Lustr pro papeže
Jan Tománek
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/461362/bmid_lustr-pro-papeze-jou-461362.jpg
5
727
727
Syrově drsná výpověď nevinně odsouzeného mladého trampa, který se provinil jen tím, že byl ve špatný čas na špatném místě. Jeho cesta brutálními pracovními tábory v té báječné normalizační době, kdy všichni mlčeli a užívali si populární hudby a veselých filmů. Skutečný příběh z dávno zapomenutého minkovického pekla, vězni přezdívaného Minkau – podle nacistického vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau, se kterým si ten český v ničem nezadal...... celý text
Přidat komentář
Ihned po přečtení první stránky Lustru pro papeže jsem kroutila hlavou nad použitým jazykem, jelikož vulgarismy nejsou nic pro mě. Postupem času si však o slovo začaly říkat komunistické lágry, a tak jsem autorovi nechala volnou ruku, protože je mi více než jasné, že v souvislosti s nimi je i tato slovní zásoba krátká. Přestože byl příběh jako celek velmi obdivuhodný, kvůli jeho naturalističnosti a jistým pasážím po něm však už víckrát nesáhnu.
Nejhorší na tom co se ve věznicích dělo je, že se to opravdu stalo a nebylo to nikdy vyšetřeno a potrestáno.
Člověk tak nějak ví, že příběhy z koncentračních táborů, gulagů nebo jiných lágrů jsou děsivé, že mocenská zvůle byla bezbřehá a že často trpěli neviní. Když pak ale čtu konkrétní příběh, uvědomím si, že realita musela být tisíckrát horší. Mlčet by se opravdu nemělo. A zapomínat také ne. Lustr pro papeže je sice příběh pouze inspirovaný skutečností, ale to mu rozhodně neubírá na autentičnosti, protože podobných musely být stovky. Doslov na konci knihy to jen potvrzuje a z uvedených informací fakt mrazí.
Skvělá kniha z doby normalizace, kde byl zmařený jeden mladý život. Doslov autora mi úplně vyrazil dech..
Oceňuji, že se autor pustil do tak složitého tématu a pokusil se čtenářům/čtenářkám přiblížit zkušenosti či útrapy politického vězně, který byl odsouzen jako mladistvý a prošel si na začátku sedmdesátých let různými věznicemi, od Libkovic, Vykmanova a Minkovic, byť se jedná o fikci. Ale je to úplně jedno, jestli je to čistá fikce nebo pokus o zachycení reality, protože tady se tak mocně zametávalo pod koberec a byla snaha sprovodit jakékoliv známky o tom, co se skutečně dělo, ze světa (kolik životů tak bylo zmařeno a zapomenuto), že i čistá fikce inspirovaná několika faktickými výpověďmi se může blížit pravdě více než cokoli jiného. Sláva Vykmanova tehdy pohasínala, ale nepochybuji, že to bylo peklo i po svém rozkvětu v padesátých a šedesátých letech.
Děsivá je zrůdná ekonomická exploatace vězňů státem, která byla bohužel skutečně realitou (muklové vydělávali státu den co den přes půl milionu korun. Pak tu byly ještě ploškové a rovinné brusy na bižuterii. Jednou jsme spočítali, že jen podle českých cen každý mukl přinášel státu měsíčně zisky přes sto tisíc korun., Z našeho potu a krve si ti dobytkové na Hradě dopřávali tuzexové žrádlo, zahraniční zboží a nejlepší děvky. Miliony a miliony dolarů. Dokonalé novodobé otroctví dvacátého století ve jménu normalizace a lepších zítřků. , České sklo mělo ve světě jedinečné jméno ohromné zakázky pro Vatikán, paláce v Kuvajtu i na Kubě. ), ať už šlo o otrockou práci v uranových dolech (Rovnost, Svornost, Bratrství, Vykmanov, Nikolaj atd. na Jáchymovsku) nebo pro Národní podnik Preciosa (Minkovice).
Člověk má komunistické pracovní lágry spojené především s padesátými lety 20. století, přitom poslední komunistický pracovní lágr Minkovice fungoval až do roku 1990. Mlčení obyčejných lidí, kteří si žili to své a ke strastem ostatních byli slepí je jedna věc (možná i v rámci pudu sebezáchovy), ale to, že prezident udělil Medaili za zásluhy (2015) Ludvíkovi Karlovi, který byl od poloviny 70. let 20. století ředitelem a později majitelem sklárny Preciosa, a který nepopiratelně nesl morální zodpovědnost za to, že Preciosa (a nepochybně i pan ředitel osobně) prosperovala z otrocké práce politických vězňů, je podle mého názoru už úplně jiný level.
Úplně vynechám literární hledisko a to, že autor nechal zážitky více osob prožít všechny jednu literární postavu. Knihu beru jako připomínku toho, co se v socialismu pod zástěrkou lehce zasmrádlé "pohody" dělo.
Je opravdu hanba, že v naší zemi nebyl za nelidské zacházení s vězni v podstatě nikdo potrestán. Mlčící většina to podle mého názoru vůbec nevěděla. Mnohem horší mi připadá, že například někdo pravomocně odsouzený, byť v jiném státě, za spolupráci s STB, mohl být donedávna čelním představitelem našeho státu, že lidé, kteří zásluhou svých kontaktů ze "strany" získali majetky a výhody i v současnosti, mají tu drzost veřejně vystupovat, že korupce tu pořád vesele bují.
Příběh je to krutý a silný, ale pokud jde o literární stránku knihy, jsou to v podstatě zapsané vzpomínky. Jako memento a sonda do zrůdnosti komunistického režimu oceňuji, jak píše autor, doba se mění, lidé až tak ne
Velmi silný příběh. Ač vlastně malá a docela útlá knížečka, tak jsme ji asi 3x odložila a potřebovala minimálně jednodenní pauzu, abych se nadechla a mohla pokračovat ve čtení. Podobných příběhů a osudů už jsem četla několik, ale tady si člověk uvědomí, že to byl vlastně malý kluk (16 let), který šel o víkendu na čundr ... a nějaký "..." si potřeboval honit triko a pak odůvodnit svoje noční běsnění. Opravdu se mi místy zvedal žaludek nad tou nespravedlností, bezmocí, hyenismem a sadismem. Ta hrůza té matky (o které se tu vůbec nepíše) musela být příšerná.
A konečně to, že vlastně nikdo z těch zrůd nebyl, tady na tomto světě, potrestán ....
Tohle byla teda hodně silná káva!!! Osud jednoho kluka, který byl ve špatný čas na špatném místě. Komunistické lágry. Z té knížky mi bylo opravdu úzko. Co za hrůzu museli vězni prožívat?! Znásilňování, mlácení, buzerace na denním pořádku. Úplné zničení ducha člověka. A když se člověk ještě dočte, že žádný ze sadistických bachařů nebyl nikdy souzen a potrestán. Že člověk, který vlastnil podnik, kde v nelidských podmínkách odsouzenci pracovali, dostal v roce 2015 od Zemana vyznamenání. Já si při čtení takových osudů říkám, co všechno dokáže člověk snést, vydržet, přežít!? Chtěla bych, aby jsme se mi lidi dokázali poučit, ale nevím, jestli je to možné.
“Skutečný příběh z pekla normalizačních lágrů” - takhle je to uvedeno na obálce knihy a přesně to vystihuje obsah knihy. Nevím, co k tomu napsat - bylo neskutečné, nechutné a odporné, jak bylo s vězni zacházeno. Tenhle surový a bez příkras příběh budu dlouho vstřebávat. Oceňuji vydání této knihy, nynější společnost by měla být seznámena s tím, jak to vlastně v lágrech fungovalo.
Tak to bylo teda silné. Myslím, že na tuto knihu asi nezapomenu. Bolí mě u srdce osud Míly. Je obrovsky důležité a dobré, že šel po takových letech se svým osudem na veřejnost. Díky za tuto zpověď.
Příběh který musíte naráz dočíst . Pocit ohromné bezmoci,zmaru lidského života, pochopení co je důležité a nenávist k lidem ,kteří nejsou lidmi ale lidskými zrůdami. Velmi poutavé čtení ... Děkuji i za takové příběhy,neměli bychom zapomenout.
Přečteno v podstatě za pár hodin - čte se samo, jestli se to u tak vážného tématu vůbec dá říct. Povinná literatura pro všechny - nesmíme zapomenout! Moji prarodiče si stýskají, jak bylo za komunismu dobře - bylo, když jste drželi hubu a krok. Ale co ti lidi, co ji nedrželi?
Z takzvané lágrové literatury mám již něco načteno, ale takto drsný příběh z českého prostředí jsem nečekal. V knize s nevelkým počtem stran se odvíjí příběh plný brutality a nevýslovného lidského utrpení. Drsnost je umocňována i častými vulgaritami, které mě však v souvislosti s daným tématem a popisovaným prostředím nijak nepohoršovaly.
Nejspíš je vhodné uvést, že se přímo nejedná o literaturu faktu, neboť autor přiznává částečnou fabulaci a do příběhu hlavního hrdiny zakomponoval i zážitky jiných vězňů, které se mu podařilo sesbírat.
Celkově knihu hodnotím jako významný příspěvek k závažnému tématu pracovních táborů či tzv. "nápravných zařízení", které se v Československu ani v 70. letech příliš nelišily od těch z 50. let nebo od nacistických koncentráků či sovětských gulagů.
Silný příběh z nepředstavitelně krutého a nefér prostředí, ze kterého vám bude smutno a při čtení pocítíte silný pocit beznaděje.
Emocionálně velmi náročná kniha. Ačkoli jsem podle anotace i obálky jasně věděla, do čeho jdu, znovu jsem si ověřila, že na něco takového člověk prostě připravený není a dopředu být ani nemůže. Stejně jako Míla - sám líčí, že když už jeho situace začala vypadat nadějněji (nástup do Minkovic a práce pro n.p. Preciosa), nemohl být dál od pravdy. Apropos pravda a fakt, abychom na některé historické události nezapomínali, je velmi silné poselství téhle knihy. Rozhodně doporučuji přečíst každičkou slabiku téhle knihy (ano, i s doslovem a poděkováním autora), neboť kdo nezná minulost, bude nucen si ji zopakovat...
"Prolog
V té báječné době, kdy jsme se všichni bezstarostně dívali na večerníčky s Křemílkem a Vochomůrkou, loupežníkem Rumcajsem, poslouchali písně Karla Gotta, Heleny Vondráčkové a skupiny Olympic.
V časech Tří oříšků pro Popelku a dalších těch skvělých českých filmových komedií, které všichni milujeme dodnes.
Tehdy, když ostatní mlčeli, se skutečně odehrával nejen tento příběh..."
Ač knížka je tak tenká,tak tragédie v ní je tak silná,nechci to snad ani dočíst,tak moc mě to všechno bolí.
Kdybych dříve nic o tematice táborů nucených prací a obecnem o životě v totalitě nepřečetla, dala bych plný počet hvězd. Klobouk dolů před osudy lidí nevinně zavíraných, před osudy lidí, kteří si zachovali i ve vězení důstojnost. Ale hodnotím tuto konkrétní knihu a ta mi nějak k srdci nepřirostla, ani nevím proč, ale četla jsem tuto útlou záležitost docela dlouho a přiznám se, že mě chvílemi nebavila.
Štítky knihy
vězení, věznice normalizace (1969-1989) političtí vězni pracovní tábory mládež zločiny komunismu tramping komunistický režim oběti komunismu podle skutečných událostíAutorovy další knížky
| 2019 |  Lustr pro papeže |
| 2023 |  Průvodce králičí norou |
| 2022 | Válka se stromy |
| 2021 | Archa knih |
| 2018 | Motýlí křik |
Hodně syrové, drsné, ale bohužel, národ se nepoučil...