Měsíční zahrady
Steven Erikson (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/112781/bmid_mesicni-zahrady-4nY-112781.jpeg
4
969
969
Malazská Kniha padlých série
< 1. díl >
V rozlehlé Malazské říši to vře, podrobené státy téměř vykrvácely během dlouhých let nekonečných válek, čistek a bratrovražedných bojů, a také při srážkách s pánem Měsíčního Kamene. Císařovna Laseen však dál vládne tvrdou rukou s pomocí svých obávaných asasínů. Nyní svůj nenasytný zrak upřela na Darúdžistán, poslední ze Svobodných měst Genabakis, starobylou a ušlechtilou baštu nezávislosti, která ještě vzdoruje. Nicméně říše není jediným hráčem v této hře. Svůj první tah ze stínů učinila ještě zlověstnější síla… Tato skvěle vymyšlená epická sága je zasazená do dokonale ztvárněného světa a uvádí do říše fantasy literatury nový zajímavý hlas. Přináší chytrou a napínavou zápletku, temnou a složitou mytologii, divokou a vrtošivou magii a houf přesvědčivě napsaných postav.... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno: 2002 , TalpressOriginální název:
Gardens of the Moon, 1999
více info...
Přidat komentář
Nenechte se prosím Vás odradit utahaným a hóódně zmateným začátkem, autor Vám nic nedá zadarmo. Zhruba od třetiny díla Vám to kniha začne pomalu vracet. Konec je, jak se patři na pořádné fantasy plný ultimátních soubojů. Nicméně ve srovnání s druhou částí této ságy, nemůžu jinak, než dát o jednu hvězdu méně, protože ten pravý mazec teprve začne.
Začátek zmatený, konec vygradovaný. Je nutné dočíst a nenechat se odradit od počátečních zmatků. Jinak super!
Začala bych asi takto, kdo se v knize nebude pitvat, ten si ji neužije a pravděpodobně ji ani nepochopí. Erikson je totiž mistr tajností a nic neobjasní hned. On i sám jeho styl psaní je takový mlhou zahalený. Čtenář je hned na začátku vržen do říše, o které nic neví a která si bez něj už pěknou řádku let šla svou cestou a rozhodně mu ji nehodlá popisovat. Alespoň ne tak, aby ji lehce pochopil. Pokud si knihu vezme do ruky někdo, kdo čeká jednoduše pochopitelný a přesně definovaný příběh, postavy, Malaz, tak se mu nikdy nemůže zavděčit. Měsíční zahrady (ani další díly) zkrátka nejde číst bez toho, aniž byste se několikrát pozastavili nad téměř každou stránkou a snažili se porozumět nevyřčeným věcem mezi řádky. Věřte mi, je jich tam mnoho. A vy se tak musíte smířit s tím, že celá tahle série pořádně prozkouší vaše mozkové závity a taky vytrvalost. Nakonec to ale vždycky stojí za to.
Postavy jsou podle mě vytvořené skvěle - ne, nedá se jim snadno porozumět a nemají přesně určené "špatné" a "dobré" vlastnosti, ale kdo má? Jejich charakter poznáte víc podle činů a podle reakcí na ostatní, než podle popisů. Fakt, že Erikson nehledá žádné velké rozdíly mezi chováním, postavením, vyjadřováním mužů a žen je podle mě jedna z nejlepších věcí na téhle sérii. Málokterý autor tohle dokáže a málokdo si uvědomuje, jak důležité to je. Ano, ženy bývají mnohdy (nicméně ne vždy, ani tak často) citlivější a zranitelnější než muži, ale nemáte náhodou těch slabých hrdinek, co neustále potřebují ochraňovat plné zuby? Já totiž ano. A někdo se konečně odvážil ukázat taky tu stránku žen, která se opravdu tolik neliší od té mužské. Dále, dialogy, vnitřní monology, veškeré sociální interakce jsou úžasné. Ale nebudou úžasné pro každého. Jsou (stejně jako celá Malazská kniha padlých) napsané jistým způsobem a ten nemusí sedět každému. Mně sedí jako ušitý na míru. A rozhodně stojí za to zkusit, jestli bude sedět i vám. Řekla bych, že to poznáte už po prvních padesáti až sto stránkách.
Dostali jste se přes stovku a jste odhodláni pokračovat dál? Gratuluju, blížíte se ke konci Prologu (což celé Měsíční zahrady opravdu jsou) téhle epické série a brzo otevřete opravdový poklad. Poklad, ve kterém Erikson doopravdy ukáže, co to znamená pojem "temná fantasy" a jak se vrhá čtenář do strnulého děsu. Ve kterém nevíte, která strana je vlastně ta "špatná". Ve kterém nakonec na všechny strany zapomenete a necháte se strhnout neuvěřitelnými popisy děsivých událostí, co provázejí každou válku. Pro mě byla tahle část Eriksonovy ságy opravdu geniální a pevně věřím, že bude ve stejném duchu pokračovat i dále (v téhle chvíli se nacházím několik týdnů po dočtení Vzpomínek ledu).
Na plný počet to není, protože čtenář je vržen bez jakéhokoliv vysvětlení do probíhajícího děje. Vše se navíc odkrývá pouze ve střípcích a tak není problém se ztratit a něco nepochopit.
Vynikající úvod celého eposu. Je fakt, že nějakou dobu trvalo než jsem se začal orientovat v ději, ale stálo to za to. Způsob jakým autor likviduje jednu postavu za druhou, včetně těch hlavních se jen tak nevidí. Oproti klasické fantasy navíc velice oceňuji originální mytologii Malazského světa.
No masakr pro mě, ze začátku se vyznat kdo je kdo, nebo co =) Byl to boj, ale paráda, sem tam mi stála husí kůže za krkem.
Naprosto skvělá fantasy ve své temnější podobě. Čtenář je ihned vrhnut doprostřed zuřící bitvy, aniž by se stihnul pořádně nadechnout. A pak už to jede. Co mi utkvělo nejvíce v hlavě a asi hodně dlouho to bude příčinou mého mrazení v zádech, je šílená marioneta Pačes. Duše šíleného mága uvězněná v těle dřevěné loutky, pohybující se v chodbách chaosu. Není co řešit, pokračuji ve čtení Malazské Knihy padlých!
Rozhodne to stalo za to. Celkem jsem se teda lekla tech mnoha postav, ale nakonec si na to jde zvyknout a za chvili se v tom clovek rychle orientuje. Knizka ma spad, moc se mi libi prolinani pribehu. NIkdy se mi nestalo, ze bych se v tom ztratila a je to svizny a zajimavy. Nenasla jsem pasaz, co by me vylozene nudila. Bylo to uzasny. Tesim se na dalsi dil.
Až zhruba o poloviny jsem měl chuť s tím seknout. Děj byl strašně zamotaný. Autor vás hodil do děje bez nějakého představení jednotlivých postav, kterých bylo jako v Novém zákoně. Autor jen naštěstí nevyjmenovával předky až do patnáctého kolena jako všichni ti mrtví Židé, co napsali jednotlivé knihy SZ. Nevychválit ji Klárka až doněkam, tak knížka skončila v rezečtených navěky.
Naštěstí v půlce se to zlomilo a mne začalo zajímat, jak to dopadne. Počty postav zůstaly stále velké. Většina děje byla plány v plánech , v plánech, které do sebe zapadaly jako ruská matrjožka. Nakonec to byla nadprůměrná fantasy a kdyby autor trochu ubral s tlačením na pilu ohledně množství postav a epičnosti, tak by to možná mohlo být i na plný počet hvězdiček.
Měsíční zahrady jsou bezpochyby velmi složité čtení, protože se na první pohled může zdát, že čtenář čte ságu zprostředka. Nicméně po přelouskání 200, 300 stránek už se lze v knize orientovat a začínat chápat fungování světa a základní motivace některých postav.
Možná že guláš ze začátku nemusí chutnat zrovna nejlépe, ale když ho člověk překousne, tak nebude litovat. Odměnou je promyšleně fungující svět s několika desítkami ras rozkládající se na několika kontinentech, kde ani bohové nemají své přežití jisté.
Navíc výborný závěr knihy předchozí námahu zcela vynahradí.
Snad k žádné knize jsem se nedostávala tak komplikovaně jako k Měsíčním zahradám. Poprvé jsem je začla číst asi ve 14 letech a po padesáti stránkách jsem je odložila jako chaotické a špatně napsané. Ale protože nesnáším nedočtené knihy, dala jsem jim o 6 let později druhou šanci a skončila jsem zhruba na stejném místě jako poprvé. Do třetice všeho dobrého, o 4 roky později jsem Měsíční zahrady vzala do ruky znovu a tentokrát jsem je přelouskla během jednoho týdne. A pořád nevím, co si o nich mám vlastně myslet... Erikson není až tak dobrý spisovatel, některé větné obraty jsou skutečně zvláštní, občas není úplně jasné, co se děje, kdo co říká a co tím myslí. Jakoby to Erikson všechno viděl ve své hlavě, ale už se neobtěžoval to pořádně vysvětlit i ostatním. Této skutečnosti vůbec nepomáhá hrozný překlad (nad některými souslovími skutečně zůstává rozum stát). Nicméně nedostatky ve stylistice vyvažuje Erikson neuvěřitelnou fantazií a originalitou. Měsíční zahrady jsou první díl z deseti a já věřím, že jak spisovatel, tak překladatelka za ty stovky stránek zvládnou odstranit neduhy první knížky a ty další budou lepší a lepší. Rozhodně stojí za to jim tu šanci dát, protože Malazská kniha padlých je zase něco úplně jiného než Pán Prstenů, Zaklínač nebo Píseň ledu a ohně.
Z počátku se nečetla úplně ideálně, musel jsem proniknout do relativně nového světa, komplikovaného děje a smířit se s tím, že v podstatě chybí hlavní hrdina... Ale pak to začalo bavit, další díl je stopro v plánu.
První díl Malazské knihy padlých a můj velmi oblíbený díl. Nic se nevysvětluje, rovnou se jede na plný plyn od začátku do konce. Hodně postav, další postavy a zase nové postavy. Pořád se něco děje a čtenáři otevírá. V této úvodní knize jsem si oblíbil hned několik postav. Vyjmenovávat nemá cenu, stejnak buď zemřou, změní si jméno nebo prostě jen tak zmizí. Hmmm, pan Erikson prostě umí......// Po druhém dočtení je kniha ještě lepší, zábavnější a skoro dokonalá :) (15.11.2013)
Malazská kniha padlých je pro čtenáře, kteří chtějí něco jiného než klasický příběh o putování "Vyvoleného" za záchranou světa. Hemží se to tam bohy, polobohy a magie tryská z mnoha vřídel. Není nouze o epické bitvy ani o osobní tragédie. Autor často popisuje myšlení cizích ras a bohů, což vyvolává pochopitelné zmatky v logice a motivacích. Člověk nedokáže vymyslet cizí formu života, které by rozuměl.
Měsíční zahrady začínají uprostřed děje s množstvím cizích postav, což není nejchytřejší začátek obrovské ságy. Ale další knihy už jsou čtivější.
Nejsem hltač Malazu, ale když dostanu chuť přečíst si jinou fantasy, ráda po Eriksonovi sáhnu.
V prvom rade musím podotknúť, že v prípade tejto knihy som bol pripravený na „dark“ fantasy. Pod významom „dark“ si ale asi predstavujem niečo iné, lebo toto je skrátka epický príbeh so štandardnými fantasy kulisami.
Jedna z viet v knihe: „Svět se hnul“ mi nevdojak pripomenula tú istú vetu od iného autora a v inom diele, ktoré si označenie dark fantasy skutočne zaslúži, áno je to „Pistolník“ od Kinga. Akosi prirodzene môžem tieto dve knihy konfrontovať. Kingove postavy v príbehu majú lepšie prepracované charaktery, svet a samotný príbeh dýcha temnotou, ktorá na mňa číha z každého kúta postapokaliptyckého snového fantasy sveta. Tieto dve knihy majú mimochodom viac styčných bodov ako by sa zdalo. Chodby versus dvere, sny versus snová krajina atď…
Temnota u Eriksona je viac deklarovaná, nevyvolávajúca údes, depresiu alebo údiv. Postáv je v diele dosť veľa, preto je jasné, že nemajú úplne prepracované charaktery, nemôžem sa s niktorou z nich úplne identifikovať. Akčné scény sú u Kinga popisované do najmenších detailov, u Eriksona však dosť nejasne akoby v hmle alebo opare (niekedy som si musel text prečítať 2×, aby som vlastne porozumel čo sa to tam práve odohralo).
Nevýraznosť postáv u Eriksona je viditeľná hlavne u ženských hrdiniek. Tie konajú, vraždia a hovoria presne ako muži. Nemám nič proti emancipácii, ale hlavné ženské zbrane sú v niečom inom a spôsob vedenia boja z ich strany je vedený iným štýlom, ako nám to tu predkladá Erikson. Ich občasné emočné chvíle vyznievajú dosť chabo a nepresvedčivo.
Skrátka Erikson to má akoby obrátene: hlavné aj vedľajšie postavy fungujú v podstate ako kulisy – štatisti, zatiaľ čo tie kulisy sú u neho hlavným motívom. Teda tomu, kto má rád lineárne príbehy túto knihu vôbec neodporúčam. Naopak, tomu kto sa zhliada v mytológii a postupnom kompletizovaní celku pomocou fragmentov, Eriksonova koncepcia asi sadne.
Suma sumárum: kniha je dobrá, ale nedostal som od nej to, čo som očakával. Dostal som to, čo som nechcel, vo veľmi dobrej kvalite. Autor ma presvedčil, že to čo mi dal, je naozaj dobré, napriek tomu, že som hľadal niečo iné.
Už mám rozčítaných 100 strán z 2. dielu :)
Jedno z největších zklamání, která jsem ve fantasy žánru zažil.
Malazská kniha padlých je u nás uctívána mnohohlavým zástupem fanoušků, a tak jsem se nechal přesvědčit, že to bude to pravé i pro mě. Měl jsem raději věřit zahraničním fórum, kde se většina čtenářů staví k Eriksonovi spíše rezervovaněji. Snad to je způsobeno tím, že u nás je fantasy stále ještě rejdištěm čtenářů triviální literatury, pro které je trochu komplikovanější Malaz takřka božským zjevením. Těžko říci.
Měsíční zahrady jsou kniha zmatená: děj začíná někde uprostřed, počká, až se plavci mezi písmenky začnou trochu držet nad vodou, načež je opět uvrhne na nějaké neznámé a podivné místo. Ač se to možná nezdá, je právě tohle jeden z mála kladů knihy. Nebo by byl, kdyby Erikson uměl psát a se zvoleným způsobem vypravování si poradil.
Chyběla mi osobitost. Jména postav a míst (a občas i dějové zákruty) na mě při čtení působily dojmem produktu nějakého náhodného generátoru. Při historickém bádání ani při četbě kvalitní fantasy takové dojmy nikdy nemívám; možná je to proto, že jedno vychází z druhého. Malaz, mám ten dojem, nestaví vůbec na ničem - to je sice odvážné a velkolepé, ale nutně vede ke zborcení chrámu fikčního světa. Přitom jsem fanouškem surrealismu a dadaismu, takže jsem zvyklý na ledacos: jenže zatímco slavná surrealistická díla jsou psaná lehkým perem, Erikson stvořil velmi křečovité, upocené a vykonstruované dílo.
Často jsem také zažíval pocit falešnosti. Měl jsem dojem, že se mě autor snaží přesvědčit, že je něco velmi komplikované a intelektuálské, jenže ve skutečnosti šlo prostě o nesmyslnou, neinspirovanou a vlastně docela hloupou změť. A věřte mi: rozlítěnější než podváděný manžel může být už jenom podváděný čtenář.
V kritice by se dalo pokračovat dál: mohl bych říci, že chybí psychologie postav, že styl je neohrabaný a mizerný a tak dále. Ale něco takového by bylo házení perel na zeď a hrachu sviním. Lepší bude, když si každý Měsíční zahrady půjčí a přečte si prvních padesát stránek: pokud bude nadšen, nechť se přidá mezi nadšené obdivovatele. A kdo se (stejně jako já) ocitne ve velmi silných rozpacích, ať raději dál nečte. Lepší to nebude. Veřte mi: já totiž dál četl.
20 % za to, že to není kopie Tolkiena číslo nekonečno a jedna.
Štítky knihy
draci magie kanadská literatura meč a magie démoni bohové dark fantasy bitvy hrdinská fantasyAutorovy další knížky
| 2002 |  Měsíční zahrady |
| 2004 | Vzpomínky ledu |
| 2009 | Vichr smrti |
| 2012 | Chromý bůh |
| 2008 | Dům mrtvých |
No teda... Vetšinou mě štve, když něčemu nerozumím hned od začátku. Tady se jen krásně vezu.