Magorovy labutí písně
Ivan Martin Jirous
Jirousova vrcholná sbírka "Magorovy labutí písně" vznikla v letech 1981-1985 během autorova nuceného pobytu ve věznicích v Litoměřicích, Ostrově a Valdicích. Formou pravidelně rýmovaných textů v ní autor zachytil zápas o vlastní identitu, přičemž zároveň dokázal vzpomínat i na řadu svých přátel i na všední a obyčejný svět, jenž se pro něho však v dané chvíli stává zcela nedostupným. Jirous se projevuje i jako bytostný metafyzik: inspiruje ho nejen křesťanství, ale i buddhismus, na jedné straně čerpá z tvorby prokletých básníků, na druhé z katolické moderny. Verše, záměrně komponované naivistickou formou, jsou tedy prodchnuty autorovou vírou, objevující se v netradičních žalmech a modlitbách. V neposlední řadě však je zároveň z Jirousova opusu cítit zřetelnou snahu podat svědectví o každodenní nelehké realitě člověka za mřížemi. Znění tohoto textu vychází z díla Magorova summa I tak, jak bylo vydáno v Praze nakladatelstvím Torst v roce 2015. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován. Zdarma legálně ke stažení na https://goo.gl/c7DD9Q.... celý text
Přidat komentář
Mám ráda tu poetiku, sladkou i hořkou, šedou i pestrou, osobní i přesažnou... i když mi jiné Magorovy sbírky "chutnaly" v době četby víc - zřejmě to záleží na přejemném vyladění textu a čtenáře v danou chvíli. K některým stránkám jsem se vracela, zvlášť ke své oblíbené: Nikdy jsem neplul po moři / a přece sedím v lodi... A budu se časem k těm stránkám vracet, to vím.
"Jak dlouho Bože ještě snesu
že žiju v ustavičném stresu?"
Doslova mé myšlenky během zkouškového
O Martinu Jirousovi jsme se pochopitelně učili ve škole, i když ne nijak podrobně (aspoň jeho životopis, co jsem si teď našla, mi nic neříká a takovou sklerózu snad nemám). Loni jsem na jeho jméno narazila v Bílé Vodě od Tučkové, takže jsem si tak nějak logicky zařadila do Čtenářské výzvy jeho.
A jak to zhodnotit, hm. Někdy mi to trochu drhlo, některé jsem musela číst opakovaně, abych je pobrala, ale to mohlo být dáno mojí nekoncentrovaností v daný okamžik. (Byť útlé, není to knížka, která by se dala přečíst na jeden zátah, tak jsem si ji dávkovala po troškách celý měsíc a v některých okamžicích mi pozornost utíkala k problémům všedního dne). Je to plné jmen, která jsou pamětníkům nejspíš známá, já jsem musela googlovat - takže jsem dočasně o pár informací chytřejší, než je zase zapomenu. :-)
Ale s undergroundem se asi ještě někdy potkám.
Nejsem čtenářka poezie - jen velmi výjimečně se k básničkám nechám zlákat. Ale něco od Magora jsem si přečíst musela, třeba i kvůli Ladislavu Heryánovi, který o něm tolikrát mluvil. Když si člověk přečte, jak Magor žil, a dá si to s básněmi dohromady, je to dost síla.. Velmi emotivní zážitek.
Tohle byla opravdu výzva. Nejsem fanoušek poezie a nejsem znalec undergroundu, ale líbí se mi, a prostředí mániček mi rozhodně cizí není. Bohužel bych si básně vychutnala mnohem víc, kdybych znala Magorův životopis, ale nevadí, i bez něj to jde. Na mě tam bylo trochu moc náboženských motivů, ale ty ostatní básně na mě skutečně zapůsobily. Tolik emocí v tak kratičkých strofách. Dýchla na mě melancholie a smutek. Magor byl očividně velmi citlivá duše, kterou ubíjel nekompromisní režim, a místo toho, aby jeho verše mohly žít a vzlétnout, byly uvězněny v kleci... Nečekala jsem to, ale tato sbírka se mi zažrala pod kůži.
Velice otevřená osobní zpověď. Básně mě bavily, možná právě proto, že byly jednoduché a velmi emocionální.
Velmi zajímavá sbírka poezie, ke které mě dovedla čtenářská výzva. Bavila mě ta svéráznost a autentičnost doby, ve které básně vznikaly.
Jilmy porostlé břečťanem
v korunách dubů jmelí
veselejší se nestanem
proč bychom smutní být měli
Na kůře olší choroše
ve stěnách domů plíseň
minuly prchavé rozkoše
hlubší nás svírá tíseň
Zas pruty mříží na oknech
a ruce v pouta dané
to abych aspoň v těchto zdech
sepjaté měl je Pane
Poesii vůbec nečtu a k přečtení Magora mě dohnala maturita. Ale nelituji.
V neštěstí se vždycky hbitě
vracím k religiozitě
jak se však trochu zabydlím
tak se ani nemodlím
...
K přečtení mě inspiroval velmi povedená biografie Jirouse od Švehly, ta byla opravdu skvělá a můžu jí jen doporučit. Byly v ní citované některé básně z labutích písní, a tak jsem se na tuhle útlou knížku poezie moc těšil.
Bavila mě Jirousova symbolika, bavilo mě, jak se nijak nezaobíral vysvětlováním a počítal s tím, že (pokud jeho básně někdo bude číst), bude vědět, co má na mysli nebo co ta která věc, popřípadě ten který svatý, symbolizují. Právě v případech, kdy v básních odkazoval na své přátele, kamarády, známé (nebo bývalé přátele, bývalé kamarády a bývalé známé), byl jsem rád, že jsem nejprve četl právě Švehlovu biografii.
Co mi ale trochu vadilo, byla u spousty básní přílišná jednoduchost, někdy absence rytmu a triviálnost rýmu. Chápu, že Jirous psal básně ve vězení, chápu, že neměl čas, náladu ani inspiraci pro to, aby dával dohromady poezii v jambickém pentametru, ale mám-li (subjektivně) hodnotit, v tomhle mě Magorovy labutí písně trochu zklamaly.
Oceňuji autentičnost veršů. Jirouse si nesmírně vážím a Plastiky bezmezně miluju, ale navzdory této skutečnosti mě sbírka tolik neoslovila, kvůli šedi slok, sakrálnosti a silné subjektivní (osobní) stránce, která těžce ovlivňuje můj názor, protože je to čtení, které musíte absolvovat s googlem, aby jste mohli rozeznat různé chartisty, osobnosti křesťanské církve, básníky a Jirousovy kamarády v některých případech všechno dohromady. ;)
Jirous se tu stylizuje do role lyrického subjektu. Zmiňuje tu skutečná jména svých přátel, míst a odkazuje na známé osobnosti té doby. Působí to díky tomu osobněji, zranitelněji. Hlavně se tu nejvíce odrazuje jeho pobyt ve vězení, při kterém kniha vznikala, a ještě k tomu nelegálně. Tato sbírka, ty básně, co ho napadaly v jeho trýzni, musely mít pro Jirouse neskutečnou hodnotu. Některé pasáže dokonce působí jako jeho vlastní modlitba, neboť na konec básně přidává slovo „amen". Není to překvapením vzhledem k tomu, že on sám byl katolíkem. Myslel si však, že je jeho věznění oprávněné? Myslím, že bral jeho pobyt ve vězení jako zasloužený trest Boží, ale ne však správný z hlediska právního. Pro člověka je jednodušší se v nesnázi obracet na Boha a doufat, že to má nějaký vyšší smysl než se vztekat nad proplýtvanými roky proti vlastní vůli.
Jirous také až poeticky kombinuje odpudivá témata se spisovným jazykem. Hovorový jazyk používá ale také a sem tam i nějaký ten vulgarismus. Možná, aby působil více lidsky? Objevují se v básních i slova francouzská, anglická a dokonce latinská. Básně adresuje svým kamarádům, ženě, dětem… Jaký to je asi pocit být ode všech oddělen? Myslím, že svou rodinu litoval a na kamarády žárlil. Někdy ale nezbude jiná možnost než psát melancholické básně ve vězení… A z této možnosti může občas vzniknout mistrovské dílo.
Svérázný a vždy svůj - proto také trpí .... jeho básně napsané jako motáky určitě mají poznání, inteligenci a také ironii ....
Lao - Tsi kdysi řekl k tomu :
Mudrc nemusí vyjít z domu.
Moudřejší snad už nikdo není
dům zaměnil jsem za vězení .....
A jeho oslovení Boha :
Odpusť nám pane naše viny
Odpusť nám pane naše sny
Odpusť nám život samý hřích ....
Nyní už asi autor ví, zda bylo odpuštěno - a zpívá píseň labutí...
Formálně těm básním mnohdy dost schází, ale je to syrová výpověď člověka, který si cení svobody tolik, že je kvůli tomu ve vězení. Odrazy stesků i reflexe dobových událostí. Svérázné vyznání víry. Někdy Havlíčkovské epigramy.
Doktor Dubský si po cestě
říkal v Prodané nevěstě.
Potkal ho Eugen Brikcius
zvědavý co čte za opus.
Filosof vyřkl tuto súru:
Pane kolego, tak je to,
pohleďte na tu partituru:
konfident napsal libreto,
hudbu pak syfilitik.
Národní naší opery
pozoruhodný vznik!
Na to, jak poezii nečtu, tohle mě opravdu zaujalo.
Magorovy básně nejsou žádným poetickým veledílem, ale přesto svou autentickou výpovědí arestovaného člověka, se kterým červená doba nepěkně zametala a on přesto zůstal věren svým názorům a svému svědomí, dokážou člověka oslovit a zasáhnout ho na těch pravých místech. Líbí se mi také rozhovor v závěru knížky - autor má rozhodně mé sympatie.
Rozmazlen géniem Karla Kryla si všímám „technických nedokonalostí“ autora. Přesto je mi nesmírně sympatický a některé jeho verše skvěle pasovaly do mého vkusu.
„V patře nade mnou dvacet andělů / přilepilo se na pilastry / deset let dvacet v údělů / lidi zde mají hrozné flastry“
Silná básnická výpověď pramenící z tíživé životní zkušenosti, pracující s tradičními rýmovými schématy, spojující dva velmi vzdálené, byť ne nutně neslučitelné básnické světy - katolický a undergroundový.
Autorovy další knížky
2006 | Magorovy labutí písně |
1991 | Magor dětem |
2007 | Magorova summa |
1997 | Magorův zápisník |
2008 | Pravdivý příběh Plastic People |
Poezii takřka nečtu, nicméně Magorovy labutí písně mě příjemně překvapily. Snoubí v sobě neutuchající tíseň s humorem, obsahují velmi složitá témata, ale pro čtenáře srozumitelná a čtenářsky stravitelná a především skvěle popisují situaci tehdejších politických vězňů. Možná po přečtení této knihy svůj vztah k poezii lehce přehodnotím.