Magické střípky
Andrzej Sapkowski
https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/100703/magicke-stripky-100703.jpg
4
256
256
I když se Andrzej Sapkowski proslavil svým geraltovským cyklem, rozhodně se neomezuje pouze na tohoto hrdinu. Tato kniha jej představuje jako autora studie o nejznámější a nejslavnější středověké legendě o králi Artušovi a rytířích Kulatého stolu, v níž se mu úspěšně daří bořit mnohé zažité stereotypy. Na tuto studii mnohé navazuje Sapkowského osobité zpracování části artušovského mýtu v povídce Maladie. Příznivci hororů se mohou začíst do jeho romantických textů Tandaradei!, Muzikanti či Příhoda v Mischief Creeku. Výsledkem autorovy fascinace Carrolovou Alenkou v krajině divů (a kočkami) je povídka Zlaté odpoledne. A na závěr to asi nejlepší, povídka V kráteru po bombě, reflexe možného vývoje naší části Evropy po roce 1989. V této povídce, jakož i prakticky ve všem, co Sapkowski kdy napsal, se zračí autorův bytostný odpor k fanatismu a nesnášenlivosti všeho druhu.... celý text
Literatura světová Povídky Mytologie
Vydáno: 2009 , LeonardoOriginální název:
Swiat krola Artura / Maladie; Cos sie konczy, cos sie zaczyna, 2002
více info...
Přidat komentář
Mám knihy a styl psaní od Sapkowskiho ráda, ale tohle mi vůbec nesedlo. Začátek knihy byl plný jmen a textu, který se mi akorát neustále pletl, ale pořád to bylo ještě docela zajímavé. Ale v další části knihy mě z žádný z příběhů vůbec nepohltil a vlastně ani nebavil. Když se člověk ponořil do skvěle popsaných příběhů Zaklínače, tak tohle je pak velmi studená sprcha a zklamání.
Sbírka Sapkowského kratších prací, které nepatří do světa Zaklínače. Úvodní historická studie Král Artuš byla, aspoň pro mě, docela zajímavá. Z povídek se mi nejvíc líbily Artušovská Maladie (inspirovaná legendou O Tristanovi a Isoldě), alternativní V kráteru po bombě a Carrollovské Zlaté odpoledne. Zbytek povídek je průměrný až podprůměrný - většina nejlepších Sapkowského povídek je totiž v Zaklínačských sbírkách.
Kniha z části obsahující podobné povídky jako v souboru Tandaradei!, čímž jsem si některé texty připomněl a u některých si uvědomil, že jsem na ně již dočista zapomněl.:) Mé komentáře jsou u jednotlivých povídek, průměr hodnocení mi ukazuje 56%, což odpovídá třem hvězdám. Vyzdvihl bych především povídku Muzikanti a rovněž Zlaté odpoledne, na které z osobních důvodů nebudu moci do konce života zapomenout.
Jak mám rád knihy od Sapkowskiho, tak zrovna tato pro mě představuje lehké zklamání. Povídky, až na Maladie a Tandarei, mě vesměs moc nezaujaly. Neříkám, že jsou vyloženě špatné, ale asi jsem čekal něco jiného. Tím ale nechci říct, že bych Sapkowskiho zatracoval, naopak pro mě je to nadále jeden z nejlepších spisovatelů fantasy vůbec
Rozbor Artušovské legendy určitě stojí za to, i kdyby člověk zbytek knihy nečetl. Co se týče povídek, něco jsem přečetl a bylo to dobré, i když povídky není můj oblíbený formát a něco, co se mi od začátku nezdálo, jsem přeskočil.
Magické střípky jsem měla rozečtené víc než rok, což asi ilustruje vše podstatné. Do historické eseje se mi nepodařilo začíst, tak jsem se postupně aspoň prokousávala jednotlivými velmi různorodými povídkami. Žádná mě bohužel nenadchla, buď pokulhávala forma, nebo obsah. Takže jako mnoho jiných musím zhodnotit, že ač miluju Sapkowského sérii o zaklínači, tak tohle vážně nebyl můj šálek kávy.
Není člověk ten, ... Artušovská půlka, včetně variace na Tristana a Isoldu, byla skvělá. Z povídek mne zaujali Muzikanti, ještě tak variace na Alenku Zlaté odpoledne, ale celkově takové nijaké. Ale Artušovský kult podaný "vědeckou", přitom čtivou, formou, jo, to je jiný kafe.
Od té doby, co jsem dočetl Bouřkovou sezónu, kterou se (nejspíš) Sapkowski rozloučil s Geraltem, snažím se přečíst vše ostatní, co napsal. Jeho Zaklínačské knihy považuji za bezmála to nejlepší, co lze v (nejen) žánru fantasy přečíst. Moje očekávání na jeho ostatní knihy jsou tedy velmi, velmi vysoká...
A žádná mě nezklamala tak jako Magické střípky. Těžko uvěřit, že se to stalo vzhledem k obvyklé kvalitě autorových knih, ale povídky mi připadali nesmírně amatérské. Jejich příběhy byly mnohdy vysloveně chabé, pointy snadno odhadnutelné či vysloveně hloupé (Zlaté odpoledne).
Knihy ale samozřejmě nejsou jen o ději, tudíž by Magické střípky snadno mohlo pozvednout , kdyby se vyznamenaly alespoň po myšlenkové stránce. Inu nestalo se. Mnohokrát mi přišlo, že moudrost, která byla pro Zaklínačskou ságu typická, zde chyběla. Možná to zapříčinily méně propracované postavy, možná méně promyšlené zápletky. Možná autor vložil to nejlepší ze sebe do knih o Geraltovi a Magické střípky pro něj byly méně důležité, zachytil v nich spíše než ucelené názory či city jen střípky emocí, myšlenek. Nevím, avšak že by čtení této knihy nějakým způsobem změnilo mé názory na okolní svět... to opravdu ne.
Formální stránka knihy, která je u autora mnohdy úžasná, mi tentokrát přišla u některých povídek dost nezvládnutá (především Muzikanti). Samozřejmě, Sapkowski je stále výborný vypravěč a třeba povídkou V kráteru po bombě to skvěle demonstruje, avšak tentokrát zašel s postmoderními experimenty občas až příliš daleko. Především úplné rozložení Muzikantů na hromadu drobných střípků bylo podle mě velmi špatným rozhodnutím.
Celkově tedy nemohu hodnotit Magické střípky příliš kladně. Stále chovám k Sapkowskému obrovský respekt, stále nepochybuji o jeho místě mezi mými nejoblíbenějšími spisovateli, avšak... jak se říká: i mistr tesař se někdy utne.
Po Zaklínači mě tato kniha vůbec neoslovila, zatím jsem ji bohužel ani nedočetla. Asi jsem očekávala stejnou poutavost jako právě u Zaklínače, kterého mohu doporučit všemi dvaceti.
Kdo očekává povídky jako o Geraltovi, ať tohle určitě nečte. Třetina knihy je historický esej o králi Artušovi a ostatní povídky se od Geraltových podstatně liší. Hlavně tím, že žádná povídka není čisté fantasy. Stále je to ten stejný autor, ale témata těch povídek jsou založená spíš na střetu různých žánrových rovin než akčnímu nebo napínavému ději. Tohle je kniha pro čtenáře povídek, kteří si libují ve spoustě různých nápadů a literárních experimentů. Málokterý autor napíše román jako experiment, ale u povídky – proč ne.
Je to však slabé. Historický esej byl přínosný hlavně na začátku, kde se probírá historie vzniku artušovského mýtu. Jeho závěr, kdy Sapkowski vysvětluje kdo byl kdo je velmi nudný a nezáživný. Užitečné k přečtení to naštěstí bylo, ale nikdy více.
Co se týče povídek jsou velmi rozdílné. Žánrově od westernu k dnešní politické situaci. Nebudu se déle rozepisovat, protože kniha je příliš specifická a pro úzký okruh čtenářů. Koho zajímá bližší popis nechť nahlédne k eseji a jednotlivým povídkám. Pokud jste od tohoto autora nic nečetli, tak rozhodně nezačínejte tímto. 70%
Rozbor Artušovské legendy mě opravdu nechytl. Povídky byly vesměs ucházející, ale znovu se k tomuto dílu asi vracet nebudu.
Moje první a myslím, že i poslední setkání s tímto autorem. Když jsem konečně pokořila Artušovskou esej - u níž jsem už na konci marně tápala kdo je kdo - s úlevou a velkým očekáváním jsem se pustila do povídek. Čekala jsem, že i ty budou plné chrabrých rytířů, padouchů a magických bytostí. Bohužel, tohle opravdu nebyl můj šálek kávy. Za poslední rok kniha, kterou jsem četla nejdéle. Vážně nezaujala ani nenadchla.....
U této knihy jsem byl v rozpacích, co se hodnocení týče. Úvodní esej mě vskutku ohromila. Porovnávání faktů s různými legendami o Králi Artušovi je poučné a přičteme-li si k tomu znalosti historie pana Sapkowskiho okořeněny jeho typickým humorem, je zde skvělý recept.
Především doporučuji fanouškům Zaklínače, jelikož po seznámení se s keltskou mytologií, jež je tu rozebrána, pochopíte hodně věcí o světě tohoto geniálního fantasy, jelikož inspirace u keltů je tu více než zřejmá.
A k samotným povídkám. Inu, očekával jsem něco ve stylu středověkých povídek z dob Krále Artuše a jeho rytířích s tím vypravěčským duchem, kterým nám autor podává jiná svá díla, ale naneštěstí je tu artušovská povídka jen jedna.
Mně osobně se líbila asi polovina z nich a u zbytku jsem byl velmi v rozpacích. Například Tandaradei, kterou jsem nebyl s to, řádně ocenit, neboť jsi nejspíš ani správně nepochopil.
Oproti tomu je naprosto úchvatná Sapkowskiho verze Alenky v říši divů.
Zkrátka a dobře,
60%
Těšila jsem se na povídky a docela mě překvapilo, že značnou část knihy zabírá esej o artušovské legendě. Tu znám tak akorát ze Zaklínače a Monty Pythonů, kdysi jsem viděla Excalibur, ale to je tak asi všechno. Takže jsem se aspoň něco dozvěděla a o legendu se třeba začnu trochu zajímat a přečtu si nějakou z autorem doporučovaných knih.
Povídky byly skvělé; Zaklínač to není, ale potěšilo mě, že i tak mi styl Sapkowského sedí. Doporučila bych zde už zmiňovanou zajímavě napsanou povídku V kráteru po bombě, Maladie (Tristan a Isolda) a Muzikanti. Úplně nejvíc se mi ale líbilo Zlaté odpoledne, hned z několika důvodů. Bylo celkem vtipné, připomněla jsem si Alenku v říši divů, kocour jako vypravěč byl úžasný. A závěrečný rozhovor Chestera a Charlese byl prostě krásný...
„Spíš, kocoure z Cheshiru?“
„Pokouším se.“
„Tedy spi, tygře planoucí lesem černým za noci. Nebudu tě rušit.“
„Ležím na rukávu tvého žaketu. Co se stane, až budeš chtít vstát?“
Usmál se:
„Rukáv uříznu.“
(Ještě nejsem ve vztahu ke kočkám tak daleko jako Mohamed nebo Lewis Carroll. Mám se co učit...)
První část je stať o Artušovi a jeho legendě a místy se čte podobně jako první stránka Silmarilionu. Je tam spousta jmen a jejich velšské, saské a další podoby, je to prostě polovědecká studie u které se asi velká čtivost nepředpokládá. Za přínosnou považuji první půlku, kde sledujeme vývoj legendy samotné. Závěrečnou část s rozbory postav jsem nedočetla. Z povídek za přečtení rozhodně stojí Muzikanti a v kráteru po bombě.
Oproti zaklínači, je to slabší.
Možná je to tím, že jsem namlsaná Zaklínačem a Husitskou trilogií, ale toto nebylo zcela ono.
Dost jsem bojovala s první částí knihy o Artušovi, připadalo mi to zdlouhavé a těžkopádné, další povídky už se mi líbily mnohem víc.
Část díla
Autorovy další knížky
| 1999 |  Poslední přání |
| 2019 | Zaklínač – komplet 8 knih |
| 2005 | Narrenturm |
| 2015 | Bouřková sezóna |
| 2000 | Meč osudu |
Magické střípky pro mě mají velmi osobní význam s přídechem nostalgie. Poprvé jsem je četla asi před 20 lety. Byla to doba, kdy jsem velmi intenzivně objevovala žánr fantasy a byla zamilovaná do Sapkowského. Doma jsme ještě neměli internet a táta mi jednoho dne z práce jako překvapení donesl na disketě na tajňačku kdesi stažené právě tyto povídky, resp. některé z nich. Byla to první a zároveň vlastně i poslední díla, u nichž jsem se zpronevěřila čtení z papíru. Pak jsem je přečetla ještě několikrát, již z knižního vydání. A vždycky mě něčím překvapí a zároveň pokaždé je to příjemné jako návrat do útulného domů.
Snad jen Král Artuš mi stále příliš neříká (ale dávám tomu do budoucna ještě šanci), ostatní povídky, to je koktejl magie, podmanivosti, hravosti, surovosti a syrovosti, jednoznačnosti i mnohovýznamovosti, zkrátka umně namíchaná medicína. Každá povídka ve mně rozdmýchala chuť na něco jiného, takže nyní po přečtení jsem docela rozpolcená, zda si přečíst znovu Zaklínače nebo jiné fantasy, vrhnout se na Alenku v Říši divů, nebo naopak vybrat něco mnohem prozaičtějšího. A za co má u mě Sapkowski velký bonus, jsou také kočky ve všech možných rolích.