Daň pro ohaře
Steven Erikson (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/259532/bmid_dan-pro-ohare-oS1-259532.jpeg
5
326
326
Malazská Kniha padlých série
< 8. díl >
Říká se, že mistr Kápě, pán smrti, do sebe nabral houf bohů, do místa mimo dosah obyčejných smrtelníků. Říká se, že mistr Kápě čeká na konci všech intrik, všech plánů, všech velkolepých snů. Jenomže tentokrát stojí na začátku… V Darúdžhistánu, zmořeném letním vedrem, kvasí zlé předzvěsti, znepokojivé klepy a úskočné našeptávání. Dorazili cizinci, působí tu vrah a mohly by se probudit poražené tyranie. Na Paliče mostů na odpočinku v Krulově baru se zaměřili zdejší asasínové, což má osudné následky. Malého tlouštíka v červené vestě znepokojuje rostoucí břicho, nicméně ví, že to je nejmenší z jeho starostí, protože někde v dálce je slyšet štěkot ohařů. A dalekému Černému Korálu zdánlivě netečně vládnou Tiste Andii. K obrovské mohyle za městem přicházejí tisíce lidí – přívrženci kultu Vykupitele, kdysi obyčejného smrtelníka, jehož čest a ctnosti jsou zdánlivě bezmocné vůči pokřiveným ambicím vyznavačů. A mistr Kápě tedy stojí na počátku spiknutí, které otřese vesmírem, a na jeho konci čeká někdo jiný. Pro Anomandera Dlouhý vlas přišla chvíle, kdy musí napravit dávnou, strašlivou křivdu…... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno:
2015
,
Talpress
Originální název:
Toll the Hounds, 2008
více info...
Přidat komentář
Dosud jsem měl za nejhůře napsanou knihu druhý díl, ale to se s tímto špalkem, kterým bych tak maximálně podkládal nohu skříně mění. WTF moment střídá WTF moment, vedlejší postavy se objevují, udělají si svoje a zase mizí, jak se to autorovi zrovna hodí. A tak blbě napsaný závěr snad zatím ani v jedné knize nebyl. DVA! špalky před koncem se Erikovi málem podařilo mě od celého konce ságy odradit! Uděluju charleswardovskou malinu za generátor slov a automatické psaní.
Po vlažnejšom Vichre smrti, kde bolo vyvrcholenie načrtnuté a očakávané od prvých strán, sa Daň pro ohaře dostáva opäť na výslnie ságy (pre mňa v top 3 spolu s Polnočnými vlnami a Lovcami kostí), pretože aj keď je opäť načrtnutá prichádzajúca konvergencia v Darúdžhistáne, je tentoraz nejasné, k čomu sa smeruje, a keď sa zhruba posledných 400 strán začne krištalizovať, čo sa chystá, je pôda už pripravená na osudový stret síl, ktorý zatrasie celým svetom. Celá posledná tretina knihy strieda epický moment s bolestivými stratami a má feeling zakončenia celej série - a to ma ešte čakajú záverečné dva diely.
Celá kniha je popretkávaná témou žiaľu, straty a lásky a pôsobí melancholickejšie, než ostatné diely. Strata postáv bolí, tak ako vždy (možno o niečo viac) a rôzne nové ľudské príbehy, ktoré Erikson priniesol na stránky (hlavne Harllo, ale aj Paliči mostov v Krulovom bare, Kvítko a ďalší) sú neuveriteľne efektívne v zobrazení surových emócií v dôsledku žiaľu, nad stratenými životmi, priateľmi, najbližšími.
Nimanderove putovanie so skupinkou Tiste Andii zase prináša na scénu nových bohov a ich quest naberie nečakaný priebeh s veľmi filmovým vyvrcholením na konci druhej knihy.
Myslím, že knihe prospel fakt, že čitateľ na rozdiel od predchádzajúceho dielu nemal šancu odhadnúť smerovanie deju, a preto ten záver, v ktorom do seba všetky dejové linky zacvakli, pôsobí neuveriteľne uspokojivo - aj keď nových otázok sa zase vyrojila kopa.
Další dobrý díl série Malaz, jsou tam dvě hlavní dějové linie...a mnohem více menších, jak je u Malazu zvykem.
Knize dávám 4 hvězdičky, protože linie kolem Darudzhistánu, Harlla a Paličů mostů jsou zajímavé a dobře napsané...co mě vůbec nebavilo byla zápletka s Tiste Andy...pro mě jsou tou nejnudnější a nejvíce sebelítostivou rasou Malazu.
Abych byl konkrétnější, tvorba světa je fantastická ....většina zápletek dobrá, ale jsou i slabší...Ovšem na postavy a tvorbu charakterů existují mnohem lepší spisovatelé/autoři. (Kruppe a Iskaral Pust jsou však velkolepí)
Konec knihy je epický, jak už to má Erikson ve zvyku a většina zápletek z knihy je dobře zakončena.
Kdybych měl hodnotit pouze poslední čtvrtinu knihy, dal bych 5 hvězdiček, protože to byl pořádný nářez. Je těžké o tom psát, aniž bych prozradil něco důležitého, tak jen uvedu, že v tom má nejvíc prsty Anomander a jeho magický meč Dragnipúr. Při závěrečném zúčtování se mihne ale i mnoho dalších důležitých postav a závěr (těch posledních 250 stran) má opravdu dost destruktivní náboj. Fakt jsem si to užil.
Jenže problémem je, že zbytek knihy, která tomu předchází, je určitou předmluvou právě k tomu finálnímu vyvrcholení. A z větší části je to nuda.
Příběh se odvíjí pouze na kontinentu Genabackis – v Darúdžistánu a na Panionském území se středobodem v Černém korálu. Postav je tu opravdu hodně. Nejvíc prostoru zde mají hrdinové spjatí s Darúdžistánem, tedy skupiny kolem Kvítka, nyní známého jako Řezníka.
Druhou skupinou jsou Tiste Andi, kdy Anomander je spíše jen magnet, ke kterému jsou ostatní účinkující Tiste Andi postupně přitahováni. Dalšími středobody je pak Karsa Orlong a Mappo Poříz.
Hlavním problémem je, že všechny tyhle skupiny celé tři čtvrtiny knihy směřují k cíli a my je při tom únavně sledujeme. Skupina Darúdžistánců kolem Řezníka, včetně vysloužilců od Paličů mostů, je tu tak nejzajímavější skupinou, a jsou u ní během celé knihy asi největší dějové zvraty. Při rozmělnění těchto zvratů do 750 stran však máte pocit, že se tam vlastně nic neděje.
Skupina Tiste Andi pak buď sedí na zadku v Černém korálu a celou dobu až do konce rozvažuje, jestli má činit nějaké kroky dějící se v jejich okolí, nebo putuje temnými končinami k Anomanderovi do Černého korálu.
Karsa Orlong pro změnu putuje směrem do Darúdžistánu, který je na cestě za jeho hlavním cílem. Mappo Poříz zase putuje z Darúdžistánu za svým přítelem Icariem.
Měl jsem pocit, jako bych najednou četl tři verze toho, jak Frodo se Samem putují sami do Mordoru. Nic proti Pánovi prstenů, ale tahle část byla nezáživná už na první přečtení. Takže si dovedete představit, jak úžasné to muselo být v Malazské knize padlých, když to máte ztrojnásobené.
Pro mě každopádně velké zklamání po celkem svižných (na Eriksona) předchozích dílech Lovci kostí a Vichr smrti a po překvapivě i kvalitnímu sekundování od Esslemonta Návratem Rudé gardy.
Jo, a setkání dvou mých nejméně oblíbených a nejotravnějších postav celé série – Kruppeho a Iskalara Pusta – mě nezklamalo svou trapností.
Spousta planých a jalových řečí, které slouží pouze k tomu, aby na planetě ubylo o pár stromů víc, než je nezbytné. Každá zodpovědná firma se snaží šetřit počet vytištěných papírů ve snaze zachránit ekosystém naší drahé matky Země, ale když přijde na tištěné knihy, tak se nebere ohledy na to, zda je v 900stránkovém špalku bratru 300 stran úplně zbytečných. Samozřejmě kdo se v Malazské knize padlých dostal až sem, tak tyhle rádoby filozofické řeči musí číst buď s potěšením, nebo je schopný je odfiltrovat a nezatěžovat jimi své tenčící se mozkové buňky.
Jako obvykle se zde děje spousta věcí bez toho, aniž by čtenář pochopil motivy postav. Erikson se svými figurkami na šachovnici pohybuje tak, jak sám potřebuje a jelikož se kolem vyskytuje spousta magie, duchů, démonů, starších bohů a podobné havěti, tak si lze obhájit téměř cokoliv. Je to celé mírně překombinované a rozvleklé, ale nezbývá, než vytrvat a dočíst poslední dva díly. :o)
Konečně dočteno! Chce se mi zařvat. :) Úžasné, jako vždy. Jen ten děj, je roooozvláááačneeej. Co taky chcete, když tenhle díl vpodstatě vypráví Kruppe. (Není spoiler, někdo koneckonců vypravěč být musí. )
Některé příběhy se uzavřeli, někdo, koho jsme nečekali, se znenadání objevil a i ve světě Malazu existují lidé s dobrým srdcem, kterým záleží na druhých. Absolutní spokojenost.
Úžasný díl. Ale než se do něj pustíte, doporučuji přečíst Charkanaskou kroniku, která dějově předchází Malazské knihy. Budete vědět, jak to bylo s Tistei, starými bohy, Jaghuty a draky. Několik postav už budete znát. Navíc, to filozofování v Dani pro ohaře vám nepřijde tak hrozný. :) Výhodou je, že Charkanaská kronika stále nemá 3. díl, což vám dá dost prostoru na domýšlení si některých událostí. Dokonce není marný znovu si přečíst Měsíční zahrady. Takto vybaveni, budete mít z 8. dílu opravdu skvělý zážitek.
Je úžasné, jak si Erikson na začátku vybere postavičky, které pak posouvá po hracím poli, aby se jejich osudy střetly na konci knihy, nebo v jiné knize. Nic není černo-bílé a s ničím se nemůžete být jistí.
Daň pro ohaře, bych rozhodně neoznačil za slabší díl v sérii, ba naopak, zábavností je asi na stejné úrovni jako VS. Pokud jste měli rádi postavy z Dárudžhistánu, kteří se objevují v prvním díle a postavy z dílu třetího, tak budete spokojení tak či tak, protože se jich tady vrací fakt valná většina (Erikson podle mě nezapomněl snad na nikoho). Kniha je zase klasicky dost pomalá a v porovnání s ostatními díly se tady toho za prvních 800 stran fakt moc zásadního nestane. Finále téhle knihy je však tak brutálně odzbrojující, že to i na měřítka Malazu nemá obdoby. Jeden boss fight střídá druhý, jedno úmrtí postavy následuje další. Prostě totální šílenost ten konec, nemám slov.
Víte, čím se Erikson liší od ostatních fantasy spisovatelů? Neupozorňuje, které události budou mít význam. Nechává postavy, jež v minulých dílech hrály prim, nedělat nic. Neříká, kdo je hrdina a kdo pouhá kulisa. Nevysvětluje motivace všech hráčů. Spoustu příčin a důsledků nechává jen tušit. Vrací do hry charaktery, o nichž jste si mysleli, že je můžete vymazat z paměti. Nechává je řečnit o tématech, u nichž netušíte, proč by vás měly zajímat.
A proč to všechno dělá? Protože jím vytvořený svět takto funguje. To mu dodává na uvěřitelnosti, na hloubce, tím tolik fascinuje.
Děj této knihy byste mohli shrnout do pár vět, příliš se toho totiž nestane. Avšak příběhové důsledky těchto několika událostí jsou enormní. Některé vám budou prozrazeny, některé si musíte domyslet sami.
Osmý díl je samotnou esencí Eriksonova způsobu vyprávění. Možná vás bude svou pozvolností rozčilovat, ale zase vám poskytne odlišný pohled na události, které začaly před mnoha tisíci lety a které pomalu spějí k nějakému předělu.
Konečně...opět jsme na začátku a přitom o mnoho let dále. Podle mě jeden z nejvíc tragických dílů, který nám připravuje velkolepé finále v posledních dvou knihách. Tento díl jsem četl asi nejkratší dobu. Je úžasné jak některé dávno mrtvé postavy se opět objevují na scéně. Přesto hlavní nitky stále nevíme.
Erikson opět nezklamal,jsem nadšen jeho fantastickým projevem a vyprávěcí technikou,kterou zvládá na jedničku.U se těsím na další díl
Pre mňa bolo toto akýmsi skutočným pokračovaním, a to z dôvodu, že po prvej knihe, kde príbeh začal sa opäť ocitáme v Darúdžistáne. Musím ale povedať, že hoci bolo fajn čítať opäť o postavách, ktoré dlho v sérii neboli, bolo to celé také plané a ani záver nebol taký prevratný a dynamický ako v predchádzajúcich dieloch, navyše celý príbeh nebol ani tak dobrodružný. Inak je to klasický diel série, len trochu slabší.
Darúdžhistán! Město desítek příběhů... Doslova.
!!!Může obsahovat spoilery!!!
Začnu tou horší dějovou linkou a tou je Černý Korál. Děj kolem Vykupitelovi mohyly byl asi nejnudnější částí knihy (pro mě). Spinnok a Věštdomin sice byli dobré postavy, ale moc se toho tady nedělo. Endest Silann byl pro mě celkem překvapením. Zezačátku bych se vsadil, že mě jeho linie nebude bavit, ale opak byl pravdou. Skvělé nakouknutí do minulosti Tiste Andii a já dostal obrovskou chuť se přečíst trilogii Charkanes (asi až dočtu poslední dva díly, tak Svoření Temnoty bude další kniha, po které sáhnu). Karsa měl skvělou linku hlavne kvůli Dassemovi, toho jsem si hodně oblíbil, naopak Karsa mě štve čím dál víc (jeho fanoušek fakt asi nikdy nebudu). Nimanderova linka taky hodně pozitivně překvapila. Hororový nádech se mi líbil a Kallor k tomu. Trygallská obchodnická gilda mi přišla jako Oulané z předešlé knihy. Ne nudná, ale pro knihu zbytečná (více méně). Stejně jako u Oulanů, tak i zde doufám, že na to další knihy ještě naváží (zde asi jo, jsou tam přeci jen důležité postavy). Říše uvnitř Dragnipúrů bavila moc. Vždy jsem se na tyto kapitoly těšil.
Darúdžhistán nabídl tolik příběhů a dějových linek, že by bylo hlopé vše vypisovat. Z toho co mě bavilo: Kvítko a Kalista (nevím, ale strešně mi tento příběh připoměl Shakespearovi tragédie), Paliči mostů, Harllo... No tady asi nebude žádná linka, která by mě nebavila. Snad Iskaral už mě celkem štval, ale na druhou stranu měl tam jednu hlášku, na kterou snad nikdy nezapomenu.
Sbíhaní bylo epické... Hodně! Souboj Murillia a Gorlase, Kvítko proti Gorlasovi, Bůh smrti procházející městem, Anomander proti Dassemovi (jeden z nejlepších okamžiků v knize), Souboj o měč a zakončení v Dragnipúru. A vše tak velkolepé. Jeden okamžik ale byl naprosto úžasný, a to rozhovor Kallora a Spinnoka (a jejich souboj). Na to jak jsem měl Kallora rád se v tento okamžik stal jednou z nejlepších postav vůbec.
Překonala kniha sedmý díl? Nevím, možná. Ale jedno vím, byla Geniální.
Slabota! Kniha se tak nějak vlekla... Erikson je totiž vatař. Kniha by se mohla hravě zkrátit na polovinu a čtenář by o nic nepřišel. Navíc finální sbíhání bylo prošpikované deus ex machinou, až to bolelo. Už také moc Eriksonovi nežeru všechny ty tajemné a nekonkrétní dialogy, ze kterých se nic nedozvím...
Spoiler: proč vlastně šel cech asasinů po bývalých paličích mostů? nějak mi unikl důvod...
Pro mě nakonec asi nejlepší díl celé série. Když už se někdo dostal k téhle knize, asi není třeba moc popisů, jaká kniha je. Spousta lidí ji vyčítá moc filozofie a ačkoliv i já jsem spíše odpůrce přemrštěného tlachání o životě a čemkoliv, tak zrovna tady mi to tak nějak sedlo takříkajíc jako "prdel na hrnec". Vlastně se mi tento díl z bůhvíjakého důvodu četl nejlépe ze všech a konec dokonce pak překonal i dlouho nepřekonané finále Vzpomínek ledu. Osobně se jedná o vrchol série a po ohlédnutí zpět za všemi díly by mi vlastně ani nevadilo, kdyby to tímto skončilo.
Dávám 4, i když za mne spíše průměr. Je to zábava číst a užívat si ty postavičky, ale opět - zaklapnu knížku a když se mne za 14 dní zeptáte, tak na Vás vybalím, co se dělo na konci a hotovo. Jako autorův fanoušek, si četbu užívám, ne, že ne. Hlavně proslulé sbíhání dějových linií. Ale z této série mám ráda jiné díly. Méně je někdy více.
tento díl Malazské ságy mi trochu zamotal hlavu, na četbu asi zatím nejnáročnější a místy se opravdu objevily hluché pasáže, nicméně těch silných momentů je stále mnohem víc a čím dál víc se těším na finále tohoto kolosu...
Další důkaz Eriksonovi geniality. Styl vyprávění naprosto odlišný od předchozích dílů a za mě zatím absolutní špička! Možná v tom hraje svou roli i má nezměrná láska k Darudžhistánu a k neobyčejným lidem, kteří v tomto krásném městě proplétají své osudy. Či snad neobyčejně záhadný tlouštík s umaštěnou a špinavou červenou vestou? Co k tomu dodat. Toto unikátní a fascinující město azurového ohně si mě získalo už při prvním čtení Měsíčních zahrad.
Ke komentáři nemám co dál doplnit. Je to prostě špička a ke konci jsem tradičně zatlačoval slzy a zíral s otevřenými ústy. Taková klasika v této sérii.
Štítky knihy
kanadská literatura dark fantasy
Autorovy další knížky
| 2002 |  Měsíční zahrady |
| 2004 | Vzpomínky ledu |
| 2009 | Vichr smrti |
| 2012 | Chromý bůh |
| 2008 | Dům mrtvých |
Autor tuto knihu věnuje svému zesnulému otci a já si nemůžu pomoct,prostě se to na ní odrazilo.. Umírající bůh, chlapec, který je odtržen od svých rodičů,usmrcení boha smrti Mistra Kápě.. Navíc postavy přemítají, filozofují a celé je to obrácené spíš do nitra postav. Vlastně by se tahle kniha dala číst jako one piece s drobným vysvětlením. Za mě zatím bezesporu nejslabší díl celé série