Dům mrtvých

(SPOILER) Autor je zrejme veľký fanúšik stolovej hry „Dračí doupě“ – jeho knihy mi hru pripomínali. Vlastné božstvá, vlastné čary, náboženstvo, rasy, blablabla. Keď nejakú postavu niekto zabije, ale autor si časom povie, že tá postava by sa mu ešte zišla, tak si ju vzkriesi, veď prečo nie. Princíp oživovania v akýchkoľvek knihách nepodporujem – je to rovnako drzé dať do kníh, ako princíp „dvojčatá“ do krimi. Postáv je také kvantum, že sa v nich stratíte – ani nie v menách, ale v tom, kto je na akej strane a kto je proti komu, lebo – aby sa to nemálilo, ľudia tu sú nielen jeden proti druhému, ale aj sami proti sebe, niet divu, že sám autor zabudol, že jeho postava v knihe nie je žena, ale muž. Dokonca ani tí, čo majú odrezané ruky, ruky vlastne majú, lebo ich majú neviditeľné – to bol jeden z ďalších podarených autorových žartov. Budúcnosť vám veštia karty, o veštbe nemáte páru ako ani postavy, ale je to jedno, lebo sa to aj tak nemusí stať, občas sa objaví nejaký boh, občas sa trúsia zbytočné silné reči, občas sa vyčaruje nejaká chodba, po ktorej raz môžu kráčať sotva dvaja ľudia + kôň, ale odrazu ide cez „čarovnú chodbu ‚sotva 2 ľudia a kôň‘“ preniesť celú loď s viacnásobným počtom ľudí, lebo autor preniesť ľudí potrebuje, občas sa pozastavíte nad tým, ako „vejárovito“ listujete v knihe do konca nekončiacej nudnej kapitoly, len aby bol čím skôr koniec knihy. Každý cestuje odniekiaľ niekam a vy ani len netušíte odkiaľ kam a hlavne prečo. Niekde sa mihne nejaký náčrt vysvetlenia, ale z toho mála si čitateľ musí domyslieť také kvantum, že pri zapisovaní domýšľaní by napísal vlastnú poviedku. Dvaja cestujú z neznáma do neznáma niekoľko rokov a nepoznajú sa – neviem si predstaviť cestu „ja a neznámy“ pešky niekoľko rokov. Svet v knihe je tak obsiahly a postavy, ktoré autor sleduje, sú tak porozhadzované na všetky strany sveta, že je takmer nemožné, aby sa navzájom stretli, ale... stane sa! Stretnú sa práve vtedy, keď to treba a práve tam, kde to treba a vymenia si práve tie info, aké treba. Zaujímavé.
Aby som to skrátil – odkedy sa ukázalo, že Heborik „Lehkoruký“ bez rúk ruky vlastne má, len neviditeľné, a že polovica knihy s Felisín je pasé, že kapitoly s Icariom a Mappom sú nielen zbytočné, ale aj ničhovoriace a dá sa bez nich prežiť bez ujmy na príbehu, teda, že polovica knihy je zbytočná a dala by sa zhrnúť do 5 strán, dočítal som knihu len zo zotrvačnosti. A teda: porovnám to s G.R.R.Martinom – prvé 4 knihy GoT ma bavili – čuduj sa svetu, aj tá 4tá, napriek tomu, že všetky kapitoly s Daenerys (od 1. knihy) som preskakoval – a dodnes ich nemám prečítané, lebo ich považujem za irelevantné. Prvé 2 knihy Eriksona sa dokopy nemôžu rovnať ani Martinovej 5. knihe, ktorú som „odvejároval“. Otázne pre mňa ostáva, čo na Eriksonových knihách čitatelia vidia, že ich radia medzi najl. svetovú fantasy. Mňa prvé 2 knihy presvedčili iba o tom, že autor je špekulant s hromadou voľného času a keďže s ním nikto kvôli nedostatku času nechce hrať Dračí doupě, tak si to rozohral sám knižne. Toľko k negatívam.
K pozitívam: autor má vynikajúci rozprávačský štýl. Príhody v knihe/knihách sú písané prirodzene a ľahko, a nakoľko je kniha mágiou-menami-krajinou a všeličím možným prekombinovaná (čo je jej veľkým mínusom a odrádza od čítania), samotné príbehy sa čítajú samé, čo je autorovo OBROVSKÉ plus (a iba vďaka tomu som tie knihy čítal).

14.01.2021

Stále jde o rozjezd. Stále ještě neznáte všechny klíčové hráče. U mnoha scén nebudete ani tušit, oč se může jednat. Musíte být ještě trpělivější než u prvního dílu: pokud totiž budete mít pocit, že jako čtenáři jedničky byste měli všemu rozumět, o to více dostanete přes prsty.
Tento díl je jen předehrou k událostem, které se rozvinou (a některé dokonce i zakončí) především v dílech čtvrtém a šestém. Myslete na to. Neočekávejte odpovědi na vše. Jednou se dočkáte.

P. S.: K postavě Coltaina jsem prostě přes všechnu snahu nepřilnul. Vím, že mnozí fanoušci považují Psí řetěz za jednu z nejlepších částí, ale prostě... tady si mě Erikson nezískal.

09.01.2021

Wow! Hodně lidí hejtí Psí řetěz, za mě byla tahle pasáž absolutní psycho v tom nejlepším slova smyslu. A ještě se tu objeví mí oblíbenci ze Silandy, což jsou borci jak Paliči mostů!

26.11.2020

Měsíční zahrady mě nadruhé čtení poměrně nadchly. U Domu mrtvých prožívám určité...rozčarování. Jak nad knihou samotnou, tak nad příběhem jako celkem a nad autorovým přístupem.

V úvodu Měsíčních zahrad bylo napsáno "příběh vyčerpané říše, slova, která nezahřejí." A Stevie ani netušil, jakou má pravdu. Jeho gigantické univerzum, cca dva tisíce postav (podle několika seznamů a odhadů) totiž způsobují obrovskou inflaci tohoto prvku a nemůžu si pomoct, jakousi obecnou prázdnost a odtažitost. Je toho prostě hrozně moc na to, aby to dokázalo pořádně zapustit kořínky. Za obě dvě knihy mě zatím zaujali Kruppe, Anomander, Kalous, Stínupán, Rychlej Ben, Kalam a Iskalar.

Když si vzpomenu na poměrně primitivní DragonLance, vyprávěly dobrodružství několika postav. Jenže Raistlin, Tanis i Tas a Sturm se mi dostali pod kůži během několika kapitol. Erikson mě dovedl ke stanovení pojmu "mrtvý text". Je to jazykově krásné, má to asi nějaký vývoj, jenže mám celou dobu pocit, že sleduju něco, co se jako bouře Smršti ša´ik odehrává někde za horama a je mi pořád nějak vzdálené. Dokonce ani těch několik "smrtí" se mě vlastně nijak zvlášť nedotklo. Jo, kniha hlavně v poslední třetině obsahuje poměrně dost vynikajících scén a specifický humor, který má fakt grády. Jenže celkově je to prostě odosobněné a mě začíná být dost putna, kam se to všechno bude ubírat dál. Takže začínám tuhle záležitost brát spíš jako takovou prozaickou studii toho, co se dá vyvádět ve fantastice, než jako příběh, který mě má nějak oslovit. Na skutečné zaujetí by univerzum muselo být poloviční, nebo těch knih být tak třicet.

Druhým problémem je skutečnost, že Erikson používá detektivní prvky (hlavně v linii Cesty rukou), jenže neposkytuje čtenáři pravidla, podle kterých by mohl identifikovat indicie a stopy. Tudíž v konverzaci dvou postav sice tušíte, že tady se odehrává něco s významem pro pozdější děj, ale netušíte, jak si to přeložit, dokud to neosvětlí samotné postavy cca o 150 stránek později. U čehož neodbytně vytane na mysli zásada Pátera Knoxe, že "detektiv nesmí odhalit stopu, aniž ji odhalí i čtenáři".

Třetím problémem je vágnost vymezení fungování více principů, především magie a ascendence. Pohled na seznamy osob dalších dílů série čtenáři odhalí, že nějaká ta postava považovaná za ztracenou je zase vrátí. Což je v pohodě, proti oživování a reinkarnacím naprosto nic nemám - pokud autor pevně stanoví zákonitosti a postupy, které k takové události mohou vést. Čím dál tím víc mám ovšem podezření, že Erikson si průběžně pomáhá a bude pomáhat deus ex machina zásahy, novými možnostmi magie a najednou se hodící asencencí, pokud mu přijde, že exla postava by se zase mohla hodit. Takže všechno se pak dá vysvětlit konstatováním "Protože bohové, protože magie, protože asendence." Tohle má je fakt cool jednou dvakrát, ale časem se to přejí.

Teď k plusům a mínusům konkrétně Domu mrtvých:

Plusy:
poměrně četné množství velmi dobrých scén a perfektních motivů a nástrojů hlavně v poslední třetině knihy. Kalous jakožto fantasy historik, reportér a zpravodaj je luxusní koncept a jeho úvahy a pozorování provázející Psí řetěz jsou fakt vynikající. Hlavně jeho střety s místní šlechtou jsou naprosto boží.
Coltain a sapéři.
Ohořelá loď s Imassy.

Minusy
Smršť - u téhle linie je průser hlavně v jejím začátku, kdy je hrozně abstraktní a neudělal jsem si k ní žádný vztah. Neviděl jsem počátek povstání, jen následky, kterými procházel tuším Heborik nebo kdo. Po většinu knihy je to jen cosi vzdáleného, z čeho jako čtenář nemám strach a masivně to přispívá k výše zmíněné odosobněnosti textu.

Nečitelná Cesta rukou. Ne že by se nedala číst, ale jak je asi pro Eriksona typické, není možné ji dost dobře rozklíčovat - viz předchozí poznámka o nečitelnosti stop.

Roztříštěnost. Měsíční zahrady měly taky několik příběhových linií, jenže se kurva aspoň odehrávaly celkem na jednom fleku a vzájemně se dotýkaly i ovlivňovaly. Tady je rozbitost svazku ještě umocněná skutečností, že snad co linie, to naprosto jiný místo, i když mezi nimi dochází k nějakýmu pohybu. Což jen přispívá k oné odosobněnosti celku.

22.08.2020

Úžasná fantasy série

30.07.2020

U těchto knih mi vadí roztříštěnost děje, která brání hlubšímu prožití. Možná právě kvůli tomu mám problém s hlavními postavami. Je jich zbytečně moc a přijdou mi povrchní, bez výraznějších charakterů. Celá kniha mi přijde psaná stylem skládání jednotlivých akcí za sebe bez nějaké provázanosti, spousta podrobně popsaných událostí, které jsou ale naprosto k ničemu a pro hlavní příběh nedůležité (jaký hlavní příběh?). Nevím, jestli se mi chce čekat dalších 8 knih, abych zjistila, jestli ty události k něčemu jsou. V celém příběhu mi také chybí gradace a nějaký důvod, cíl, ke kterému to všechno vede a proč bych měla ve čtení pokračovat.
Otravné je také neustále oživování postav, které by měly být, nebo byly, mrtvé.
Líbí se mi, že když už jsou ve vymyšleném světě božstva, aktivně se zapojují do děje, ale to, že naprosto nečekaně a nelogicky zasahují do osudů hlavních postav je značně frustrující. Navozuje mi to pocit, že když má pisatel strach, že by příběh byl krátký nebo že se při psaní dostal do složitější situace, mrskne tam boží záměr a je hotovo.
Také mi hodně vadilo označení některých hodností a další práce s nimi. Třeba když je vrchní pěst muž, ale ve stejné větě se o něm píše v ženském rodě.

29.01.2020

Ve druhém díle z malazské ságy sledujeme několik příběhů - Kalama, snažícího se ztrestat císařovnu, Šumaře s Kvítkem, Apsalar, Mappem a Icariem, hledající Tremorlor, Felisín a Heborika, zapletené do povstání Smrště, ale hlavně slavný psí řetěz Coltaina, a to očima Kalouse.

Malazskou ságu bych označil za těžkou fantasy, u které musí čtenář přemýšlet, toto není nic pro teenagerky hledající romantiku. Užil jsem si knihu náramně, neudržím se a dám čtyři hvězdy.

14.01.2020

Souhlasím s MooseTheGoose níže - jako vydávat přehršel jmen, která nejsou pro příběh nijak důležitá a vyprávěcí styl, který nic na začátku nevysvětlí a na poměrně důležité mechanismy světa přicházíte až po několika stech stranách, za něco geniálního mi přijde dost dekadentní. Ten jeho svět je opravdu zajímavej, jen kvůli tomu se tím tak nějak prolouskávám, ale mít ho po ruce, tak ho občas trochu proplesknu, protože takhle se spisovatelské řemeslo prostě nedělá...tečka. Na to jsou objektivní měřítka. Šlo z toho vykřesat mnohem víc a mohlo to být monumentální dílo. Nelogičnost děje a nesmyslé obraty v příběhu ani nekomentuji, to bych mu ještě odpustil. Koupil jsem si na doporučení hned 5 dílů, asi to kvůli svojí šetrnosti přelouskám, ale jestli bude trojka stejná sebeuspokojovačka jako dvojka, tak do 4 nejdu...Tolkien se v hrobě obrací...

11.12.2019

Po přečtení první knihy jsem byl docela odhodlaný sérii rozlousknout. Záhady, kouzla a mocné síly ve velkém, aspoň na první pohled promyšleném světě, mi docela imponují. Nevadí mi nelinearita ani autorova neochota něco vysvětlovat. Baví mě nad komplexním příběhem přemýšlet.
Bohužel čím víc to člověk v druhém dílu dělá, tím víc mezer a nesrovnalostí najde. Logika konání jednotlivých postav je upozaděna proti autorovu snažení vyvýšit určité jiné a ukázat, že je vlastně užitečná i když k tomu není důvod ani smysluplný předpoklad. Hlavní postavy jsou největší borci na světě a nedělají chyby. Deus ex machina je prvořadou autorovou obranou když omylem zažene postavy do kouta. Tedy když se jim náhodou něco nepovede stejně se jim osobně vlastně nic nestane. Rozvoj postav je většinou nepovedený a špatně podaný. I přesto mne pár postav a příběhů (i z první knihy) zaujalo, díky čemuž jsem se dokázal touto knihou prokousat (Kalam, Rychlej Ben, Heborik, Icarium a Mappo, Iskaral Pust, Kalous)
Několik negativních příběhových věcí mi zejména utkvělo v hlavě:
Totální absurdita linie Felisín mi přišla až směšná. Postavu jsem sice nenáviděl, ale byla to taková ta dobrá nenávist kdy mě zajímal celkový příběh. Ale to, jak úplně nepoužitelnou a nic nepřinášející postavu tahá s sebou pouští a přes půlku světdílu někdo, kdo ji vůbec k ničemu nepotřebuje jen proto, že jim kdysi pomohla a aby pak NÁHODOU mohla ona být vyvolenou a dosáhnout své pomsty, mi přijde dětinské.
To, že "Apsalar" je nejlepší pod sluncem mi mělo dojít asi už v prvním díle. Nedošlo mi to bohužel ani nyní i když se mi to autor snaží vší silou cpát do krku. Jakýkoliv problém se objeví, jakoukoliv otázku někdo má, ona to ví, ona to umí.. proč?.. protože přece vzpomínky.
Vyloženě mě naštvala scéna kdy jejich skupina spolu s Mappem, Icariem a Iskaralem vstupují do chodby azathu a ICARIUM (jedna z nejmocnějších postav co zatím byla představena s citem pro magii a chodby) se ptá JÍ, co je to za chodbu. Ona nikdy v chodbě předtím nebyla, není mág chodby ovládající, ale přesto dokáže přesně říct co z chodby "cítí", jak vypadá v porovnání s ostatními chodbami, dokonce, že tahle je poškozená a jak moc. Naprosto samoúčelná scéna nad kterou pozorný, chytrý čtenář jen kroutí hlavou (se spoustou dalších podobných v celé knize).
Co mě však naprosto dorazilo byl styl jakým se autor vypořádal s koncem knihy. Najednou zjistil, že tato skupina (Mappo, Icarium, Iskaral, Kvítko, Apsalar, Šumař) vlastně spolu nemůže pokračovat dál, neboť nemá žádný společný motiv ani cíl. V obyčejném příběhu by musel dovést události k nějakému logickému závěru nebo postavy logicky rozdělit. Nikoliv zde. Autor provede takzvaný "checkpoint save, heal all, hard reset" když řekne, že v azathském domě vlastně všichni najdou to kam jdou a každý ze skupiny se postupně propadá přesně tam kam má namířeno. Korunu tomu dalo když Šumař se zlomeným kotníkem (který si zlomil při nedobrovolném pádu) vyjde ven v Malazu úplně uzdravený poté, co se předtím napil kouzelného lektvaru, který vše vyléčí (asi povinná výbava všech azathských domů předpokládám).
To jakým způsobem se pak dostali ke Kalamovi v paláci císařovny radši ani nechci vědět. Kalam mě, přiznám se, bavil asi nejvíc ze všech postav, i když to jakým způsobem si počínal ke konci knihy v Malazu bylo úsměvné. To jakým způsobem byl zachráněn Minalou mne už vůbec nepřekvapilo poté jakým stylem se dostala do Malazu ona...
Jen si to představte, Aren, město na pokraji zhroucení, jediné město jenž ještě nepadlo. Vojenská diktatura, všude stráže, zákazy vycházení, zabíjení v ulicích, neschopný zbabělec ve velení. Tento zbabělec se rozhodne, že veškerý svůj majetek, rodinu i se vzácnými koňmi pošle pryč do bezpečí. Přístav plný vojenských lodí, hlídaný vojáky. Na jednu loď se vše nakládá. Hlavní podkoní zná všechna svoje zvířata i podřízené jménem. Nějakým zázračným způsobem si nevšimne, že ve vřavě na ulici má o koně a člověka navíc, které nikdo nikdy neviděl. Dalším záhadným způsobem si jich nevšimne nikdo ani potom co se naloďují, ani když jsou již na palubě. Člověk by řekl, že ve světě, kde si každá malá bárka kontroluje každého člověka před vstupem na palubu jen kvůli vším, si vojenské plavidlo plné vojáků a úředníků všimne, že jim na palubu leze o jednoho člověka s koněm navíc a že je vlastně nikdo vůbec nezná. Ale asi se zapomněli podívat do seznamu toho co vlastně vezou..
a jak se vlastně dostala až ke Kalamovi v Malazu, když je město plné nejlepších zabijáků světa zabíjejících nyní civilisty na potkání, ovládajících zbraně napuštěné tím nejostřejším jedem a ničivá kouzla, se už vůbec neptám.
Dám šanci třetí knize, ale dochází mi odhodlání.

24.10.2019

Tak oproti prvnímu dílu MKP se mi tato kniha líbila víc. Lépe jsem se ve všem orientoval. Vyprávění mi přišlo na mnoha místech lepší, napínavější. A přesto, že rozsáhlý fantastický svět Malazské říše se neumístí na horní stupně mého žebříčku imaginárních světů (kvůli různým osobním detailům, které by tu jen zabíraly místo), je to fascinující prostředí a byl to pro mě vynikající čtenářský zážitek. Našel jsem zde neotřelé nápady, plastické charaktery, zmáknutý příběh. Jen je to občas strašně kruté a naturalistické (brblám si pod fousy, přestože jsem vyrostl na Sapkowském :-) ), ale k žánru to prostě patří. Některé postavy zemřely. Chvíli to bolí, protože tak nějak fandíte trochu všem, když jste s nimi putovali tak dlouho... a postupně, pomaloučku začínáte chápat, že to tak zjevně muselo být.

Z množství textu občas vystoupily krátké, neskutečně výstižné úryvky. Dvě z těchto perel ocituji, protože podle mě shrnují celou knihu, a zároveň to vůbec není spoiler!
"Umírají děti. To je stručná definice lidstva, řekl bych. Kdo potřebuje tlusté svazky historických knížek? Umírají děti. V těch dvou slovech se skrývá celá nespravedlnost světa. Citujte mne, Kalousi, a nemusíte psát nic dalšího. Ten parchant má pravdu. Ekonomika, etika, hry bohů , to vše je shrnuto v tomto jediném tragickém prohlášení. ..."

"Bohové se usmívali, ale byl to ztuhlý škleb lebky."

Doporučuji.
PS: z postav jsem si oblíbil jednoznačně Felisín, Baudína a Heborika.

27.09.2019

Ešte stále sa s hodnotením držím pri zemi, pretože verím, že ďalšie diely budú ešte lepšie, viac dobrodružné a epickejšie. Svojím spôsobom kvalitatívne podobné ako prvý diel, pričom mi pripadalo, že prvý diel bol taký vyrovanejší, kdežto druhý v prvej polovici taký mierne rozvláčnejší, čo pochopiteľne slúžilo k rozmiestneniu nových aj starých postáv a nejakému začiatku ich príbehov. Druhá polovica išla ako nabrúsená píla, kedy jednu skvelú dejovú linku striedala ďalšia a tak dokola. Skutočne sa tu stalo veľa, Coltainové bitky a ťaženie bolo surové a úchvatne opísané. Kniha otvorila nespočetné množstvo ciest ďalšiemu príbehu. Celá Malazská séria je veľkolepá, ohromne dobrodružná s množstvom zaujímavých a silných postáv. Prosto nádhera.

22.08.2019

Tenhle díl mi dal zabrat..četla jsem mezitím dost knih do čtenářské výzvy a tak jsem tuhle odkládala častěji než bych chtěla..znovu se začíst bylo dost náročné ale poslední stránky se opět četly sami..rozuzlení na konci bylo skoro až přespříliš...jde se na další díl než si to zase rozmyslím ;-)

21.06.2019

Ještě lepší než první díl! Zmatená jsem tentokrát byla jen tak prvních 50 stránek. :D Hlavně, kde je Paran? Kde je Whiskeyjack? Kdo je sakra Icarium a Mappo?

U téhle knihy mi došlo, že velmi často je příčinou mého naprostého zmatení český překlad. Jakože, když se poprvé setkáme z Mappem a Icariem, tak si říkám, kdo je sakra ten třetí, ten Trell, co tam pořád něco vykládá? Pak mi dojde, že trell je rasa, a tudíž by se sakra měla psát s malým písmenem na začátku. A tak je to skoro u všech. Jako kdyby nestačilo, že tam má každý pět jmen i tak. :D Takže teď, jak se objeví nová postava/rasa, cokoliv s velkým písmenem, tak si ji dogůglím, ať vím, jestli se bavíme o rase nebo postavě a mrknu jak vypadá (to mi přijde, že s tím se autor taky moc neobtěžuje, viz minulý díl, kde najednou zjistíte, že tam celou dobu pobíhá drak, jo, já vím, že přeháním, ale víte, co myslím :D). A hned se mi čte líp. :)

Co se týče děje... já vlastně nevím, které straně fandit. V minulým díle to byla zlá Malazská říše, co se neustále rozpínala, teď zase chudáci Malažané, které likviduje vojsko ša‘ik. Jedna z mála sérií, co jsem zatím četla, kdy si nemůžu být jistá, že když se dvě moje oblíbené postavy potkají, tak jestli si náhodou nepodříznou hrdla…

Suverénně nejzajímavější linku pro mě měli Coltain s Kalousem a pak Kalam. Linka Icaria a Mappa bude asi lepší na druhé přečtení, když jsem se na konci knihy konečně aspoň zhruba dozvěděla, co a jak s Icariem. Šumařova linka… Iskaral Pust mě prudil. A Felisín mě úplně strašně sr… být Baudínem a Heborikem, tak ji proplesknu a uškrtím. V libovolném pořadí.

U několika zvratů jsem na knížku nevěřícně zírala, jestli si ze mě autor dělá srandu a ještě pár dalších stránek doufala, jestli si to nerozmyslí. Jako Kulp? Vážně?! Poslední bitva těsně před Arenem? Ještě teď mi z toho běhá mráz po zádech. Čekala jsem, kdy někdo skopne Pomquala z hradeb. Vyšel z toho moc lacino zmetek. A když se osvětlilo, co se stalo s Kellanvedem a Tanečníkem, pecka!

Bylo to 700 stran ne zrovna jednoduchého textu, ale hltala jsem to jedním dechem. Hned bych šla číst další, ale musím to prokládat něčím kratším a ne tak krutopřísným, protože laťka pro ostatní série by pak byla moc vysoko. :D

07.06.2019

Příběh druhé knihy se odvíjí na jiném kontinentu, než té první, kde sledujeme zejména počátek povstání Sedmiměstí proti nadvládě Malazského císařství. A povstání je to mohutné, protože se vzbouří téměř celý kontinent. Ze sedmi hlavních měst, se vzbouří šest z nich, kdy Malažanům a jejich spojencům nezbývá, než se přes celý kontinent probít k městu Aren a zachránit tak své životy. Tato dějová linie mě bavila nejvíce a moc jsem si oblíbil historika Kalouse a pěst Coltaina.

Další dějová linie se týká již známých postav, bývalého Spára Kalama a Šumaře, Kvítka a Apsalar. Kalam se od ostatních oddělí a jde za svým osudem, kdy jeho cílem je zabít císařovnu Laseen, která zradila Paliče mostů. Ostatní se vydávají splnit původní úkol, dovést Apsalar do jejího domova. Ti všichni se musí také dostat přes nepřátelský kontinent Sedmiměstí. Kalam mě vcelku bavil, ale Apsalarina cesta mi přišla povětšinou nudná až nezajímavá.

Dále zde sledujeme osudy mladší sestry Parana Felisín, která je uvržena do vězení v otataralových dolech. Zpočátku mě její příběh zajímal, ale když se změnila v otravnou a nevděčnou holčičku, tak se její dějová linka nečetla dobře. Ke konci knihy se změnou, která se s ní udála, se to zase dalo číst. Naneštěstí, ta otravná část pojala značnou část celé knihy.

Poslední dějovou linií, která stojí za zmínku, je se zcela novými postavami Icariem a jeho společníkem Mappem. K tomu jen podotknu, že zde jsem byl asi nejvíc zmaten, protože Erikson opět nevysvětluje vše, takže ani po dočtení knihy nevíte, co tyto dvě postavy vlastně přesně byly zač, jaká je jejich minulost, jaké jsou jejich přesné cíle, a o co vlastně zde přesně jde. Erikson určitě s jejich osudy neskončil.

Pro mě určitě lepší i srozumitelnější, než první kniha v sérii. Zejména Coltain a Kalam mě bavili.

05.01.2019

Odvážím se vstoupit na tenký led: Psí řetěz byl spolehlivě nejnudnější část knihy...

27.12.2018

Druhý díl potvrdil, že tohle Dílo je opravdu vyjímečné..od první do poslední stránky jsem hltala každé písmeno..ovšem Coltainův psí řetěz?? na to nejsou slova..strhující, velkolepé, dojemné, děsivé, geniální - každé toto slovo absolutně nestačí.. něco málo už jsem přečetla, ale v žádné knize jsem nepotkala nic takového, NE takového ne...ten pochod, řetěz tisíců lidí, plný bezmocnosti,plný smrti a zároveň odolávající přesile ohromné armády svou odvahou, statečností, silou, oběťmi, chytrostí a ze všech sil i víc než posledních, si čtenář chtě nechtě bude chvíli pamatovat..geiální strategie, momenty, kdy se vám tlačí slzy do očí nebo naopak se chce smát nad humorem některých hrdinů, momenty, kdy si říkáte - tohle je fakt nechutný, momenty, kdy byste některé postavy zadupaly tisíc líg do bláta, momenty, které si musíte přečíst ještě jednou, protože je to jedno velké "cože?"...kniha je plná Momentů..pan Erikson dokázal něco neobyčejného..velmi by mě zajímalo, jak by Malaz vypadal jako seriál, chtěla bych, aby tohle mohli vidět i lidé, kteří si to nikdy nepřečtou, ale fantasy mají rádi..u Hry o trůny seriál také fungoval, Malaz by sice byl náročnější, ale mohla by to být hodně přísná podívaná.....Nicméně Dům mrtvých sekunduje prvnímu dílu a 97% jistých, Coltainův pochod 100%!!!

16.11.2018

Lepší kniha než Měsíční zahrady, které jsem napoprvé odložil a dočetl na sílu až napodruhé. Je vidět, že nejen samotný čtenář už si začíná být jistější v kramflecích, ale i samotný Erikson si psaní osvojuje víc a víc. Čtenáře může docela "naštvat", že děj se přesune po prvním díle úplně někam jinam, což nějakému lepšímu pochopení taky zrovna nepřidá. Ale nakonec to není úplně na škodu. Eriksonovo universum je neuvěřitelně obrovské a vlastně prvních pět knih ho jen buduje (proto ani zde nelze očekávat nějaké vysvětlování či ukončení linek), a zde se objevuje kontinent velice důležitý pro pozdější dění. Kniha je napsaná lépe, srozumitelněji a lépe cílí na čtenářovy pocity. Coltainův pochod je velká jízda a pro mnohé jeden z největší zážitků série. Ačkoliv i já toto nadšení sdílím, celkově na mě kniha stále nepůsobila tak přirozeně, jak bych chtěl a u některých věcí jsem si říkal, že by bylo lepší, kdyby tam nebyly. Přesto rozhodně posun ku předu.

19.08.2018

Upravuji hodnocení. Tímto dílem doporučuji začínat. Rozhodně. Já osobně jsem sérii po Měsíčních zahradách malem vzdala, teprve touto knihou jsem Malazu prisla na chuť. Dobry rozjezd, lépe zpracované postavy a vygradování. Jedna z knih této série, u které Vám řeknu, co se tam dělo. Autorovy knihy hřeší na enormní množství postav a ačkoliv se vždy těším na sbíhající gradující závěr, stává se, že si právě nic jiného, než závěr nepamatuji. Takže z odstupu, 2. díl je super - přehledný akční, pro začínajícího vyzyvatele Malazské ságy jako stvořený.

05.07.2018

Lepší než první řekl bych :).