příběh Chlupa prokládán.
Řekla bych přečtěte si to, ale musím říct, přečtěte si to, pokud na to máte žaludek. Ale až vám zase někdo bude tvrdit, že za komunistů se špatně nežilo, tak mu tuhle knihu pořiďte určitě...
Tak tenhle příběh mi zlomil srdce. Je výpovědí nevinně odsouzeného mladého kluka, který deset let snášel tolik, pro nás nepředstavitelného, utrpení. Je o tom, jaká zvěrstva byl (a vlastně pořád je) člověk schopen udělat druhému člověku a jak takové činy zůstaly bez jakékoli satisfakce pro ty, kteří je museli protrpět...
K tomu se už snad jen hodí citovat pasáž ze songu od Vladimíra 518: "Ale za komunistů prej bylo líp. Cože? Asi začnu blít."
Co napsat ? ... vše již bylo napsáno..
Pláču, nelze jinak....
Tak drobná, nenápadná kniha, ale tolik bolesti, krutostí, nespravedlnosti tak silný, věcný příběh mladého trampa mě absolutně ochromil.
Toto by měl číst každý, musí...
Ať není to,co prožili, nikdy zapomenuto.
Nejen nacisti ale i komunisti byli zvířata. Co lidi dokážou udělat jinému člověku? Je mi z toho špatně. Kniha je dobře napsaná, četla jsem jedním dechem.
Ke knížce jsem se dostala náhodou a díky za to. Útlá knížka, jednoduchý styl ale silný obsah. Doporučuji.
Jsem skutečně lehká duše a rozplakat mě silným, strhujícím, děsivým nebo obdobným příběhem není zrovna těžké. Ale tady jsem plakala. Od příjezdu do Minkovic a potyčky s ředitelem mi bylo tak úzko, že jsem z toho plakala. Je mi tak strašně líto, že na hrůzy pracovních lágrů se vůbec nevpomíná a ani se jim nijak nevěnuje. Prokládání dobovými mementy ohledně zábavných písniček a filmů je na pozadí hrůz, které se děly mnohdy i zcela nevinným mužům a DĚTEM, zdůrazňuje celou absurditu těchto lágrů. Kniha mě nutila se zamýšlet - zda se lidé krutí stávají? Zda je zlo v nás všech? Zda je přeci jen jednání bachařů dá ospravedlnit davovým efektem? Mocí a nadřazeností? Lze se tomu vyhnout? Skutečně se jednalo pouze o osoby s vysokou agresitivitou, nebo se tak mohli chovat naši dědové, srtrýcové a přátelé a my ani o ničem nevěděli? Spousta řečnických otázek bez odpovědí. Jedna z knih, které doporučím snad každému dospělému, a jedna z vybraných, které si právě zasloužily místo v mé knihovně!
Uff,....tak já se schválně vyhýbám knihám o holocaustu a koncentračních táborech (i když jsem jich pár četla). Ale po přečtení této malé skoro formátu kapesní knížky o 180 stranách můžu číst úplně v pohodě i tuhle tématiku.
70.-80. léta , 20. století, Československo - skutečný příběh šestnáctiletého Míly, který se ocitl ve špatný čas na špatném místě.
Mezi jednotlivými kapitolami jsou ohromné ty pozitivní "důležité" zprávy, které se zrovna udály v našem socialistickém státě a přitom za zdmi komunistických lágrů se děla taková zvěrstva. O kterých se vůbec neví a nikdo, nikdy nebyl potrestán. Věznice v Minkovicích hned po sametové revoluci srovnána se zemí....
Doporučuji úplně VŠEM!!!!!
Všem mladým i těm starším, kteří s nostalgií vzpomínají, jak bylo líp.....
Je mi z toho úplně nanic....
Zajímavá kniha k zamyšlení.
Nechci sice nijak zlehčovat příkoří hlavního hrdiny, ale měla jsem pocit, že zážitky byly mixem osudů více lidí. Jak už to u vězněných často bývá, že se i životy jejich spoluvězňů na ně nabalí jak sněhová koule. Je to na poslech (počtení) zajímavější, takže proč ne?! Ale jsem na takové věci citlivá a nemohla jsem se proto do čtení úplně ponořit a knihu si užít.
Nedávno vyšla také kniha Mukl a dle popisu mi přijde, že zdroj (vypravěč) byl stejný.
Copak na takovou knížku říkají příznivci a voliči komunistů a estébáků? Ten, kdo říká, jak to byla krásná doba, tak asi takové knížky nečte, ale chválí, že měl pivo za 1,70 a bůček za 17,-Kčs Šestnáctiletý kluk a zničili mu celý život. 10 let tvrdého žaláře za nic. Člověku je zle a jenom o tom zvěrstvu čte a ty šmejdi bez svědomí za to nebyli nikdy potrestaný a dál si užívají krásný život. Příběh by měl být zfilmovaný, aby se dostal k ještě více lidem.
Super tema, super zpracovane. I kdyz je to priserne smutne, cist by to meli vsichni.
Po maturitě v roce 1986 jsem pracoval v ČSAD a do věznice v Miňkovicích jsme vozili kyslík a acetylén. Nesměla se otevřít u auta okna, museli jsme jet krokem a po stranách auta šli "dva " hrdinové se samopalem. Několik plotů a mezi nimi pískem vysypaný prostor. Na můj dotaz zda jim někdo utekl, mi odpověděl jeden dozorce : " Né, ale když se o to pokusili, rozstříleli jsme je."
V roce 1988 jsem nastoupil vojenskou základní službu a se mnou tam také nastoupil jeden, který v civilu dělal dozorce na uranu ve Stráži pod Ralskem. Chlubil se, jak tam s těma "politickejma" dovedli zacvičit. Měl smůlu, že narukoval k ženistům. Hned první den dostal tak přes držku, že se po zbytek vojny ničím raději nechlubil.
Ta kniha je prostě zajímavá a má co sdělit.
Štítky knihy
vězení, věznice normalizace (1969-1989) političtí vězni pracovní tábory mládež zločiny komunismu tramping komunistický režim oběti komunismu podle skutečných událostíAutorovy další knížky
| 2019 |  Lustr pro papeže |
| 2023 |  Průvodce králičí norou |
| 2022 | Válka se stromy |
| 2021 | Archa knih |
| 2018 | Motýlí křik |
Útlá a malá kniha, která ale skrývá neskutečný příběh. Musel jsem si čtení dávkovat. Až tak na mě příběh působil. Tady opravdu nejde o žádné veselé čtení, které hraje na nostalgickou notu. Moc se mi líbí ten kontrast kdy autor vždy uvede rok tím co se dělo ve světě a nebo u nás a pak se zase hned ponoříme do příběhu.
Kdy čtěte příběhy z Osvětimi je to hrozné, ale pořád si říkáte, že je to tak nějak vzdálené. Tohle je ale jiné, tohle je přímo tady. U nás. A děla se vlastně dost podobná hrůza. A ještě v docela nedávné histori. A pokud se říká, že nacisti nebyli potrestání tak o komunistech to platí dvojnásob.
Už nikdy se nebudu dívat na podnik Preciosa stejně. A asi bych si po dočtení doslovu od nich nic nekoupil. Pokud se ve světě rozjíždí odpovědnost západní společnosti za otroctví neměla by se u nás rozjet odpovědnost za zločiny proti lidskosti a lidským právům z doby ne tak úplně dávno minulé? A měli by opravdu takový lidé dostávat vyznamenání od prezidenta republiky?