Lýsistrata
Aristofanés
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/498203/mid_lysistrata-QfB-498203.jpg
4
74
74
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 1971 , Tatran (Bratislava)Originální název:
Λυσιστράτη
více info...
Přidat komentář
V téhle recenzi bych se rád s vámi podělil o mé myšlenky na knihu Lysitrata od Aristofana. Děj knihy se odehrává v Řecku v období peloponéské války.
Z hlavní hrdinky Lysistraty vyzařuje chytrost a odvaha, která se mi na ní velmi líbý. Ta taky vymyslela plán, jak ukončit zbytečné krve prolití a zastavit válku. Sjednotila všechny ženy v Řecku a rozhodli se mužům upřít sex, dokud válka neskončí. Ženy ovšem byly zprvu k tomuto návrhu poněkud skeptické, a mužům se to už vůbec nelíbylo.
Během knihy můžeme pozorovat odhodlanost žen v boji za mír. Dialogy v knize jsou dosti komické ale i inteligentní a aktuální.
Kniha jako celek je super. Příjemně nám nastíní, jak humor může být efektivním způsobem pro vyjádření názoru na společenské otázky. Také nám ukáže postavení řecké společnosti vůči válce.
Přesto že je kniha stará 2000 let tak má stále co říct dnešnímu publiku. Kniha je super volba pro milovníky antického Řecka a humoru.
Nápad jak zatočit s válkou.
Snad se to jako divadelní kus v míru mohlo zdát i úsměvné, ale co by dnes za to daly ženy těch nejdražších, co je mají na frontě.
Jak by asi trestaly, kdyby mohly.
Zde se trestá svůdností a přísliby, aby se dosáhlo míru.
Není nad ženský přístup k životu.
Láska a mateřství jsou hodnoty života nejdokonalejší.
Ženy bez dětí (ve vládních pozicích) nemají tu správnou mateřskou sílu pro zachování míru pro život, když jsme na pokraji.....
„Není nezdolnějších tvorů
v boji než ženštiny;
ani panter ani oheň
nejsou tak bez citu!“
„Lýsistraté“ pojednává o tom, jak ženy dosáhnou míru odpíráním „manželských povinností“ svým válkychtivým druhům. Ve středoškolských letech jsem proto nabyla dojmu, že Řekyně jsou v téhle hře vznešené idealistky. Nejsou. Když si člověk položí otázku, proč že to chtějí mír, dozví se z jejich replik, že manželé jim chybějí v posteli, a tak si hodlají propříště zajistit jejich trvalou přítomnost. Okolnost, že jim v poli umírají synové, zmiňují jen jednou a téměř mimochodem.
Vlastně celý námět „Lýsistraty“ je trochu zvláštní. Řada etnik považovala pohlavní abstinenci za součást války a některé sporty ji dodnes vyžadují při přípravě na utkání. Ale vykládejte to Řekům — národu, který udělal sexuálně dostupné objekty i z bohů a duchů zemřelých. :) Ve hře se tedy Athéňané i Sparťané nechávají svými pudy změnit v loutky a na válku rezignují. Celkem mě tím zklamali.
Mimochodem mě napadá, že s pacifikací prostřednictvím sexuality pracuje i „Epos o Gilgamešovi“ (Enkidu). Myšlenku, že pohlavně saturovaný člověk je neškodný, každopádně autor „Gilgameše“ sdílí s Aristofanovou Lampitó. Ta totiž připomíná, že jakmile Meneláos spatřil nahou Helenu, odhodil meč. A moderní obhájci pornografie konec konců říkají totéž.
Stejně jako v „Míru“, i v této hře autor hlásá panhelénismus — a Sparťany zachycuje značně přátelsky. Jak praví Lýsistraté k Řekům:
„Jste z jedné rodiny a skrápíte
z nádoby jedné řecké oltáře
tam v Olympii, v Delfech, v Pylách též [...].
Ač nepřátelé s vojskem barbarským
jdou na nás, vy — vy muže helénské,
bratry, a jich města ničíte!“
Oceňuji scénu, kde si v této válce pohlaví navzájem odpustí chóry starců a stařen. Aristofanés s citem líčí, jak žena v momentu smíření něžně vyjme svému muži z oka komára „z marathónských blat“... A celkově je v „Lýsistratě“ nějaký dobromyslný. I když mě jeho komedie nenadchla, ráda jsem ho poznala i z jeho méně jedovaté stránky.
PS. Pro starověké Řeky musel být skvělý zážitek vidět hru, odehrávající se pod Propylajemi, v Dionýsově divadlu, kde „kulisy“ nebyly potřeba, protože je tvořila skutečné Akropolis! :)
Velmi dobře přeložená komedie o ženském boji. Je to jadrný, ale vtipný Aristofanes. Když se do Athén dostaví nadržená delegace ze Sparty, je to opravdu řecká athénská komedie par excellence.
Všetko, celý čitateľský zážitok, stojí (a padá) v prípade antiky na preklade a na tom, či prekladateľ dokáže hru interpretovať aj pre dnešného čitateľa. Rozhodne sa radšej pre dôkladnú rešerš, najpresnejší preklad, najpresnejšie metrum, neskreslené referencie, ktoré vám v komentároch vysvetlí? Alebo skôr pre hru, ktorú si vychutnáte ako nestarnúci príspevok do žánru, čo si však vyžaduje aj možné skreslenie (pretože zosúčasnenie) jazyka? V prípade Aristofana sa vždy prikláňam skôr k druhému táboru. Predsa len, pri komédiách a najmä pri fraškách očakáva človek pomimo štylistického, satirického a etického potenciálu, predovšetkým komiku. A komika, ak použijeme klasickú poučku, stojí na tom, že postavy sú "nižšie" než čitateľ - hlúpejšie, lakomejšie, amorálnejšie atď. Ak však postavy hovoria nezrozumiteľným jazykom, len veľmi ťažko sa čitateľ dostáva do takéhoto "povzneseného módu", pretože musí lúštiť obsah ich slov v komentárovej časti. Postavy vyhrávajú.
Aj preto odporúčam preklad Vojtecha Mihálika, ktorý sa s tým nepáral a prišiel ani nie s prekladom, ale s interpretáciou. Aj vďaka tomu som si Lysistratu vychutnal ako totálne oplzlú, šťavnatú a nekorektnú frašku o súboji pohlaví, z ktorého sa ten politický rozmer cielene zmazáva, aby o to viac vytryskol sexus. Zostáva tu potom presne to fraškovité jadro, v ktorom je absolútne jedno či ste kráľom, vojačkou, mužom, ženou, pretože "sranda musí byť" a čím vyššie a pevnejšie je tabu, tým viac ho treba ponoriť do špiny a vysmiať sa z neho v stave absolútnej anarchie, kde sú všetky stereotypy zosilnené fašiangovými maskami a nikomu to nevadí, pretože všetci vieme, že si to napokon zlíznu všetci. Práve v tomto sa potom objavuje ten Aristofanov emancipačný potenciál - ženy sú tu potom naozaj na jednej línii s mužmi a stávajú sa tu aspoň ako-tak "spoločensky relevantným" hlasom, aj keď len cez svoje telo. Avšak v aténskej situácii, keď žena naozaj nebola považovaná za občana (čo bolo ďaleko dôležitejšie než dnes) a teda predpokladám, že ani za plnohodnotnú ľudskú bytosť, bezpochyby môžeme túto hru považovať za dobovo odvážne a emancipačné stanovisko. Samozrejme, z dnešného pohľadu to už bude takmer neodhaliteľné (a nielen kvôli dobovému posunu, ale aj z dôvodu ústupu fraškovitosti ako náhľadu na svet) a aj preto pravdepodobne neprijateľné.
Inu, je to vtipné, ale na Aristofana je toho málo. Největší bonus této hry je paradoxně to, jak je krásně obscénní - vypovídá to o athénské společnosti mnohé. Chybí politická linka, která je u Aristofana vždy tak působivá. Zde je to sice úsilí o mír a odhalení, že za válčením stojí banality, ale odkrytí něčeho podstatnějšího se zde nedočkáme.
Jednu hvězdičku přidávám za feministický rozměr hry. Pozoruhodný je Mihálikův překlad do slovenštiny - viz druhý komentář.
Jedamane, ještě že to bylo tak krátké...čtení do CV21 a teda asi nikdy víc..na začátku mi to přišlo úsměvné, jak to že y vymyslely ale i přes to že to má pár stránek to nebylo věru moc příjemné čtení..
Je celkem podivuhodné, že i ve starověkém Řecku měli takto feministické dílo. Lýlistrata samozřejmě nemá takové myšlenky, jako podstatně pozdější literární díla, ale i tak to člověka vcelku překvapuje. Ženám se samozřejmě nelíbí, jaká je situace, proto se rozhodnou, že mužům nedopřejí rozkoš, dokud se alespoň něco nezmění. Už jen kvůli tomu v jaké době a společnosti to vzniklo, tak tomu musím dát plný počet. Ženy sice jako objekty vystupovaly i nadále, ale aspoň někdo měl koule na to poukázat.
Dávám jednu hvězdičku jen tak, protože to je příběh starý dva a půl tisíce let. Jinak je to strašně špatné. Nulový emancipační potenciál, ženy jsou jen objekty a bez mužů nejsou nic. Je vidět, že to psal misogyn, muž, v tvrdém patriarchátu. Ble
Lze vůbec hru, v níž je očividně mezi ženami hierarchie (rukojmí podle původu, už samotný název knihy), v níž je socioekonomický apel docela nezřetelný a v níž je dělení podle pohlaví velmi striktní, pokládat za feministickou/emancipační? Možná to ani nebyl Aristofanův záměr, poté však nastává otázka, o čem ta komedie je. Pochybuju, že o pacifismu, v případě války s Peršany by autor asi tak shovívavý nebyl. Ani sociálně slabší nejsou nijak zastávání (někdy dokonce naopak). Možná jde jen o zobrazení tehdejších nešvarů a neblahé morálky, decentní aktuální reflexe; což je málo. Stejně tak ten emancipační apel je velmi slabý, neobstál by snad ani v první vlně feminismu (na druhou stranu, jsme v Antice, nemůžu se divit). V mužích však neproběhne příliš velká duševní obměna a pochybuji, že po ukončení "ženského aktivistického činu" se něco změnilo.
Dostává se nám tedy 80 dost utlachaných (v poměru s vcelku jednoduchým dějem) stran plných fraškovitých výjevů, odvolávání se na božstva a někdy více, někdy méně vtipných dvojsmyslů. Co velmi chválím – napěchované vysvětlivky, které méně erudovanějšímu čtenáři dokreslují kontext, upozorňují na nepřesnosti, vysvětlují úděl božstev i seznamují s geografickým rozpoložením řeckého státu. Ve spojení s šikovným a jazykově neotřelým překladem (použití slovenštiny jako mluvy Sparťanů) se z toho stává zajímavé dílo alespoň takto, když už ne námětem.
5 bodů z 10
Kniha se mi nečetla vůbec příjemně. Děj byl vcelku jednoduchý, ale archaické výrazy mi četbu opravdu neulehčovaly. Asi bych si mnohem lépe početl, kdyby byla kniha napsána již dnešním běžným jazykem.
Líbí se mi, že téma této knihy je dosti nadčasové. Bohužel kdyby taková kniha byla napsána dneska, tak by ji ihned stáhly z trhu kvůli genderové nevyváženosti. Nicméně konečně má taková starší kniha jiný příběh a myšlenku než jen příběh o dvou nešťastně zamilovaných. Jedná se o komedii s povedenou zápletkou. Humor autora je podle mého názoru až trochu primitivní a týká se především sexu. V díle je popsán život žen v Athénách, které se potýkají s podřadným postavením ve společnosti a nehodlají se s tím smířit. Muži jsou zde vykresleni spíše jako hlupáci, kteří si žen neváží. Hlavní hrdinka Lysistrata vystupuje jako sebevědomá a chytrá žena. Hlavní myšlenkou je rozdíl v chápání mužského a ženského světa. Ženy chtějí mír a muži především válku. Z díla jasně plyne touha po emancipaci žen.
Knihu doporučuji všem, kteří vyhledávají klasickou literaturu a zajímají se o rozdílnost povah žen a mužů.
Moje první komedie, která má vděčné téma. Na rozdíl od Aristofanových Oblak je užit humor negroteskní a až milý. Feminismus Athénských žen je zde prost jakéhokoliv šovinismu (pohnůtky jsou více lidské, tj. žárlivost, starost a láska) a satiricky vyobrazuje nedokonalůstky obou genderových protikladů.
Lidé se neustále ohánějí tím, jak je "dnešní" morálka zkažená. Jsme stále stejní, jen dnes o všem mluvíme otevřeně a na rovinu. Jako Aristofanés. Příjemná komedie, která možná mnohé překvapí.
Milá hra, která mě velmi příjemně překvapila, navíc se četla krásně.
Jeví se zpočátku jako feministická, což člověku znalému historického kontextu může připadat při nejmenším zvláštní. Ve výsledku jsem však nabyla dojmu, že je hra plně v souladu s dobovým smýšlením, a že je dokonce možná i antifeministická. Ach, je vcelku divné antické drama nálepkovat novodobými pojmy! :D