Lustr pro papeže
Jan Tománek
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/461362/bmid_lustr-pro-papeze-jou-461362.jpg
5
727
727
Syrově drsná výpověď nevinně odsouzeného mladého trampa, který se provinil jen tím, že byl ve špatný čas na špatném místě. Jeho cesta brutálními pracovními tábory v té báječné normalizační době, kdy všichni mlčeli a užívali si populární hudby a veselých filmů. Skutečný příběh z dávno zapomenutého minkovického pekla, vězni přezdívaného Minkau – podle nacistického vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau, se kterým si ten český v ničem nezadal...... celý text
Přidat komentář
Drsný příběh mladého kluka, kterému totalita a vše zlé, co s ní souvisí, vzala mládí i velký kus produktivního života. Po přečtení knihy ve mně zůstal nejen soucit s hlavním hrdinou, ale především vztek na tu hnusnou dobu a lidi, kteří v ní rozhodovali o osudech nevinných a bezbranných. Málokterá knížka ve mně zachovala takové emoce jako tahle. Je ale potřeba říct, že je skvěle napsaná, příběh je opravdu velmi silný a rozhodně bych ji doporučil všem čtenářům. Obzvláště v této době.
Tak tomuhle říkám knižní psychothriller! Bohužel není smyšlený, ale podle skutečných příběhů z komunistických lágrů v 70. letech. O to je to děsivější. Tohle by měla být povinná četba.
Jako takhle...když už si myslíte, že máte načteno nespočet románu s komunistickou či nacistickou tematikou a že jste četli fakt už všechna ta zvěrstva, která se za těchto režimů odehrávala, ale pak se vám do ruky dostane Lustr pro Papeže...Fakt jsem si myslela, že to nejhorší už jsem četla, ale tahle knížka mi úplně rozhodila sandál. Je to až neuvěřitelný, jaký lidi dokážou bejt zrůdy. ,,Věnováno všem, kteří trpěli v komunistických lágrech, zatímco ostatní mlčeli. A mlčet znamená podílet se.” Přesně tahle literatura by se měla dostat mezi povinnou četbu, těch 180 stran zvládnou i dnešní pobláznění jůtubeři, kteří dokážou natáčet videa o kdejaký hovadině, ale v lágru by nedali ani jeden den...A to je taky to nejmenší, co můžeme udělat, nezapomenout.
To co se dělo v lágrech za komunismu se ničím neliší od lágrů nacistů. Možná o to horší, protože tady nešlo o vyhlazení, ale to totální zničení duše člověka, ničení těla byl jen další "nápravný" prostředek. Je to šílené. Sadismus dozorců ve vás vyvolá pocit na zvracení to jen čtete. Co museli zažívat ti, pro které to byla skutečnost...
Ať mi ještě někdo řekne, že za komančů bylo líp. Omlátím mu tuhle knížku o hlavu.
O tom co se dělo s politickými vězni se mluví málo. Jaký lidský odpad dělal nad vězni dozor. V jakých šílených podmínkách je drželi. Také jsme jezdili na vandry a dělali blbosti. Naštěstí o patnáct let později. Myslela jsem na zoufalství jak rodičů, kteří o svých synech a dcerách neměli žádné informace, i na dospívající, kterým ze dne na den skončilo dětství. Je faktem, že i v osmdesátých letech se říkalo: Koho chleba jíš, toho píseň zpívej..
A ten poslední odstavec o řediteli firmy Precioza mě nadzvedl nejvíc.
Výborné! Jen je škoda, že se o takových věcech dovídám z knihy, ne ve škole, v TV apod. Tahle kniha a jí podobné by měly být povinnou četbou. Děkuji autorovi za doplnění vědomostí.
Ještě, že se jedná o poměrně útlou knížku. Více popisu zvěrstev a hnusu bych už asi nezvládla. Vše ještě pěkně kontrastuje s vypsáním kulturních událostí uvedených vždy na začátku kapitoly k příslušnému roku vězení hlavního hrdiny. Z představy, že zrovna někde v lágru ubíjejí člověka a zároveň se ve stejnou dobu někdo doma kouká v klidu v obýváku na Arabelu, mi je opravdu poněkud šouflo. Je neuvěřitelné, čeho všeho se dopouštěli dozorci a že jim to takhle mohlo procházet. Sice už knih na podobné téma vzniklo dost, ale je dobře, že se stále připomíná a nezapomíná na to, jaké hrůzy se v zase ne tak dávné minulosti děly.
Z téhle knihy jsem, mírně řečeno, v rozpacích, stejně jako z vysokého hodnocení tady. Téma silné, literární zpracování mizerné. Dostal jsem v podstatě jen poměrně tendenční popis toho, co dělali bachaři muklům v době tzv. normalizace. To stejné si ale můžu přečíst ve zprávách ÚSTRCR a bude to historicky přesnější. Postavy se nijak nevyvíjí, nejsou rozpracovány, děj také ne. Hodnotím knihu, né dobu ve které se odehrává a kterou se snaží popsat a zachytit. Potenciál tématu tady zústal bohužel nevyužitý. Za mě obrovské zklamání, naštěstí to není dlouhé.
Jak jinak hodnotit malé dílko velkého významu, než 5 hvězdami a velkým obdivem a uznáním těm, o kterých se zde píše. Popisuje nám nelidské podmínky, které museli podstoupit většinou nevinní lidé, a jejichž životy byly tímto poznamenány. Jaké zloby je člověk schopen vůči druhému člověku! Ti, kdo se staly obětmi nelidskosti si zaslouží náš obdiv a přání, aby člověk se snažil žít tak, aby druhým neškodil!
Už nějakou dobu vydýchávám, co jsem četla, než napíšu komentář a vlastně nejsem schopna toto vůbec komentovat, zůstal ve mě smutek a zloba. Tohle by měli číst všichni, protože buď je toho napsáno málo, nebo je málo čtenářů těchto knížek, jinak nechápu jak můžeme být tam kde jsme (komunisté opět rozhodují ve vládě)
Četli jste někdy nějakou knihu, u které jste doslova cítili na vlastní kůži bezmoc hlavních postav? Pokud ne, přečtěte si Lustr pro papeže. Krátké, ale úderné povídání přečtete za jedno odpoledne, ale znechucení z ne tak dávné minulosti vám vydrží ještě dlouhou
dobu po přečtení.
Děj se odehrává na našem území, kdy je jeden mladík nešťastnou náhodou uzavřen do vězení/normalizačního lágru a z původních pár měsíců uvěznění se stává x let bídy, šikany, boje o přežití. Já bych byla rozhodně ráda, kdyby kniha byla delší a řešilo se tam toho více, takto byl příběh zaměřený opravdu pouze na ten osud vězňů, ale i tak byla kniha neuvěřitelně silná a člověk se nestačil divit, že toto se odehrávalo opravdu u nás.
Ovšem nejvíc znechucená jsem byla z úplně poslední strany této knihy. Asi nemusím říkat, jak moc pohrdám některými lidmi a nebudu zastírat, že jedním z nich je naše fascinující hlava státu. To, že většina těch lidských zrůd, která měla na svědomí tyranii v těchto otřesných táborech vyvázla ze všeho bez postihu, ba dokonce na všem ještě profitovali a v konečném výsledku jsou na tom lépe, než mnoho jiných, z toho je mi zle.
Zde by bylo jakékoliv množství slov málo, raději se pusťte do čtení. Dobrou náladu z toho určitě mít nebudete, ale aspoň si člověk připomene, jaký lidský odpad jsme mezi sebou měli/máme.
Tak já se tady honím za nejlepším psychothrillerem a ono si stačilo přečíst Lustr pro papeže. To je TAK silný, bylo mi zle, bylo mi to hrozně líto, chtělo se mi zvracet.
Mílovi bylo pouhých 16 let, když ho za údajné spiknutí proti republice zavřeli do nápravného zařízení. Z původních 6 měsíců se stalo dlouhých 10 let utrpení, ponižování, bolesti, bezmoci, hladu, nekonečné otrocké práce. Bez kontaktu s rodinou, se světem. Jen tak, že se někomu nelíbíš a jsi nepohodlnej.
I přes přetěžké téma normalizačních lágrů je tahle malá knížka napsaná s lehkostí, jazyk a vězeňský žargon se čte výborně, vtáhne čtenáře a nepustí.
Tohle bych zařadila mezi povinnou četbu. Jaký jsou lidi svině. Všichni přečíst.
Knihu jsem četla na doporučení, není to rozhodně radostné čtení a chvílemi se vám do očí derou slzy. Nicméně z mého pohledu zpracování trochu pokulhávalo za námětem.
Není to lehké čtení. Nejhorší je, že to není fabulace a odehrávalo se to tak nedávno a blízko. A doslov je něco neuvěřitelného. Jak je z příbehu čtenáři zle, poslední stránka vaří krev. Autor vše napsal velmi čtivě, i když se mi takové označení příčí. Na jednu stranu hltáte každou stránku, na druhou se vám nad nimi chce brečet nebo řvát.
Kniha přináší šokující informace o tom, co se dělo v 70tých letech v naší zemi. Příběh, ale staví jen na hrůzách prožitých v pracovních lágrech, které byly před těmi tzv. mlčícími hluchými a slepými utajeny. Věřím , že se to dělo. A děje se to v každé době a na celém světě např. Magdaléniny prádelny , Argentina apod. Spoustu toho nevíme a dovídáme se postupně. Jsem za tyto informace vděčná.
Bohužel styl jakým je kniha napsaná byl pro mě příliš jednoduchý, zaměřil se jen na jednu stranu mince. Slang použitý v knize jí dodává na autentičnosti, bohužel pro mě bylo dost výrazů neznámých a jistě to nemělo na děj vliv přesto mi to někdy vadilo.
Kniha by si zasloužila o 100 stran víc, líbilo by se mi kdyby byl příběh propracován víc do hloubky. Toto mi připadalo dost po povrchu prvoplánově popsáno násilí a zvěrstva. Mě asi zasáhl nejvíc doslov, kde je popsáno to že nikdo nikdy nebyl potrestán a ještě někteří byli vyznamenaní a bohatí....
UFF - ještě teď se klepu. Člověku je opravdu zle z toho, když čte tyto řádky, které popisují skutečné události, které se děly v době "normalizace" u nás doma, když duté hlavy řídily celou společnost. Vyprávění z lágrů naší socialistické republiky, kde se děla zvěrstva, která si nezadají s obludnostmi z koncentračních táborů za druhé světové války nebo gulagy v SSSR, kde lidskost nemá místo, a kde vládne strach, utrpení, zoufalství a absolutní degradace lidství. Bylo to na mě hodně silné kafe, ale čas od času je třeba si připomenout, co se v minulosti dělo a na tyto skutečnosti nezapomínat. Co je na tom všem dost nepochopitelné, je fakt, že někteří "aktéři" těchto zločinů si vesele žijí v poklidu, bohatství a dokonce v politických funkcích i dnes a nikdy nebyli za své zločiny potrestáni. To o něčem také svědčí a iluze o našich dnešních "vůdcích" si nedělám.
V komentářích pode mnou již bylo řečeno vše. Dobu jsem zažila, ale to, že jsem z důvodu nesprávného původu nemohla na vysokou školu, je jen opravdu slabý odvar toho, co se dělo..... strašné je, že to nejhorší zlo - maximální ponižování člověka a bezmoc ponižovaných - nebylo nikdy potrestáno. A nejvíc mě děsí, že aktéři toho největšího zla tu žili a někteří snad ještě žijí s námi v naprosté pohodě, jak jim toto mohlo projít.....
Prakticky na jeden zátah přečtený Lustr pro papeže mi vyrazil dech. Čekala jsem drsné věci, i to, že se mnou zacloumají. Dostala jsem ale ještě víc. Příběh šestnáctiletého Míly, který se za naprostou banalitu dostane do soukolí komunistických věznic a normalizačních lágrů je syrový, brutální a velmi smutný. Z původního šestiměsíčního trestu v stráví nakonec v těchto zařízeních mnoho mnoho let. Roky nelidského zacházení, týrání, sadistických praktik dozorců i jiných vězňů, kteří byli ochotni udělat cokoli komukoli, aby si zachránili kůži. Poté, co kniha čtenáře vrhne z idylického vandru do drsného prostředí nápravného zařízení Libkovice, zažijete s hlavním hrdinou hned několik otřesů. V perspektivě jeho dalších umístění do pracovního tábora ve Vykmanově a následně ryzího pekla v Minkovicích se počátek trestu bude jevit skoro jako dýchánek. Snaha zlomit vězně se podařila, s láskou vzpomínali na předchozí místo, kde to bylo ukrutné a příšerné, ale ještě stále to nebylo samotné dno pekla. Minkovice. Otrocká práce při výrobě skleněných ověsů a bižuterie v národním podniku Preciosa. Všudepřítomná voda, rozmělněný leštící prášek, písek v plicích, éter a chemické výpary všude. Ochranné pomůcky žádné, jen mokro, zima a šero. Pro mukly se netopí, svítí se minimálně. Generovali státu obrovské zisky výrobou věhlasných skleněných cetek a sami byli mučeni.
A Preciosa? Po revoluci zprivatizována a dlouholetý ředitel obdržel v 2015 od našeho prezidenta Miloše Zemana státní vyznamenání za Zásluhy o stát.
Ach, dnes mnohem víc nežli jindy důležitá kniha. Tohle se dělo několik kilometrů od nás, jen pár let nazpět. V roce 1980.
Mnozí z aktérů, dozorců, velitelů, jsou tu stále s námi. Neděsí vás to? Mě docela ano.
Štítky knihy
vězení, věznice normalizace (1969-1989) političtí vězni pracovní tábory mládež zločiny komunismu tramping komunistický režim oběti komunismu podle skutečných událostíAutorovy další knížky
| 2019 |  Lustr pro papeže |
| 2023 |  Průvodce králičí norou |
| 2022 | Válka se stromy |
| 2021 | Archa knih |
| 2018 | Motýlí křik |
Mrazivá kniha, která se dá přečíst za jedno odpoledne, ale pocity z ní budou ve mně rezonovat ještě hodně dlouho.