Má bohéma
Arthur Rimbaud
https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/277611/mid_ma-bohema-8Tp-277611.jpg
5
115
115
Výbor poezie Jeana Arthura Nicolase Rimbauda (1854-1891) ve vynikajících překladech Vítězslava Nezvala přináší také nejslavnější Rimbaudovy básně Má bohéma, Opilý koráb, Samohlásky nebo Román.
Přidat komentář
- Proč zná člověk z prostoru jen malý výsek ?
Proč se hemží hvězdy jako zlatý písek ?
Co je za lidmi a co je za světy ?
Opětovné milé setkání s tímto oblíbeným básníkem - knihu uvádí F. X. Šalda :
.... jedněm se jeví jako archanděl sestouplý na zemi a nebeský meteor z Mléčné dráhy...
.... jiným jako satan z pekla vyplivnutý .....
V Rimbaudovi se opravdu perou tyto dvě bytosti - a já jej obdivuji jako lyrika :
Krásná v lůně nesmírného jezera
vynoříš se před ním jednou z večera
ty jež plníš láskou světy všehomíra....
Svět se zachvěje jak gigantická lyra
v polibku jenž bude nádherný jak klid ....
- Svět chce lásku : ty jej přijdeš ukojit .
Z básně Slunce a tělo - a šestnáctiletý Rimbaud / krásné vidění světa ..../
Vůbec se neodvažuji hodnotit jinak než pěti hvězdami. Rimbaud byl velký talent, což dokazuje už to, že všechna svá mistrovská díla napsal v rozmezí od šestnácti do dvaceti let.
Básně "Opilý koráb"a "Slunce a tělo" jsou, pro mě, naprostými lahůdkami!
Něco ve mě souzní s tímto bouřlivákem...nejde ho nemilovat.
"Chodil jsem po světě a měl jsem ruce v kapse.
Také můj svrchníček už byl jen vidinou.
Múzo, tys spolčila se s pěkným hrdinou.
A přitom snil jsem jen o samé velké lásce."
Už to bude drahně let, co jsem na půl ucha poslouchal češtinářku, jak nám ignorantům cosi čte. Najednou slyším "a dvěma ranami má prostřelený bok"... cože? COŽE???
No, změnilo mi to život. A on to všechno napsal do 18 let. S Villonem tvoří dvojici mých osobních bohů. Nejradši mám Starou skříň (imho v tom období psal své top básně).
Tato sbírka, pro mě představovala opravdovou výzvu. Rimbaud je jedním z nejznámějších prokletých básníků a jeho dílo vyniká zvláštní poetičností. Dokáže napsat báseň o každodenní bídě a ošklivosti života v tehdejší Paříži tak, že i přes určitou zvrácenost a ujetost (absint a drogy), je jeho dílo čtivé a velmi poetické. Snaží se najít krásu v ošklivosti.
Arthura Rimbauda jsem během školních let nějak přehlédla a tím jsem se sama usvědčila ze svatokrádeže. Oslovil mě až teď - překvapivě - po přečtení české young adult knihy, ve které je zmiňován jak on, tak i úryvky z básní ze sbírky Má bohéma, a naprosto mě to nadchlo! Letěla jsem do knihovny jak dělová koule a paradoxně zalitovala toho, že tam na mě ono slavné dílo zaprášeně čekalo, protože by se na něj měly stát fronty. Neděje se tak a já sama jsem důkazem, že mladá generace neví, o co přichází. Jsem prozatím v půlce, ale každé slovo hltám a vychutnávám si ho snad i smysly, o kterých jsem netušila, že je mám.
Ach vy prokletí básníci, proč jste tak divocí ve svém životě a citliví a něžní ve svých básních...
Znám nebe, třpytící se pod průtrží mračen
znám kouzlo večerů a velkých povodní
znám jitra nadšená jak hejno vodních kačen
a časem viděl jsem to, o čem lidé sní...
Snil jsem o zelené a zasněžené noci
o žhavých polibcích jež víří v prostoru
o koloběhu míz, jež mají vesmír v moci
o modrém procitnutí zpěvných fosforů.
/úryvky z Opilého korábu/
Dočetl jsem nedávno. Ta předmluva od F.X. Šaldy je dokonalá. Naprosto dokonalá...
No a samotné Rimbaudovy básně? V této sbírce jsou další důkazy o tom, proč Arthura Rimbauda tak miluji...
SH
Božský rošťák, který patří k mým nejoblíbenějším prokletým básníkům. Zbožňuju sbírky jeho básní i jeho samotného. Velmi jsem se jím inspirovala ve svých knihách, ve kterých mu vzdávám čest a uznání. I díky němu jsem stvořila své světy, jejich atmosféru a charakteristiky postav. Díky, Arthure, máš to u mě ;)
Má bohéma
Chodil jsem po světě a měl jsem ruce v kapse.
Také můj svrchníček už byl jen vidinou.
Múzo, tys spolčila se s pěkným hrdinou.
A přitom snil jsem jen o samé velké lásce.
Mé prasklé kalhoty se splaskly v chumáč děr.
Zasněný Paleček, já louskal jsem si v běhu
rýmy. Ve Velkém voze dlel jsem na noclehu.
Mé hvězdy šuměly, kdž přišel podvečer.
A já jim naslouchal na kraji u silnice,
za dobrých večerů při svitu večernice,
a rosa stékala mi zvolna po čele,
když s nohou na srdci za fantastické luny
jsem tahal pérka z bot jak povolené struny,
drnkaje do taktu, a básnil vesele.
Ten den dávali pozor všichni, včetně těch, kteří si pořád pletli Nezvala se Seifertem, protože oba psali ty divný poetický věci. Jeden třicetiletej typ, který žil předtím se ženou a živil se úředničinou, se pokusil picnout svýho mladýho amanta, který ho stáhl do světa chlastu, drog a levných tuberkulózních děvek, a teď se s ním chtěl obyčejně rozejít. Naštěstí mířil o dost hůře, než psal verše, a tak pubertální hošík přežil, pověsil poezii na hřebík a rozjel se toulat po světě, aby pak dost neslavně umřel na nádor v koleni a zůstalo po něm pár básniček. Story s Verlainem a Rimbaudem prostě všichni milovali. Bylo tak jiné než životopisy všech těch spořádaných romanopisců, ale jen tak ze dne na den nepřijít do práce, vyžahnout půllitru absintu a odjet do Belgie s náctiletým fešákem, který sice přinášel jen zkázu, ale měl tak pěkný modrý oči, že se tomu nedalo zabránit, to bylo něco. Prokletí básníci mají jako jedni z mála tu schopnost oslovit svým nonkonformním chováním i mlaďochy, a za to jim skládám hold.
Všechny básně Mé bohémy byly napsány do Rimbaudových dvacátých narozenin. Odrážejí jeho pubertální krizi, nejasnou sexuální orientaci, zklamání ze života a nejistotu budoucnosti. Neví, co se sebou má dělat, žije v takových rozporech, že ho rvou na kusy, a aby dokázal alespoň nějak žít, píše o nich. Rimbaud dokázal neuvěřitelně kombinovat v jednom verši krásu a hnus. Vařil v kotli odporný starý hadry, ale ony voněly jako růže. Nebo trhal čerstvé květiny a nechával je postupně hnít někde v koutě? Do ohromného kotle své fantazie naházel krásné mladé Pařížanky, smrduté stoky, dunící moře, chcíplé kočky, opilce v deliriu a šváby za svitu měsíce, aby potom naběračkou pár námětů zachytil, prsknul je na talíř a uvařil básně, které se nikdy nepřejí a zanechají v žaludku směsici divných pocitů.
"Tak směrem k černi azuru,
v němž topasové moře zvrací,
vždy buse tryskat v purpuru
lilie, klystýr inspirací."
Má bohéma dokonale prezentuje Rimbaudův životní úkol – chtěl metodicky rozrušovat všechny lidské smysly. Jak ostatně píše i v předmluvě F. X. Šalda, Rimbaud byl z řad těch vyšinutců, kteří museli všechno vyzkoušet na sobě. Proto Rimbaud hledal všechny druhy lidského utrpení, zoufalství, lásky a sebeničení, aby se jimi mohl postupně trýznit a dusit. Infikoval se stovkami druhů neštěstí, chtěl zakusit všechnu bolest světa, takže vlastně ani nemohl dopadnout jinak, než jak dopadl.
Co by jen z toho fešáka bylo, kdyby nepřestal psát ve dvaceti a oblažoval nás ještě dalších sedmnáct let svým fantasticko-šíleným slohem? Rimbaud je znechucená ikona, zblitá socha talentu, k níž se chodí modlit všichni básníci. Krásný hnus a hnusná krása podaná tak zoufale čtivě, že se nedá odtrhnout, i když člověk neví, jestli se mu to líbí, nebo se mu chce spíš zvracet. Tohle já prostě můžu. 5/5
"Ty kreslíš pro své rusalky
jen šeřík – liliově bílý! –
A temné lesní fialky,
ty sladké chrchle černé víly!"
Rimbaud byl obrovský talent! Nikdy se dosytosti nenabažím jeho básně Opilý koráb.
Jsem moc ráda, že jsem se dostala k takovému autorovi jako je právě Rimbaud. Vážím si takových lidí. Já osobně z každého jeho řádku cítím tolik zlosti, bolesti či znechucení vůči světu a lidem v něm. Ale básně večnost se nemůžu nabažit.
Už se opět našla?
Co? Věčnost.
Jsou to moře, zašlá
se sluncem.
(J. A. Rimbaud)
Štítky knihy
19. století francouzská literatura prokletí básníci tuláctví, bosáctví, vagabundáž
Autorovy další knížky
| 2012 |  Opilý koráb |
| 2000 |  Sezóna v pekle / Iluminace |
| 1977 | Má bohéma |
| 1985 | Doušek jedu |
| 1962 | Já je někdo jiný |
Skvělý, výbor prokleteho básníka Artura Rimmbauda napsané v mladém věku 16 až 20 let v překladu Vítězslava Nezvala výbornou predmluvou F X Šaldy.
Vzrušení
Za modrých večeru si vyjdu po pěšině lechtan obilím, se brouzdat svěží trávou :a zasnen ucítím jak vítr na mytine mi bude kroužit nad rozcuchanou hlavou!
Ní slova neřeknu a ne pomyslím na nic. Vsak budu míti dusi lásce otevřenou jak cikán půjdu dlouho, dlouho podél hranic, v nesmírne Přírodě - šťasten s ní jak ženou.
Rad se ke sbírce budu vracet.